Ich bin ein Weiler! (6) – Finále

Featured Image

Tři čtvrtě roku od koupě soustruhu mi trvalo, než jsem ho dostal provozuschopného stavu. Problému zase tolik nebylo, prakticky byly jen čtyři. Ale když se to dělá pořádně, a navíc jen o víkendech, tak to nějaký čas trvá. Když jsem měl hotový solidní základ, mohl jsem se pustit do drobných vylepšení.

Jde například o doplnění stírátek na suportu a koníku. Stírátka mají zejména ochránit suport před nečistotami a šponami. Nebezpečné jsou litinové špony. Taková špona pod suportem nenávratně poškrábe lože. Divím se, že tuhle věc neměli tehdejší Weilery už z výroby.

Chlazení při nákupu chybělo. Vana soustruhu má odtok ústící do pravé nohy podstavce, kde by mělo být umístěno chladící zařízení. Protože je v noze málo místa, nastal problém se sháněním vhodného čerpadla. Všechny odstředivá čerpadla z inzercí měly zbytečně vysoký výkon nebo byly tak velké, že by se tam nevešly. Čerpadlo s výkonem 60l/min opravdu nepotřebuji. Pro mojí aplikaci bude stačit okolo 8-10l/min. Nakonec jsem pořídil na šroťáku. Procházel jsem se mezi smetím a na něco jsem narazil. Na první pohled nebylo úplně jasné, na co se vlastně dívám. Identifikoval jsem to jako motor s nějakým zařízením, ale celé to bylo zarezlé a od bláta. Hřídelkou motoru nešlo pootočit. Doma jsem motor očistil špachtlí a šroubovákem. Drátěným kartáčem jsem to očistil od nánosů rzi a uviděl jsem, že se jedná o sympaticky malé čerpadlo, velké tak akorát pro moje použití. Všechny šroubky jsem prostříkl Brunoxem a nechal to působit do dalšího dne. Šrouby šly povolit snadno, ale jednotlivé části čerpadla byly k sobě přirezlé. Opatrně jsem je poklepem gumové paličky od sebe odrazil a dostal jsem se tak k motoru. Ložiska na rotoru se už dávno netočily, ale stator vypadal zachovalý a bez stop po vlhkosti. Odkrytá ložiska s plechovým labyrintem jsem vyměnil za nové ložiska, oboustranně zakrytované. Ještě jsem vyměnil svorkovnici, těsnění víka elektroinstalace a dal jsem novou průchodku pro napájecí kabel. Před složením čerpadla jsem všechny části ještě jednou důkladně očistil a poté je odmastil. Na vrchní nátěr jsem použil stejnou barvu, jako na ostatní části stroje, tedy 2K PUR barvu v odstínu RAL 7031. Nádrž na emulzi jsem vyrobil ze staré muniční schránky na VOGy do granátometu AGS-17. Objem má 13 litrů a na její dno jsem umístil silný magnet, aby k sobě stahoval špony, které projdou sítem. Špony v nádrži by totiž mohly poškodit vrtuli čerpadla. Do nádrže ústí odtok z vany stroje, z čerpadla pak vede hadice dírou v noze podstavce do konektoru v zástěně. Ten je tam proto, aby hadice chlazení s ventilem nemusela být v pracovním prostoru soustruhu na stálo. Pracovní prostor je celkem malý, a chlazení je potřeba jen někdy. Konektor má zpětný ventil, takže bez vložené koncovky z něj nebude téct emulze, kdybych omylem zapnul čerpadlo. Tím se dostávám k zástěně. Proud emulze na rotující obrobek způsobuje rozstřik chladící kapaliny do okolí, zejména na stěnu za soustruhem. Proto jsem vyrobil z plechu 1,5mm jednoduchou zástěnu proti rozstřiku. Polotovar jsem vyříznul flexou z tabule plechu a naohýbal budoucí zástěnu ve svěráku. Ohýbačku plechu bohužel nemám k dispozici, tak jsem si vzal na pomoc jekly ze skladu a truhlářské svěrky. Zástěna nemá sloužit jen proti ohození zdi, ale má mi také usnadnit práci. Proto jsem na ní umístil polici, na které mám umístěné nožové držáky, kličky, otočné kužely, magnetické stojánky atd… Police má integrované LED osvětlení spínané z ovládacího panelu.

Cooling unit

Postupem času mi přestal vyhovovat volně položený otáčkoměr. Začal jsem přemýšlet nad komplexnějším řešení, abych měl displej otáčkoměru na očích a k dodělanému chlazení by se hodil ovladač. Navrhl jsem si plechovou krabičku, která by sdružovala otáčkoměr, jeho vypínač, vypínač osvětlení a chlazení. K tomu jsem přidal stavovou diodu, ta svítí zeleně pokud je motorový jistič zapnutý. Krabička je naohýbaná z 2 mm plechu ze starého rozvaděče, a umístil jsem jí na jekl, ve kterém jsou vedeny všechny kabely. Líbí se mi takové čisté a elegantní řešení.

Z obráběcích strojů jsou soustruhy moje srdcovka. Možná i kvůli tomu jsem napsal tento článek. Do nedávna jsem měl zkušenosti jen se stroji naší a východní produkce. Ovšem tahle, už 6. dílem popisovaná zkušenost, mi otevřela obzory. Ne, že by snad byly naše mašiny špatné, to ne. Třeba na našem území mají soustruhy dlouhou tradici, už od husitských dob. Na obrázku níže můžete vidět mistra Jana Husa při práci na svém domácím soustruhu. Málo se dnes ví, že tento římskokatolický kněz byl v soukromí vášnivým soustružníkem a stavitel vlastních strojů.

Mistr Jan Hus se svým DIY soustruhem

Ale zpět k LD 220W. U něj jsem našel takový sympaticky vyvážený mix vlastností, který postrádám u naších československých strojů. Ladné tvary. Tichý provoz. Spasování součástí s minimální vůlí. Všechno se ovládá s lehkostí. Ovládací prvky jsou tam, kde byste je logicky očekávali. Člověk to pochopí hned, jak vezme za kličku, když zabere první šponu… Ten rozdíl tam zkrátka je. Při upichování vřeteno nedrnčí. Hloubku řezu si můžu dovolit jako na o tunu těžším stroji, až 3 mm. Stáčel jsem s tím kalené hřídelky, soustružil nástrojovou ocel 19 800, řezal závity se stoupáním 3,5 mm a mnoho dalších. Soustružit můžu obrobky s velkým vyložením až Dx10. Někdy je to na hraně soustružnických možností. Nastavit tam jdou palcové závity, jinak bych nemohl dělat přebíjecí matrice. A k tomu ta přesnost. Je to první soustruh, u kterého měřím obrobky standardně mikrometrem. U všech předchozích mi stačila šuplera s tím, že jsem si nechával přídavky na broušení. Teď můžu dělat obrobky na čistý rozměr.

Na druhou stranu chci vyjmenovat i zápory, na které jsem přišel. Určitě musím zmínit slabý výkon motoru, 0,55 kW je celkem málo. Dovedu si jako alternativu představit motor o výkonu 1,1 Kw, zbytek konstrukce stroje by to zvládl. Motor má dost síly při použití předlohy 1:7, ale při běhu 1:1 se začíná projevovat výkonnostní deficit. Sice jsem zmiňoval možnost velkých hrubovacích úběrů, ale to je podmíněno nutností používat kvalitní soustružnické nože nebo výměnné destičky. Levné destičky s Číny si neškrtnou. Takže kvalitní nástroje nejsou „nice to have“, ale jsou podmínkou. Pak bych zmínil chybějící strojní příčný posuv a s tím spojená absence vodící tyče. A také mi chybí stranově posuvný koník. Poslední zápor vidím v nedostupném příslušenství a náhradních dílů.

Soustružnické nože používám nejčastěji s břitovými výměnnými destičkami (VBD) z Prametu. K tomu používám i naroušené monolitické nože z rychlořezné oceli, u nás známé hlavně jako Radeco. Ty mám vybroušené na zvláštní nebo nepříliš časté operace, např. netypické závity nebo rádiusy. Poslední do trojice patří nože vyrobené ze zlomených tvrdokovových fréz, neboli fréz ze slinutých karbidů. Z jejich stopky mám nabroušené nože na srážení hran a na dokončovací práce. Nyní ovšem ostře broušené nože na finiš téměř vůbec nepoužívám, nahradil jsem je VBD. Všeobecně platný princip pro soustružení přesného průměru je rozdělení prací na hrubování a na finiš (šlichtování). Nejdříve odeberu hrubovací VBD velkou šponou materiál tak, abych měl přídavek na finiš. Další šponu sjedu polovičním úběrem a změřím si mikrometrem, kolik mi zbývá do přesného průměru. Tento úběr zvolím tak, aby mi zbývaly k dokončení 0,03 nebo 0,04 mm. Pak nasadím nůž s jiným VBD, konkrétně s leštěným plátkem na hliník. Ano, s ostrým plátkem na hliník. S ním jedu poslední dvě špony. A protože ostrý plátek klade malý řezný odpor, netvoří se nárůstek, obrobek se tolik neprohýbá, také povrch se méně zahřívá a dostaneme čistý průměr a krásně jemný povrch. Takhle trefím poslední setinu. Dřív jsem na tento postup používám nůž z karbidové frézy a před každým použitím jsem lapoval jeho ostří na brusném kameni. To zabralo nějaký čas na přípravu, takže VBD jsem zvolil spíš z lenosti. Jinak dobře nabroušený nůž z rychlořezky nebo z karbidu jen tak něco nenahradí.

Ale nedá se říct, že by VBD vytlačily ostatní nože, minimálně v hobby sféře ne. Avšak málo tuhé stroje s VBD mívají problémy. Destičky jsou optimalizované pro vysoké výkony při sériovce a aby dobře fungovaly, chtějí vysokou řeznou rychlost. Když je řezná rychlost malá, destičky nefungují. Povrch se trhá a špona se neláme. U netuhého soustruhu ale vysoká řezná rychlost způsobuje vibrace. Majitelé čínských soustruhů o tom ví své. Proto by měli používat spíš nabroušené Radeco, než levné nože na břitové destičky z Číny. Ale je to takový kolorit, koupit si jako tuning k čínskému soustruhu na „alíku“ digitální odměřování a nože s VBD. Oslím můstkem se dostávám k jedné veselé příhodě. S destičkami jsem se prvně setkal před mnoha lety, ještě jako náctiletý ve školním provozu. Měl jsem dělat na nějaké zakázce a dostal jsem z výdejny nějaký starý nůž se zeleným kulatým plátkem. Prý aby to odsýpalo. Neviděl jsem na tom řezné úhly a netušil jsem, jak s tím dělat. Tak jsem nastavil stroj jako při obrábění s nožem z rychlořezné oceli a začal soustružit. Povrch se trhal, nůž skučel a nešlo to. Přišel mistr a nastavil mi soustruh tak do rychla, že jsem ani nevěděl, že je to možné. Ujistil mě, že je to v pohodě. Zapnul jsem posuv a nůž se zakousl do obrobku, řez jsem měl asi 5 mm nebo 6 mm, zkrátka hodně. Zatáhl jsem za spojku a ze stroje vyletěla přímo nahoru tmavě fialová špona a obtočila se okolo zářivky nad strojem. Ten chumel špon chytila univerzálka a celou zářivku strhla na zem. Než jsem stačil zatáhnout za spojku tak balík špon vyletěl ze stroje jako střela s plochou dráhou letu a letěl směr dílna. Mistr se podrbal za uchem a odtušil, že bude potřeba trochu ubrat. Vzal si startku bez filtru a odešel kouřit do svařovny.

Tím je tento malý seriál u konce. Na tomto místě děkuji všem, kteří se na projektu Weiler podíleli a zejména těm, u kterých jsem našel pomocnou ruku. Doufám, že se vám články líbily, a snad budou pro někoho užitečné. Tím však práce na stroji nekončí a pořád budou pokračovat. Pár projektů ještě bude…

Současný stav


13.12.2020 Aris


Související články:


12345 (137x známkováno, průměr: 1,38 z 5)
6 214x přečteno
Updatováno: 16.12.2020 — 22:46

Reklama

D-FENS © 2017