Zmrdi v justici: paragraf pussy pass

Featured Image

Kdyby to nebylo reálné, bylo by to k pousmání. Minule jsme si povídali o tom, jak Vás může policejní a justiční chamraď zlikvidovat jenom proto, že jste potkali nesprávnou osobu, slušně řečeno, podlou a mstivou hysterku, která vás křivě obviní z trestného činu.

Přestože jsme si papírově před zákonem všichni rovni a tresty za trestné činy nejsou definovány genderově specificky, existuje genderově signifikantní rozdíl mezi výší trestu i mírou odsouzení za spáchání stejných trestných činů. V anglosaské lidové slovesnosti se pro tento druh výkonu justice vžil název „paragraf pussy-pass“, který vyjadřuje skutečnost, že máte–li mezi nohama ten správný orgán, existuje vysoká šance odejít za prokazatelně spáchanou závažnou trestnou činnost od soudu zcela bez trestu.

Dovolím si prezentovat některé kauzy, které se z obecného predátorského justičně-policejního modu operandi signifikantně vybočují, přesto modelově demonstrují, jakou hru dnes orgány činné v trestním řízení hrají. A protože se nejedná o trend ryze český, budou prezentovány nejprve případy ze „svobodného a demokratického“ zahraničí a následně si povíme něco běžné praxi české justiční chamradi.

Lavinia Woodward case: „příliš krásná a inteligentní, než aby šla do vězení“

První případ je příkladem spravedlnosti po anglicku. Lavinia Woodwardová je (vlastně byla) studentka medicíny na Christ Church College v Oxfordu. Milionářská dcerka byla údajně nejlepší studentkou v ročníku a ještě jako pregreaduální studentka publikovala v prestižních medicínských časopisech. Jako vynikající studentka aspirovala na kariéru v kardiochirurgii a transplantologii, což jistě nemělo nic společného s tím, že její rodiče byli bohatí a na Christ Church College měli spoustu známých.

Její bezprostřední okolí v Oxfordu však vyprávělo docela jiný příběh. Woodwardová chlastala první ligu a kromě toho jela pravidelně v kokainu. Tomuto finančně náročnému koníčku přizpůsobila i svůj život sexuální. Toužila ale také po „princi na bílém koni“ a tak si sem tam našla i normálního spolužáka – s nikým ale moc dlouho nevydržela vzhledem k tomu, že byla velmi vznětlivá a agresivní, v kokainovém rauši se často uchylovala k fyzickému násilí, a tak při rozchodu s jedním svým „boyfriendem“ došlo na volání a zásah policie, která ovšem případ bagatelizovala a nic nevyšetřovala, protože podle istanbulské úmluvy ubližují přece jenom muži ženám a ne naopak!

Když Woodwardové díky její holubičí povaze došli sociálně přijatelní „boyfriends“ v Oxfordu, svěřila se do opatrování aplikaci Tinder a velice snadno si našla další oběť přijatelnou pro její bohaté a snobské rodiče. Samotný dating a intimní sbližování ovšem nešly úplně optimálně. Woodwardová se ožrala a nadopovala kokainem, což jí přivedlo do stavu značné agresivity. Její nová tinderová známost Thomas Fairclough, slušný chlapec a student University of Cambridge, udělal osudovou chybu, když zavolal jejím rodičům, a tlumočil znepokojení nad stavem své nové známosti. To si dovolil moc. Woodwardová se poté již neovládala. Začala po něm házet okolní věci, mimo jiné i počítač, přičemž mu zlomila 2 prsty. Následně vzala kuchyňský nůž a několikrát jej bodla, z čehož nejhlubší rána byla na stehně. Nebohý student z vražedné zóny z kolejního pokojíčku jeho vysněné tinderové krásky utekl a zavolal si záchranku, Woodwardovou ještě se zakrvácenou kudlou v ruce a značně pod vlivem alkoholu a kokainu drapla policie. Woodwardová si bohudík na dokonání vraždy neopatřila dostatečně účinnou zbraň, vzhledem k jejím tělesným proporcím a zkušenostem, spíše se jednalo o jednání v patickém afektu, do kterého se předtím vědomě přivedla požitím alkoholu a drog.

Došlo k soudu. Woodwardová se prakticky vůbec nedostala do vazby a byla obžalována nikoli z pokusu o vraždu ale – světe div se – z ublížení na zdraví (unlawful wounding). Během soudu došlo na obligátní krokodýlí slzy a zdůrazňování její světlé a zářivé budoucnosti nadějné kardiochirurgyně a vědkyně, o kterou svět nesmí být okraden. Výjimečně zde nedošlo na jindy obligátní a soudy zcela bez důkazů akceptované tvrzení, že její čin byl způsoben týráním, neboť to ani náznakem z poměrů obžalované nešlo dovodit – žádný chlap s ní dostatečně dlouho nevydržel, když nepočítáme pohlavní styky s drogovými dealery výměnou za koks. Rozsudek Jeho Ctihodnosti soudruha soudce Iana Pringlea QC byl, slušně řečeno, šokující: 10 měsíců vězení s podmínečným odkladem na 18 měsíců.

Ještě absurdnější bylo odůvodnění rozsudku. Podle soudruha soudce bylo významnou polehčující okolností, že Woodwardová aspirovala (aspoň dle tvrzení obhajoby) na zářnou akademickou a lékařkou kariéru a je excelentní a inteligentní studentkou. Soudce přímo uvedl, že Woodwardová je „příliš inteligentní než aby skončila ve vězení“. Příčinná souvislost mezi dosavadním životem, který vyústil až v pokus o vraždu v afektu s fantazijní představou soudruha soudce o zářné lékařské kariéře, která je dle soudruha soudce zřejmě významnější než její dosavadní život a kterou presumoval soudruh soudce, zůstala ovšem veřejnosti skryta a její zákonné odůvodnění nejasné. Skoro bych řekl, že justiční chamraď je všude stejná. Druhou polehčující okolností prý bylo, že Woodwardová projevila účinnou lítost. Tuto účinnou lítost soudruh soudce dovodil z toho, že Woodwardová opakovaně posílala omluvné SMS své oběti, čímž mimochodem porušila podmínky nekontaktovat svoji oběť, za kterých na ni nebyla uvalena vazba.

To zřejmě spolu s krokodýlími slzami, které Woodwardová prolévala u soudu, mělo být onou účinnou lítostí, ovšem tak nějak není nasné, v čem spočíval pozitivní účinek na následek jejího činu a čím přesně slečna Woodwardová následky svých činů napravovala. Ať už její lítost byla opravdová nebo ne, je asi těžko možné tento fenomén zvažovat při odsouzení, protože vězení není psychoterapie, trestní rozsudek není prostředkem k napravení zločince (fakticky se stane pravý opak) jeho význam spočívá v izolaci zločince od společnosti a odstrašení. Krokodýlí slzy navíc nejsou žádným prediktorem, který by garantoval, že čin se nebude opakovat.

Soudružka Woodwardová pochopitelně studia nedokončila a vizi soudruha soudce nenaplnila, neboť oxfordská univerzita měla aspoň tolik rozumu, že ji konečně vyhodila za porušení „code of conduct“, a v současné době pobývá v Itálii na rodinné usedlosti oddělená od okolí a hlídaná matkou, kde tráví čas nakupováním v luxusních buticích. Poslední zprávy hovoří o tom, že si našla další oběť – syna ruského oligarchy Konstantina Kagalovského. Kéž by si ji mladý Kagalovský odvedl do Ruska a ukázal jí trochu těch „kulturních rozdílů“, které panují mezi progresivně-postmoderní západní společností a tradičně-konzervativní ruskou kulturou.

Případ ve své době vzbudil značné pobouření u britské veřejnosti, dokonce takové, že se začalo s formálním vyšetřováním, co feministického soudruha soudce vedlo k jeho rozsudku, zda, vzhledem k argumentaci údajnou inteligencí slečny Woodwardové, soudruh soudce nepodlehl jejímu kouzlu osobnosti a fantazijně si představoval, jak jí ho tam šroubuje zezadu, pročež se v nem probudil white-knight syndrom (který mimochodem spolu s vyšší formou téhož psychologického behaviorálního vzorce zvaného mužský feminismus stojí za většinou negativních hodnocení článků na D-Fens negativně pojenávajícím o ženách, přičemž míra negativního hodnocení a pravdivost obsahu článků vykazují silnou pozitivní korelaci), nebo zda roli nesehrál čirou náhodu značný majetek její rodiny. Ale psí hlas do nebe nedošel. Takže se stížnost zástupců poškozeného smetla se stolu s nepřezkoumatelným dovětkem, že „všechno jsme prošetřili a nic jsme neshledali“. Do „nezávislosti“ soudů přece nebude zasahovat nějaká občanská lůza s nějakejma platnejma zákonama. Co si to lůza vůbec dovoluje? V justici totiž nad zákon je, že ruka ruku myje a soudce soudce kryje a ministerstvo spravedlnosti vykonávající státní správu soudů dělá, že nic nevidí. To platí jak pro justici anglickou, tak zejména pro justici českou.

Natalia Karia case: genderově specifické hodnocení ovládacích schopností

Natalia Karia je ukrajinská migrantka, která žije od roku 2006 v USA, vdala za amerického manžela a s ním provozovala soukromé jesle. Symtomatické bylo, že Karia byla také již rozvedená. Paní Karia měla pocit, že tím, že se vdá do Ameriky, zmizí její problémy a bez práce budou přicházet do jejího života jen samé štěstí, benefity, pozitiva a sociální jistoty. Nárokové štěstí ovšem nepřicházelo a rodinné rozpory se prohlubovaly. Paní Karia se cítila zneuznaná, přetížená, utlačovaná a výrazně genderově znevýhodněná a chtěla po manželovi, aby zavřeli jesle, které provozovali a aby on přidal na svých výdělečných aktivitách někde jinde, protože makat a vydělávat, to je přece chlapova povinnost. Ona by se zatím válela doma. Manžel ovšem tento požadavek odmítl a dle sdělení paní Karii na ni byl neurvalý a drzý, „myslel jen na peníze, o které rodina přijde, když zavřeme jesle“. Peníze přece nejsou všechno, tedy hlavně v situaci, když pro ně má paní Karia hnout vlastním zadkem.

Z tohoto důvodu (dle jejích vlastních slov) jednoho krásného dne, notabilně 18. listopadu 2016 paní Karii „ruplo v kouli“. Vzala 16-měsíčního chlapce, který do jeslí docházel a který neměl s jejich rodinnými spory nic společného. Odvedla jej do sklepa a tam jej oběsila. Potom vyšla nahoru a jinému zkoprnělému otci řekla, ať zavolá policii. Sedla do rodinného minivanu a přejela cyklistu, přejela chodce, který byl tažen pod podvozkem auta, a narazila do dalšího automobilu s cílem všechny osoby usmrtit. Policie ji zatkla poté co s přejetým chodcem, který se chvíli držel podvozku auta, objela v Minneapolis několik ulic a pokusila se spáchat demonstrativní sebevraždu skokem z mostu. Karia ovšem zase netrpěla tak intenzivně, aby sebevraždu dokonala, na rozdíl od šedesáti mužů vesměs falešně obviněných ze sexuálně motivovaného trestného činu, kteří každý rok v souvislosti s rodinnou krizí spáchají sebevraždu jen v České republice.

Mezitím jiný otec, který vyzvedával syna, přispěchal do sklepa a vyprostil ze smyčky oběšené batole a utekl s ním z domu. K úspěšnému oběšení stačí sedmina tělesné váhy dospělého člověka, což je cca na hranici toho, kolik mohl vážit onen šestnáctiměsíční chlapec, takže i když visel pár minut na smyčce, nestačilo to na to ani k okluzi dýchacích cest, ani k okluzi karotid a ani ke zlomení vazu. Sražený cyklista, chodec i osádka auta sice utrpěli vážná zranění (u cyklisty se konkrétně jednalo o otevřenou zlomeninu femuru a div mu neamputovali nohu), ovšem tato zranění nebyla letální. Batole přežilo a po krátkodobé hospitalizaci jej propustili z nemocnice.

Karia byla následně obžalována z pokusu o vraždu, napadení a „použití vozidla ke spáchání zločinu“. Do případu byla přibrána „znalkyně“, jistá Linda Berberoglu, feministická soudružka forenzní psycholožka, která se proslavila mimo jiné statěmi o domácím násilí v duchu istanbulské smlouvy. Případ trval 2 roky, po které Karia nebyla ani vzata do vazby. Rozsudek byl šokující. 8-13 let vězení s podmínečným odkladem na 10 let. Jak tvrdil soudruh soudce Jay Quam (a stvrdila svým zaručeně exaktním posudkem feministická soudružka znalkyně), Karia byla prý ve stavu snížených ovládacích schopností, což bylo zásadní polehčující okolností, protože manžel byl prý k ní neurvalý (dle obhajoby – pochopitelně – za vše mohl on, protože Kariu údajně opakovaně psychicky týral a deptal, zřejmě tím, že po ní chtěl, aby pracovala a naučila se anglicky, což se jí za 10 let pobytu v USA nepovedlo) a nechtěl ji vzít k lékaři (protože Karia je sice nezávislá a emancipovaná žena, ale když jde o nutné osobní posluhy manžela, přepne se do módu „nesvéprávná“ a nemůže si tam zajít sama). Je ovšem zajímavé, že následně po činu nebyla pachatelka již pro společnost nebezpečná a nebyla ani nutná zabezpečovací psychiatrická detence. Snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti zřejmě začaly bezprostředně v okamžiku, kdy ve sklepení Karia věšela batole za krk a končila přesně v době, kdy ji drapla policie. Tehdy se jako zázrakem rozpoznávací a ovládací schopnosti vrátily zpět a jednalo se – jak tvrdil Jeho Ctihodnost soudruh soudce – „o sled událostí, jenž se téměř jistě nebude opakovat“. Vražedkyni nechal jít a v současnosti bydlí se svým dospělým synem z prvního manželství, který převzal po manželovi roli pečovatele (God bless him, podmínka pro jeho línou, hysterickou, agresivní a bláznivou matku je největším trestem hlavně pro něho). Karia nepracuje a někdo ji živí a poslouchá na slovo a emuluje životního partnera, konečně došla kýžené feministické nirvány. Soudruh soudce jí ale aspoň zakázal jakoukoli práci s dětmi a svoji nezletilou dceru může vidět pouze v přítomnosti sociálky, protože tolik důvěry jí zase pokroková americká justice, co v duchu neomarxistických tradic bojuje za utlačované ženy proti mužům utlačovatelům, dát nemůže. Vražedkyně v soudní síni ronila krokodýlí slzy a obřadně soudruhu soudci děkovala, jedno oko nezůstalo suché. Tak to bychom měli případ, kdy bylo spravedlnosti učiněno za dost po americku. Podrobnosti zde, zde a zde.

Deidree Morley – irská Médeia: trpěla a trpěla, až tři děti zabila.

Dne 24. ledna 2020 ve večerních hodinách přišel pan McGinley z irského Newcasltlu domů z Corku, kam dojížděl za prací a kde byl už od předchozího večera. Po celodenní dřině nenašel prázdný vybílený byt a pozvánku na opatrovnické řízení, jak to obvykle bývá, nýbrž se mu naskytl daleko hrůznější pohled. Před domem ležela jeho manželka Deidree Morleyová v bezvědomí a u ní záchranka. Následně se ukázalo, že záchranka se bude muset starat hlavně o pana McGinleyho, neboť uvnitř domu našel zavražděné všechny tři své děti – devítiletého Conora, sedmiletého Darragha a jeho malé sluníčko, tříletou Carlu.

Jak se ukázalo při následném vyšetřování, zabila je vlastníma rukama sama jejich vlastní matka Deidree Morleyová. U všech tří došlo k vraždě stejným způsobem – chlapcům matka přetáhla přes hlavu igelitový pytel na odpadky a kolem krku jej utěsnila lepící páskou, zatímco tříletou dceru udusila polštářem. Večer předtím, zamíchala Morleyová dětem do cereálií opiáty a analgetikum Tylex (směs paracetamolu a kodeinu), ale děti odmítly jíst, neboť jídlo chutnalo hořce. Tak je dala spát a druhý den ráno poslala do školy nejstaršího Conora. Nejdříve zavraždila prostředního syna, který zůstal doma kvůli nemoci, když využila momentu překvapení. Když s ním byla hotová, zavraždila nejmladší Carlu polštářem přiloženým na obličej. Ta padla do bezvědomí a když později Morleyová zjistila, že dítě dýchá, ucpala jí ústa rukou, až dýchat přestala. Následoval nejstarší syn, pro kterého Morleyová přišla do školy a vzala jej ze školy z „rodinných důvodů“. Následně jej vzala domů, posadila před televizi a pustila mu film. Conor ale začal pátrat po svých sourozencích, a dřív než jeho matka vražedkyně přistoupila k vraždě, stačil se zorientovat. Chtěl před matkou utéct do koupelny a zamknout se tam. Bohužel to nestihl a matka ho z koupelny vlekla za nohu zpět do dětského pokoje k již existujícím mrtvolám jeho sourozenců, o čemž svědčily stopy zápasu v místě trajektorie vlečení a analýza obsahu nehtů oběti. Následně Conora zadusila stejně jako jeho mladšího bratra igelitovým pytlem přes hlavu pojištěným izolepou kolem krku.

Po činu Morleyová sedla do auta a ujížděla pryč, jenže v rychlosti nezvládla vozidlo a nabourala se na nedalekém kruhovém objezdu. Kolemjedoucí kolegyně (Morleyová pracovala jako zdravotní sestra) jí vzala zpět domů. Následně byla Morleyová spatřena na blízké benzinové pumpě, odkud si kupovala nějaké tablety. Poté se nechala taxikářem odvézt ke svému domu, kde zkolabovala. Taxikář zavolal záchranku.

Morleyová putovala do nemocnice, kde jí snad vypumpovali žaludek, nechali odbourat zbytek tlumivých léků, které si vzala údajně kvůli sebevražednému pokusu. Následně ji uvedli do indukovaného kómatu, ze kterého se Morleyová probudila až ve vězení. Jako důvod k hromadné vraždě uvedla, že „děti musela zavraždit, neboť by kvůli její psychické nemoci byly poškozené a nemohly vést normální život.“

Ukázalo se, že Morleyová se rok předem nervově zhroutila kvůli údajnému „přetížení“, přičemž absolvovala terapeutická sezení na psychiatrii čítající nějaké konzultace a kognitivní behaviorální léčbu. Před svým okolím včetně manžela údajně svůj stav tajila.

Došlo k soudu. Vražedkyně u soudu ronila slzy krokodýlí a neustále opakovala, jak je jí vlastně „všechno líto“ (I am so sorry), nicméně trvala spolu se svými obhájci na tom, že v době činu byla nepříčetná. Morleyová byla vyšetřena dvěma soudružkami znalkyněmi, které stanovily diagnózu bipolární afektivní poruchy.

Soudruh soudce Paul Coffey řekl porotě, že „důkazy jsou jednoznačné a směřují k exkulpaci obžalované vražedkyně kvůli nepříčetnosti.“. A bylo vymalováno. Porota uznala soudružku Morleyovou nevinnou z důvodu nepříčetnosti, neboť v době vraždy trpěla závažnou psychiatrickou poruchou. Soudruh soudce si de facto notoval jak s obhájci, tak se soudružkou prokurátorkou, která v rozporu se svojí funkcí u soudu tvrdila, že „není žádných pochyb o tom, jak děti zemřely, ale (porotci) budete konfrontováni se záležitostí mentálního onemocnění pachatelky“, celá soudní síň včetně přítomných médií brečela nad tou tragédií.

Žádné pochybnosti nikdo nevznesl. Manžel (podle mě, při vším respektu k jeho utrpení, totální idiot) tvrdil, že jeho žena vražedkyně děti vždy milovala a on ji stále miluje. Nikdo nevznesl pochybnosti nad kvalitou znaleckého posudku, neboť bipolární porucha (aka maniodepresivní psychóza) vzniká prakticky vždy již v adolescenci a taková neléčená porucha by se na chování vražedkyně musela projevit dříve, než ve 44 letech. Nikdo si nekladl otázku, že čin vražedkyně nebyl otázkou okamžitého hnutí mysli, nýbrž byl dlouho a úkladně plánován, nese rysy extrémní zákeřnosti a způsobil dětem předsmrtné utrpení, neboť dušené děti musely umírat za značného utrpení řádově desítky minut (igelitový pytel na hlavu a udušení oběti užívaly příkladmo jako formu popravy polpotovské bandy v Kambodži). Nikdo se nepozastavil nad tím, že údajně milující matka, která údajně nevěděla, co činí, se během vraždy chovala velmi účelně a racionálně a na jejím chování na veřejnosti bezprostředně před vraždami i těsně po nich nebyly svědky pozorovány žádné známky psychického onemocnění ani utrpení.

