Milan Kundera a jeho svět

Featured Image

Odkazy na poslední knihu Kunderovu a Novákovu jsem dostala v létě od dcery. Byla nadšena z diskuse, kterou knihy vyvolaly. Z toho, že ještě knihy mohou vyvolat spory mezi lidmi.

Znovu tím vyvstala otázka, o které často mluvíme, zda a nakolik spisovatel svým životem souvisí se svým dílem. Život prchá a končí, literatura zůstává, zvěčněna nejen diskusemi, ale i svými čtenáři. Někdo dokonce tvrdí, že spisovatel by měl ručit svým životem za své dílo. To jde ale těžko, když život tak jako tak neudržíš. Pohoršují nás současníci, kterým do života vidíme, o starých mistrech víme pramálo. Milan Kundera v několika esejích tuto teorii vyvrací, dokonce je dotčen, kterak by čtenáři i kritici rádi život autorův jeho dílem vykládali. Svým vlastním dílem sám sebe do mrtě popírá, „vyprazdňuje“ a současně artikuluje. Jeden by mu skoro nerozuměl.

„Je jistě zvláštní pojmout životopis spisovatele, intelektuála a snad až rádoby aristokrata tak mohutným rozsáhlým obsahem, formou nepřiměřeně plebejskou a navíc z pozice nikoliv nakloněného příznivce. Tak obrovský negativismus a permanentní ironie jsou neuvěřitelné. Několik let se v tom Novák cachtal, aby Kuderovi (nebo nám?) ukázal. Několik let systematicky sbíral a sháněl na Kunderu kdejakou špínu. To by jednoho skoro potřísnilo, nebo ne?“  (Fragment nepoučené úvahy.).

Nikoliv, mýlila jsem se a střílela planě od boku. Knihu Kundera, český život a doba  jsem za pár dní celou přečetla a musím panu kolegovi vysokoškolskému profesorovi oponovat. Novákův styl zde není již tak ostrý a ironizující. Kunderu nikde nesoudí, pouze uvádí a konstatuje, vyvozuje, ale neobviňuje. Nejde o literárně kritické dílo, hodnotící Kunderovu literaturu. Jan Novák se necpe mezi vysokoškolské intelektuály a nehraje si na literárního vědce. Jeho kniha je obsáhlým svědectvím Kunderovy doby.

Kniha je velmi důkladná, popisná, systematická a podrobná. Zabírá skutečně všechna léta, kdy K. žil v Čechách, do detailu si všímá dění na našem malém dvorku.  Novák pročetl a zpracoval neuvěřitelné množství dokumentů, dokladů, záznamů, vzpomínek, starých rozhovorů apod. Tak malé území a tak velké tragedie. Mentálním vrcholem knihy pro mě byla (asi uprostřed) kapitola věnovaná Janu Zahradníčkovi. Musela jsem pak několik dní nečíst. V době jeho věznění, rodinné tragedie, znovu věznění a předčasné smrti K. vydal několikrát Poslední máj a jiné naivní básničky. Čeští básníci se tou dobou dohadovali a přetlačovali, kdo bude uveden v básnickém almanachu, na které straně a kolik jich pro sebe získá…  Všichni přeživší tvořili ve stínu mrtvých básníků Kalandry a Zahradníčka, mrtvých i nebásníků.

Odborníci řadu věcí znají a mají nastudováno. Ale takových znalců už je dnes málo.

Novák pečlivě dopodrobna popisuje literární a intelektuální život na pozadí lágrů, útisku a zrady. Je to záslužná syntéza pro ty, kteří o naší nedávné literární minulosti  vědí matně, obrazně či jenom vzdáleně tuší. Mně vůbec nevadí dopodrobna popisovaná komunistická zvůle ani obsáhlé citace různých proslovů a příšerné komunistické poesie. Je to poučné. Všechny prameny, které Novák použil, jsou důkladně uvedeny. Ovšem, že bychom si je každý z nás mohli přečíst sami, na internetu nebo ve stovkách archivů, ale zde, v této mimořádné knize lze spatřit celou druhou polovinu minulého století zkoncentrovanou a plasticky zachycenou za všech úhlů. Lidsky, politicky, intelektuálně.

Je sice dost drahá, ale stojí za to. Jde o archivní kus, svým způsobem pomník, dějiny doby, ve které jsme žili i my. Podrobný popis politického pozadí, vnějšího zdání atd. je dobré si občas připomenout. Jak i básníkům šlo o vliv a moc.

Nakonec ani Kundera nepřekročil sám sebe, jeho dílo zdaleka není pouhá beletristická fikce. Sám co nevidět zmizí a i přes životní rozporuplnost, kterou vyvolává v českém prostředí (Francouzi s ním evidentně nemají problém), bude jeho dílo vypovídat jak o něm, tak o době, kterou zachycuje. Jeho románům tento přenos nikdo neupře. Naopak časem možná budou čitelnější a zřejmější a o autorově životě dovypoví to, co on sám nechtěl či nedokázal alive vyslovit. Těžko říct.

(Fragment…“ Ještě k diskusi o Novákově jazykovém stylu – jakž takž stačil na válečné téma o Mašínech, kteří jistě nebyli z křehkého skla, tak jako Novák není básníkem. Jeho styl vyprávění zřejmě na život Kunderův již nestačil, i on by si mohl připomenout hrdinova slova – Nechovejte se tu jako doma…)

Omyl. Novákův styl je zde hutnější, méně razantní a nepřátelský, je pouze věcný. Přečetl veškeré K. dílo a krok po kroku dokládá v jeho knihách, v jeho postavách artikulaci vlastního života, vlastních úvah, představ, tajných možná tužeb. Kundera v nich odkrývá i své morální, lidské postoje. Po přečtení knihy (a vzápětí všech dosažitelných originálů doma i ve veřejné knihovně) je mi jasnější, proč K. nekompromisně nevystupuje nikde na veřejnosti, nedává rozhovory, nevrací se do staré vlasti. Všechno vyjádřil a zformuloval v knihách, nemusí už nic říkat. Chce-li něco dodat, stačí mu nově vydat některou z knih, ale náležitě ji znovu opravit, dopřeložit, vyškrtat.

Napadlo mě, jak bude jeho literatura vnímaná a přijímaná po dalších deseti, dvaceti letech. Lidmi, čtenáři, kteří nebudou mít už vůbec žádný vztah k oné době, k jeho osudu, k událostem, díky nimž se stal „zakázaným“ autorem. Zda jeho příběhy budou mít nějakou nosnost bez vazby na svého autora, bez aury zakázaného ovoce, samy o sobě. Jsou technicky dokonalé, jazykově vybroušené, ale když jsem některé z nich nyní po letech znovu četla, pro oživení dojmu, zjišťuji, že v nich nikde není láska, přátelství, soucit. Vždycky jde o chladný intelektuální popis, přesný obraz, studená patologie mysli. Kundera je dokonalý, ale dokonale studený, neživý. Jakoby jeho literatura byla sice geniální, ale neživé jazykové cvičení. Tolik žen prošlo jeho životem, ale nikde žádná vášeň. On ženy jenom technicky používal.

Shodou okolností jsem současně dočítala Paměti E. Wiesela. S Kunderou byli o rok stejně staří, oba krásní, mimořádně vzdělaní muži, učitelé. Jejich životy jsou velká paralela 20. století. Připomínají jiné dva osudy – J.A.Komenského a Albrechta z Valdštejna. Oba nar. 1592  v nekatolických rodinách, oba nadaní sirotci vychováni a vzděláváni na náklady obce v dohledu příbuzných. Od raného dětství ve světě sami. A jejich pozdější život.

E.Wiesela jeho tragedie navždy poznamenala a hnala, ponoukala neustále psát a odvracet ze zapomnění, co se stalo. Po celý život bojoval s démony, poprvé se rozplakal až na vlastní svatbě v r. 68  (K. se oženil v r. 67).  E. Wiesel až do svého sňatku neměl žádné trvalé bydliště, žádný majetek. Bydlel vždy v nájmu u někoho známého nebo po hotelích, dvacet let nebyl schopen připoutat se k čemukoliv hmotnému.  Lítal z místa na místo po celém světě a snažil se odvracet ostatní od dalších tragedií a vražd. Kundera v životě nezažil hmotnou bídu, vždy elitista, hleděl si pouze sebe, aby se nikdy nikde nepotřísnil, aby zůstal celistvý sobě samotnému.

Elie Wiesel svým životem ručil a psal až do smrti vpodstatě stále stejné. V prozách, nejen v Pamětech, je všudepřítomný smutek, dluh, maniakální potřeba mluvit o zmizelých, zapsat je do věčnosti a čelit tím jejich zapomnění.

Co nezapomenutelného zůstane z Kunderova díla by bylo na jinou esej.

 


19.11.2020 Úča


Související články:


12345 (96x hodnoceno, průměr: 2,14 z 5)
7 782x přečteno
Updatováno: 19.11.2020 — 23:11

Reklama

D-FENS © 2017