Tahle kniha byla v mém bufferu opravdu dlouho. Trvalo, než jsem se jí prokousal. Při tom není nijak složitá a zase vlastně ani tolik nabitá informacemi. Nebo alespoň ne až tak převratnými. Mě osobně na jejím přečtění nejvíc zabralo rozjímání o jednotlivých otázkách.

Není to školní povinná četba Žádné básně, žádná romantika Někdy celkem brutál Vyžaduje určitou vyzrálost a nadhled Číst raději až po maturitě.

Rád bych po delším čase navázal na svoje články Poklady z knihobudky a opět vám nabídnul něco povídání o jedné zajímavé knize. Vlastně to možná bude celkem o dvou knihách. Musím se totiž hned na úvod přiznat k malému podvodu s nadpisem – knihu jsem totiž nenašel v knihobudce, byť můj příběh s ní s knihobudkou trochu souvisí.

Nemocen a v teplotách jsem se jednoho povolebního dne zahleděl z okna. Byla mlha, mrholilo a po ulici se valila nějaká hnědozelená břečka z bahna a bůhvíšehoještě. Takový surrealistický výjev; jako kdybych se díval do hlavy hradní gumy. Patřičně podladěn, sáhl jsem do knihovny.

Tentokrát je třeba slovo poklad v nadpisu brát skutečně s rezervou, až možná ironicky, chtělo by se říct. Já vlastně nevím, čím to je, asi mám vrozenou přílišnou nedůvěru v tyto věci. Asi jsem od této knihy čekal i víc… A asi jsem sám opak senzibila. Nebo se autor zbláznil.

Aneb jak naučit naše děti, že sebelítost, lenost a nezodpovědnost je víc cool než ambice, úspěch a peníze. Pojďme tedy vznešeně a láskyplně smrdět s panem Smraďochem. Pohádka začíná.

Miloslava Švandrlíka asi netřeba dlouze představovat. Hádám, že kdo nežil posledních 100 let v bunkru, bude asi znát jeho Černé barony. Výborné částečně autobiografické dílo o vojně, politice a životě člověka obecně v komunistickém Československu 50. let.

Smutný čas, zejména když zlaté mládeži táhne na 40. Trampovat nám zakázali, vydat se za nevěrou je dneska hodně komplikované a tak jsem se opět uchýlil ke knihám. V naprosté naivitě jsem i párkrát zkoušel sledovat ČT24 a poslaneckou sněmovnu včetně debat našich politiků. Třeba se aspoň něco trochu zlepšilo, říkal jsem si. Musím konstatovat, že příště se raději svěřím do rukou profesionální dominy s masivním bičem a dalšími pomůckami, než se opět mučit hloupostí (debilita je asi správnější výraz) zvolených politiků. Aspoň bude ve stáří na co vzpomínat.