Cynická pohádka 2: Na kurzu obsluhy amerického drátového telefonu

Maminka sežraného děcka tedy ten zázračný americký telefon šla koupit. Nebylo to možné jinak než v balíku s jednodenním kurzem obsluhy toho telefonu. Kurz se konal ve čtyřhvězdičkovém hotelu a obsluhovat učil slavný guru z prestižní americké univerzity. Stálo to tu maminku bezmála sto tisíc korun.

Po školení maminka ke svému rozčarování zjistila, že si z kurzu odnesla zase jen ten starý známý telefon se šňůrou na pevnou linku. Pouze měl netradiční imidžové tvary a byl celý různobarevný a vyleštěný. Znalý člověk by to označil za leštěný prd, ale tak daleko ta maminka ještě ve svých úvahách nebyla. Ani v kurzu obsluhy se nenaučili ani za mák nic nového, co by neznala dříve z obsluhy běžného klasického pevného telefonu. Jen ten guru měl na sobě příšerně drahý oblek a běžné postupy jako „vytáčení čísla“ nazýval honosnými pojmy typu „dialing process“ nebo „mluvení“ nazýval „oral communication procedure“. Takovými složitými honosnými pojmy se to jen hemžilo v powerpointovém pásmu, které promítal okénko za okénkem na obří plátno na stěně za sebou. Jak také jinak za stotisícové vložné než s imidžovým powerpointovým pásmem na obřím plátně, že?

S tou maminkou bylo na kurzu obsluhy telefonu ještě hodně tuzemských vrcholových manažerů – jiní si to horentní vložné nemohli dovolit. Těm vrcholovým manažerům se školení povětšinou líbilo. V kuloárech spolu pak důležitě a sebevědomě rozprávěli o tom, že ta „oral communication procedure“, to je tedy NĚCO, to je tedy bomba – a že to budou ve své firmě zavádět pro celé širší vedení. A pak se šli s tím americkým guru společně vyfotit a po focení jej v poníženém předklonu prosili, aby jim na tělo jejich zakoupeného telefonního přístroje dal svůj vlastnoruční autogram. Po celou dobu autogramiády stáli před ním buď v pozoru nebo v hlubokém předklonu – byl to přece americký guru!

Jenže:

V předsálí toho přednáškového sálu byly sražené dva obyčejné stoly a za nimi jedna obyčejná židlička. A na tom stole ležely vynálezy kreativního tuzemského vynálezce Lukáše Brilanta. Dotykové mobily, iphony, tablety, notebooky různých velikostí, tiskárny, kopírky, skenery… Lukáš byl ochoten každému zájemci ukázat, že s takovými mobilními telefony se dá volat odkudkoliv kamkoliv, bez šňůr a drátů – pouze na provoz z baterií. Sám to vše vymyslel, sám zkonstruoval, sám s hrstkou věrných vybudoval síť přenosových stanic a dalších technických zařízení, aby byl spolehlivý signál wifi.

Vrcholoví tuzemští manažeři však chodili kolem těch sražených dvou stolů nevšímavě. Devět z deseti se tomu stolu vyhnulo obloukem, ani pohledem o něj nezavadilo.

A ta zbylá jedna desetina?

Ti většinou vrhli na vystavené přístroje letmý přezíravý krátký pohled – a hned šli dále. Rychle k automatu na kafe, rychle probrat s dalšími kamarády spoluúčastníky školení, jaká to je bomba ten Američanem prezentovaný „dialing process“, tedy vytáčení prstem na kruhovém číselníku s otvory. Americký kruhový číselník na rozdíl od těch českých při vytáčení světélkoval – a to bylo pro ty české vrcholové manažery prostě něco úúúžasného.

Lukáš nevtíravě nabízel okolojdoucím tuzemským vlivným manažerům, že jim funkci těch svých mobilů a notebooků napojených na internet rád předvede. Ale jako by do dubů mluvil; poslední slova své nabídky už šla většinou do zad těch manažerů; kafe pro ně bylo vždy důležitější.

Z několika set účastníků školení si čtyři ten dotykový mobil od Lukáše Brilanta nechali popsat podrobně i s jeho funkcemi – a zakoupili si jej. Lukášův kamarád, žák a také už dlouholetý uživatel mobilu, který stál poblíž, to komentoval: „Díky bohu za ty čtyři, čeká je jistě s mobilem slibná kariéra. Ale jsem přesvědčen, že by měli s novým mobilem v kapse odejít domů všichni. Bez výjimky!

Lukáš u těch moderních přístrojů totiž nebyl Američan, ale tuzemský občan té nevelké divné země ze středu Evropy, mající svou firmu a vynalézající a vyrábějící své úžasné komunikační přístroje převážně daleko na východ od hlavního města oné země. A neměl na sobě ani drahý značkový oblek, jen takový běžný konfekční. Ani přednášet jej na té instruktážní konferenci nenechali, ani třeba jako „předskokana“ onoho amerického guru. Jen mu milostivě srazili dva stoly v zastrčeném koutě předsálí.

Že by se měl, milé děti, u toho stolku novátora Lukáše Brilanta vážně zastavit každý účastník tohoto školení? Že by žádný z nich neměl odcházet z předsálí domů bez zakoupeného notebooku a mobilu? To zní, milé děti, logicky, ale k logice měla Divnozemě daleko.

Byla to opravdu divná země – ta země uprostřed Evropy, o níž je od počátku naší pohádky řeč.

09.06.2019 Zvědavej Honza

Související články: