Poklady z knihobudky: Marek Herman – Najděte si svého marťana (ISBN 978-80-260-6070-3)

Rád bych po delším čase navázal na svoje články Poklady z knihobudky a opět vám nabídnul něco povídání o jedné zajímavé knize. Vlastně to možná bude celkem o dvou knihách. Musím se totiž hned na úvod přiznat k malému podvodu s nadpisem – knihu jsem totiž nenašel v knihobudce, byť můj příběh s ní s knihobudkou trochu souvisí.

Měl jsem ji totiž doma v knihovně koupenou novou cca od roku 2019, možná 2018, zařazenou do fronty na přečtení, ale měla tu smůlu, že nikdy nebyla první. K tomu, aby získala první místo, musela přispět právě až jedna z mých pravidelných návštěv knihobudek v okolí.

To jsem takhle objevil nějakou knihu o psychologii, ale byla stará a dost odborná, takže bych se toho asi moc nedozvěděl nebo to nechápal. No, a hned vedle trůnila The subtle art of not giving a f*ck od Marka Mansona. Nebyla zelená, jako české vydání (Důmyslné umění, jak mít všechno u p*dele), ale oranžová. Praštilo mě to do očí, protože právě takovou (taky jsem ji kupoval novou z knihkupectví) mám. Ano, říkal jsem si, to je ta americká “lidově” napsaná knížka o psychologii, co se nedá číst (dostal jsem se ani ne do půlky) a co hned vedle ní mám jinou krásně jasně oranžovou knížku a zrovna taky o psychologii… No jasně, “to s tím hledáním marťana” blesklo mi! Tak to bych mohl předčíst. A tak se tedy kniha Marka Hermana dostala na čestné první místo fronty, odkud už to měla jen kousek k přečtení…

Dva Markové

Všimli jste si, že oba autoři, píšící lidově o psychologii, se jmenují Marek (Mark)? Zajímavá náhoda… Každopádně, než se pustíme do Hermanova marťana, dovolím si odbočit k The subtle art… Je to prý New York Times Bestseller. No, v Americe asi jo. Já, jak už jsem poznamenal, jsem byl tuto knihu v originále schopen dotáhnout sotva do půlky. To se fakt nedá část. Je to klasická amerikánská slátanina plná žvanění okolo, 212 stránek vás udržuje napnutý jak gumu u trenek, co všechno se ještě dozvíte, no a pak… pak je konec! Neříkám, že v tom nejsou hodnotné informace, ale najít je tam, je jako těžit lithium. Já jsem je tam našel kombinací dvou věcí. Jednak jsem to od půlky dál doposlouchal jako audioknihu, což už je stravitelnější (co mám taky jiného dělat cestou do práce, že) a jednak jsem nechal ChatGPT, ať mi udělá jednostránkovou (1x A5) sumarizaci knihy a pak na další 1x A5 stránku shrne v bodech hlavní teze, co máme dělat a v pár větách i “how to” jak to provést.

Musím objektivně říct, že v tomhle je ten AI dobrej pracant. Od té doby jsem to udělal i s několika dalšími americkými knížkami a funguje to bezvadně. Kontroloval jsem to na pár knížkách, které jsem četl a skutečně ChatGPT shrne hlavní myšlenky a v bodech vypíše to, co by si hlavně měl čtenář odnést. Místo abych se tedy prokousával stovkami stránek balastu (tohle okecávání myšlenek neužitečným blátem fakt Američanům jde), přečtu si nyní dvoustránkovou sumarizaci a mám jasno, co nám chce autor sdělit, kam nás nasměrovat a co podle něj mám dělat.

No a pravým opakem tohoto nadšeného amerikánského nicneříkání na 200+ stranách je Marek Herman. Na 232 stranách shrnuje to opravdu nejpodstatnější z psychologie, hlavně co se týká dětí, mezilidské komunikace a osobnosti. Kniha je doslova nabitá k prasknutí informacemi. Není tam žádný balast, žádné bláto. Američan by to rozepsal alespoň do 8 dílů a 10 hodinových přednášek, ale Marek Herman ne. Ten to na vás prostě vysype všechno naráz, a tak je to dobře! Pojďme spolu opatrně nahlédnout dovnitř.

1. kapitola

První kapitola je právě o tom vnitřním marťanovi (zde to není příslušník rasy/národa, ale spíše symbol človíčka v cizím prostředí) v každém z nás. O tom, co má rád a co ho oslovuje. A tím pádem tedy jak oslovit jeho v ostatních lidech. Jak k ostatním lidem mluvit, aby jim to proteklo mezi uši. Aby je váš projev zaujal a aby ho vnímali. Také se dozvíte něco o všeobecném moru zvaném orientace na výkon, o absenci bezpodmínečného přijetí a o lásce podmíněné právě nějakým (často tabulkovým) výkonem.

Je to velmi hutná a výživná kapitola, hned na úvod plná velmi užitečných a velmi důležitých informací, přesto se čte skoro sama a má co nabídnout snad asi každému. Už jen kvůli ní stojí za to knihu otevřít. První kapitola = první hvězdička do hodnocení.

2. kapitola

Kapitola 2 je o sebepoznání, sebeřízení a sebepřesahu. Fuj, už jen ty slova. Na rovinu: tahle kapitola je hodně dlouhá, strašně dlouho mi trvalo se přes ní prokousat dál. Už není tak čtivá a hustota informací v přepočtu na plochu stránky v porovnání s první kapitolou poměrně výrazně klesá. Jako, asi ano, ta kapitola je v knížce důležitá, a i její zařazení jako druhé je asi nejlogičtější možné, ale… No ono je to možná i mnou. Zde se musím přiznat, že jsem naturelem trochu rebel a docela dost individualista. Cca od devíti let kašlu na to, co si o mně kdo myslí. Nedám se tím ovlivnit. Nikdy jsem nezačal nosit svetr nebo jinak měnit vzhled jen proto, že by to všichni okolo mě tak měli. Nesnažím se zapadnout do davu. Takže když tam Marek Herman na mnoha stranách zdlouhavě rozebírá, jak máme po předcích už od pravěku zděděné nutkání žít v tlupě a přizpůsobovat se názoru skupiny, tak mě to prostě moc neoslovuje, protože já tím netrpím.

Na stranu druhou – pokud jste davový člověk, máte třeba nižší sebevědomí a chcete to změnit, tak by vám tato kapitola mohla pomoct! Musím objektivně přiznat, že ten potenciál má. Pokud máte kolem sebe člověka, který vás ovlivňuje, tlačí vás do života, který nechcete žít (stačí starej zaprděnej fotr pod jednou střechou s “mladýma” kterým už taky táhne na 60 a chtěli by žít trošku po svým) a vůbec celkově nejste se svým životem po této stránce spokojeni, tahle kapitola je přesně pro vás. A přesně v Markově-Hermanovsky typickém duchu jsou sdělení v ní stručná, jasná a hlavně proveditelná. To bych rád zdůraznil. Marek Hreman nikdy neradí něco, co by bylo v našich podmínkách mimo váš dosah. Oproti amerikánským “self help” books jde podle mě o velmi významný rozdíl! Takže vlastně celkově vzato, za tuto kapitolu (i přesto, že pro mě by tam být nemusela) druhá hvězdička zajištěna.

3. a 4. kapitola

Třetí kapitola je v knize proto, aby dospělým otevřela dveře do vnitřního světa malých dětí do 6 let. Na rovinu, tahle kapitola je skvělá. A kdybych si mohl něco přát, tak jen to, abych ji byl býval přečetl daleko dříve, třeba když byl dceři rok. Když jsem knihu před časem dočetl, bylo jí 6 a už je to trochu pasé. Asi bych dost věcí ohledně dítěte udělal jinak, ale co už, stalo se. Myslím ale, že i pro rodiče větších dětí se v téhle kapitole najde dost zajímavého a hlavně – znovu zdůrazňuji – proveditelného.

Mimochodem, mámy kariéristky v této kapitole zjistí, proč je opravdu, ale opravdu blbý nápad začít dítě co nejdřív odkládat, hned v prvním roce posílat na “mateřskou” tátu a po roce a půl dítě honem šupem lifrovat do jeslí. Tahle kapitola by se měla povinně předčítat na předporodních přípravnách. Pro jistotu napíšu tu hlavní myšlenku i sem: Dítě do dvou let potřebuje především mámu, její bezpodmínečné přijetí a její pozornost – aby s ním máma sdílela jeho svět*. Tečka.

*Tím se nemyslí šišlání s chrastítkem, ale normální provoz. To nejdůležitější o dětech do dvou let cituji z knihy: “Důvěrný vztah mezi mámou a dítětem je tím úplně základním stavebním kamenem pro zdravý vývoj každého člověka. Od tohoto vztahu se odvíjí vše podstatné, myslitelné i nemyslitelné. Mluvíme o bezpečné neboli zdravé vazbě mezi mámou a dítětem.”

Kapitola čtvrtá je krátká a je o pohádkách. Vysvětluje, jak jsou v našem životě pro utváření osobnosti důležité příběhy a příklady. Jak skrze pohádky můžeme poprvé prožít pocity jako strach, nenávist, zlost, smutek nebo sadismus (ve smyslu požadavku krutého trestu nebo odplaty za zlo) bez pocitu provinění a jaký vliv to má na správné utváření osobnosti. Nabízí také seznam 11 základních a klíčových pohádek, kde jsou tyto prvky akcentovány a ve kterých jsou příběhově správná rozuzlení, tak aby daly našim malým divákům (ale i nám větším) přesně ten klíč k řešení našich emocí, jaký potřebujeme. A mimochodem, poukazuje se zde i na fakt, že tyto klíčové příběhy se v jistých obměnách táhnou napříč národy, civilizacemi a jazyky. Kulisy se mění, ale základní princip zůstává po tisíciletí. Není to už samo o sobě pečeť kvality?

Další dvě kapitoly a další dvě hvězdičky.

5. a 6. kapitola

Pátá kapitola – komunikace. Autor píše, že původně váhal, zda ji vůbec zařadit. Prý vidí všude mnoho psaní a učení o komunikaci, že je toho vlastně až příliš. Na tomto místě mi ihned myšlenky zabloudily k panu Grubera, který o komunikaci píše už od roku ‘82 (TM) a ještě pořád nám neprozradil všechno… Nicméně podle mě Marek Herman dobře udělal, že komunikaci zařadil, protože do takovéto knížky prostě patří. V první části kapitoly je shrnuto něco teorie komunikace a už to je dost dobré – je to absolutní základ vědění, pokud se o komunikaci jakkoliv zajímáte. Američan by udělal celou knihu jen z těchto pár stránek. Druhá část kapitoly se již věnuje praxi a zaměřuje se spíš na utváření a budování vztahů pomocí komunikace, a to hlavně ve vztahu učitel (rodič, dospělý) – žáci (děti, studenti). Marek Herman je také původně učitel, proto se v knižním výkladu dost často zaměřuje právě na svou předchozí praxi, a proto je taky druhá část páté kapitoly zaměřená hlavně tímto směrem. Za mě rozhodně super, i nám neučitelům to hodně dá. V amerikastánu by z toho byla další tlustá bible nějakého komunikačního jakožeguru.

Já vím, že do nich furt rejpu, amerikánisti, neberte si to osobně. Když já opravdu poslední dobou narážím jen na knihy, kde 299 stránek ze 300 je o ničem. Amíci prostě dotáhli takové to marketingové psaní “schválně na pokračování” ad absurdum. A dokud se to nezmění a jejich knihy budou řídké jak školní houba, tak já do nich za to budu rýt. Už jen toho papíru, co se zbytečně potiskne tou mlžnou omáčkou okolo faktů!

Kapitola šestá a poslední se věnuje teorii tzv. neohrožujícího prostředí a tzv. trojjediného mozku. Za mě opět dobrá kapitola shrnující pár bodů, jak bychom se měli chovat, abychom lidem kolem sebe (hlavně dětem) vytvořili prostředí, ve kterém se mohou učit a rozvíjet. Kapitola je opravdu velmi krátká, ale o to hutnější a výživnější. V podstatě se dá hustotou srovnat s kapitolami 1, 3 a 4 – a to je rozhodně pochvala.

Další dvě kapitoly a další dvě hvězdičky. Nepřetekl nám už buffer?

Suma sumárum a Závěr závěrů

Jak vám to tedy hvězdičkově vychází? Mě na šest z pěti… :-) Jo, vážně! Kniha Najděte si svého marťana je opravdu moc dobrá. Tu berte. Kdekoliv, v knihobudce i v knihkupectví. Zdarma i za peníze. První vydání i dotisk. Novou i odrbanou. Tak jako tak bude vždy stát za to.

Ještě jednou odbočím k The subtle art Marka Mansona. Co se týče této knihy, tak na otázku, zda bych knihu doporučil, bych odpověděl jednoznačně ne. Pořiďte si její sumarizaci od ChatGPT, vyjde vás zdarma a ušetříte papír.

A zpět k Marku Hermanovi. Na otázku, zda bych z marťana mohl udělat výcuc, je odpověď opět NE. Samotná kniha je souhrn toho nejdůležitějšího, co musíte o sobě, o ostatních a o komunikaci vědět, abyste mohli spokojeně (nebo alespoň spokojeněji) žít.

Kniha by měla být povinnou četbou pro všechny nastávající rodiče, pravděpodobně i pro všechny učitele a rozhodně bych ji doporučil každému, kdo chce odněkud začít se základy psychologie směrem ke komunikaci (nejen s dětmi), vzdělávání, výchově a rozvoji dětí. S knihou neudělají chybu ani vedoucí malých týmů a zaměstnavatelé, zejména pak ve firmách o pár lidech.

Na úplný konec tradiční odpověď na otázku, zda má kniha potenciál pobavit…. Nemá. Úsměv mohou vyvolat jen skvělé ilustrace Martina Šrubaře. Ale za to je nabitá vzděláním, takže nudit se stejně nestihnete! Je tak nabitá cennými informacemi, že ji ani nebudete chtít dát z ruky a možná ani nikomu půjčit.

03.12.2023 C.J. Hornster

Související články: