Pozor, jede zvíře

..čímž není myšlena manželka, přidrzlý puberťák ani koza. Jede kůň.

Přišla mi do životní cesty kobylka snů. Podle fotek přesně to pravé, podle popisu čistá nezkažená duše, podle věku už plně vyvinutý kůň, na kterého se nemusím bát sednout, že bych mu ublížil. Domluven termín prohlídky, jestli kobča nemá nějakou potíž, která by na fotkách nebyla vidět. Byl jsem rozhodnutý, že jestli nebude chodit po třech nebo nebude mít jen půlku hlavy, že jí beru. Nerad věci protahuji, tak jsem si řekl, že si hned na prohlídku sjednám dopravu a co, v nejhorším pojedeme domů s prázdnou, ale nebudu riskovat, že by se něco zadrhlo na poslední chvíli. Jenže ouha, oba moji „dvorní“ dopravci už měli na ten den jiné rito. Jít do neprověřeného dopravce se mi nechtělo, ono by stačilo, kdyby jenom chytil zpoždění…

Měl jsem možnost si půjčit dvoukoňový přívěs, no, jo, ale čím to potáhnu? Mondík třetí generace sice není žádný drobek, jenomže Newtonovy zákony jsou neúprosné. Ve správku se podle lidských zákonů ještě dá něco vyhrát, přetlačit nebo ukecat; podle Newtona ani náhodou. Hanger má 800 kilo, na něm může skotačit 400 kilo koně a to celý by mělo udržet auto o váze zhruba 1800 kilo? Špatně, váhový poměr 1,5 se mi vůbec nelíbil, radši bych aspoň dvě. Možná to přeháním, nicméně jako aktivní jezdec mám všechny tři Newtonovy zákony vyzkoušené na vlastním těle. Mockrát. Nakonec jsem dostal váhový poměr dva a půl, protože jsem si půjčil třítunové skříňové Iveco a stal se tak na chvíli babytruckerem.

Operace vylodění v Kobylistánu dostávala první obrysy. A protože základem každého úspěchu je pečlivá příprava detailů, zkontroloval jsem a případně naložil: autoatlas + výtisk mapy cílové obce (navigace má nepříjemný sklon ztratit signál GPS v tu nejkritičtější chvíli), dřevěné klínky na založení kol hangeru, vlastně jen našikmo přefiknutý 10cm hranolek (ne vždycky se dá zastavit na rovině a založení kol velmi usnadní rozjezd do kopce s tím, že klínky holt zůstanou na místě do soudného dne), pár odřezků fošen a prkýnek (ono málokdy je místo nakládání rovné tak, aby se nástupní rampa nemusela vypodkládat), sprej WD40 na zámky, kontakty, čepy (vždycky se něco zasekne nebo nespojí a tím pádem i nesvítí), stříbrnou lepící pásku (opraví skoro cokoliv) a pár dalších ryze „koňáckých“ potřeb, například pytel mrkve.

Stokilometrovou cestu tam využívám to, abych se s celou soupravou „sehrál“ a nacvičuji si hladké průjezdy zatáček s něčím, co je přes 11 metrů dlouhé; plynulé rozjezdy souhrou plynu a spojky, protože každé auto má ve všem jiné vůle a hlavně jemné zpomalování a brždění tak, aby se pokud možno vůbec neaktivovala nájezdová brzda přívěsu. Ještě jsem nezažil žádnou, která by dokázala přibržďovat plynule, většinou je to nic, nic, nic a pak ryc, jak zabere plnou silou. Pokud je na fůře dobře uvázaná mrtvá váha, je to fuk. Koně by to s největší pravděpodobností příšerně vyděsilo, pokud by mu rovnou nepodjely nohy, neupad by a nezačal sebou mlátit v převážně laminátové skořepině. Představa vážně zraněného zvířete uprostřed hromady trsátek se mi vůbec nezamlouvala.

Akce na místě proběhla nad očekávání dobře, žádná pláž Omaha se nekonala. Kobča nastoupila na první pokus, takže nasadit rozporky, uvázat koníka, pomalu zvednout rampu, zajistit a jedeme. Rozjezd na výtečnou, pak asi čtvrt míle okreskou 6. třídy, odbočka doprava a půl míle něčím úplně příšerným, co je značené jako silnice II. třídy. Ve skutečnosti je to asfaltem ublemtaná polňačka, kde se plížím rychlostí babky s nůší. Zdržuji dokonce i peloton víkendových pseudosportovců na bicyklech (ha, to máte za to, jen si to vychutnejte), kteří se na předjetí jedenáctimetrové obludnosti na takovém povrchu necítí a tak ukazují sprostá gesta a nadávají. Naštěstí brzy najíždím na opravdovou silnici I. třídy a po několika kilometrech na dálnici, bohůmdíky ne déjedničku.

Cesta ubíhá klidně a taky předpisově, protože už s prázdným vlekem jsem zjistil, že rychlost mezi tachometrovými 70 a 90 je docela rozumný kompromis mezi požadavkem „být rychle v cíli“ a „ať to nedrncá.“ Přeprava velkého zvířete je adrenalinový zážitek sám o sobě, takže nijak moc nestojím žádná další dobrodružství, ta si kdyžtak užiju až v sedle. Zpomalování se děje způsobem pána v klobouku a brýlích, zatáčky projíždíme stylem blondýnka na první vycházce s kočárkem. Samozřejmě na víceproudech jedu v tom pravém, nepředjíždím a nechávám před sebou dost místa pro zařazování těch rychlejších. Kobyla se neplaší, nedupe, mírné změny rychlostí a směru vyrovnává ponejvíce pohupováním nebo drobným přešlápnutím. Takže žádné rázy, nic, co by celá souprava hravě nezvládla. Žádná katastrofa ve stylu Newtonových zákonů setrvačnosti 400 kg nebo nedejbože akce a reakce.

Do cíle jsme všichni dorazili v naprostém pořádku, zdraví a v mezích možností v pohodě. Mise splněna. Hluboce se omlouvám všem, které jsem po cestě zdržoval, anebo mě museli předjíždět; ke všemu jsem měl velmi dobrý důvod – bezpečnost. Tu opravdovou ;-)

12.09.2021 QW

Související články: