V sedmi předchozích dílech naší obžaloby jsme detailně rozebrali, jak pruský školní systém drtí děti. Zmapovali jsme historii této továrny na poslušnost, ukázali jsme si biologické týrání mozku, nesmyslnost známkovací drezury i to, jak si stát z naší neochoty podřídit se vyrobil obří dotační byznys se zkratkou ADHD.

V minulých dílech jsme si názorně ukázali, že státní škola je umělý, biologicky toxický tlakový hrnec, který zcela ignoruje to, jak funguje lidský mozek. Zrušili jsme dětem volný čas, zakázali jsme jim přirozený pohyb, sebrali jsme jim vnitřní motivaci a nahradili ji systémem cukru a biče.

Kdykoliv se v diskusi odvážíte zpochybnit státní školství a nedej bože zmíníte, že své děti vzděláváte svobodně, mimo zdi státních institucí, stane se něco naprosto předvídatelného. Zastáncům tradičního drilu dojdou argumenty o kvalitě výuky (protože i oni tuší, že pruský systém vzdělávat neumí) a vytáhnou svůj ultimátní trumf. Posvátný grál školství. Zbraň hromadného ničení zvanou Socializace.

V dosavadních dílech naší obžaloby jsme systematicky rozmontovali státní školství jako psychologický a mocenský nástroj. Ukázali jsme si, jak z nás systém udělal poslušné prosebníky, jak nám skrze domácí úkoly drze vyvlastnil rodinný čas a jak pomocí známek (Skinnerovy bedny) zabil naši vnitřní motivaci.

V předchozích dílech jsme si ukázali, jak pruský systém vznikl, jak z nás udělal nesamostatné prosebníky a jak si skrze domácí úkoly arogantně vyvlastnil náš rodinný čas. Nyní má tedy státní systém dítě zavřené v lavici, unavené a izolované od reálného světa. Zbývá už jen jediná věc. Jak u tohoto malého občana spolehlivě změřit a vynutit absolutní poslušnost? Jak zajistit, aby dělal i to, co nedává žádný smysl?

V předchozích dílech naší obžaloby jsme si ukázali, že státní škola je ve své podstatě pruský trenažér poslušnosti, který z dětí systematicky vyrábí nesamostatné, na státu závislé prosebníky. Možná si teď říkáte: „Dobře, tak ať si je ten systém na to dopoledne vezme. Dítě si to tam nějak odsedí, přetrpí to a odpoledne si ho vezmu zpátky. Zbytek dne už je náš a můžeme se věnovat reálnému životu a budování odolnosti.“

V minulém díle jsme si ukázali, že státní škola nikdy nevznikla proto, aby z nás udělala svobodné myslitele, ale aby vyrobila poslušné poddané. Zákopy u Sommy už sice naštěstí zarostly trávou, ale pruský systém jede dál. A produkuje něco, co je pro budoucnost svobodné společnosti možná ještě nebezpečnější: chronicky nedospělé lidi.

Pokud se v dnešní době pokusíte zpochybnit smysl povinné školní docházky, zrušit známkování nebo nedej bože navrhnout, že by si děti mohly řídit svůj čas samy, okamžitě narazíte na neprůstřelnou zeď.