Tři děti zakalily, zapomeňte, protože matka vše, co činí, dobře činí. Paragraf pussy-pass opět trumfnul zájem dítěte, který justiční chamraď jinak při každé příležitosti skloňuje ve všech pádech.

A aby toho nebylo málo, příběh má další pokračování. Vražedkyně Morleyová samozřejmě skončila v psychiatrické detenci. Ale jestli se domníváte, že na dlouho, mýlíte se. Asi za 4 týdny po nasazení medikace soudružka vražedkyně řekla, že už se cítí dobře a nová medikace jí pomohla, doslova prohlásila „kdybych tuto medikaci mela dříve, děti bych nezabila“. Požádala soudruha soudce o uvolnění ze zabezpečovací detence a … byla volná jako pták a čistá jako okvětí bílé lilie.

Následně soudružka vražedkyně Morleyová, respektovaná členka feministické komunity, posunula svůj bysnys se svým chudáctvím na nový level, neboť nyní se soudí s nemocnicí, která jí rok před vraždou poskytla konzultace ohledně její křehké psýché. To prý ne ona je monstrum, co úkladně, zákeřně a zvlášť trýznivým způsobem zabila své tři děti, to je „lékařské zanedbání“. Supové práva čichají prachy a tak se na soudním sporu účastní celé týmy chtivých advokátů v daleko větším počtu, než při obhajově vražedkyně.

Tak co, vážení čtenáři, líbil se vám vhled do praktik pokrokové neomarxistické justice? Tyto příklady nebyly vytržené z kontextu, nýbrž byly modelové. Za spáchání srovnatelného trestného činu muži čelí o 70% vyšším trestním sazbám než ženské pachatelky. Rovněž pravděpodobnost, že odejdou ženské pachatelky bez trestu nebo jen se symbolickým trestem (kupř. podmínkou za pokus vraždy) je asi 60x vyšší, než je tomu u mužských pachatelů. Zkuste si představit, že v prvním případě by byl místo Woodwardové útočníkem muž, příkladmo proto, že by mu jeho vysněná kráska neroztáhla nohy, jak si on představuje. Taky by vyfásl podmínku? Že v druhém případě muž ze „zoufalství“, například proto, že mu soud sebral děti v rámci rozvodového řízení, se pokusí jen tak oběsit jiné dítě. Také by nešel do kriminálu ani do psychiatrické detence? Nebo že chlap zabije vlastní děti jen proto, že mezi manželi jsou rodinné problémy a on se bojí, že bez jeho otcovského výchovného působení nebudou děti vyrůstat v pořádku, například, že se dají na drogy?! Zkuste odhadnout pravděpodobnost, s jakou mu někdo stanoví fešáckou exkulpující psychiatrickou diagnózu, pro kterou ho pustí ze zabezpečovací detence za měsíc.

Nemusím připomínat, že klíčem k soudním manipulacím tohoto druhu jsou cinknuté a na zakázku vyrobené znalecké posudky. A to platí jak pro zahraničí, tak pro naši justici. Tak si o situaci u nás a o tom, jak se to dělá, něco řekneme zase příště.


19.06.2022 Challenger

(autor je příležitostným soudním znalcem a proti své vůli i účastníkem několika řízení, které vesměs vyhrává a to navzdory nepřátelské, liknavé a podjaté justici. Proti své vůli se stal významně informovaným laikem stan psychologických a psychiatrických soudně znaleckých posudků především se zaměřením na poruchy osobnosti. Disponuje rozsáhlými materiály o některých justičních svinstvech)


Související články:


12345 (270x známkováno, průměr: 1,22 z 5)
15 840x přečteno
Updatováno: 20.6.2022 — 7:56

Reklama

D-FENS © 2017