Obžaloba státní školy, Díl 2.: Z občana prosebníkem aneb Jak stát zrušil dospělost

V minulém díle jsme si ukázali, že státní škola nikdy nevznikla proto, aby z nás udělala svobodné myslitele, ale aby vyrobila poslušné poddané. Zákopy u Sommy už sice naštěstí zarostly trávou, ale pruský systém jede dál. A produkuje něco, co je pro budoucnost svobodné společnosti možná ještě nebezpečnější: chronicky nedospělé lidi.

Když se dnes podíváme na politickou scénu a společnost kolem nás, spousta svobodomyslných lidí si zoufá. Nechápou, jak je možné, že dospělí lidé neustále natahují ruku ke státu. Lidé žádají dotace na zateplení, pastelkovné, příspěvky na dojíždění, státní garance úplně všeho a hystericky volají po regulaci každého slova, které by je mohlo hypoteticky urazit. Z hrdého a nezávislého „občana“ se stal závislý „prosebník“.

Tato degenerace charakteru ale nepadá z nebe. Je to naprosto exaktní výsledek patnácti až dvaceti let trvajícího pobytu ve státním vzdělávacím teráriu.

Ukradená iniciace a zrušení dospělosti

Aby se z dítěte stal psychologicky dospělý člověk, potřebuje projít něčím, čemu antropologové říkají rituál přechodu (iniciace). Ne, nemluvíme tu o nějakých exotických kmenových obřadech, ale o přirozené, nevyhnutelné srážce s realitou. Historicky to znamenalo, že mladý člověk musel překonat reálný diskomfort a vzít na sebe hmatatelnou zodpovědnost.

Fungovalo tak historické tovaryšstvo, kde mladý učeň odešel z domova a musel vlastníma rukama vytvořit dokonalý „mistrovský kus“ (ultimátní, historický Proof of Work), aby ho cech přijal mezi sebe. Fungovalo tak převzetí rodinného hospodářství (gruntu), kde špatné rozhodnutí znamenalo, že rodina bude v zimě hladovět. Fungovaly tak tvrdší, ale naprosto dobrovolné spolky jako Skaut či Sokol. Byla to zkouška ohněm, která budovala psychickou odolnost.

Co jsme ale udělali my? My jsme všechny tyto přirozené kotvy zrušili a nahradili je institucí zvanou škola a „pečovatelským státem“. Systém dnes úzkostlivě chrání mladou generaci před jakýmkoliv reálným rizikem a zodpovědností. Namísto toho, aby se dítě učilo řešit skutečné problémy, je na tisíce hodin zavřeno do sterilní místnosti s třiceti stejně starými lidmi. Nemusí nést následky za svá životní rozhodnutí, jediné, co se po něm žádá, je, aby poslušně vyplnilo kolonky v testu a zvedlo ruku, když se mu chce na záchod.

Dětství jsme tak skrze střední a následně masově dotované vysoké školy uměle prodloužili až někam ke třicátému roku života.

Křehcí solitéři v bezpečných prostorech

Jaký „typ mysli“ tento systém formuje? Na jedné straně pěstuje extrémní sebestřednost. Děti jsou neustále ujišťovány o svých právech a na univerzitách se pro ně budují takzvané „bezpečné prostory“ (safe spaces), aby se náhodou nezhroutily z toho, že má někdo jiný názor.

Výsledkem je generace takzvaných solitérů. Mají sice pocit obrovské vlastní důležitosti a ego velikosti Mount Everestu, ale chybí jim jakákoliv psychická odolnost.

Psycholog Martin Seligman to geniálně popsal ve svém experimentu se psy, kterému říká „naučená bezmoc“. Pokud živého tvora zavřete do kotce, dáváte mu rány a on zjistí, že jeho vlastní úsilí nemá na výsledek žádný vliv, po čase rezignuje. I když mu pak otevřete dveře, neuteče. Jen leží a kňučí. Přesně tohle dělá státní škola s lidskou iniciativou. Když 15 let vašeho života řídí zvonek, cizí osnovy a byrokratická autorita, váš mozek se naučí, že nemá smysl cokoliv tvořit sám. V dospělosti si pak tito lidé raději lehnou na zem a stěžují si na nespravedlivý kapitalismus, než aby vzali život do vlastních rukou.

Neurověda chaosu aneb Proč milujeme státní cecík

Tady do hry vstupuje tvrdá biologie. Lidský mozek, konkrétně jeho evolučně starší část, k smrti nenávidí chaos a nejistotu. Zoufale hledá záchytný bod a bezpečí.

Dříve tímto záchytným bodem byla silná rodina, komunita nebo sebevědomí pramenící ze schopnosti postarat se sám o sebe. Když ale člověk vyjde ze státního školství – naučený bezmoci, odtržený od reálného světa, plný strachu z chyby (protože za chybu vždycky následoval trest červenou propiskou) – ocitne se v permanentním podvědomém stresu. Trpí syndromem podvodníka.

A vyděšený mozek v pudu sebezáchovy dělá jedinou logickou věc: hledá chybějícího rodiče. Hledá někoho velkého a silného, kdo ho vezme za ruku, převezme za něj zodpovědnost a řekne mu, co má dělat. A stát s obrovským úsměvem otevírá náruč. „Bojíš se hypotéky? Dáme ti příspěvek. Bojíš se viru? Zavřeme tě doma. Bojíš se oteplování? Zdaníme souseda. Hlavně buď zticha a poslouchej.“ Z občanů se tak stávají doživotně závislé děti.

Diktatura nezačíná u politiků

To je i odpověď na to, proč skutečná svoboda a tržní kapitalismus v dnešním světě tak strašně skřípou. Zastupitelská demokracie totiž vyžaduje silné, nezávislé a zodpovědné dospělé lidi. Lidi, kteří mají hroší kůži a spoléhají se na vlastní reálnou práci, ne na razítka, státní jistoty a diplomy.

Společnost křehkých solitérů, která si ve školních lavicích zvykla na to, že o jejich čase a hodnotě rozhoduje všemocná autorita, o skutečnou svobodu vlastně nestojí. Svoboda totiž znamená nutnost nést stoprocentní zodpovědnost za své činy. A to je po 15 letech pohodlného plnění cizích rozkazů k smrti děsivé. Z pohodlnosti a strachu raději odevzdáme své životy byrokratům, kteří nám slíbí, že ten zlý svět venku vyřeší za nás.

Diktatura zkrátka nezačíná u zlých politiků. Začíná u ztráty osobní zodpovědnosti a zrušení přirozeného zrání člověka. Pruská škola je ten nejlepší myslitelný trenažér pro život v podřízenosti.

Aby si ale stát zajistil, že rodina tento proces „výroby závisláka“ náhodou doma nepřeruší a nenaučí dítě samostatnosti, musel vymyslet způsob, jak okupovat i náš volný odpolední čas. Musel k nám domů nasadit svého trojského koně. A o tomto gigantickém podvodu zvaném „domácí úkol“ si povíme ve třetím díle naší obžaloby.

10.03.2026 Honza53

Související články: