Právo na straně silnějšího: institut manželství pod knutou neomarxistických gaunerů

Od dětství jsou mužům předkládány romantické narativy: najdi si spřízněnou duši, zamiluj se, ožeň se a žij šťastně až navěky. Tohle programování pohádkami je natolik účinné, že mnozí muži slepě uzavřou manželství a věří, že uzavřeli romantický závazek založený na vzájemné lásce a přitažlivosti a že si není důvod myslet, že tato situace nevydrží.

Tento text částečně koncipuji jako odpověď nezávislé senátorce JUDr. Kovářové, která se zamýšlela, proč mladí lidé nesexují. Ona ostatně je rozvodovou advokátkou, čili uvedené musí vědět. Lidé nesexují, kvůli státem indoktrinované misandrii, která je justicí a advokátním stavem dovedena do absolutního nepřekonatelného sprosťáctví vůči mužům. Nyní můžete článek zavřít nebo číst dál, ale žádné převratné informace tam asi nenajdete. Psycholog PhDr. Tomáš Novák, kterého jsem v souvislosti se svým rozvodem navštívil, prohlásil dne 7. 7. 2016 toto – cituji: „Opatrovnický soud a advokátka matky se vůči otci chovají jako nacistický režim k židům před rokem 1935“. Budoucnost mě měla přesvědčit o tom, že tento výrok je značně zdrženlivý.

Představte si ale, že je vám čtyřicet a jste už 10 let ženatý se dvěma školou povinnými dětmi. Sedíte v autě na příjezdové cestě k vašemu domu po dalším těžkém dni, kdy jste pracoval 12 hodin. Domů se vám nechce a nejraději byste otočil auto a jel jinam. Vaše žena s vámi už několik měsíců nespala, děti sotva vnímají vaši existenci. Jsou drzé a odmlouvají nebo vás ignorují. Ve škole moc neprospívají, i když spíš než matematice a pravopisu se ve škole věnují projektu neziskovky „jeden svět“ o propagaci homosexualismu a boji s toxickou maskulinitou. Každá konverzace s vaší chotí se zvrhne v bitvu o podružnosti a nimrání se v minulosti. Pracujete na plné obrátky, abyste zajistili rodinu, sám táhnete čtyřicet tisíc splátky hypotéky. A přesto se s vámi doma zachází jako s onucí.

Ptáte se sami sebe, jak jste se mohli dostat až sem. Vždycky vám říkali, že správný muž se ožení, že manželství vás učiní šťastným a že to synonymum životního úspěchu. Zasaď strom, postav dům, zploď syna. Manželství měla být jakási třešnička na pomyslném dortu. Dobře si pamatujete své dětství. Když jste vy byl dítě, maminka byla laskavá tatínek byl přísný a stanovoval hranice, musel jste poslouchat, studovat a pracovat na sobě, abyste si vydobyl jeho respekt. Práce se vyplatila. Dokončil jste vysokou, našel si dobrou práci a nakonec jste si po krátké známosti vzal svoji ženu, u které se zdálo, že vás má ráda. Pro své děti jste chtěl to nejlepší, minimálně totéž, co rodiče poskytli vám. Nyní je ale jasné, že takhle to neskončí.

Poté, co jste si řekli „ano“, všechno se to pomalu ale jistě začalo jít pekelně do kytek. Přestože jste dělal vše, co je dle společnosti správné, výsledkem je, že jste kompletně kastrovaný a bezmocný. Vy u svých dětí žádný respekt nemáte, váš respekt a uznání ony nevyžadují. Jejich matka je proti vám štve a před nimi vás zesměšňuje a ponižuje. Zdá se vám, že jejich budoucnost jí nezajímá a budoucnost koneckonců nezajímá ani vaše děti. Kluci žijí jen přítomností a stimuly okamžiku. Váš otec lítal na rogalu, lezl po skalách, na vojně dokonce sedl do stíhačky. Vás naučil aspoň jezdit na kole, lyžovat, jezdit na plachetnici nebo vzít do ruky kytaru. Vaše děti nic z toho neumějí a ani nemáte šanci jim něco z toho předat. Nesportují, sedí celý den u počítačových her a na sociálních sítích a utěšeně tloustnou. Jejich matka plká na facebooku, od mateřské si našla monkey business za pár drobných. Osud dětí jí nezajímá, domácí práce ji nezajímají, živení rodiny jí rovněž nezajímá. Vlastně jí nezajímá nic kromě sebe a vlastní zábavy a plkání s ostatními podobnými slepicemi. Doma je bordel, protože ona říká, že bordel v bytě znamená šťastné dítě. Všude se válí použité odličovací tampony, papírové kapesníky a uchošťoury. Ještě že v bytě je dost technologií, abyste si s úklidem bez problémů poradil. Ona, ačkoli přichází ze zaměstnání o dost dříve než vy, totiž není schopna udělat ani to, aby zapnula pračku, myčku na nádobí nebo uklízecího robota. Toho nejdražšího s nejvíce funkcemi, jak si ho onehdá na vás vyřvala. Je posedlá nakupováním a různé krámy se vám kupí v baráku. Vyžaduje nejnovější technologie v kuchyni, ale nevaří, nejdražší pračku, ale nepere. Děti se rovněž na chodu domácnosti nijak nepodílejí, ačkoli mají vše, po čem zatouží. Jediné, co fakticky umějí, je otevřít ledničku a vyžrat obsah. Podle názoru vaší manželky mají děti být hlavně šťastné, materiálně zabezpečené a ničím se nezabývat. To ale není dobrý recept pro budoucnost, která jednoho dne nevyhnutelně přijde, to víte nejlíp. Vaše šance něco na tom změnit je minimální. Jakékoli pokusy v minulosti se setkaly s eskalací hádek a tuhého odporu, vše jste postupně vzdal. Rád byste z toho manželství vypadl, ale je vám líto vašich gigantických finančních investic a máte rád svoje děti. Tak si takhle hezky hnijete zevnitř a přežíváte každý boží den.

Kde jste v životě udělal chybu?

Tato popsaná situace není výjimka, je to bohužel dnešní společenská norma. Moderní instituce manželství byla systematicky změněna tak, aby ničila mužské štěstí, vysávala mužské zdroje a eliminovala mužskou autoritu.

Mnoho mužů po přečtení těchto řádků namítnou: „Ale já mám manželství dobré, moje žena mi reciprokuje – vaří, uklízí, spí se mnou a chová se ke mně dobře.“ Nebo: „Můj rozvod byl klidný.“ Ano, existují i úspěšná manželství. Tato úspěšná manželství jsou výsledkem toho, jak se nastavila vztahová dynamika mezi manželi a zda manžel neudělal některé chyby v nastavení této vztahové dynamiky, které byly popsány v minulých článcích této série. Závisí rovněž na rozhodnutí ženy chovat se dle pravidel reciprocity a morálně. Netvrdím, že všechna manželství by byly náměty na hrůzostrašný horor nebo končila špatně. Asi 40 % rozvodů je sporných a těch vysoce konfliktních je asi 15 %.

Nepochybně jsou i šťastná manželství, ale je jich menšina. 50 % prvních manželství se rozvádí, přičemž z těch druhých 50 % je jen menší část z nich harmonických. Jde o to, že pokud se vaše drahá choť rozhodne chovat amorálně a sprostě, že tak činit beztrestně může a společnost i silové složky a justice ji v jejím protizákonném jednání a bezbřehém sprosťáctví vůči vám budou nezákonně podporovat. Vám nebudou přiznána žádná práva a mnohem hloupější a méně produktivní pičulíni se vám budou zlovolně vyšklebovat. Nikdo nebude na vaší straně. Výsledkem bude vaše zničené zdraví a sociální smrt ať již na svobodě či rovnou ve vězení, v některých případech i smrt skutečná, jak si budeme demonstrovat na konkrétních reálných rozvodových a opatrovnických kauzách v „části speciální“. Právní institut manželství neposkytuje muži žádná práva, žádnou ochranu, zato však enormní množství rizik a povinností.

Nejchytřejší věc, kterou můžete jako muž v dnešním světě udělat, je vůbec se neoženit.

Zde je brutální pravda o tom, proč je manželství pro muže v 21. století ztracená varta. Společnost proměnila manželství z partnerství ve vězení, a muži, kteří se manželství zcela vyhýbají, jsou ve skutečnosti ti nejchytřejší. Toto nebude příjemné číst, zvláště pokud jste již ženatí nebo se plánujete oženit. Ale pokud chcete ochránit své štěstí, své zdroje a svou příčetnost, budete muset tyto pravdy pochopit. Muži, kteří realitu ignorují, mohou skončit rozvedení, zbankrotovaní a zlomení, ve vězení, dokonce i mrtví. Muži, kteří pochopí, co se chystám napsat, jsou ti, kteří si udrží svou svobodu, své bohatství a svůj klid.

Manželství není ani o lásce ani o romanci. Manželství je právní vztah z hlediska muže obsahuje soudně vymahatelný závazek ženu vyživovat a poskytovat jí (popřípadě dětem) ekonomickou podporu zejména v době těhotenství a raného mateřství, kdy ona takto činit nemůže. Pokud neexistují právní ujednání jako je předmanželská smlouva spadá veškerý vámi získaný majetek do zákonného režimu zvaného „společné jmění manželů“. Majetek je přitom v drtivé většina zásluhovou doménou muže, což je dáno ženskými biologickými imperativy hypergamie. Ženě typicky z manželství nevyplývají žádné vymahatelné povinnosti. Během vlastního průběhu manželství ovšem nedochází typicky k žádné regulaci soužití. Veškeré „terms and contitions“ tohoto právního institutu jsou nastaveny třetí stranou (bolševicko-feministickou justicí) až v době jeho ukončení. Kdyby aspoň tato strana byla skutečně nezávislým arbitrem, což bezesporu není, i tak by se jednalo o právně nesmírně rizikový kontrakt.

Začněme s nejzásadnějším problémem moderního manželství. Proměňuje muže v pracovní drony. To není nadsázka; přesně to se děje většině ženatých mužů v dnešní společnosti. Moderní manželský vzorec vypadá takto: vzbudíte se v 5:30 ráno, pracujete 8 až 10 hodin, přijdete domů vyčerpaní a pak se od vás očekává, že okamžitě přepnete do režimu pomocníka v domácnosti, protože cokoli jiného by byla dyskymynáce gádžo! Očekává se, že budete uklízet, vařit, prát, pomáhat s domácími úkoly a starat se o veškerou údržbu domácnosti. Mezitím na vás nečeká žádné jídlo, žádné ocenění za vaše úsilí a rozhodně žádná autorita nad jakýmkoli rodinným rozhodnutím. V podstatě jste se stali zaměstnancem s bydlením ve svém vlastním domě, které si sami platíte. Pracujete dva úvazky, jeden v práci a jeden doma, aniž byste dostávali jakékoli výhody, které manželství tradičně mužům poskytovalo.

Nevěříte? § 690 NOZ vám to vysvětlí. Jste jako muž povinen obstarávat potřeby rodiny podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla v zásadě srovnatelná. Tím je inherentně uzákoněn parazitismus, který by jinak byl v rozporu s dobrými mravy. A to zejména v prostředí praktické aplikace bolševicko-feministickou justicí. Protože kdo na základě své předsudečné nenávisti a systémové podjatosti o tom rozhoduje. Feministická justiční verbež. A jestli od feministické justiční verbeže čekáte nějakou sebereflexi či smysl pro spravedlnost a reciprocitu, jste velmi naivní. Podle těchto vypatlaných dobytků je manžel v zásadě hnusák, a je tudíž schopen a povinen obstarávat vše, zatímco manželka je chudák, a tudíž jí žádná povinnost z manželství typicky, pokud dojde na lámání chleba, nevyplývá. Co jí však z manželství naopak vyplývá, je právo konzumace vašich hodnot, které jste typicky vy vytvořil. Zde je důkaz. To, že některé ženy reciprokují manželům jejich úsilí s institutem manželství nemá v zásadě nic společného.

V minulosti bylo manželství partnerstvím, kde obě strany přinášely do vztahu své specifické hodnoty. Muž poskytoval zdroje a ochranu, zatímco žena poskytovala domácí podporu a péči. Manželku nešlo po právní stránce znásilnit, neboť sex byl její právní povinností. Vzhledem k dětem muž uplatňoval takzvanou otcovskou moc, což se typicky projevovalo souhlasem otce s určitým nasměrováním osudu dítěte. Obě role byly respektovány a byly nezbytné pro zdravý vývoj dětí.

Moderní manželství však ženskou doménu povinností eliminovalo, zatímco jí de facto ponechalo veškerá práva, zatímco mužskou doménu povinností zdvojnásobilo a mužská práva byla fakticky zrušena. Stále se od vás očekává, že budete primárním a dominantním živitelem rodiny, ale nyní se od vás také očekává, že budete i domácím sluhou, vychovatelem a případným emocionálním tampónem. Od vaší ženy se ovšem neočekává nic. Ona živit nikoho nemusí a makat v domácnosti rovněž ne. Souložit? No to už vůbec ne. Vaše žena má tedy volnost rozvíjet si svou vlastní kariéru, cokoli si pod tím dokážete představit, neboť většinou se nejedná o lukrativní zaměstnání, které by rodinu živilo, ale tzv. ženská kariéra, obvykle spočívá v práci v chráněném prostředí státního úřadu bez faktického měřitelného výsledku; má své vlastní zájmy a své vlastní cíle, a to bez jakékoli povinnosti vás na oplátku podporovat. Proto tolik ženatých mužů uvádí, že se cítí vyčerpaní, neoceňovaní a zahořklí. Nejsou to špatní muži. Jsou to muži, kteří byli společností oklamáni, aby přijali zásadně nespravedlivé uspořádání.

Společnost odmítá uznat, že muži potřebují respekt, uznání a seberealizaci stejně jako kyslík. Je to pevně zakódováno do mužské psychiky, proto také muži tak tvrdě pracují na dosažení úspěchu ve svých kariérách. Proto touží po penězích, statusech a manažerských pozicích. Nejde ani tak o prachy i když i ty jsou příjemné. Jde o získání respektu od svých vrstevníků a svého prostředí. Chybí-li respekt, chybí i pobídky k dosahování cílů, které takzvanou západní civilizaci dostaly tam, kde je nyní. Když se muž necítí respektován, začne se zhoršovat emocionálně, mentálně a dokonce i chátrat fyzicky. V případě masivního výskytu stagnuje celá společnost. Je to krutá ironie. Samotná instituce, která by měla mužům poskytovat nejvíce respektu, tedy manželství, se stala místem, kde ho dostávají zdaleka nejméně.

V typickém moderním manželství jsou mužské názory odmítány. Jeho rozhodnutí jsou zpochybňována a jeho autorita je na každém kroku podkopávána. Zachází se s ním jako s dítětem, které potřebuje dohled, spíše než s partnerem, jehož úsudek je ceněn. Představte si konkrétní příklad: muž pracuje 60 hodin týdně, aby si mohl dovolit pěkný dům pro svou rodinu. Když přijde domů a navrhne, že by si možná měli znovu rozmyslet ten další velký spotřební výdaj, jeho žena se zatváří kysele, obrátí oči v sloup a řekne mu, že je sobec a nerozumí potřebám rodiny.

Jeho desítky let životních zkušeností a jeho role primárního živitele a jeho zásluhy neznamenají nic. Toto chování je tak běžné, že většina lidí to ani nevnímá jako neúctu. Ale představte si, kdybyste se takto chovali ke svému šéfovi v práci, nebo k zákazníkovi v podnikání. Okamžitě byste byli propuštěni, protože každý chápe, že respekt je nezbytný pro funkční vztahy. Přesto se v manželství stalo nerespektování manžela nejen přijatelné, ale očekávané a státem podporované. Ženy jsou povzbuzovány, aby se postavily svým manželům, aby se nenechaly jím ovládat a aby si dělaly vlastní rozhodnutí. Opak je totiž dyskrymynáce, týrání a zneužívání chudáka ženušky. Pičulíni kvičí štěstím a manželovi se zlovolně vyšklebují. Takové prostředí je pro ženy imperativem „nikdy svého manžela nerespektuj, drž linii boje proti toxické maskulinitě“.

Moderní společnost se zapojila do toho, co se nazývá projekt eliminace přirozené mužské autority. Jde o systematické úsilí odstranit veškerou mužskou autoritu z domácnosti. Je to neustále více a více záměrně programováno do naší kultury prostřednictvím médií, vzdělávání a sociálním podmiňováním, schválenými zákony.

Zapněte jakoukoli televizní show, film nebo reklamy a uvidíte stejný vzorec opakovaný ad nauseam. Muž potažmo otec je zobrazován jako neohrabaný tupý idiot, kterému nelze důvěřovat v základních rozhodnutích, kterého je záhodno dokonce fyzicky inzultovat, zatímco žena je ta chytrá, schopná, která musí uklízet jeho bordel. Násilí vůči muži je zobrazováno jako komedie. Toto programování je tak všudypřítomné, že ho většina lidí už vnímá jako normu a nevšimne si ničeho nepatřičného. Poselství je jasné: muži jsou příliš hloupí, příliš sobečtí a příliš nekompetentní, aby měli jakoukoli skutečnou autoritu ve svých vlastních domovech. Žena musí být konečným arbitrem ve všem, od financí po výchovu dětí a správu domácnosti.

Bolševicko-feministické programování tohoto typu zcela ignoruje jednu zásadní věc: autorita není o dominanci, je o kompetenci a odpovědnosti. Když odeberete muži autoritu, odebíráte mu také jeho schopnost převzít odpovědnost za blaho své rodiny. Proměňujete ho v pasažéra ve vlastním životě. To vytváří psychologický paradox, který ničí mužské duševní zdraví. Jsou pokládáni za odpovědné za finanční zabezpečení své rodiny, ale není jim dovoleno dělat finanční rozhodnutí. Očekává se od nich, že budou chránit svou rodinu, ale není jim dovoleno stanovit pravidla, která udržují rodinu v bezpečí. Mají být hlavou domácnosti jen naoko, bez skutečné moci vést. Proto tolik ženatých mužů uvádí, že se cítí bezmocní a frustrovaní. Jsou považováni za odpovědné za výsledky, nad kterými nemají žádnou kontrolu. Je to jako byste byli ředitelem společnosti, ale neměli byste povoleno dělat žádná rozhodnutí. Takovému postavení se říká bílý kůň a bílí koně povětšinou neskončí dobře.

Z čistě logického hlediska nabízí moderní manželství mužům žádné pobídky, zato ale masivní rizika. Partnerku a pravidelný sex můžete mít v nesezdaném soužití, koneckonců je prokázáno, že frekvence sexu se po svatbě dramaticky snižuje. Děti můžete mít i bez uzavření manželství a máte k nim stejná práva. Ba co víc, když dojde na rozluku nesezdaného soužití, o dětech ani výživném na ně nemusí rozhodovat bolševicko-feministická justice, zatímco u rozvodu se tak děje arbitrárně dle zákona se všemi důsledky. Společenské uznání – to trvá asi 5 minut poté, co to v kostele nebo na úřadě podepíšete. V případě rozvodu se zákonným majetkovým režimem ztrácíte minimálně 50 % vašich aktiv, v případě, že si na vás vymyslí domácí násilí nebo pokud jsou aktiva důležitá pro výchovu dětí, můžete ztratit úplně vše a ještě doplácet celou hypotéku. Potenciální výživné jak na děti, tak i manželce můžete platit po léta i celé dekády. Manželství znamená ztrátu vlastní suverenity, ztrátu autority ve vlastním domě, sníženou intimitu, omezují se vaše alternativní možnosti, svoboda a flexibilita. Zato manželství nabízí zvýšený stres a odpovědnost za věci, které nemůžete ovlivnit a v neposlední řadě potenciální ztrátu přístupu k dětem v případě rozvodu, v krajním případě uvěznění a úmrtí.

Jaké garance vám manželství jako kontrakt dává? Žádné, zejména pokud jste to vy, kdo se v manželství chová odpovědně a snaží se plnit svoji roli. Pro bolševicko-feministickou justici jste totiž u rozvodu automaticky hnusák, zmetek a hajzl.

Když se na to podíváte objektivně: jaký racionální muž při smyslech by takový kontrakt uzavřel? V podstatě souhlasíte s tím, že se vzdáte své svobody, své autority a potenciálně poloviny svého majetku výměnou za co přesně? Tradiční výhody manželství – domácí podpora, sexuální exkluzivita, sociální stabilita – byly systematicky eliminovány, zatímco všechny vaše náklady a rizika byly výrazně posíleny. Je to jako souhlasit s koupí auta, které nemá motor, řízení ani brzdy, nemá žádnou záruku zato ale má plán splátek, který trvá navěky. Proto míra sňatků mezi vzdělanými a úspěšnými muži výrazně klesá. Není to z důvodů, že se „bojí závazků“ jak tvrdí feministky. Jsou dost chytří, aby poznali sprosté parazitní právnické šméčko, když ho vidí.

Jedním z nejběžnějších aspektů moderního manželství je rozšířený jev manželství bez sexu. Statistiky ukazují, že manželství bez sexu, což jsou páry mající intimní styk méně než 10x ročně ve věku pod 50 let, varírují od 30 do 40 %. Zamyslete se nad psychologickým dopadem tohoto na muže. Zasvětíte svůj život jedné ženě, vzdáte se všech ostatních možností, a pak ona postupně přestane poskytovat tu hlavní věc, která vás k tomuto závazku motivovala.

Nejde jen o fyzické potřeby. Jde o pocit touhy a ocenění. Když o vás vaše žena přestane projevovat sexuální zájem, vysílá jasnou zprávu, totiž že nejste atraktivní, že nejste žádoucí a že nestojíte za úsilí. Je to forma pohrdání a odmítnutí, která zasahuje do jádra mužské identity. Nesmíte však toto uznání hledat u jiné ženy. Jste uvězněni v situaci, kdy vaše potřeby nejsou naplňovány, ale je vám zakázáno je naplňovat jinde. V podstatě jste odsouzeni k životu v sexuální frustraci a emocionálním odmítnutí. Můžete se rozvést, což znamená enormní ztrátu všeho, co jste kdy budovali. Mnoho mužů se snaží to řešit komunikací svých potřeb, být romantičtější nebo dokonce jít na terapii. Ale tato řešení zřídkakdy fungují, protože podkladový problém není v komunikaci. Jsou to základní pravidla moderního manželství tak, jak je vymáhá bolševicko-feministická justice a prosazuje společnost, které eliminují jakékoli povinnosti a tím i motivaci žen k udržení vlastní přitažlivosti a úsilí. Když mají ženy naprostou jistotu a vědí, že je jejich manžel nemůže snadno opustit, jinak si je podají fízlové a bolševicko-feministická justiční chamraď, často přestanou vynakládat jakékoli úsilí, rychle zestárnou, ztloustnou a stanou se patologicky agresivní olověnou koulí na mužově noze. Proč by se snažily? Stát, jeho fízlové a jeho justice jim v případě vaší nedostatečné kompliance zajistí vše, co chtějí – finanční jistotu, sociální status a emocionální podporu – aniž by musely hnout prstem a dodržet svůj díl dohody.

Možná nejzákeřnějším aspektem této situace je, jak důkladně společnost programuje muže, aby přijali toto hrubě dysfunkční uspořádání. Toto programování začíná v dětství a pokračuje ve všech aspektech naší společnosti. Ve školách se chlapci učí, že maskulinita je toxická a že musí potlačovat své přirozené instinkty pro vedení, dominanci, kompetenci, sílu a autoritu. Říká se jim, že touha po respektu je zastaralá a že by měli být šťastní, když posluhují ostatním méně schopným bez nároku na odměnu a bez uznání.

Média toto programování posilují tím, že konzistentně zobrazují tradiční maskulinitu jako zločinnou a muže, kteří chtějí autoritu, jako zneužívající. Každý muž, který očekává respekt od své ženy, je dle státní feministické ideologie označen jako kontrolující nebo mizogynní. Konsekventně i náš právní systém byl navržen tak, aby toto programování podporoval a tvrdě vymáhal. Bolševicko-feministická justice se exkluzívně přiklánějí na stranu žen jak v sporech o děti, tak o majetek. Rozvodová řízení masivně upřednostňují ženy bez ohledu na okolnosti a zákony o domácím násilí jsou psány tak, že presumují, že muži jsou vždy agresoři.

Toto programování je tak účinné, že si většina mužů ani neuvědomuje, jak jsou odporně manipulováni. Přijímají neúctu jako normální. Omlouvají se za své potřeby a cítí se provinile, když chtějí, aby se s nimi v jejich vlastních domovech zacházelo jako s lidmi. Výsledkem je generace mužů, kteří byli vykastrovaní. Jdou životem a vytvářejí hodnoty, posluhují lemplům, platí daně úředním zlodějům a státním lumpům za své zásluhy přijímají mnohem méně, než by jim právem náleželo, protože byli zmanipulování, že očekávat více z nich dělá sobecké a špatné lidi.

Chronická neúcta způsobuje u mužů klinickou depresi. To není jen smutek. Jde o vážný stav duševního zdraví, který může vést k sebevraždě, závislosti a násilnému chování. Dokonané sebevraždy mužů jsou 4x častější a v souvislosti s matrimoniální krizí je riziko až padesátinásobné. U žen se tyto jevy nevyskytují. Když se s mužem soustavně zachází neférově bez respektu, jeho mozek reaguje naučenou bezmocností. Ztrácí motivaci, energii a naději. Začíná zpochybňovat svou vlastní hodnotu a kompetence. Postupem času toto psychologické týrání vytváří stejné příznaky jako velká deprese.

Proto jsou statistiky domácího násilí tak lživé a zavádějící. Zaměřují se na fyzické zneužívání, jehož výskyt zveličují, zatímco ignorují psychologickou destrukci, kterou způsobuje chronická neúcta manželek, pokud by se započítala, čísla by byla přesně opačná. Muž, který je neustále ponižován, odmítán a podkopáván svou ženou, zažívá zneužívání, i když nepřijde jediný úder. Nejsmutnější je, že společnost tuto formu zneužívání nejen ignoruje, ale i podporuje. Ženy jsou učeny, že nerespektování vlastních manželů je znakem žádoucí ženské emancipace a že muži, kteří chtějí úctu a respekt, jsou křehcí nebo nejistí a nejsou to opravdoví chlapi.

Ale realita je taková, že neúcta je neuvěřitelně škodlivá pro lidskou psychiku a žene muže k extrémním projevům, závislostem a dokonce k násilí. U většiny případů domácího násilí neúcta a špatné zacházení s mužem předchází. Když systematicky ničíte mužův pocit vlastní hodnoty a důstojnosti, hrajete si s dynamitem. Proto tolik ženatých mužů uvádí, že se cítí depresivní, úzkostní a beznadějní. Nejsou slabí, jsou to lidské bytosti jako vy nebo já, které jsou masivně psychologicky zneužívány ve vlastních domovech.

Když se muži ocitnou v těchto nerespektujících, autoritu postrádajících manželstvích, obvykle reagují jedním ze tří způsobů.

Reakce „boj“: Někteří muži se snaží prosadit svou autoritu konfliktem. Hádají se, požadují respekt a snaží se stanovit hranice. To se obvykle obrátí proti nim, protože společnost označila jakýkoli pokus o mužskou autoritu za zneužívající nebo kontrolující. Tito muži často končí u rozvodového soudu, kde jsou lživě vykresleni jako predátoři nějakou tou amorální nenávistnou příslušnicí advokátního stavu.

Reakce „útěk“: Jiní muži prostě odejdou. Odepíší celoživotní investice a děti, odcházejí od z domova a opouštějí své děti, protože to sprosťáctví už nemohou vydržet jen aby měli klid. Společnost takové muže odsuzuje jako flákače a nezodpovědné a nestálé psychopaty.

Reakce „freeze“: Většina mužů si zvolí zamrznutí. Emocionálně se uzavřou, přestanou bojovat o respekt a prostě situaci trpně snášejí. Řeči jdou jedním uchem tam a druhým ven, stávají se postupně skořápkami svých bývalých já a počítají dny, kdy dětem bude 18 let, aby mohli té své nanicovaté megeře konečně udělat pápá. Prožívají si svůj manželský sen, zatímco uvnitř umírají. Pičulíni (většinou v různém stádiu téže životní trajektorie) se jim sprostě vyšklebují, pokud jsou to nejsou zrovna oni, kdo skončí destruován justičními bolševicko-feministickými sadisty, většinou ženského pohlaví v chráněné dílně státní instituce.

Žádná z těchto reakcí není zdravá, ale ve stávajícím systému odporného sprosťáctví vůči mužům jsou jediné myslitelné.

Řešení je přitom neuvěřitelně jednoduché, ale nikdo ho nechce vymáhat. Učinit muže šťastným v manželství vyžaduje nic víc než základní respekt a ocenění. Žena by mohla své manželství přes noc proměnit jednoduchými věcmi, jako je: zeptat se manžela na jeho názor při rozhodování. Poděkovat mu za jeho úsilí. Mluvit s ním s respektem na veřejnosti i v soukromí a chovat se minimálně tak jak se chová k neznámým lidem okolo. Chovat se k němu jako k lidské bytosti. Projevit vděčnost za jeho příspěvky do rodiny. Projevit mu fyzickou náklonnost a přitažlivost a dát mu tím najevo jeho hodnotu.

Nejedná se o revoluční koncept. Jde o základní lidskou slušnost, zdvořilost a reciprocitu ve vztahu, ale v moderních manželstvích se podobné úkazy staly tak vzácnými, že když k nim dojde, muži jsou z toho v šoku. Důvodem, proč se tak neděje, je, že by ženy musely uznat hodnotu mužů a zacházet s nimi s úctou. Základní překážkou, proč to ženy neudělají, je feminismus. Feminismus mění ženy v narcistní psychopatické zrůdy, které myslí jen na sebe. A proč by ne? Celá společnost je v tomto patologickém vzorci chování podporuje. Současné sociální programování říká ženám, že respektování jejich manželů je regresivní a submisivní a že by nikdy neměly uznávat mužskou autoritu nebo mužův přínos. Takže místo zavádění jednoduchých řešení, která by učinila všechny šťastnějšími, pokračujeme v systému, který činí muže nešťastnými a v konečném důsledku ničí rodiny a budoucnost našich dětí.

Ilustrací toho, jak je systém dysfunkční a patologický je skutečnost, že mnoho ženatých mužů dostávají více respektu a ocenění od cizích žen než od svých vlastních manželek. To zahrnuje vše od uklízečky, přes servírky až po prostitutky. Muž může utratit peníze za prostitutku a získat více skutečných úsměvů, uznání a pozitivní pozornosti, než dostane od ženy, které zasvětil svůj život. Prostitutka mu děkuje, chová se k němu dobře a dává mu pocit, že si ho váží za mnohem méně peněz, než vráží do své zákonité choti. Mezitím ho jeho žena kritizuje, pohrdá jím navzdory jeho úsilí a chová se k němu jako k obtížnému hmyzu. Toto srovnání jen ilustruje, jak hluboko instituce manželství za regulace fízlů a bolševicko-feministické justice poklesla. Když se mužům dostává lepšího zacházení od prostitutek než od vlastních manželek, je něco s institucí zásadně špatně. Prostitutka muže nemiluje, ale chová se k němu s elementárním respektem, protože chápe, že respekt je nezbytný pro funkční interakci, aby dostala zaplaceno. Manželka tvrdí, že muže údajně miluje, ale chová se k němu hůře, než by se chovala k cizímu člověku, protože bere jeho závazek jako samozřejmost, který lze u bolševicko-feministické justice kdykoli násilím vymoci. A ti vymáhají se stále větší efektivitou. Tento paradox odhaluje jádro problému moderního manželství: odstraňuje ženám motivaci chovat se k mužům dobře, zatímco muže uvězňuje v situacích, které nemají alternativy.

Psychologické škody způsobené nerespektováním mužů a maskulinity obecně způsobuje krizi maskulinity a duševního zdraví u mužů, jejíž skutečné příčiny společnost odmítá uznat. Dochází k explozi samoty, množí se incelové, kteří již od počátku nemají žádný životní plán a žijí ze dne na den. Míra sebevražd u mužů mladého a středního věku stoupá. A mnohé z těchto sebevražd přímo souvisí s manželskými problémy a pocity bezcennosti. Když systematicky ničíte mužovu autoritu a hodnotu, vytváříte dokonalé podmínky pro depresi, úzkost a sebevražedné myšlenky. Muži, kteří se kdysi cítili sebevědomí a schopní, se stávají stíny sebe sama, zpochybňují svou hodnotu a své místo ve světě.

Tato krize je umocněna skutečností, že muži jsou odrazováni od hledání pomoci nebo vyjadřování svých pocitů. Říká se jim, aby se vzmužili, „chovali jako chlapi“ a tiše se vypořádali se svými problémy, zatímco jsou současně zbavováni všech tradičních zdrojů mužské síly a identity, aby to reálně udělat mohli. Kdyby to muži udělali, viselo by na kandelábrech asi hodně soudkyň, soudců a zkurvených fízlů, kteří tuhle situaci mají na svědomí. Viselo by tam i mnoho advokátů, kteří z této jednostranné podpory predátorsky kořistí. Výsledkem je generace mužů, kteří trpí v tichosti, léčí svou bolest alkoholem, drogami nebo jiným destruktivním chováním. Nejsou slabí. Jsou to lidské bytosti, které jsou psychologicky ničeny systémem, kterému platí daně, aby jim poskytl základní práva a zákonnou ochranu, na což tento systém programově sere jako na placatý šutr. Mnozí muži by si totiž s tou svojí držkatou megerou snadno poradili, kdyby ona neměla v zádech státní moc a podporu za jeho daně.

Kromě emocionálních a psychologických nákladů představuje manželství pro muže obrovská finanční rizika. V případě rozvodu muži typicky ztrácejí nejméně 50 % svých aktiv nashromážděných během manželství většinově výhradně vlastní prací, svůj domov (ve většině případů je přisouzen ženě), podstatné měsíční platby výživného, a to i když mají střídavou péči 50:50. Ironií doby je, že zatímco propaganda tvrdí, jak jsou ženy ve schopnostech rovny mužům, tato teze se nepropsala do rozdílů mezi alimenty. Všude slyšíme, že existuje „gender pay gap“ v průměru 16,4 %. V případě child support pay gap je ovšem rozdíl 500 % v neprospěch mužů. V mém případě mi byly přisouzeny 3 děti do výhradní péče ze čtyř a rozdíl mezi alimenty na jedno dítě byl 1000 %. Můj výdělek tak, jak jej zjistil soud ovšem více než 10x vyšší nebyl.

Bolševicko-feministická justice také postiženému muži často vyrabuje důchodové fondy a spoření, což vede k nižšímu celkovému starobnímu důchodu a často musí muž vzdát i své kariérní vyhlídky kvůli stresu a časové náročnosti rozvodu. Kariérní posun také znamená okamžité opakování ponižujícího sprostého extempore před bolševicko-feministickou justiční chamradí a náklady na advokáta, neboť nenasytná exženuška si chce uhryznout bezpracně svůj díl. Údajně v zájmu dítěte, které muž sotva vidí.

Mezitím jsou nuceni udržovat stejnou životní úroveň pro svou bývalou feministickou exmanželku, zatímco drasticky snižují svou vlastní životní situaci. Mnoho rozvedených mužů končí v zaplivaných ubytovnách mezi sociální spodinou, zatímco nadále platí za rodinný dům, který sami za své postavili, ve kterém už nemohou bydlet. Finanční devastace je tak vážná, že se mnoho mužů nikdy nezotaví. Zbytek života platí za manželství, které se nepovedlo, zatímco jejich bývalé manželky se posunou k novým vztahům s nedotčenou finanční jistotou. Jen toto finanční riziko činí manželství pro muže naprosto nepřijatelným kontraktem.

V kombinaci se všemi ostatními náklady a riziky se stává naprosto regulérním podvodem, ve kterém hrají hlavní roli z jeho daní placení a organizovaní justiční šmejdi.

Jedním z nejničivějších aspektů moderního manželství je to, jak jsou děti často používány jako zbraně a rukojmí proti mužům. Navzdory placení výživného a touze být zapojeni do života svých dětí se rozvedený otec ocitá v naprosto marginalizované pozici a vyloučený z důležitých rozhodnutí ohledně dětí. Bolševicko-feministická justice typicky přiznávají primární péči matkám, bez ohledu na individuální situaci. Alkoholičky, psychopatky, soudně trestané delikventky, bipolární afektivní poruchy a dokonce schizofreničky se stávají výhradními pečovatelkami bez velkých problémů s razítkem bolševicko-feministických soudních znalkyň. Otcové se stávají víkendovými strýčky v životech svých dětí bez možnosti cokoli v jejich životě ovlivnit, zatímco na ně platí, platí a platí. Tento systém motivuje ženy k iniciování rozvodu, protože vědí, že si udrží kontrolu nad dětmi i většinou majetku a zároveň budou dostávat finanční podporu, kterou ani za děti neutratí. Dává jim také obrovskou moc manipulovat s muži hrozbami omezení přístupu k jejich dětem. Justice, která se zaštiťuje takzvaným nejvyšším zájmem dítěte přitom vůbec nekontroluje, zda matka svěřené prostředky vyplacené v rámci výživného řádně používá ve prospěch dětí. Není nucena vést účetnictví o těchto prostředích a když je utratí za své potřeby, nic se jí nestane. Dítě se tak mnohdy stává prostředkem finančního zisku podobě jako při obchodu s bílým masem, zatímco samo fyzicky a ekonomicky strádá. Bolševicko-feministická justice také vůči ženám nevymáhá své vlastní rozsudky. I když má muž právo víkendového styku, pokud jej žena nedodrží, nic se nestane. Taková žena nedostane ani citelnou pořádkovou pokutu, neboť soud má za to, že by se výše pokuty negativně odrazila na životní úrovni dítěte. Mužovi však pokutu napaří bez problémů, protože tam zřejmá spojitost mezi jeho schopností hradit výživné patrně neexistuje. Psychologický dopad na muže, kteří ztratí každodenní kontakt se svými dětmi, je devastující. Z dálky jsou nuceni sledovat, jak jejich děti vyrůstají v duševní mrzáky, zatímco jsou bezmocní a nemohou je chránit nebo je vést životními výzvami.

Společnost vytvořila past, kde muži jsou zatraceni, ať už se ožení, nebo ne. Pokud se oženíte a manželství selže, jste viněni za to, že jste nebyl dost dobrý manžel. Pokud se rozhodnete neoženit, jste označeni za toho, kdo se bojí závazků nebo odpovědnosti. Tento sociální tlak nutí mnoho mužů do manželství, které ve skutečnosti nechtějí, což vede k předvídatelným vysoce negativním důsledkům. Muži, kteří by byli dokonale šťastní, kdyby zůstali svobodní, jsou cíleným shamingem zaháněni do závazků, které s pravděpodobností více než 50 % budou mít pro ně devastující účinky. Devastace je proporcionálně o to větší, o co více si muž plní předpokládanou a vyžadovanou roli.

Muži, kteří se rozhodnou zůstat nesezdaní, nic neztrácejí. Dělají chytré rozhodnutí, které jim umožňuje maximalizovat jejich štěstí a potenciál. Nesezdaní muži mají úplnou kontrolu nad svým časem a energií, mají schopnost sledovat své cíle bez interference. Mají finanční svobodu investovat do sebe a své budoucnosti – mohou přitom investovat i do partnerky a pomáhat jí, ale jsou to výhradně oni, kdo rozhoduje o alokaci zdrojů, a to na základě užitku a reciprocity, kterou přinese ona. Zdroje jsou tak alokovány podle zásluh, a ne pod hrozbou sprostého státního vydírání násilí sadistických příslušníků bolševicko-feministické justice, jejich exekutorů a fízlů. Mohou souložit s více ženami bez závazků. Nemají žádné riziko ztráty poloviny svých aktiv v případě rozvodu. Mají svobodu se přestěhovat, změnit kariéru, podnikat nebo jinak riskovat. Mají klid s vědomím, že nemohou být uvězněni ve špatné situaci.

To neznamená, že se vyhýbají vztahům úplně. Znamená to vyhýbat se právní a sociální pasti manželství, přičemž si zachovávají svobodu navazovat vztahy s ženami podle vlastních preferencí a podmínek. Mnoho úspěšných mužů zjistilo, že mohou mít smysluplné vztahy, skvělý sex a emocionální naplnění, aniž by podepisovali manželskou smlouvu. Mohou si užívat trvalých výhod ženské společnosti a zároveň si udržet autonomii a chránit své zdroje.

Z biologického hlediska nejsou muži navrženi pro monogamii způsobem, jakým to moderní manželství vyžaduje. V průběhu lidských dějin měli úspěšní muži vždy více partnerek a tento polygamní instinkt je stále přítomen v mužské psychologii. Moderní manželství nutí muže potlačovat své přirozené touhy a právně vymahatelným způsobem se zavazovat jedné ženě na celý život, zatímco jeho žena již často nevynakládá úsilí, aby zůstala atraktivní nebo žádoucí a nemá žádnou motivaci, aby se k muži chovala s úctou a respektem. Muž si tak často na svoji nohu dobrovolně uváže olověnou kouli, která ho může připravit o peníze, duševní zdraví, děti a v krajním případě i o život. To vede celoživotnímu neštěstí. Muži, kteří chápou tuto realitu a rozhodnou se s ní pracovat, jsou šťastnější a naplněnější. Mohou mít rozmanitost ve svém intimním životě a zároveň se vyhnout psychologickému vězení nucené monogamie.

Z ekonomického hlediska je manželství jednou z nejhorších investic, kterou může muž učinit. Návratnost investice je vždy záporná, riziko je obrovské a náklady obětované příležitosti jsou masivní. Mužům je třeba vysvětlit, že chtějí-li mléko, nemusejí se řetězem uvázat ke krávě.

Neoddiskutovatelná realita je, že moderní feminismem nakažené ženy nejsou připraveny na manželství ani nemají zájem ano vlohy být dobrými manželkami a ani nemají zájem poskytovat žádnou jinou protihodnotu komukoli. Byly učeny upřednostňovat sebe, svou nezávislost a své zájmy před svými dětmi a rodinami, o manželovi nemluvě. To není nutně jejich chyba. Je to výsledek desetiletí odporné propagandy levičáckých neomarxistických zmrdů, která jim říkala, že vztah s mužem je projev utlačování po vzoru marxismu-leninismu a že by se měly zaměřit na soutěžení s muži spíše než na komplementární činnost. Pro marxisty byla rodina úhlavním nepřítelem pro vybudování „lepšího světa“, zničení rodiny se však kompletně podařilo až neomarxistům.

Výsledkem je generace padlých žen, které postrádají dovednosti, myšlení a motivaci k vytváření úspěšných manželství, o úspěšném a produktivním životě nemluvě. Mužům se přitom v produktivitě až na výjimky ani zdaleka nevyrovnají a končí v chráněných dílnách kanceláří státních institucí, odkud posílají posty na Tik-Tok (doporučuji shlédnout celé abyste viděli, jak feministické soudružky v USA tvrdě makaj ve státním). Tím dosáhnou stavu, že jediná lukrativní věc, kterou ve skutečnosti disponují, je jejich vagína. Tento stav ovšem platí pouze pokud jsou mladé a hezké. Po čtyřicítce, když nechytnou služného picmouse, kterého by mohly případně vycashovat, sprostě zostuzovat a vydírat přes justiční chamraď, ani pořádný džob, který by jim zajistil stabilitu, budou k ničemu, kromě toho, že budou představovat voličskou základnu hnutí STAN. Zasmrádlé a zakyslé bezdětné ženy masivně přítomné v populaci budou hystericky kvičet a dožadovat se na státu řešení své prekérní situace. Jestli chcete důkaz, přečtěte si znovu pozorně a analyticky „Odpověď ženy incelovi“. Je plná kritiky mužů a abundatních požadavků, co by muž měl ženě zdarma a bez nároku na cokoli poskytnout. Co by ovšem na oplátku měla poskytnout ona, to tam nenajdete. Tahle paní není „marriage material“ ani náhodou. Nechme ji být o samotě. Quod errat demonstrandum.

Moderní ženy často vnímají manželství jako způsob, jak si podvodně zajistit finanční stabilitu a společenský status na úkor muže a jeho úsilí, spíše než jako partnerství, do kterého by ony vnášely jakoukoli hodnotu. Očekávají, že se muži přizpůsobí jejich potřebám, zatímco ony na oplátku nemusejí poskytovat nic. Ženy, které chápou, jak vytvářet úspěšná manželství, jsou stále vzácnější a obvykle si je berou muži, kteří jejich hodnotu pochopili brzy v životě. Průměrný muž, který dnes vstupuje na seznamovací trh, si s vysokou pravděpodobností nenajde ženu, která by jeho manželství učinila smysluplným.

Po prozkoumání všech důkazů – psychologických nákladů, finančních rizik, sociálního programování, nedostatku pobídek a zásadní nespravedlnosti moderní manželské smlouvy – je závěr jasný. Manželství je pro muže v 21. století je podvod a finanční scam. Je to státem podporovaná pyramidová hra s pravidly v rozporu s křesťanskými hodnotami a dobrými mravy založená na obyčejném parazitismu, která má zajistit levicovým stranám voličky a líným vohnoutům plné žaludky. Instituce, která byla kdysi navržena tak, aby prospívala oběma stranám, byla přeměněna na systém, který slouží zájmům žen a potažmo státu a korporátu, zatímco ničí muže a jejich životní štěstí, bohatství a svobodu. Je rozumné se manželství zcela a za každou cenu vyhnout a vytvořit si život, který maximalizuje váš potenciál bez omezení a rizik právního závazku. To neznamená, že nemůžete mít partnerku, lásku nebo sex. Znamená to, že můžete mít všechny tyto věci, bude to dle vašich pravidel, aniž byste podepsali smlouvu, která dává někomu jinému, jmenovitě bolševicko-feministickému fízlo-justičnímu kartelu moc zničit vám život, přestože jste zákona dbalý a nic špatného jste neudělal. Uzavřením manželství dáváte téhle odporné psychopatické chamradi klíče k vašemu obýváku a ložnici, dispoziční práva k vašim penězům a vládu nad vašimi dětmi a nad celým vaším životem. Je vůbec otázka, zda v tomto patologickém prostředí plném neomarxistických parazitních zmrdů děti vůbec mít – a recentní statistiky porodnosti (pokud nejsou výsledkem užití mRNA vakcíny proti COVIDu) nám na tuto otázku dávají zcela jasnou odpověď.

10. 8. 2025 Challenger

Související články: