Usmíření kritických národněbezpečnostních zájmů všech stran – reálný kompromis pro Ukrajinu

Radikalizovaná politika je na obou pólech uzavřena do bublin, zcela odtržených od reality. Východisko k ukončení války na Ukrajině si jeden extrém představuje tak, že má Rusko dostat úplně všechno co si zamanulo – totální vítězství, zábor a anexi jakýchkoli území si řekne. Kdežto druhý extrém si maluje, že má Rusko být úplně poraženo, vyhnáno i z Krymu, poníženo a Putin sesazen – totální prohra. Oboje je reálně vyloučeno – znamenalo by pro někoho existenčně nepřijatelnou bezpodmínečnou kapitulaci a rezignaci na základní zájmy. Racionální a reálně možný kompromis však existuje – a funguje již 32 let.

Kompromis znamená hledat takové vybalancování zájmů, jaké je přijatelné pro všechny strany. Není však zájem jako zájem – jsou různé úrovně důležitosti i přijatelnosti zájmů. Od těchto úrovní se pak odvíjí ochota znesvářených stran v tom kterém zájmu ustoupit – nebo od něj naopak neustoupit za žádnou cenu, i kdyby měl kvůli tomu shořet svět.

Zejména v konfliktu, jakým je současná válka na Ukrajině, je nutné rozlišovat tři úrovně a priority státních zájmů:

• Abstraktní zájmy na rozšiřování vlivu, spojenectví a civilizačního okruhu, potažmo ideologií
• Materiální zájmy na hmatatelné zisky, suroviny, základny, území
• Kritické národní bezpečnostní zájmy – otázku přežití (přinejmenším přežití vlivu a statusu quo)

 

Abstraktní zájem na rozšiřování vlivu, spojenectví a civilizačního okruhu, či ideologie

Soupeření o politické a státní sympatie, spojenectví, ekonomické a politické dohody, nebo i aliance, konfederace a unie… Snaha rozšiřovat okruh svých spojenců a svého vlivu – politického, ekonomického i kulturně-hodnotového – je instinktivní nutkání každého politického projektu.

Primárními příklady takového rozšiřování vlivu jsou různé mezinárodní smlouvy o spojenectví, obchodní dohody jako abortivní americký TTIP, unijní Asociační dohoda s Ukrajinou, nebo naopak Putinova protinabídka Euroasijské celní unie. Popřípadě různé smlouvy o bezcelním či volném pohybu zboží a osob (NAFTA, Schengenská dohoda apod.)

Tyto snahy jsou ale zároveň nejslabší – žádný stát nepůjde prvoplánově do války jen proto, aby uzavřel bezcelní dohodu. To se jednoduše nevyplatí racionálním kalkulem – náklady by dalece převýšily přínosy. Podpora opozice? Mediální kampaně? Lobbing? Samozřejmě. Čachry tajných služeb? Jistě. Ale vojenská akce? To ne.

Komplikovanější je však instinkt na rozšiřování civilizačního okruhu, protože ten je „hodnotový“, tedy prováděný na základě emocí, s přesvědčením o Morální Oprávněnosti a nadřazenosti – a tedy iracionální.

Sem patří různé „tankové exporty demokracie“, Bezletové zóny, „trestné údery“ jako USA v Panamě 1989, Desert Fox 1998, nebo Rusové v Gruzii 2008, a část motivace současné ruské „speciální vojenské operace“. Všechno s pocitem, že to intervenující Morálně Nadřazené nebude takřka nic stát – jen tam pošlou pár bombardérů či příslušníků speciálních sil, rozdrtí Morální Zlo, Padouch se vzdá a intervenisté se za týden s famfárami vrátí domů. Vše bude jako dříve, akorát sluníčkovější.

S železnou pravidelností se však Morálně Nadřazení Intervenisté šeredně přepočítají, protože to, co se vybičovali vnímat jako „Morální zlo“ se jaksi odmítne zaleknout a spořádaně kapitulovat dle plánu. Takže se operace natahuje a natahuje, ztráty rostou, výsledky nikde, veřejnost začíná vzdorovat a teď jak z toho ven a neztratit tvář…

Samostatnou otázkou je pak ideologie. Podle ruských sociologických a kulturních insiderů se zdá, že pro velkou část Rusů v čele s ideologicky směrodatnými elitami – nejen politology, ale umělci, historiky, učiteli atd. – je důležitou národní ideologií neuznat nikdy existenci Ukrajiny jako samostatného státu, natož svébytného národa. Kulturně-ideologická memetická válka (viz tento extrémně hluboký sociologicko-lingvisticko-historický rozbor), která začala roku 1765.

Perjeslavská dohoda je totiž historicky z půlky historická fikce. Kozáci sice slíbili věrnost carovi – ovšem výslovně „protože museli protože jejich svobody byly porušován Poláky“ a s tím, že Car jim slíbí a zapečetí, že jejich svobody a práva budou „neotřesitelné na věčnost“. Carové oboje porušili a roku 1765 Kateřina Veliká všechno sprostě anektovala vojenskou silou. Ukrajinci od té doby považují Perjeslavské články za jednostranně vypovězené Moskvou a bojují za samostatnost – a Moskva od té doby vší silou bojuje proti jakékoli existenci samotné ukrajinské identity, protože ta by legitimizovala ukrajinskou nezávislost. Viz [PP1].

Na straně Západu je ideologicky intenzivní „právo vybírat si spojence“ a tedy rozšiřovat svůj vliv kamkoli, kde jej zrovna vláda akceptuje – tedy hlavně když je to na Západ – a dodržování mezinárodního práva, u kterého je strašné když jej porušují zejména ti druzí.

 

Materiální zájmy na hmatatelné zisky a území

Získání, udržení či naopak odebrání protivníku klíčových geografických bodů a území – soutěsek, průplavů, základen, surovinových nalezišť apod.

USA většinou nemají zapotřebí získávat nějaké území, protože jsou post-koloniální velmoc, která se již přenesla přes rozšiřování svého území a na kolonialisty se dívá svrchu jako na nepochopitelně zaostalé primitivy (viz komentáře Obamy k Putinovi v roce 2014). Poslední anexe USA byl totiž pustý ostrov Kingman Reef přesně před 100 lety, a své bývalé kolonie již před půlstoletím propustily k samostatnosti.

Kde chtějí základnu, tam ji buď „po dobrém“ vydyndají ze spřízněné vlády aniž by anektovaly a měly na krku zbytek území – nebo to řeší letadlová loď, mobilní to ostrov.

Mají ovšem eminentní zájem odepřít nějaké území svým protivníkům – odepřít komunistům Jižní Koreu a Jižní Vietnam, odepřít Kurdistán Saddámovi, Assadovi, Erdoganovi i Putinovi, odepřít Rusku zábor území jeho sousedů, odepřít Talibanu zábor Afghanistánu… A hlavně odepřít Číně zábor Taiwanu. Vše (až na Kurdy) víceméně racionální, pouze s rizikem miskalkulace (viz ten Taliban).

Čína se napůl poučila od USA a své surovinové zdroje a základny v zámoří získává také racionálně a cenově-efektivně post-koloniálně „po dobrém“ pronájmy a smlouvami, aniž by se vázala – ekonomickými a politickými incentivami, lobbingem, klientelismem a korupcí. Ovšem ve svém rozšířeném geografickém sousedství touží uchvátit a anektovat všechny ostrovy a prameniště, a hlavně „odpadlická území“, silou. Hong Kong má splněno, ovšem Taiwan stále vzdoruje a strašně tím drásá čínské komunistické srdíčko.

A Rusko, to je nepoučená a nepolepšená imperiální velmoc, která se stále stejně jako roku 1600 fanaticky snaží požírat území a rozšiřovat své geografické hranice z řady ideologických důvodů – zejména nacionalisticky-revizionistických, ale i iridentistických, jejichž racionále zdokumentoval Solženicyn ve svém postsovětském období.

Nevyhnutelnou tragédií každé imperiální říše totiž je, že v době rozšiřování impéria kolonizuje získaná území příslušníky svého národa – kteří, dojde-li ke kolapsu impéria, se rázem stanou nechtěnou menšinou více či méně nenáviděných, kulturně cizorodých bývalých kolonizátorů na cizích územích. Což v bývalém impériu nevyhnutelně vyvolává touhu „zachránit své“… Skrze opětovné připojení ztracených území s kolonistickou menšinou silovými prostředky. V tom spočívala ruská anexe Podněsteří, Osetie, Abcházie – i nyní Ukrajiny.

Tyto územní zájmy jsou hmatatelné a závažné, a každá velmoc je ochotná do nich velmi investovat včetně ozbrojeného konfliktu – ovšem nestrategického a s pečlivým balancováním, aby se nedostala do války s jinou velmocí. Jen s někým slabým, koho snadno převálcuje – respektive si to o sobě myslí. Ruská vojenská doktrína tomu říká „regionální konflikt“.

 

Kritické národní bezpečnostní zájmy obecně

Toto je kategorie, přes kterou vlak nejede – velmoci je vnímají tak, že si v nich „nemohou dovolit ustoupit“, protože v opačném případě by byla „ohrožena samotná existence“ jejich státu, moci a vlivu.

Státy, natož velmoci, se snaží veškerou svou moc se projektovat tak, aby takové kritické zájmy uhájily v prvé řadě – a pokud nelze jinak, jsou ochotny kvůli nim vstoupit i do vojenského konfliktu vysoké intenzity a vyhrožovat jadernými zbraněmi.

Právě Kritické národněbezpečnostní zájmy jsou kategorie, u které nic jiného, než kompromis reálně nefunguje, protože žádná ze stran není ochotna se vzdát a raději by viděla „shořet svět“, než aby prohrála to, co vnímá jako otázku svého života a smrti.

Abychom mohli takové Kritické národněbezpečnostní zájmy usmířit kompromisem, musíme se nad nimi nejprve zamyslet v duchu Realistické školy mezinárodních vztahů.

 

Jaké Kritické národněbezpečnostní zájmy na Ukrajině má: zaprvé Ukrajina

Ukrajina si, v souladu s mezinárodním právem a úmluvami, pochopitelně nárokuje celé území svých hranic ve znění z roku 1991.

Tyto ukrajinské hranice navíc výslovně bilaterálně ratifikovalo Rusko v této linii definované Přílohou ruského zákona, a vlastnoručně je podepsal Vladimir Putin ve Federálním Zákonu Ruské Federace от 22 апреля 2004 года N 24-ФЗ, ratifikovaném ve Věstníku Mezinárodních Úmluv 7/2004. (Pro nevěřící Tomáše a různé sedmilháře – přímo na stránkách Kremlu to je zde.)

Co více, tento ruský federální a Putinem vlastnoručně podepsaný zákon se v preambuli výslovně odvolává na Závěrečný akt Helsinské konference o neměnitelnosti státních hranic násilnou cestou:

руководствуясь целями и принципами Устава Организации Объединенных Наций, а также положениями Хельсинкского Заключительного акта

Vedeni cíli i principy Charty OSN, a také ustanoveními Závěrečného aktu Helsinské Konference

A z pohledu nejen mezinárodního, ale dokonce i ruského federálního práva je tedy jakákoli jednostranná změna ukrajinských hranic z ruské strany, natož anexe ukrajinských oblastí Ruskem, nelegální a neplatná.

Bezpodmínečně jediný pro Ukrajinu akceptovatelný výsledek je tedy návrat statusu quo na 23.2.2022 – ovšem nad rámec toho by Ukrajina ještě ráda v jenom balíku obnovila i svou svrchovanost nad územími, okupovanými či řízenými Ruskem od roku 2014 (Krym) resp.  října 2015 (Donbas).

Po 8 letech anexí, vojenských operací na zapřenou ale přitom nadrzle veřejně dávaných na odiv. Po masové invazi. Po oficiálním nasazení stalinských praktik SMERŠ proti civilistům. A zejména po kampani systematických trestných úderů proti civilní infrastruktuře, o které v ruské státní TV moderátorka i politici výslovně řeknou, že cílem je umrznout a vyhladovět ukrajinské civilisty:

Kyjev bude plavat ve sračkách, pardon můj výraz. Naše cílená kampaň proti kritické infrastruktuře… Cílené a trvalé ničení objektů, nutné pro kolaps země … Vyvoláme proud uprchlíků na Západ … protože na Ukrajině nepůjde přežít

Potom je cílem Ukrajiny i totální otočka pryč od Ruska. Ukrajinci se již dnes hlásí „vikingským copánkem“ k Varjagům coby zakladatelům Kyjeva a kořenům ukrajinské kultury i státnosti – protože Moskva se vyvíjela později, paralelně a v sousedství. Cesty Kyjevské rusi a moskevských carů se poprvé v historii protly teprve v 17. století.

 

Jaké Kritické národněbezpečnostní zájmy na Ukrajině má: zadruhé Rusko

Rusko nikdy nemůže připustit základny NATO či USA – ruskou politickou hantýrkou „infrastrukturu NATO“ – na Ukrajině. A nemůže připustit okamžité vrácení Krymu Ukrajině, protože to by byla tak viditelná potupa, že by to politická garnitura nepřežila.

Deklarovaným legitimním důvodem je tzv. Strategická hloubka území – jednoduše řečeno jak daleko a rychle by se útočící rakety, stíhačky či tanky dostaly od hranic do hlavního města.

Rusko proto při každé příležitosti vytahuje svou oblíbenou mapku „obklíčení Ruska základnami NATO“ (ve skutečnosti USA – to není totéž ani prakticky).

 

Ačkoli z Litvy je to přímou čarou na dostřel do Moskvy jen o deset, dvacet kilometrů dál, než z ukrajinské Šerednaje Budy, což byla výspa ruských invazních vojsk Moskvě nejbližší – Rusko je fixované na „Ukrajinu v NATO“. USA to ovšem za Kubánské raketové krize prožívaly podobně, takže dost dobře nejde mu vyčítat samotný tento zájem.

Je přitom úplně jedno, zda podle Západu Rusko nikdo neohrožuje. Různé kultury mají různé vnímání světa. A oficiálním a pevně etablovaným národním narativem Ruska je, že Zlý západ se údajně odjaktěživa snaží vpadnout do Ruska „protože Napoleon a Hitler“, a tudíž navěky se bude snažit vpadnout do Ruska, takže Rusko je navěky v permanentním ohrožení Západem a proto potřebuje nárazníkové pásmo, aby si zajistilo Strategickou hloubku území a nemohlo být zaskočeno překvapivou invazí tak, jako v roce 1941.

(Když se, echm echm! SSSR natáhl do Polska přímo až na demarkační linii se Třetí říší, namísto aby si z něj udělal to nárazníkové pásmo).

Mimo to má Rusko existenční obavu ze samostatné Ukrajiny jako nezávislého a protiruského státu, protože Ukrajina je nejen tak velká a lidnatá, že její ozbrojené síly představují pro Rusko soupeře, kterého Rusko nemusí umět porazit – ale sdílí podobné memy, podobný národní charakter a tak umí být přesně stejně nesmiřitelná a hýčkající si historické křivdy a paranoiu ku nepřátelství, jako Rusko samotné.

 

Jaké Kritické národněbezpečnostní zájmy na Ukrajině mají: zatřetí státy EU

Pro „euroatlantický civilizační okruh“ v čele s Evropou jsou naprosto zásadní mezinárodní práva, zakotvená v Chartě OSN a v Evropě hlavně v přelomovém Závěrečném aktu Helsinské konference 1975.

Na nich totiž spočívá „Evropský mír“ coby systém, kde se spory řeší ekonomicky a armády jsou de facto na okrasu a zahraniční mise, takže se na nich dá ušetřit a namísto toho financovat sociální stát a nevládky.

Helsinky byly vnímané jako velké vítězství Západu, kde se Sověti (a zároveň Němci a Francouzi coby tradiční zdroj nestability v Evropě) zavázali zastavit své teritoriální útoky, invaze, anexe a expanze výměnou za to, že se protistrana zřekne podpory násilných změn režimu. Zejména klíčové jsou články, které výslovně zapovídají jakoukoli anexi území, dobyvačnou válku apod., a to zcela bez ohledu na záminku.

Z Helsinských dohod fakticky plyne, že se státy mohou zmenšovat skrze právo národnostních menšin na sebeurčení – ale nesmí se zvětšovat dobýváním a anektováním cizího území. Nesmí v žádném případě a pod žádnou záminkou útočit na své sousedy proto, aby jim něco ukradly nebo uloupily – na tom stojí kompletní evropské politické a národohospodářské uspořádání.

To nyní Rusko otevřeně zpochybnilo a napadlo, a EVropa má hrůzu z toho, co by to mohlo znamenat jako precedens, kdyby se to ujalo. Viz klíčová konference Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost ČR, kde „mezi svými“ politici říkali víceméně bez příkras to, co se jinak neříká nahlas:

Ruská dobyvačná válka na Ukrajině představuje přímou výzvu pro mezinárodní řád v Evropě, nastolený po konci studené války. (…) Je nezbytné zajistit mír v Evropě, aby mohla vzkvétat meziregionální spolupráce s Indo-Pacifikem (…) Musíme zajistit, aby nebyly pošlapávány zásady smluvních závazků. Eventuální obnova a rekonstrukce Ukrajiny pak představuje velkou příležitost pro obnovení řádu založeného na pravidlech.

Dále se v euforii z pádu sovětského komunismu a Jaltského systému s jeho více či méně oficiálními „sférami vlivu“ přidalo „právo na sebeurčení“ v politickém smyslu – jako „svoboda vybírat si své spojence a aliance“. To se týkalo hlavně expanzí NATO v 90. letech. Dnes je toto „právo na sebeurčení“ až určitým fetišem pro bývalé satelity Moskvy, protože vlády ČR, Litvy apod. se patrně obávají, že v opačném případě by došlo k jakémusi obnovení sfér vlivu, proti čemuž už preventivně bojují až poněkud hystericky.

Státy EU proto nikdy nemohou připustit anexi ukrajinských území otevřenou a nepokrytou válkou. Zatímco Krym byl plausibilně propiratelný a hlavně tak rychle uzavřený, že se stal „fait accompli“; Donbas byl plausibilně popiratelný a hlavně o nic nešlo, protože „nezávislost lidových republik“ nikdo neuznal, oficiálně tam nebyla ruská armáda ale pouze separatisté, a byl to „zamrzlý konflikt“ s otevřeným koncem… Oproti tomu otevřená, přiznaná, neskrývaná a plnohodnotná vojenská invaze a vzápětí pokus o permanentní anexi a uchvácení napadených území, to je pro „Evropský mír“ a „rules-based-order“ hop nebo trop, oboje přežít nemůže. EU (a evropské státy obecně) tedy nemůže připustit nic jiného, než návrat hranic na 23.2.2022 (nebo v minimalistické variantě neuznání ruských pokusů o anexi).

 

Jaké Kritické národněbezpečnostní zájmy na Ukrajině mají: začtvrté USA

Většina lidí, kteří se vnímají jako zasvěcenci do amerických plánů, vůbec neznají americkou historii, doktríny a nejzákladnější strategické zájmy. USA měly a mají samozřejmě i svá expanzionalistická období a zájmy, odstartované zejména Manifestem destiny a posléze rolí štítu proti komunismu a světového četníka. To však představuje jen jakousi nadstavbu, imperiální bonus, k podstatně hlubšímu a odlišnému jádru.

Primární, primordiální americký zájem a nejdůležitější strategický imperativ je – volný námořní obchod a kontrola oceánů.

Permanentní vojenské síly USA (a Námořní pěchota) byly historicky založeny (nepočítáme-li pohraniční stráž z Legie) nikoli kvůli válce na pevnině, nýbrž Námořním zákonem 1794 kvůli ochraně námořních tras před libyjskými piráty, když selhala varianta uplatit je komerčně výpalným a 11 obchodních lodí bylo zajato:

 

 

Po léta byl tento primordiální imperativ definován tzv. Mahanovou doktrínou, podle které ostrovní státy -jako USA či Británie- žijí a umírají společně s kontrolou moří. Jedině kontrola moře může zabránit či umožnit invazi nepřátel na jejich území; jedině kontrola moří může zajistit buď jejich prosperitu skrze zámořský obchod, nebo naopak ekonomické zhroucení skrze námořní blokádu či zničení zásobování.

Historická zkušenost byla jednoznačná: přesně takto Británie málem zničila USA při válce o nezávislost, přesně takto Británie přežila španělskou invazní Armadu, přesně takto Británie získala pohádkové dědictví z kolonií atd.

Nejvyšší priorita a zájem USA tedy je, aby nikdy nikdo nemohl zpochybnit ani ohrozit ani jejich nadvládu na moři, ani volný zámořský obchod.

Proto proti sovětskému Rusku a komunistické Číně prováděly a provádějí USA mise „Freedom of Navigation“ nikoli jako bezdůvodnou „provokaci“, nýbrž protože pravidla OSN (UNCLOS) o volném pohybu lodí jsou pro ně prvořadý a nejdůležitější národní zájem, který nic nesmí ohrozit.

 

S výjimkou WW1, která byla Wilsonovým aktivistickým projektem, vstoupily USA do WW2 v souladu s Mahanovou doktrínou kvůli ohrožení své nadvlády moří Japonskem – které si přečetlo Mahanovu doktrínu a také ji -logicky- přijalo za svůj imperativ.

Dokonce i studenoválečný Containment SSSR byl z velké části dán kombinací geopolitických pouček Mahana a Mackindera – protože kdyby se spojila německá technologie a ruské nerostné a lidské zdroje, vzniklá mocnost by bez potíží převálcovala USA na moři a tím je zničila. Rusko tedy nesmělo pohltit Německo – ale ani naopak.

Proto se USA angažovaly a stále angažují nejen „proti Rusku“, ale zejména „proti propojení Německa a Ruska“ – a to i po pádu SSSR, viz Friedman. V novém tisíciletí však přišla radikální změna. Mahanovu doktrínu si přečetla Čína – a okamžitě ji přijala stejně, jako USA. Jenže Čína, to je nikoli hypotetická americká noční můra spojení německé technologie a ruských zdrojů – nýbrž realita.

Čína okopírovala 1:1 kompletní americkou vojenskou techniku, zbraně, senzory, taktiku a strategii, a k tomu i doktrínu včetně Mahanovy dominance oceánů učenou bez příkras a politické korektnosti na čínské námořní akademii… A chrlí vylepšené kopie amerických torpédoborců-křižníků 3x rychleji, než USA.

 

Proto je pro USA otázka Ruska vlastně vedlejší (svého času vzbudila velké pohoršení konspirátorů studie RAND RR3063, že USA nevidí Rusko jako svého důstojného protivníka, ale jako obtíž kterou potřebují zahltit nesmysly aby ji nemusely řešit a mohly se soustředit na Čínu.) Důležité jen kvůli spojitosti s Čínou.

A zde je pro USA je pak zákaz anexí také demonstračně-existenční otázka, protože pokud budou tolerovat dobyvačnou válku a anexi v Evropě, Čína bude mít pocit, že jí tedy projde to samé s Taiwanem. Jenže Pentagonu vyšlo, že válku o Taiwan by nevyhrál, dokud nebude mít novou generaci zbraní po roce 2030. Jenže Xi údajně rozkázal připravit invazi na Taiwan do roku 2027… S tím, že se uvidí, zda ji tehdy spustí, nebo ne.

Proto USA nikdy nemohou připustit, aby Čína vyhodnotila ruskou invazi na Ukrajinu tak, že vyšla „levně“ nebo že anexe byla úspěšná a invaze stála za spuštění. To je dominantní zájem USA na Ukrajině.

Nepokrytě to řekli jak např. prezident RFE, Jamie Fly, tak to historik Neil Ferguson vyčetl od hlavního národněbezpečnostní poradce prezidenta Bidena, Jake Sullivana:

Ukrajina by měla sloužit jako varování Pekingu před potenciálním podobným tchajwanským scénářem

Resp.

Sullivan prohlásil, že sankce na Rusko „ukázaly, že regulace exportu technologií mohou být více než jen preventivní nástroj (…) mohou být novým strategickým nástrojem ve výzbroji USA a spojenců.“

Jinými slovy – ekonomická válka vedená USA proti Rusku [ve jménu Ukrajiny] je ukázka pro Čínu: toto může udělat i vám.

To však, naneštěstí pro nás, není všechno.

Klíčové pro USA je na příkladu Ruska názorně ukázat Číně, že jsou ochotné a schopní ji ekonomicky a finančně odříznout ne protože by je to nebolelo, nýbrž bez ohledu na to, jak moc to USA bolí; že jsou schopné k tomu dotlačit i své spojence bez ohledu na to, jak moc to bolí je; a hlavně předvést, že i bez aktivního vojenského zapojení USA má Amerika sílu zdeptat invazní armádu výhradně americkou materiální vojenskoprůmyslovou podporou napadeného státu do té úrovně, že útočník ztratí veškeré rezervy a krytí pro jiná bojiště.

Rusové totiž sice mohou vyklidit pozice na Sibiři a u Finska a poslat je na Ukrajinu bez rizika – ale kdyby Čína krvácela na Taiwanu tak moc, že by musela přesunout jednotky z Himalájí a „devíti pomlček“? Indie, Vietnam, Filipíny a všechny ostatní oběti čínské teritoriální expanze by rázem měly pré.

 

Jaké Kritické národněbezpečnostní zájmy na Ukrajině má Česká Republika

Jednu věc rovnou odsuňme ze stolu: navzdory tvrzení vlády v čele s premiérem Fialou i obsahově zcela identickým vlhkým snům revizionistických milovníků Ruska je vojenská realita, že k nám Rusové už nikdy ani vojensky nevpadnou, ani nás tedy nikdy „neosvobodí“ – a to zcela bez ohledu na to, co by se stalo s Ukrajinou.

Bez ochrany svého A2/AD deštníku, který mají jen v Rusku, Bělorusku a Kaliningradu, by se až k nám domů nikdy neprobili přes území Polska (ani Slovenska). Brání je (a tedy i nás) příliš silná polská armáda s pomocí amerických Obrněných Brigátních Bojových Týmů (ABCT) s Abramsy a HIMARSy – a hlavně naprostá přesila letectva a špičkových protipozemních zbraní letectev NATO, která by operovala nad vlastním územím a tedy ve výhodě. Ta zahrnují dokonce i až do Polska předsunuté F-22 pro vybojování vzdušné nadvlády.

 

Strategická realita tedy je, že jednoduše nejsme vojensky ohroženi na našem území – a to zcela bez ohledu na to, co by se hypoteticky stalo s Ukrajinou. Jsme tak hluboko v týlu NATO, že jsme neprůstřelně v bezpečí a žádný alarmismus a již vůbec ne prvky stanného práva nejsou na místě.

Protože je zároveň ČR materiální právní stát, kde jsou podmínky i procedura vstupu do války jasně definován Ústavou a nebyly splněny, také objektivně nejsme a nebudeme ve válce, tečka hotovo (a kdo to popírá, ohrožuje ústavní i demokratické zřízení státu). Jaké jsou tedy národní zájmy ČR v ukrajinské válce?

Začnu od konce, abych mohl dát částečně zapravdu vládě a zfanatizovaný dav mne nemohl nařknout, že patřím k protistraně.

Třetiřadým zájmem skutečně je i pro nás udržení Helsinských dohod a neotvírání Pandořiny skříňky invazí, anexí, iridentismu a revizionismu – a tedy vrácení hranic Ukrajiny na 23.2.2022. Nám osobně sice nic nehrozí, protože my naše území máme dokonale vyřešené, hranice dané geograficky a iridentistické menšiny jsme se zbavili v roce 1945. Ale jsme průmyslová exportní ekonomika a potřebujeme mír, klid na obchod a stabilitu.

Žádná válka není v našem zájmu – potřebujeme nejen, aby ta na Ukrajině co nejdříve skončila, ale i aby žádné další podobné už nevznikaly.

Kdyby po vzoru Putina vytáhli proklatý iridentismus a revizionismus i ostatní a začali se přetahovat Maďaři se Slováky, Poláci s Němci a zejména Turci s Řeky, byla by to katastrofa. Přičemž zejména Erdogan a jeho klaka jsou úplně přesně stejní revizionisté jako Putin, zcela veřejně to vyhlašují v TV, a jen jen se třesou na invazi a anexi minimálně řeckých ostrovů a k tomu „historicky osmanských území“ v dnešním Íránu a Sýrii.

