Poklady z knihobudky: Jena Pincottová – Mají páni radši blondýnky? (ISBN 978-80-249-1429-9)

Tahle kniha byla v mém bufferu opravdu dlouho. Trvalo, než jsem se jí prokousal. Při tom není nijak složitá a zase vlastně ani tolik nabitá informacemi. Nebo alespoň ne až tak převratnými. Mě osobně na jejím přečtění nejvíc zabralo rozjímání o jednotlivých otázkách.

Ne v tom smyslu “jak to mám já osobně” ale spíš v tom širším, filozofickém kontextu úvah typu “Dokazuje to ta studie skutečně?” “A co kdyby to bylo naopak?” “Jakou změnu by nám pak připravila evoluce?” “Vedlo by to k vyhynutí lidí jako druhu nebo ne?” a tak podobně. Možná, že to patří až do shrnutí, ale já Vám to prozradím hned na úvod – kniha prostě hodně nutí k zamyšlení. Přesto je vlastně oddechová. Prozradím možná i některé odpovědi, jiné si nechám pro sebe, kdybyste se rozhodli si knihu opatřit, ať nepřijdete o zážitek. Pojďme se spolu podívat dovnitř.

Jak kniha funguje a je pořád aktuální?

Celé dílo je rozděleno do tří částí, každá část má ještě několik kapitol a v nich jsou jednotlivé otázky. Autorka položí otázku a hned na ni odpovídá za pomoci různých studijí a průzkumů. Pokud se jednalo o průzkum na respondentech, vždy upozurňuje z jaké země pocházejí a hodnotí relevanci pro širší svět. Studie a průzkumy hledala autorka po celém světě, nejedná se tedy jen čistě o americké záležitosti, což by mohlo dost zkreslovat.

POZOR! Nejedná se o knihu pouze o ženách. Je o nás všech. O vztazích, o tom, jak spolu fungujeme, jak komunikujeme, co děláme (třeba i podvědomně) nebo naopak neděláme a proč…

Kniha vyšla v originále v nakladatelství Bantam Dell v New Yorku v roce 2008, česky pak v Ikaru v roce 2010. Nechci tady tvrdit, že od té doby se žádné další průzkumy a studie nikde nedělaly, ale podle mě jich zase nebylo tolik a hlavně jsem neslyšel o žádném “game changeru” který by prokazatelně vyzkoumal, že je něco přesně naopak, než si to myslíme nebo než to uvádí tato kniha. Nepočítám diplomky, kdy pipinky dostaly tituly za to, že napsaly jak je hrozně urazilo, že jim chlap v obchodě podržel dveře. To není věda! Věda by to byla ve chvíli, kdyby napsaly, že chlap dveře nepodržel a to je neurazilo, ale porazilo a pokusili se to celé spočítat na základě znalosti síly mechanismu Brano a tlumených dynamických soustav. Jenže to by znamenalo znalosti z fyziky (nemají) a počítání (neumějí). A tak radši dělají vědu z obyčejných věcí.

Mimochodem, proč se my blbí chlapi chováme galantně a proč nepustíme dveře na pusu ani těm, které by si to bývaly už mockrát zasloužily, to se, milé holky, v knize taky dočtete. A buďte rády, mohlo to být horší.

Zpět ale ke knize samotné: zrátka a dobře, byť je to už 14 až 16 let od vydání, kniha je jednoznačně stále aktuální.

1. část – tělo

První kapitola se věnuje tomu nejdůležitějšímu, a to sice základní odlišnosti mezi mužem a ženou – tělu. Začíná samozřejmě zlehka – věnuje se pohledu do očí, velkým panenkám, klade otázku “Co dělá obličej přitažlivým?” a jak by mohla žena poznat z tváře potenciálního partnera, zda bude dobrým otcem jejích dětí.

Co jsou to feromony? Dokáže mužský pot zlepšit ženě náladu a zbystřit smysly? A působí i na muže tělesný pach ženy? Co o Vás prozradí Váš parfém? To všechno a také třeba proč Vám to v páchnoucím prostředí tolik nesluší se dozvíte ve druhé kapitole.

Jaký hlas preferují ženy u mužů a jaký muži u žen, tomu se věnuje třetí kapitola. A lze pouze podle hlasu poznat homosexuála? Ovlivní pouhý zvuk Vašeho jména, jak druzí vnímají Váš vzhled? Tak přesně o tomhle je kapitola třetí.

Čtvrtá kapitola Vás mimo jiné informuje o tom, proč jsou ženské křivky sexy? A také jak se to měří a vnímá. Zde prozradím: Jde o ideální poměr pasu a boků, přičemž absolutní velikost obého není až tak důležitá, stejně jako absolutní číselná velikost prsou. Otázky v této kapitole jsou matoucí – všechny svojí formulací naznačují, že budou jen zdůvodňovat nějaký jev, velmi často ho ale vlastně vyvrací. Proč jsou dlohé vlasy sexy? Proč jsou vysoké podpatky sexy? (Zde ale neplatí přímá úměra.) Proč mají muži rádi velká prsa (ani zde neplatí přímá úměra) a proč chtějí mít pořádné svaly? (Ani zde neplatí přímá úměra “čím větší, tím lepší”.) A hlavně, na straně 96 je klíčová otázka, která dala název celé knize. Druhé dnešní prozrazení: statisticky ano, ale… z jiného důvodu, než jste si možná mysleli.

2. část – chování

Otázka “Proč některé dny muže přitahujeme víc než jindy?” mi dala nahlédnout pod povrch amerického školství. My v ČR jsme se o ženském cyklu učili včichni na základce v přírodopise a v rodinné výchově. Američanům je potřeba to napsat do “specializované” “odborné” knihy. Ok, tak asi jo. Jinak je tato kapitola celkově o hormonech a o tom, co s námi dělají. Také se ale například věnuje otázce “Co Vám o člověku řekne poměr délky prstů?”.

Dále to začíná být zajímavější: Jakou řečí těla vyjadřují ženy svůj zájem? A jakou řeč těla používají muži? Proč nás napodobování sbližuje? A k čemu je francouzský polibek?

Proč mají muži víc nezávazného sexu? Proč je víc bisexuálních žen než mužů? Jsou dobří tanečníci také dobří v posteli? Je čokoláda opravdu afrodiziakum? Může Vás učinit semeno šťastnějšími? To jsme u sedmé kapitoly a mimo jiné se dále dozvíme i to, zda ženy a muži prožívají orgasmus stejně (ne, holky si užijou víc), k čemu vůbec ženy orgasmus mají (protože reprodukce potřebuje jen ten mužský), jak to, že pohlavní styk uspokojuje víc, než masturbace a proč vlastně masturbují i ti, kteří mají jinak uspokojivý sexuální život. Nesmějte se, puberťáci!

3. část – mozek

Zde jsme se už od prvních pohledů a seznamování přes první sex dostali až k dlouhodobému partnerskému soužití. Čeho si nejvíce cení u partnera muži a čeho ženy? Proč potřebujeme svou konkurenci a s kolika si vyrazit, než se člověk usadí? Miluje Vás stejně, i potom, co se podíval na jinou krásnou ženu?

A nakonec – láska, kapitola 9: Jak vášnivá láska změní naše myšlení? Proč se ale lidé v páru časem podobají jeden druhému? Jsme od přírody monogamní? Dělají nás geny věrnějšími, nebo naopak záletnějšími? A jak nám roste mozek, když se zamilujeme?

Několik dalších postřehů

Výčet výše nejsou zdaleka všechny otázky, kterým se kniha věnuje. Vypíchnul jsem tak cca každou druhou až třetí. Je toho opravdu mnoho a všech 360 stránek je doslova narvaných textem. Obrázků je pomálu, vlastně asi jen jeden graf a jedna tabulka.

S čím jsem se nemohl při čtení sžít, jsou takové jako vložené rámečky. Najednou je prostě na stránce světle modrý obdélník a v něm něco, co se asi nevešlo, nebo to nebylo dost materiálu pro samostatnou otázku. Někdy taky rámeček doplňuje jistou otázku (třeba tu o ženských křivkách doprovází obligátní “spočítejte si své BMI”), problém je, že tak činí až post coitum, dvě stránky za rohem, když už jste u další otázky. Celkově na mě tohle rámečkování působilo zmatečně a spíš bych z toho udělal další kapitolu na konci, pojmenovanou třeba “pro pobavení”, “nášup” nebo “další postřehy” a u takových věcí jako BMI by stačilo na příslušné místo ze základního textu odkazovat.

Ale zase, na adresu rámečků: Víte třeba, co je to blonde-effect? Víte, že lze (dočasně) zhloupnout už jen pohledem na blondýnu, resp. na dostatečné množství blondýn třeba na obrázku? Ale blondýnky nejsou hloupější. Jedná se o asociaci vyvolanou jistým jevem… dále viz otázka z názvu knihy (str. 96). Tohle fakt neprozradím :-).

A ještě jeden postřeh – kniha je tištěna modrým písmem, čož působí sice zajímavě, na druhou stranu při určitých světelných podmínkách to znesnadňujě čtení a unavuje oči.

Celkově vzato, tohle fakt muselo dát práci. Kloubouk dolů za to, jaký kus práce autorka odvedla při shánění studijí, při jejich vyhodnocování a také vlastně při tvorbě shrnutí na několik stránek do popularizační knihy. Studie a výzkumy jsou samozřejmě všechny odkázány a odzdrojovány, seznam zabírá neuvěřitelných 36 stránek, tedy celých poctivých 10% knihy! Na závěr nechybí celkem podrobně zpracovaný rejstřík, namátkou: “orální sex – 59, 74, 220”. To musí dát taky fušku.

Suma sumárum a Závěr závěrů

Kniha hezky ukazuje, jak byl svět v letech 2008 – 2010 ještě v pořádku. Dnes už by něco tak nehorázně pravdivého a odzdrojovaného muselo být označeno varováním před dezinformacemi. V knize sice najdete homo- a bisexualitu, ale vůbec nedbá na zákony EU a drží se přírodou zavedeného standardu dvou pohlaví. Kdo ví, zda by vůbec dnes ještě mohla vyjít! A zpětným ohlédnutím z roku 2024 ukazuje, kam se posunulo Overtonovo okno v těchto věcech. Kniha neobhajuje nebo naopak nezatracuje žádné konkrétní chování nebo preference, spíš se vše snaží věděcky vysvětlit a pochopit jako fenomén. Nic nehodnotí, jen informuje a dává trochu do souvislosti, typicky s evolucí a reprodukcí jako nutnou podmínkou zachování lidského rodu.

Kniha by měla být povinnou četbou pro … FEMINISTKY, hlavně ty moderní extrémní, co nás pořát krmí svojí Toxickou Feminitou! (TM, tento pojem jsem vymyslel já a je k mání za přiměřený poplatek). Toxické Feministky by se z knihy mohli dozvědět (kdyby chtěly), proč jsou vlastně ženami a že je to super. Stejně jako je super být mužem. Je prostě skvělé být člověkem a sbližovat se s jinými lidmi. Zklamalo by je, že kniha není o žádném soutěžení, kdo je lepší a kdo je horší. Je o soužití, spolupráci. Ale pochopili by, že jejich toxická feminita je zhouba, která nám do budoucna přežití nezajistí. Kdyby byl svět podle nich, vyhyneme. Z knihy to jednoznačně vyplývá. Napsala ji žena. Američanka. :-P

Komu bych knihu doporučil? Všem! Tedy všem těm normálním klukům a holkám, co se zajímají o adrenalinový sport “soužití s druhým”, ať už stejného nebo jiného pohlaví.

Na úplný konec tradiční odpověď na otázku, zda má kniha potenciál pobavit…. Možná. Některá odhalení jsou úsměvná a zrovnatak průzkumy, jimiž se na danou věc přišlo. Hlavně je to ale kniha poučná a jak už jsem zmínil na začátku, stále aktuální.

07.07.2024 C. J. Hornster

Související články: