Cynická pohádka z divné země: Kapitola 1 – Byla jednou jedna země…

Featured Image

Milé děti, povím vám jednu otřesnou pohádku. Měli by si ji však přečíst nebo poslechnout s vámi i dospělí. I pro ně to může být jeden z nejhroznějších  příběhů, který kdy četli.

Byla jednou jedna země. Zdálo se, že ta země chce v dnešní době být normálním vyspělým státem. A tak v ní byly, mimo mnohého jiného, co k modernímu státu dneška patří, též obchody s kancelářskou a výpočetní technikou. Takových obchodů bylo mnoho stovek až tisíc po celé té zemi, protože všude byly nějaké firmy nebo instituce, kde chtěli v kancelářích úspěšně zvládat administrativu. Bez administrativy přece nejde a nefunguje nic.

V těch prodejnách s kancelářskou a výpočetní technikou nabízeli užitečné věci: papírové sešity, různé papírové diáře; dále různé – stále papírové nebo lepenkové – pořadače, šanony, kartotéky, krabice a poličky na ně. Jako poslední výkřik techniky tam pak nabízeli mechanické psací stroje a k nim čisté papíry, kopíráky a takové malé bílé papírky na opravu překlepů, ke kterým na těch mechanických psacích strojích poměrně často docházelo. Když se písařka na takovém mechanickém psacím stroji překlepla, tak se ten papírek vsunul mezi válec a dopadající raménka s jednotlivými písmeny, písařka ťukla znovu na to špatné písmenko – a z papírku tím klepnutím oddělila bílou přilnavou hmotu přesně ve tvaru toho špatného písmenka. Špatné písmenko tak z bílého papíru zmizelo, protože už nebylo naklepnuto černě, ale bíle – tedy stejně jako ten podkladový papír. Pak písařka najela válcem znovu na stejné místo – a tam naklepla správné písmenko. Jak vidíte, bylo to všechno velmi zdlouhavé a neefektivní. Nehledě na to, že to překlepnuté písmenko nebylo na papíře zobrazeno už nikdy tak úplně čistě jako písmenka naklepnutá napoprvé správně.

Vrcholem kancelářské techniky toho divného státu byly telefony. Drátové telefony, tzv. pevné linky. Telefony umožňovaly hovořit spolu i lidem, kteří nebyli v jedné místnosti – tedy na dálku. Což je v práci logicky potřeba dnes a denně. Ty telefony měly vždy v jednom dobře do ruky uchopitelném tělese mluvítko, uhlíkový mikrofon, a sluchátko. Mluvítko spojené se sluchátkem bylo připojeno asi metr dlouhou šňůrou k hlavnímu tělu telefonu, na kterém byl otočný číselník kruhového tvaru s deseti kulatými otvory. Pod otvory byly číslice 0 až 9. Kdo chtěl vytočit třeba číslo 5, ten zabodl prst do toho kulatého otvoru, pod kterým bylo číslo pět, zatočil celým číselníkem až po zarážku a pak prst vytáhl. Číselník se vlastní pružností postupně vrátil do původní polohy.

Od vlastního těla telefonu vedla další šňůra, jejíž druhý konec musel být zastrčen do zdi. Jinak než takto telefonovat nešlo – vždy musel jít signál po pevné lince, po drátě – do zdi, tou zdí ven z budovy, někde pod zemí dlouhými kabely a přes velké domy telefonních ústředen třeba stovky kilometrů k další budově, tam zase do zdi, z té zdi pak šňůrou do jiného telefonního přístroje. Jiné telefony prostě v té divné zemi nebyly.

Mělo to své výhody, ale bylo to i velmi omezující. Když se jeden volající nebo druhý volající oba zároveň ve stejné chvíli nenacházeli těsně u toho telefonního přístroje, každý u svého, nemohli spolu hovořit. Nemohli si samozřejmě ani posílat žádné textové zprávy, natož nějaké obrázky nebo třeba celé stránky s textem. Také nebylo možné zanechat volanému nějaký hlasový vzkaz.

Někteří sečtělí přemýšliví sýčkové tento stav kritizovali. Namítali, že ta naše Divnozemě by v nastupujících dvacátých letech 21. století mohla mít kancelářskou a komunikační techniku na vyspělejší úrovni než jsou papírové kartotéky, mechanické psací stoje a drátové telefony – pevné linky. Ti sýčkové dokonce uváděli, že o něčem lepším vědí – zmiňovali pojmy jako počítač notebook, chytrý mobil, elektronická kopírka, skener, tiskárna, internet, wifi… Ale většina občanů té Divnozemě jim nevěřila. Nebo jim prostě nevěnovala pozornost; ignorovala je. Milé děti, asi vám to připadá nanejvýš zvláštní, ale je tomu tak. Divnozemě byla a je prostě divná.

Milé děti, taková výše popsaná tradiční kancelářská technika měla v desátých a dvacátých letech 21. století hodně nevýhod. Například nedalo se dovolat žádného pracovníka, který byl v terénu, třeba řemeslníka nebo řidiče kamionu.

A když si někdo na výletě v přírodě, třeba v horách, zlomil nohu, tak jeho kamarádi museli nejdříve dojít k nejbližšímu drátovému telefonu; třeba i pět kilometrů.

Nebo – maminky nemohly nikdy zkontrolovat své děti, zda jsou v pořádku na cestě do školy nebo ze školy. A stávaly se i nepěkné věci. Jednou jedno dítě vytrousilo peněženku, nemohlo tedy jet autobusem ze školy domů a muselo jít pěšky. Na té cestě se ztratilo, ale maminka neměla jak to zjistit. Dítě šlo tedy domů přes les; tam ale zabloudilo a muselo strávit celou noc v tom lese. Byla zima, dítě tam přes noc omrzlo a sežral je vlk. To už tak v pohádkách chodí.

Maminka hořce plakala nad svým sežraným dítětem. „Kéž by existovaly takové telefony,“ posteskla si, „ které by fungovaly bez drátů, které by všechny děti měly u sebe a mohly z něj zatelefonovat, kdykoliv budou potřebovat pomoc. Takové jakési přenosné, mobilní telefony. To by bylo úžasné!“

Jenže nic takového v té divné zemi v prodejnách kancelářské techniky ani v jiných prodejnách nebylo. Výkřikem nejmodernější komunikační techniky byly ovšem telefony americké. Drátové telefony americké, pevné linky. Že jsou sice drahé, stejně jako jsou příšerně drahé kurzy na jejich obsluhování – ale šla fáma, že jsou prý přímo zázračné.

 


09.06.2019 Zvědavej Honza


Související články:


12345 (164x hodnoceno, průměr: 4,69 z 5)
11 640x přečteno
Updatováno: 9.6.2019 — 23:48
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!