 

Proto i my potřebujeme, aby ruská anexe selhala takovým způsobem, že se hranice Ukrajiny vrátí na 23.2.2022 a všichni další iridentisté i revizionisté v čele s Erdoganem si nechají zajít chuť na podobná dobrodružství. Aby se Pandořina skříňka revizionismu zase s hlasitým klapnutím zavřela.

To je ale ten menší problém. Vysloveně otázkou národního ekonomického přežití úplně stejně, jako levné energie, je pro nás zabránit čínské invazi na Taiwan a americko-čínské válce. Zamyslete se nad tím. Kdyby vypukla, zhroutilo by se nejen veškeré zásobování úplně vším z Číny a zároveň i z Taiwanu – ale díky námořní válce i zásobování čímkoli po moři z USA, jihovýchodní Asie, Koreje a Japonska.

To znamená – 95% nedostupnost jakýchkoli čipů a procesorů, 95% nedostupnost jakékoli spotřební elektroniky, nástrojů, nářadí, obráběcích strojů a spotřebního materiálu, 95% nedostupnost oblečení, plastů a textilií. Žádné magnety, žádné baterie, žádná americká kukuřice a pšenice, žádný LNG, žádná japonská kuličková ložiska, žádné polovodiče, nic. Do pár měsíců bychom tu měli středověk ještě horší, než s drahými energiemi jako jediným izolovaným problémem – protože by regály byly úplně prázdné a fabriky neměly čím vyrábět.

Válka na Taiwanu nesmí za žádnou cenu vypuknout – a protože Taiwan nemůže rezignovat, ausgerechtnet poté, co viděl jak dopadly čínské sliby Hong Kongu;

A protože USA nemohou vzdát ochranu Taiwanu a kritický námořní zájem volné plavby jihočínským mořem;

A protože Čína nemůže politicky ustoupit ze svých nároků na Taiwan, ale nemusí postupovat… Musí zůstat zachován status quo. Nikoli anexe ani suverenita, ale status quo coby realistické „nejlepší reálně dosažitelné.“

Takže Taiwan musí zároveň 1) být tak vyzbrojen, aby pro Čínu představoval neskousnutelné sousto, ale zároveň 2) nesmí politicky provokovat signály o své suverenitě (Vystrčile!)…
A 3) Čína musí vidět i na příkladu Ukrajiny, že „anektační invaze“ by je stála příliš a nemohou si to dovolit.

Prvořadým přímým zájmem je však zajistit si co nejlevnější energie, protože ty jako vstupní náklad ovlivňují či zabíjejí celou ekonomiku a její konkurenceschopnost v čele s průmyslem… A protože se nejedná o hypotetické ovlivňování budoucnosti a ovlivňování čínského budoucího kalkulu, nýbrž právě teď probíhající ekonomickou krizi.

V každém národě a každém politickém zřízení se zhroutí vláda, pokud vypuknou hladové bouře. Francie v 18. století odstartovala francouzskou revoluci, irský hladomor roku 1845 odstartoval protibritský nacionalismus, Holodomor na Ukrajině vyvolal antisovětské cítění – a přímým následkem „Černého čtvrtka“ v polském Trojmezí roku 1970 bylo hnutí Solidarita o 10 let později. Když se zdraží chleba, vláda i politické zřízení padne. Nesmí se zdražit chleba (avšak nikoli na dluh) – tečka. To je hlavní úkol vlády. A v ČR se od února pečivo zdražilo o třetinu až skoro dvojnásob.

V otázce elektřiny však kupodivu naším největším ohrožením nejsou ani tak USA s jejich zájmem „ukázat Číně, že i spojenci jsou ochotni trpět“ – ale dominantně domácí a německé Zelené zájmové skupiny. V situaci, kdy Německo torpéduje jakékoli snahy rozvázat cenu elektřiny od ceny plynu, a ruský plyn je zaembargovaný, je přesto nadosah výrazně levnější plyn – který je bojkotován vysloveně z ideologických důvodů. USA, stejně jako Katar, jsou totiž ochotny prodávat nám plyn násobně levněji na dlouhodobý kontrakt.

Jenže dlouhodobé kontrakty třeba na 30 let jsou v totálním ideologickém rozporu s německo-pirátským Dekarbonizačním snem, který chce plyn vyřadit již za pár let zcela bez ohledu na to, zda pochází z Ruska, Kataru nebo USA. Mnohaletý kontrakt na plyn totiž znamená de facto podepsat Anti-GreenNewDeal – a z toho Zelené Levici od kompletní německé národní fronty SPD/CDU/Linke/Grüne až po naše Piráty, klimafanatické vysokoškoláky a progresivní křídlo ODS praská žilka.

Proto se manipulátoři z vlády a spojených médií (zejména Novinky a Lidovky) mohou přetrhnout, aby spin-doctoringem očernily dlouholeté kontrakty s tvrzením, že současné spotové ceny jsou nižší, takže dlouhodobý kontrakt může vzít jen zaostalý blbec jako protievropský Orbán od zlého Rusa, fašistický Ital od teroristického Kataru, či klerofašistický Polák od špinavého frakujícího Amerikána.

Taktně přitom zamlčují, že současné nízké spotové ceny jsou naprostá anomálie, a že tankery čekají u Evropy jen proto, že budoucí již nasmlouvané ceny jsou o tolik výrazně vyšší, že se vyplatí i hodně měsíců počkat. A Německo v EU vší silou sabotuje a torpéduje jakékoli pokusy o dlouholeté kontrakty na LNG skrze EU, jaké si přál -ale neprosadil- premiér Fiala.

Naším zájmem je ovšem i odblokování energetických sankcí, protože ty na volném trhu skrze umělé snižování nabídky uměle zvyšují cenu všeho i pokud bychom nebrali z Ruska (což je samo o sobě obrovská ekonomická rána). Jedná se hlavně o PHM, které jsou vstupním nákladem do všeho počínaje dopravou.

Před ruskou invazí EU importovala z Ruska ropu v objemu 3,8 miliardy barelů denně. V červenu Rusové prodávali ropu o 35 USD na barel levněji, než stojí Brent – takže EU stály sankce na ruskou ropu zcela napřímo 133 miliard dolarů denně. Obdobně ruský plyn kupovaný v objemu 400 milionů krychlových metrů denně je dnes dražší o desítky procent. Německo stojí embarga na ruské energie 0,5 až 3% celého HDP a my budeme podobný případ, takže nás embarga stojí 2,5 až 15 miliard Kč – dle optimistických odhadů, bez započtení inflace kterou vyvolávají.

Toto vše musí skončit: levné energie jsou životodárná krev naší společnosti i Republiky. Bez levných energií se zhroutí vše – nejen průmysl, nejen ekonomika, nejen vláda, ale i zřízení. Umělé zdražování energií skrze Green New Deal, regulace, daně, povolenky a embarga, jakého se dopouští tato vláda, je naprosto sebevražedné a zničující.

Zahraničněpoliticky k tomu není důvod. Rusko ignoruje jakékoli ekonomické ztráty a rozumí jen řeči vojenských úspěchů a neúspěchů. Pro USA se jedná jen o „demoverzi Číně“ – ale bezmála 9 měsíců sankcí již jako Sullivanova „ukázka čínským komunistům“ bohatě stačilo a teď se můžeme zase začít chovat racionálně.

Ostatně Xi si maluje, že by Taiwan dobyl v řádu jednotek dní – kdyby se Čína na Taiwanu patlala 3/4 roku jako Putin na Ukrajině, stejně by na pořadu dne byly úplně jiné otázky a mechanismy, než sankce. Z hlediska ovlivňování čínského kalkulu ohledně Taiwanu jsou tedy energetické sankce již irelevantní – jak by řekli sami Američané, „long overdue“. Jen to škodí našim ekonomikám.

Jiná otázka jsou samozřejmě cíleně selektivní sankce na vojenský materiál a položky dvojího užití pro ruský vojenskoprůmyslový komplex – procesory, letecké motory, termovizní senzory apod., ale to se nás takřka netýká.

Posledním zájmem ČR je posílit „východní blok v EU“. Vyšehradská 4 (podotýkám, že i největší protiruští jestřábi Poláci výslovně řekli, že Maďarsko má jiné dílčí pozice ohledně Ukrajiny, ale přesto zůstáváme klíčoví spojenci) je díky podpoře Ukrajiny dodávkami těžkých zbraní poprvé v situaci, kdy hrála v evropské politice prim.

A to dokonce na úkor a výslovně proti národně-ideologickým zájmům Německa. Jelikož naši ekonomiku, prosperitu i suverenitu reálně nejvíce ohrožuje právě německá politika a ideologie s jejich Dekarbonizací, Klimapolitik, Konsensuspolitik řízenou Veröffentlichtemeinung, Energiewende, zrušením práva Veta v EU ve prospěch Německa atd., byl by hřích toho nevyužít.

Tohle je jediná věc, kterou vláda udělala dobře (dost možná náhodou). Poslala na nadšenou Ukrajinu naše historické sovětské zbraně ze skladů (které Strnad horko těžko prodával v Africe) a pár nových od domácího průmyslu…

Čímž prakticky zdarma vrazila políček Němcům a dočasně je uklidila z unijní politiky, šplhla si na mezinárodní scéně, udělala reklamu našim (resp. slovenským) zbrojařům a ještě jsme za to dostali novější zbraně od Němců a Američanů zdarma (tanky Leo 2A4 a pár bitevních AH-1Z). Tak se to dělá! Win/win/win/win/win!

 

Historický precedens a lekce: Sjednocení SRN a NSR na západ bylo 1:1 předobrazem Ukrajinské otočky k západu

Jak usmířit zdánlivě neslučitelné Kritické národněbezpečnostní zájmy Ukrajiny, Ruska, USA, Evropy a ČR – když se jich nikdo nevzdá, protože by to bylů jeho konec?

Jak vysvětloval již Komenský, historie je nejlepší učitelka moudrosti. Historie se zdánlivě stále opakuje. To, co vidíme na Ukrajině, je již třetí inscenace téhož konfliktu, akorát pokaždé s jinými aktéry a reáliemi. Jak brilantně konstatoval Frank Furedi, většina 20. století byla determinována německou otázkou, kterou vyřešila až Jalta a posléze Sjednocení SRN a NDR. A právě Sjednocení Němecek je historická lekce, kterou nyní znovu přehrává Ukrajina.

Tehdy v roce 1991, stejně jako dnes, vnímala Moskva jako své existenční ohrožení, že by měla přijít o území, které si nárokovala do své sféry vlivu.

Tehdy, stejně jako dnes, se stát s významnou průmyslovou, lidskou a vojenskou silou chtěl radikálně přeorientovat z východní do západní sféry vlivu – a dovolával se práva na sebeurčení.

Tehdy, stejně jako dnes, vyvolávala existenční obavy řady států perspektiva Německa tak silného, že by mohlo začít vojensky ohrožovat své sousedy.

Tehdy, stejně jako dnes, měl bývalý východní stát vstoupit dokonce do NATO.

Tehdy, stejně jako dnes, to mohlo skončit obrovskou válkou s armádami Ruska, resp. SSSR na straně jedné a armádami „spoutaného“ Německa či Západu na straně druhé.

Za to, že v roce 1991 nevypukla Třetí světová válka, vděčíme vzájemnému respektu, uměřenosti a diplomatickým schopnostem tří velkých státníků – H.W. Bushe, Reagana a Gorbačova. Reagan, ačkoli SSSR morálně považoval za „Říši zla“, na jedné straně jasně ukázal, že neustoupí vydírání a pohrůžkám silou, a masivně zbrojil. Na druhé straně -a právě díky tomu, že nevystupoval z pozice slabosti- však s Moskvou zahájil intenzivní jednání na omezování počtů konvenčních i strategických zbraní v Evropě, vzájemných inspekcích vojsk a jejich cvičení, a systémovému nastavení evropské bezpečnosti jako celku tak, aby neumožňovala překvapivé invaze ani z jedné strany.

Když SSSR začal ztrácet a vyklízet mocenské pozice, H.W. Bush se choval uměřeně. Nevystupoval ani z pozice síly, ani totálního vítěze který si nyní může dělat co chce – naopak dával najevo respekt k zájmům SSSR a snažil se najít diplomatické řešení, kde se „vlk nažere a koza zůstane celá“.

Tedy které uklidní sovětské národně-bezpečnostní obavy, ale „odpojí“ od nich suverenitu a prozápadní orientaci ztracených vlivových území tak, aby Sovětům nemuselo vadit je pustit. Dokonce veřejně radil Ukrajincům, ať se raději se samostatností moc neukvapují, protože se bál destabilizace SSSR s hrozbou puče zastánců tvrdé linie.

 

Gorbačov v tom oběma americkým prezidentům byl více než adekvátním protějškem, který udržel na uzdě své jestřáby i velikášské ambice svého národa, a pragmaticky rozlišoval politické cíle SSSR podle toho, které byly existenčně-kritické a které jen ideologické, a které byly dosažitelné a nereálné. Jen díky ochotě Gorbačova ke kompromisu dostali Němci svou vytouženou suverenitu a sjednocení.

Naopak Německo se chovalo jako urvané ze řetězu, toužící po sjednocení za každou cenu a zcela bez ohledu na ostatní státy. Podle doložených výroků západoněmeckých politiků jako Kohla či Genschera by výměnou za sjednocení prodalo zbytek Evropy – a pak si začalo brousit zuby na „ztracená historická území“ v Polsku apod. Při tom všem ale mělo tolik realismu, že bylo ochotné k nutným ústupkům, které umožnily mírové řešení celé epizody – ústupkům, které přesně v duchu tohoto článku důsledně rozlišovaly mezi zájmy Kritickými, Hmatatelnými a Abstraktními, a které ve prospěch kritických zájmů obětovaly i hmatatelné.

 

Klíč ke všemu: politický člen NATO pod ochranou alianční obrany – ale navždy bez cizích základen, jednotek a zbraní

Ze všeho nejdůležitější však byla prozápadní orientace sjednoceného Německa s plnou suverenitou. Němci jasně řekli, že se budou chtít sjednotit do západních struktur – nakonec včetně NATO. Na začátku sice zejména Genscher propagoval a James Baker navrhl rozdělení, kdy by se NATO neposunulo na východ „ani o palec“ – ale systém „půlka Německa v NATO, půlka mimo“ zcela zjevně nemohl fungovat, takže Baker vzal zpátečku a řešil s Gorbačovem, jak to vymyslet jinak.

Pro SSSR -který tehdy ještě nebyl rozpadlý a o to více byl paranoidní- bylo naprosto existenčním ohrožením kritického národněbezpečnostního zájmu, že by

• tak velké území tak blízké hranicím SSSR vstoupilo do NATO a hrozilo rozmístěním aliančních či amerických základen a zbraní
• se radikálně změnil balanc sil armád v Evropě, protože velká východoněmecká armáda by nejenže přestala pomáhat vojenské síle SSSR a VS – ale dokonce by přestoupila na stranu NATO

Řešení, které uspokojilo tyto kritické národněbezpečnostní a tedy realisticky vzato oprávněné zájmy SSSR, bylo naprosto geniální.

 

Sjednocenému Německu bylo dovoleno vstoupit do NATO jako do politické aliance – a tedy i bývalé území NDR rázem dosáhlo na „ochranný deštník NATO“ proti invazi z vně.

Ovšem zároveň Závěrečná smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu stanovila, že (pochopitelně vyjma případ obrany ex-NDR území proti napadení) na území bývalého NDR nikdy nebudou ani základny, ani dislokované jednotky NATO, ani jaderné zbraně. Jen a pouze německé národní jednotky nebo dočasné „inspekce“, nic více:

ČLÁNEK 5

(1) Až do dokončení stažení sovětských ozbrojených sil z území současné NDR a Berlína, v souladu s čl.4 této smlouvy, budou na tomto území pouze jednotky teritoriální obrany Německa, které nejsou součástí struktur NATO, do jakých patří jednotky Německa na zbytku území. Během tohoto období zde, v souladu s ustanoveními odst.2 tohoto článku (přetrvání západních vojsk v Berlíně v přechodovém období – pozn. překl.), nebudou umístěny jednotky jiných států, ani zde nebudou vykonávat žádnou aktivitu.

(3) Po stažení sovětských ozbrojených sil z území současné NDR a Berlína mohou na území bývalé NDR být nasazeny jednotky německých ozbrojených sil, začleněné do struktur NATO, stejně jako na zbytku území, ovšem bez nosičů jaderných zbraní. To se netýká konvenčních zbraňových systémů, které mohou krom konvenčních mít i jiné schopnosti, ale které jsou Německem vybaveny a určeny výhradně pro konvenční roli.

Zahraniční ozbrojené síly a jaderné zbraně, nebo jejich nosiče, nebudou umístěny ani nasazeny v této části Německa.

Tento krok geniálně vybalancoval kritické národněbezpečnostní zájmy Německa, Západu a SSSR. Díky němu bylo celé území sjednoceného Německa pod ochranou NATO, ale Sovětům přitom nehrozilo, že by toho NATO využilo k umístění jednotek ani zbraní – natož jaderných – tak, že by zvýšily ohrožení území SSSR. Ba naopak – SSSR takto vlastně dostal „nárazníkové území na aliančním území“.

Díky tomu dostalo Německo zelenou ke sjednocení se – i k aplikaci Helsinských dohod:

ČLÁNEK 6

Právo sjednoceného Německa patřit do aliancí, se všemi právy a povinnostmi z toto plynoucími, nebude touto smlouvou dotčeno.

Evropské mírové uspořádání a Helsinské dohody jásají.

Jako perlička na dortě se Němci zavázali kriminalizovat jakékoli pokusy o revizionismus a vojenské agrese. Opět Závěrečná smlouva:

V souladu s ústavou sjednoceného Německa budou jakékoli činy, zamýšlené k narušení mírových vztahů mezi národy, zejména příprava na agresivní válku, protiústavní a trestné. Vlády SNR a NDR vyhlašují, že sjednocené Německo nikdy nepoužije žádné ze svých zbraní jinak, než v souladu se svou ústavou a Chartou OSN.

Výsledkem této úmluvy byl naprosto funkční systém, který se osvědčil již po 32 let a je respektován všemi stranami včetně NATO a USA.

 

Realistický kompromis pro Ukrajinu po vzoru SRN a NDR: Závěrečná smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Ukrajině

Na začátku článku jsme rozebrali spletenec národněbezpečnostních, materiálních a ekonomických, a ideologických či politických zájmů na tři kategorie. Z nich klíčové je rozseknout konflikt kritických národněbezpečnostních zájmů, protože jak vystihl Frank Furedi u své politologické historologie „Cesta k Ukrajině“ od roku 1917:

Toto je válka, kterou ani jedna strana nemůže vyhrát, ale ani jedna si nemůže dovolit prohrát. V sázce jsou totiž existenční záležitosti – postavení Ukrajiny jako samostatného národa a integrita a přežití Ruské Federace.

Pojďme tedy tyto zájmy uspokojit. Největší formální rozpor je Ukrajina, NATO, ohrožení Ukrajiny a ohrožení Ruska. V duchu Závěrečné dohody je řešení triviálně snadné.

Ukrajina dostane slíbený politický vstup do NATO, vč. „ochranného deštníku“ Článku V. – a Rusko dostane historicky precedentní kompromis, že na území Ukrajiny nebudou žádné cizí základny -zejména nikoli americké Aegis Ashore, ze kterých má Kreml paranoidní hrůzu-, zbraně ani nasazená vojska NATO (s výjimkou instruktorů, inspekcí a popř. početně omezených výcvikových misí. Cvičení by se musela domluvit parametricky.)

 

To na jednu stranu ochrání Ukrajinu proti hrozbě další ruské invaze, ale zároveň je to je ze strany Západu velmi významný ústupek ruským zájmům – doposud Západ nebyl ochoten v otázce vstupu Ukrajiny do NATO ani modality případného ukrajinského členství v NATO ustoupit vůbec nijak.

Není to však rezignace na vznosné ideály Základního Principu Sebeurčení Národů. Ani rezignace na výslovnou politiku NATO, že „žádný nečlen nemůže vetovat vstupy nových členů“. Není to totiž bezprecedentní (již to udělal se SRN a NDR)…

A naopak je to výslovně aplikace doslovného znění Istanbulské Charty Evropské Bezpečnosti OBSE, ratifikované členy NATO, že:

Každý účastnická stát má stejné právo na bezpečnost.

Potvrzujeme, že jeden každý účastnický stát má, v závislosti na svém vývoji, svobodu si vybrat nebo změnit své bezpečnostní dohody, včetně smluv či aliancí.

Každý stát má také právo na neutralitu.

Každý stát bude respektovat práva ostatních v těchto věcech.

Státy nebudou posilovat svou bezpečnost na úkor bezpečnosti ostatních států.

Protože to zároveň byl hlavní Ruskem deklarovaný důvod pro invazi na Ukrajinu – Putin tvrdil, že musí na Ukrajinu vpadnout pokud nedostane garance proti NATO na Ukrajině, resp, infrastruktuře NATO na Ukrajině…

Znamená to, že pokud by Rusko takovýto „východoněmecký“ kompromis ohledně NATO na Ukrajině dostalo, je jen logické a proporcionální, že recipročně anuluje svou invazi a stáhne se na linii ze 23.2.2022, což je prozměnu hlavní cíl Západu a Ukrajiny. Vlk se nažere a koza zůstane celá – na obou stranách!

 

Oboustranně pojištěné bezjaderné vztahy

Dále Rusové deklarovali jako jeden z důvodů pro invazi, že se údajně obávají, že Ukrajina bude usilovat o jaderné zbraně. Řešení je opět se inspirovat Závěrečnou smlouvu sjednoceného Německa.

Součástí Smlouvy by byl závazek neúčasti Ukrajiny v programu NATO Nuclear Share a nepřítomností jakýchkoli nosičů jaderných zbraní (v případě nosičů dvojího užití nezakódovaných, což by podléhalo technickým inspekcím OSN)-, se striktním slibem a politikou nevyvíjení a nevlastnění jaderného arzenálu, biologických či chemických zbraní.

Ovšem protože Rusko jasně vyhrožovalo jaderným úderem či minimálně kontaminací Ukrajiny, kompromisem z druhé strany musí být výslovný závazek na papíře, že Rusko slibuje nikdy nepoužít jaderné zbraně proti Ukrajině ani už tím nevyhrožovat, a to ani v náznacích a státních médiích.

Žádná ze stran důvodně nevěří tomu, co je jen psáno na papíře bez jakýchkoli praktických mechanismů k ověření a dodržení – Budapešťské memorandum budiž hlavním mementem. I tento aspekt je jednoduchý.

Ukrajinská strana by ohledně dodržování non-proliferace ZHN podléhala inspekcím OSN či IAEA po vzoru Iráku, a s předdefinovanými sankcemi, kdyby snad inspekce zjistily, že Ukrajina své závazky porušuje nebo protiprávně brání či obstruuje inspekcím. Rusko je vůči OSN i inspekcím dokonale rezistentní, takže by páka na dodržování vypadala jinak.

Pokud Rusko poruší Kompromis a opět začne Ukrajině jaderně vyhrožovat, zruší to automaticky ten článek Kompromisu, který Ukrajině zakazoval účast v NATO Nuclear Sharing a umístění jaderných nosičů v ukrajinském vlastnictví/držení na území Ukrajiny, což by nastolilo jadernou paritu. Bylo by tedy v ruském vlastním zájmu, aby Rusové nevyhrožovali Ukrajině jádrem, pokud i nadále nechtějí jaderné zbraně na Ukrajině – a to je ta nejlepší pojistka.

Opět – smlouva nastolí ideální kompromis, kde Ukrajina bude v bezpečí před ruským jaderným vyhrožováním a Rusko bude v bezpečí před údajnou hrozbou jaderné Ukrajiny. A to nikoli bezzubě na papíře, nýbrž s jasnými a funkčními sankčními mechanismy pro případ, že by smlouvu porušila kterákoli ze stran.

Tím by se vrátil mezinárodně i Ukrajinou akceptovaný a tolerovaný Status Quo 23.2.2022, což je hlavní cíl Ukrajiny i jejích podporovatelů. Ukrajina chce samozřejmě více, ale to už je zcela jiná fáze.

 

Co když Putin nebo Zelenský nebudou chtít takový kompromis?

Kompromis by vyřešil jen ruskou invazi, nikoli otázku Krymu a Donbasu. Jak tedy prodat Rusku kompromis Závěrečné smlouvy o Ukrajině, když by to neznamenalo konec bojových akcí?

Nabízí se například formulace, kde když se Rusko stáhne na linii z 23.2., Západ recipročně přestane Ukrajinu sponzorovat zbraněmi, které tam ostatně začal posílat jen kvůli ruské invazi ze 24.2. Ukrajina je samozřejmě suverénní stát a může si v USA, ČR či Francii koupit jaké zbraně chce – ale už za svoje, nikoli jako dotaci ani draw-down z národních arzenálů.

To by radikálně omezilo např. ukrajinské zásoby HIMARSů pro ostřelování Krymu, čehož se Rusové bojí jako čert svěcené vody, a které jsou takřka 100% odpovědné za totální kolaps ruské vojenské logistiky a tím i strategické porážky. To by mohli akceptovat.

A naopak pokud Rusko odmítne tento velkolepý kompromis, Ukrajina si bude moci „koupit“ (ovšem napřed na to dostane finanční subvence) na Západě libovolné těžké zbraně včetně stíhaček F-16, moderních tanků… A pokud Rusové nepřestanou cíleně bombardovat ukrajinskou civilní infrastrukturu, potom si Ukrajina „koupí“ i rakety ATACMS. Je to totiž suverénní stát, který není pod sankcemi OSN a tudíž si nepopiratelně může legálně nakoupit jakékoli konvenční zbraně, které se jí zachce.

Tím by opět bylo v ruském zájmu, aby se chovali racionálně a přistoupili na velmi slušný a fairový kompromis – pokud skutečně chtějí zabránit tomu, čemu tvrdí že chtějí zabránit.

Na straně Ukrajiny je to ještě jednodušší. Zelenský nemá sebemenší důvod nesouhlasit s kompromisem, který Ukrajině vrací všechno předinvazní území, restauruje status quo 2014-23.2.2022 a nadále formálně uznává její svrchovanost v hranicích z roku 1991 – akorát odmítá z války za vyhnání ruské invaze plynule pokračovat do války za znovuobsazení Krymu, což je úplně jiná záležitost.

Pokud by pak Ukrajina přesto nesouhlasila, je to jen proto, že má přespříliš optimistická očekávání ohledně šancí svých protiofenziv.

Tyto protiofenzivy však fungují pouze díky západním zbraním, které Ukrajincům umožňují paralyzovat ruskou logistiku coby nejslabší místo ruské armády; díky dodávkám prostředků PVO, které chrání ukrajinský vzdušný prostor a brání ruským VKS si tam poletovat beztrestně; a díky západním zpravodajským informacím, které Ukrajině umožňují přechytračit a vymanévrovat Rusy na bojišti.

Pokud by nadměrně bojechtivé Ukrajině bylo jasně řečeno, že z Krymu, Doněcku a Luhansku nedostane žádné západní zpravodajské informace a dodávky HIMARS se zastaví, zchladilo by to i nejvíce horké hlavy.

 

Zcela samostatná otázka – status území obsazeného Ruskem a jeho proxy mezi roky 2014 a 2022

Dovolily USA či Poláci před 24. březnem 2022 Ukrajině používat jimi dodané zbraně k osvobozování Krymu či Doněcku a Luhansku? Nikoli – USA to Ukrajině zakázaly s tím, že např. Javeliny smí použít jen v obraně proti změně tohoto statusu quo, když by se ruská armáda či proxy-síly vydaly za hranici Minských dohod.

Veškerá masivní výzbrojní, ekonomická i sankční pomoc Ukrajině, kulminující dodávkami tanků ČR a Polskem, HIMARSy USA a Ceasary Francií, byla teprve reakcí na ruskou invazi ze 24.2.2022 – nikoli na Krym. Což znamená, že i podle nejvíce protiruských jestřábů jsou ruská invaze 2022 a ruská militance 2014/15 dvě oddělené otázky se dvěma různými řešeními.

 

To je výchozí bod pro jakékoli příměří, kompromis a smír: otázka Krymu/Doněcka/Luhanska tak, jak figurovaly v letech 2015-2021 je zcela oddělená od otázky ruské invaze a územních zisků v roce 2022. Každá musí být řešena zvlášť a jinými prostředky.

V prvé řadě tedy není možné, aby si Rusko jako podmínku k mírovému Kompromisu návratu hranic na „status quo“ ze 23.2. diktovalo uznání anexe Krymu, Doněcku a Luhansku.

Jedna věc je totiž tolerovat status quo kdy je status těchto oblastí nejednoznačný, a druhá a zcela odlišná nechat invazní síly, aby si vydupaly uznání předchozích anexačních nájezdů vydíráním další invaze.

To by totiž opět zcela podminovalo jak Helsinky a jejich zákaz anexí a „Evropský mír“, tak stabilitu Taiwanu (Čína by řekla – „aha, takže když zabereme Taiwan a pak vletíme ještě někam jinam, tak výměnou za stažení druhé invaze legalizujeme zisky první invaze). Proto je to nepřijatelné jak pro Ukrajinu, tak pro USA, tak pro Evropu.

Krym a Donbas, narozdíl od ruské invaze 2022, však prozměnu nemají vojenské řešení a je nutné, aby to pochopily jak Ukrajina, tak Rusko.

Nevěříte mi? A co takhle americkému generálu Mileymu, náčelníkovi generálního štábu Pentagonu? Náčelník štábu Miley veřejně prohlásil:

Musí být vzájemné porozumění, že vojenské vítězství v doslovném slova významu pravděpodobně nemusí být dosažitelné skrze vojenské prostředky, a tedy je nutné se obrátit k jiným prostředkům.

Potom to ještě rozvedl: USA budou i nadále podporovat Ukrajinu, protože Rusko musí být pod tlakem – ovšem

Jak řekli prezidenti Biden i Zelenský, nakonec to bude vyřešené politicky.

A dnes Miley pokračoval a přitvrdil, když přirovnal Ukrajinu k První Světové válce:

Milley připomněl, že během několika prvních měsíců války v roce 1914 zemřel milion vojáků, a frontové linie byly poté roky téměř nehnutě na místě. Ve stejné patové situaci je teď podle něj i Ukrajina.

(…)

„Pravděpodobnost brzkého ukrajinského vojenského vítězství, definovaného vyhnáním Rusů z celé Ukrajiny včetně Krymu, není z vojenského hlediska vysoká.“

„Z politického hlediska může existovat řešení, kdy se Rusové stáhnou z politických důvodů. To je možné. Chcete vyjednávat z pozice síly, a právě teď Rusko silné není.“

Zamrzlý konflikt by zablokoval ukrajinské členství v NATO a tím ji vystavil ohrožení z další ruské invaze poté, co by se Rusko zotavilo a naskladnilo tisíce dronů a operačně-taktických raket z Íránu.

Pokud tedy vojenské řešení Krymu a DLR/LLR neexistuje, a Ukrajina nemůže akceptovat zamrzlý konflikt, protože by jí znemožnil vstoupit do NATO a pod ochranu Článku 5 proti další ruské invazi – jaké je jediné zbývající řešení? Diplomacie.

Jak pravil sám prezident Zelenský uprostřed ruské invaze, 17. září:

Může se stát, že Ukrajina bude o znovuzískání Krymu usilovat diplomatickými prostředky.

Je nepopiratelné, že lid Ukrajiny upřednostňuje diplomatické řešení této záležitosti. Kdo a kdy bude zapojen v těchto diskusích teď nemohu sdělit. Ale takto to vidím.

Přímý návrat k Minské Dohodě není pochopitelně možný. Zejména proto, že zásadní chybou Minských dohod bylo, že se Rusko stylizovalo a prohlašovalo za neúčastníka konfliktu, ačkoli demarkační linii Minsk-2 narýsovala ruská armáda na tancích T-72B3 gigantickou bitvou u Debalceva

 

A ačkoli separatisty ovládala, sesazovala, popravovala a instalovala ruská FSB. A proto, že jak prokázala mise OBSE – Ukrajina a separatisté z DLR/LLR na sebe pořád stříleli dělostřelectvem, Minsk neminsk, zhruba 1:1 stejně.

 

Historie nám však opět ukáže, že řešení i takto patové situace existuje – a je na dosah.

 

Německý, britský a US. precedens pro diplomatické řešení „dočasně okupovaných území“

Následek porážky německa ve WW2 byl, že se hranice Německa posunuly z těch historických na západ na linii Odra-Nisa. Tím Německo ztratilo Východní Prusko s Královcem/Königsbergem/Kaliningradem, Západní Prusko a Pomořany až po Štětín, Lužici a Dolní Slezko. Západoněmecká vláda to nikdy nepřijala a na mezinárodní scéně agresivně požadovala, aby nikdo jiný také ne.

Hallsteinova doktrína nejprve oficiálně prohlašovala SNR za jedinou právoplatnou vládu nad „dočasně ztracenými územími“ Německa (včetně NDR) a vyhrožovala zrušením diplomatických vztahů s každým státem, který by se zachoval jinak.

V roce 1970 ale vláda Willyho Brandta provedla důležitý ústupek, když „dočasně akceptovala polsko-německou hranici Odra-Nisa až do závěrečné mírové smlouvy a zavázala se k nenásilnému řešení této hranice.“

Tím byl status quo existujících hranic, vnucených Německu v roce 1945 vojenskou silou se ztrátou území, na jednu stranu v bezpečí před bezprostředním pokusem o revizí vojenskou silou – což umožňovalo normalizaci diplomatických vztahů.

Ale na druhou stranu se Německo nevzdávalo eventuálního „návratu ztracených území“ diplomatickou cestou – což uklidňovalo domácí zastánce tvrdé linie.

Závěrečná smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, která umožnila sjednocení Němecek, nakonec taková 45 let „dočasně ztracená území“ vyměnila za důležitější hodnoty:

(1) … Potvrzení definitivního charakteru hranic sjednoceného Německa je klíčový prvek mírového uspořádání Evropy.

(2) Vlády sjednoceného Německa a Polska potvrdí existující hranici ve smlouvě závazné dle mezinárodního práva.

(3) Sjednocené Německo nemá žádné územní nároky proti jakýmkoli jiným státům, a ani v budoucnu je nebude vznášet.

Je iluzorní malovat si, že se Ukrajina vzdá Krymu, natož Doněcka/Luhansku. I Willy Brand se mohl vzdát nesmiřitelného radikalismu ohledně „dočasně ztracených území“ až po 15 letech smiřování se v podmínkách naprostého míru (což díky ruské militanci a invazi není ani vzdáleně srovnatelné, ba naopak), a úplné rozloučení se s územními nároky Němcům trvalo 35 let – tedy více, než jednu celou generaci.

Přitom tato území ztratilo Německo v důsledku své agrese – nikoli v důsledku polské invaze se anexačními nároky. Nedá se tedy čekat, že by se Ukrajina vůbec kdy permanentně vzdala svého území z mezinárodně i Ruskem uznaných hranic v linii „1991“.

Existují ale i jiné varianty. Ty vymyslely Británie a USA, když se snažila mírově stabilizovat své kolonie.

USA např. s Británií uzavřely smlouvu „základny za torpédoborce“, kdy Británie pronajala některá svá území Američanům na 99 let výměnou za hmotné protiplnění.

Mnohem bližší ukrajinskému kontextu je však americko-kubánská Smlouva o Pronájmu 1903. Kontext byl jasný: za španělsko-americké války se USA vylodily a etablovaly v zátoce Guantanamo. Když bylo Španělsko poraženo, chtěly tam zůstat – ale jak to udělat, aby to nebyla ani okupace, ani anexe? Pronajaly si Guantanamo navěky.

Smlouva výslovně uváděla, že pronajaté území zůstává svrchovaným územím a součástí Kuby, avšak pod jurisdikcí USA coby nájemce. Samozřejmě tento pronájem byl velmi finančně nevýhodný pro Kubu, protože si jej USA vymohly na spřátelené kubánské vládě, které právě předaly celou zemi vydobytou na Španělech, a po sto let se platba nekorigovala o inflaci. Ale to už jsou modality.

Na základě historického precedensu si tedy dovedu představit např. pronájem Krymu Rusku, kdy by celý Krym de-iure patřil Ukrajině a Rusko by výslovně potvrdilo svrchovanost Ukrajiny nad Krymem – ale de-facto (pšt, nesmí se to říkat!) Rusku přesně tak, jako Guantanamo USA, a Rusko by za to Ukrajině štědře platilo ropou a plynem (nikoli pouhou slevou).

To by byl pro Ukrajinu objektivně nejlepší výsledek a Putin by to přitom domácímu publiku mohl prodat jako podfuk na naivním západu („ti prosťáčci si myslí, že Krym není Ruský protože to mají na papíře a dáváme jim odpadní plyn a ropu, ale my víme své – zase jsme je přechytračili!“).

Další možnost je například „Hongkongský model“, kdy by se Ukrajina a Rusko dohodly, že se ve správě „autonomní krymské oblasti“ budou střídat po 100 letech. Tím by ani jeden ze států, který si Krym nárokuje, o něj nepřišel definitivně. Samozřejmě po tom, co Čína převedla právě s Hong Kongem, tento model není úplně realistický.

 

Kompromis přijme jen ten politik, pro kterého to není sebevražda (Rakušan to dělá špatně)

Socioložka politiky Sarah Coco ve své studii „The Decider’s dilemma: leader culpability, war outcomes and domestic punishment“ jasně dokládá na desítkách historických příkladů, že ochota vedení státu vycouvat z války je neoddělitelně spjata s jejich osobním přežitím a osudem:

Prvořadý faktor, který určuje zda se vůdce rozhodne pokračovat v konfliktu nebo jej ukončit, je pravděpodobnost, že bude potrestán pokud přijme jakýkoli jiný výsledek, než své vítězství.

Data ukazují, že z 85 vůdců zapletených do nákladné zahraniční vojenské intervence nebylo ochotno vycouvat 86 % z těch, kteří válku zahájili – ale ani 66 % z těch, kteří ji jen zdědili.

Je to logické: pokud politický vůdce ví, že prohraje-li, zemře – co udělá? Bude bojovat doslova jako o život, do posledního vojáka. Putin údajně chorobně často sleduje videozáznam, jak libyjští povstalci sadisticky zabili padlého Kaddáfího.

 

Pokud bude vůdce s takovou perspektivou a obavami přesto prohrávat, a má k dispozici zbraně hromadného ničení, co udělá pak? Co udělá, pokud má na výběr že prohraje a zemře – nebo sáhne k jaderným zbraním a třeba i vyhraje… A pokud ne, zemře úplně stejně, ale alespoň vezme své nepřátele s sebou? Není to přehnaně opatrná teorie. V roce 2018 Putin v Soči prohlásil:

Ale jakýkoli agresor by měl vědět, že odplata je nevyhnutelná a že budou zničeni. A my jako oběti agrese, jako mučedníci půjdeme do nebe, kdežto oni prostě zahynou protože nebudou mít ani čas vyznat se ze svých hříchů.

V tomto kontextu je Rakušanův plakát s Putinem v pytli na mrtvoly nejen nestrategický a nediplomatický, ale vysloveně stupidní a ignorantský exces – který v mezinárodní politice škodí Ukrajině nejvíce jak jen může, jen aby politik uhrál body v domácí politice u radikálního publika bez ohledu na následky. (Což je trend, protože diplomaté jsou odsouváni nekvalifikovanými aktivisty celosvětově.)

 

Kdo chce, aby protivník kapituloval – musí mu umést cestičku

Nikdo neustoupí, pokud bude mít pocit, že jej ústupek ponižuje nebo ohrožuje.

Proto není možné požadovat či chtít ústupky od nikoho, koho se zároveň snažíte ponižovat či ztrestat. Naopak – musíte se k němu chovat s respektem a důstojností, i když jej třeba zuřivě nenávidíte. To je hlavní role diplomacie – resp. bývala, než ji převzali povykující aktivisté, kteří si pletou diplomacii s předvolební show.

Dále je nutné protivníka ubezpečit a poskytnout garance, že pokud přestane škodit a vzdá se moci, nebude trestán. Nebude trestán ani vítězem – a dokonce jej vítěz uchrání jak od pomsty nesmířených revizionistů zhrzelé kapitulující strany, tak od jeho vnitropolitických nepřátel.

Přesně takto předal Putinovi moc Jelcin – výměnou za to, že úplně první Putinův prezidentský dekret dá Jelcinovi doživotní imunitu a státní ochranku.

Jak to provést prakticky? Západ musí aktivně pomáhat Putinovi v nalezení narativu, kdy ruský ústupek na hranice ze 23.2. bude moci prohlásit za ruské vítězství. Například přerámováním, že Rusko vlastně celou invazi udělalo jen kvůli písemným garancím, že na území Ukrajiny nebudou americké základny a žádné jaderné zbraně, a ústup z Ukrajiny je tedy vítězství, protože za něj Rusko dostalo to, o co mu tajně vždycky šlo.

To samozřejmě velmi zabolí ego těch, kteří nemají žádné sebeovládání a důležitější, než hmatatelné politické výsledky, jsou pro ně jejich osobní emoce, animozity a pomstychtivost. Ti však nemají v diplomacii co dělat.

 

Funkční kompromis pobuřuje rusofily i rusobijce naráz – což verifikuje jeho funkčnost

Kompromis znamená, že obě strany něco dostanou a něco ztratí – nikoli, jako věří různí fanatici a radikálové, že jedna strana bude donekonečna ustupovat a nic za to nedostane. Pobuřuje vás to? Pokud patříte mezi většinu našich politických radikálů z libovolné strany spektra, pak určitě ano.

Rusofilní „Zetkaři“ pukají vzteky, že by se Rusko mělo vzdát „osvobozených“ území, kde přeci 99% obyvatel určitě touží patřit k Rusku, protože to říká Pervyj Kanal ruské státní TV a Michal&Petr a ti by nikdy nelhali. Protože masové demonstrace v Chersonu a Energodaru proti ruským okupantům se neuznváají a vítání ZSU na územích, odkud protiofenziva vyhnala Rusy, to je také zrežírované. Navíc když se jedná o „dějinně a dědičně ruské“ území! A navíc když se tam mluví rusky, a tudíž to Rusku patří!

Na ja, když nekriticky věříte (ruské) televizní a telegramové propagandě, to máte smůle. Ale nebojte – Solovjev by vám to na Prvním Kanále ruské státní televize vysvětlil a vy byste rádi otočili o 180°, jako jste již od března předvedli tolikrát.

Ještě více však takový hypotetický kompromis musí urážet a pobuřovat Fialy a Černochové tohoto světa, toužící po exemplárním potrestání Ruska a Putinovy vlády. Těm mám jednoduchý vzkaz – vlastně ne já, ale Mojmír Hampl. „Přestaňte se chovat jako rozežrané děcko v cukrárně – v reálném světě nemůžete mít všechno.“

Vláda státu se nesmí řídit emocemi, hysterií ani dupat nožičkou „ale já chci a chci a chci!“, nýbrž chladnokrevným racionálním kalkulem, jak nejefektivněji dosáhnout našich zájmů. Protože politika je definována jako „umění možného“ – a kdykoli se vláda pustí do pronásledování ideálů bez ohledu na cenu, končí to zkázou.

Našim zájmům – jak reálně pomoci Ukrajině, tak zabránění porušování mezinárodního práva, tak levným energiím, tak konci války, tak zabránění dalším vlnám revizionismu a dalším válkám – vůbec v ničem nepomůže, pokud by válka na Ukrajině byla nekonečným zamrzlým konfliktem.

Můj návrh je naprosto striktní a doslovné dodržení Charty OSN, Závěrečného aktu Helsinské konference 1975 i Istanbulské charty evropské bezpečnosti OBSE 1999, a přímo se inspiruje elitou americké a západní politiky na vrcholu Studené války z jednání o sjednocení Německa 1990. Není to sice možná „slava Ukrajini“, zato je to „sloboda Ukrajini“ (jak teď skandovali při osvobození v Chersonu)… A bez dalších potoků ukrajinské krve, a bez sebevraždy našeho průmyslu a ekonomiky.

Nepodléhejte emocím, myslete mozkem. Namísto kontraproduktivních „trestných projevů“ jednejte produktivně a takticky – k dosažení vytyčených objektivních, hmatatelných a pozitivních (komu jak pomoci), nikoli negativních (koho jak ztrestat), cílů. To od vlády občané (vyjma 1% obyvatel Twitteru) očekávají.

 

---

Poznámky pod čarou:

[PP1] Perejaslavská dohoda byla formálně ratifikována tzv. Březnovými články, kde Článek 16 shrnuje fundamentální charakter celé úmluvy a očekávání i práva ukrajinských kozáků, šlechty i rolníků:

Vždy jsme měli v každé hodnosti svobody, a dokud nebylo porušování naší svobody ani víry králi polskými, vždy jsme za to věrně sloužili. Ale nyní, protože jsou naše svobody pod útokem, jsme nuceni poddat se vaší královské výsosti pod ochranu vaší ruky, přičemž žádáme, aby nám vaše královská milost na smlouvě potvrzené pečetí garantovala privilegia, že svobody a práva jak kozáků, tak šlechty -pokud tak usoudíte- budou neotřesitelné na věčnost. A když na to přijde, sami rozsoudíme, kdo je kozák a bude mít kozácké svobody; a kdo je rolník a dá vaší královské výsosti co jí náleží, jako to i dříve bývalo; a o všech lidem, kteří jsou vaší královské výsosti poddáni, jaké svobody a práva mají.

A Gosudar vynesl rozhodnutí, a bojarům oznámil: staniž se po vašem.

Nebyla to tedy touha patřit k Rusku, ale touha uchovat si své svobody – a když je nehodlají respektovat Poláci, tak třeba pod ochranou ruských carů. Formální poddanství Rusku – ale s výhradou velmi rozsáhlé autonomie a samosprávy navěky. Jak naivní…

Související články:

• Vláda jen špatně komunikuje (4.12.2023), Josef Vohnout
• Američtí velvyslanci v ČR: trafiky a investigativní medailonky všech „politicky nominovaných“ (17.12.2022), Jan Mrcasik
• Rozšiřování NATO: nepodkročitelné podmínky pro vstup, struktura sil, základny (18.11.2022), Jan Mrcasik
• Ruská i americká jaderná doktrína, strategie, dokumenty i klíčové proslovy – příběhem (1.10.2022), Jan Mrcasik
• Extrémní střed – proti všem, ale s pochopením pro každého (30.9.2022), Jan Mrcasik
• Americká základna v ČR nemá racionální smysl a nechrání proti Rusku, protože vše už řeší NATO SIP. Základnisté nerozumí právu ani americké bezpečnostní politice. (21.4.2022), Jan Mrcasik
• Všechno, co vám vojenští experti a novináři neřekli o taktice, geostrategii a zajímavých bojových akcích na Ukrajině (10.4.2022), Jan Mrcasik
• Obě části historie, jak to bylo se sliby a smlouvami Rusku o nerozšiřování NATO (23.2.2022), Jan Mrcasik

22 988x přečteno