Den mobility 2018 AAR

Rok se s rokem sešel a máme tady další AAR ze Dne svobodné mobility 2018, při kterém, jak předesílám, se mi splnilo něco, v co jsem ani nedoufal.

DM se letos uskutečnil o týden později, víceméně kvůli mně, a navíc uprostřed prodlouženého víkendu. Očekával jsem, že se to projeví na účasti, tedy že skoro nikdo nepřijede. Řekl jsem proto manželce, že jeden plech perníku bude stačit.

Děly se mi skutečně podivné věci. Měl jsem pořád zvýšenou teplotu a musel jsem zhruba každé dvě hodiny půl hodiny spát. Původně jsem myslel, že je to chřipka, ale nechtělo to nějak dát pokoj. Všechny příznaky pominuly, když jsem nějakým způsobem dohnal spánkový deficit z minulých dnů. Problém byl, že jsem několik týdnů předtím spal zhruba pět hodin denně, protože jsem dělal nějak moc věcí najednou a na všechny se mi nedostávalo času. Systém se mi asi rozhodl dát najevo, že takhle teda dál ne.

Před akcí samotnou mám ve zvyku osobně omrknout nejdůležitější body trasy, jako například parkoviště v cíli, abych mohl včas reagovat na nenadálé události a směrovat účastníky jinam. Stalo se nám například kdysi v Mělníku, že policie dopravními značkami zakázala vjezd na parkoviště, kde jsme měli cíl a poslala tam hlídky. Tak jsem přijel na cílové místo proti bývalému dolu Skalka v Mníšku a co tam nevidím – policejní hlídka. Ach jo, už je to tady zase, říkal jsem si. Jenže se záhy ukázalo, že mladá policistka a policista vyhledávají spíše samotu ve služebním vozidle než výkon služby a vzdálili se krátce poté, co jsem jejich pozici nasdílel ve Waze. Škoda že si z nich jejich kolegové nevezmou příklad a také někam nezalezou věnovat se svým služebním zbraním.

Ten den se vůbec na silnici ocitli magoři všeho druhu. Fascinovaně jsem v Měchenicích hleděl na kombi značky Audi vezoucí střešní latě v prostoru pro pasažéry, které v autě přidržoval jakýsi východní týpek v teplákové soupravě sedící proti směru jízdy. Raději jsem ho nechal ujet, protože jsem nechtěl být u toho, až Ukčku ty klacky vypadnou. V nějakém Prdelákově jsem zase narazil na podivný žertík s otevřením dveří u protijedoucí Felicie. Vzhledem k tomu, že vstřícná rychlost obou vozidel byla jistě přes 100 km/h, hodnotil jsem to jako mimořádně blbý nápad. Musel jsem se zamyslet nad tím, do jakého blázince jsem to vrhnul předjezdce a účastníky.

Do Nového Knína jsem jel ve směru od D4 a celou dobu mi bylo divné, že nepotkávám ani jedno auto označené vlajkou. Říkal jsem si, že jsem to s tím posunem termínu doprostřed prodlouženého víkendu vážně podělal a zazdil tak mezitím dobře zavedenou akci. Měl jsem si raději šlechnout Ibuprofen šestiválec a dát to. V tomto rozpoložení jsem dorazil na náměstí v Novém Kníně. Víceméně jsem očekával, že se tam u kašny bude krčit několik zbloudilých účastníků a organizátor Honza. A k mému nemalému překvapení, náměstí v Novém Kníně bylo plné.

Stála tam vozidla účastníků, a to skutečně nejrůznějšího druhu. Nejlehčím byl pravděpodobně moped Stadion v provedení Medevac, nejtěžším tahač Volvo, tentokrát v třínápravové variantě. Nejstarším byla nejspíš Škoda 1203 a nejnovější kabriolet Mercedes mého oblíbeného přispěvatele, který sice nepíše moc, ale když se do toho pustí, tak to stojí za to. Bylo zjevné, že jsme už dávno vzali tamtu diverzitu za svou, protože taková směska nejrůznějších vozidel se hned tak nevidí.

Namátkou: Subaru WRX STI a BRZ, Seat Ibiza Cabrio, Chrysler Crossfire, youngtimer Datsun a celkem hodně různých BMW, které se pravděpodobně těší u čtenářů velké oblibě. I přes chladnější počasí dorazilo pár motocyklů, jako například enduro připomínající rekvizitu z filmu Mad Max. Snad majitele nevyhodí z STK kvůli korozi, ta byla totiž vyrobená uměle podobným postupem, jako se uměle korodují věci v plastikovém modelářství.

Nemohu proto říci, že bychom zaplnili náměstí v Novém Kníně, ale nebyli jsme od toho daleko. Zbývalo tam tedy asi deset míst volných a později jsem zjistil, že čtyři auta patřila pěveckému sboru, který tam měl zkoušku.

Přiměřeně svižným tempem jsme se přesunuli do Mníšku. Pokoušel jsem se přesvědčit řidiče tahače, aby jel jinudy, protože silnice je úzká, ty vracáky a krajnice taky za moc nestojí, ale tem rezolutně odpověděl, že prostě ne.

Každý DM je pro mě spojený s nějakou odměnou. Minule jsem potkal rallyovou legendu a člověka, který jako jediný uspěl v ČR s reklamací na dieselgate, letos se mi splnilo něco, v co jsem už ani nedoufal. Tento DM jsem měl možnost si do něčeho natolik legendárního, jako je Škoda 1203.

DM se zúčastnila šedá 1203 s hodonínským číslem. Přesněji se jednalo o již porevoluční TAZ 1500M s posuvnými bočními dveřmi a volantem z Favorita. Dodávka zahrnovala několik neobvyklých doplňků, jako například mlhovky kreativně namontované za nárazníkem a zejména centrální zamykání s dálkovým ovládáním, které v devadesátkách bylo systémem mimořádné hodnoty, bylo proto v účetnictví majitele, nějaké městské organizace v Hodoníně, zaknihováno zvlášť. Automobil měl tak dva evidenční štítky, jeden na vozidlo a jeden na centrální zamykání. Dovedu si představit ten masivní run na místní bičiz někde v Hodoníně na náměstí před pětadvaceti lety, když komunální pracovník vystoupil z jeho novotou vonící TAZ 1500M lesknoucí se na jihomoravském slunci a ledabylým pohybem uzamkl vozidlo tlačítkem namísto fabky. Tento pimp my ride upgrade nastal dokonce továrním způsobem. Zprvu jsem byl na pochybách, jak se inženýrům v Bratislavě podařilo centrál do vozu integrovat a oženit něco tak pokrokového se zhruba 50 let zastaralým zamykacím mechanismem Bomoro. Jak mi majitel vysvětlil, na montáži centrálu nebylo nic složitého, protože byl napojen na stávající mechanismus, jen za něj místo klíče v zámku tahal elektromagnet.

Majitel šedivé dodávky nejen že mě pustil do kabiny, ale dokonce byl ochoten mi poskytnout různá technická vysvětlení. Dozvěděl jsem se tak například, jaká byla hlavní chyba termomanagementu motoru a proč bylo občas nutné polejt palivovou pumpu vodou, případně při nedostatku chladící vody pumpu pochcat, čímž se už tehdy realizovalo dnes nezbytné vstřikování močoviny do motoru. Dokonce nabízel i možnost projetí se, což jsem s ohledem na značnou historickou emocionální hodnotu pokladu odmítl. Byl jsem nadšený, byl jsem naprosto okouzlený tím vozidlem, začaly se mi vybavovat věci, na které jsem už dávno zapomněl. Bylo to skvělé a pro takové okamžiky jsem ochotný psát blog třeba další rok, včetně těch otravných nedělních aktualizací.

Něco málo fotek z akce jsem nahrál jako tradičně na Rajče. Pokud někdo z účastníků disponuje fotkami, které může sdílet, nechť mi je prosím pošle.

Děkuji účastníkům, organizátorům, stickers-cz.com a tomu člověku, co upekl tu švestkovou buchtu. Měl jsem radost, že i přes tolik organizačních zmatků a nepříliš příznivé počasí, že se do toho pustili a těším se příští rok na viděnou zase v nějalé jiné atraktivní lokalitě. Kdyby měl někdo návrh na nějakou pěknou výletní trasu, rozhodně ho uvítám, už nám dochází fantazie.

14.10.2018 D-FENS

P.S. Když jsme u těch samolepek. Okrajově to souvisí s Dnem mobility, protože mě na to upozornil Americkej Jirka, jinak předjezdec. Politicky nekorektní a vlastenecké (nejen) samolepící materiály najdete také na e-shopu První republika zde.

Související články: