Berou stroje lidem práci?

Featured Image

Již stovky let se opakovaně objevují jedinci, kteří varují před technologickým pokrokem, neboť tento bere lidem práci; nahradíme-li prý příliš mnoho lidských pracovníků stroji, se zlou se potážeme, mraky nedobrovolně nezaměstnaných zaplaví společnost. Už v dobách, kdy ještě drtivá většina populace pracovala v zemědělství, v němž začalo postupně docházet k modernizaci, se objevovali proroci zvěstující zkázu; ta se však nekonala, místo toho došlo k průmyslové revoluci, v důsledku níž se pracovníci z polí přesunuli do továren, kde si mohli na své živobytí vydělat lépe. Nyní to ale prý bude jiné a technologický pokrok vytvoří armády nezaměstnaných žijících v bídě.

Typická (a v zásadě správná) odpověď rakouských ekonomů zní: „Lidské potřeby jsou prakticky nekonečné; když stroje začnou vykonávat nějakou práci místo lidí, tito se uvolní k tomu, aby mohli vykonávat jinou práci, neboť vždy bude někdo něco chtít.“ Znamená to, že kdo získá dům, začne toužit po větším, kdo získá auto, bude chtít další auto a tak dále; stroje sice část lidské práce převezmou, ale povede to jen k tomu, že vzniknou další potřeby, které bude třeba uspokojit. Před stovkami let lidem ke spokojenému životu stačila po materiální stránce střecha nad hlavou a dostatek stravy; nyní máme daleko více než to, ale všimněte si, že většina lidí neustrnula na tom, že jim stačí, co mají, ale chtějí ještě více, což je jedině dobře, neboť se jedná o hnací motor pokroku. Kdyby v budoucnu nastala situace, že každý bude mít vilu, několik automobilů, prvotřídní lékařkou péči a možnost velmi levně cestovat, objeví se další statky, které budou poptávány – například letadla či lodě (nebo milion dalších vymožeností); taková už je povaha většiny lidí (což na rozdíl od mnohých socialistů nekritizuji, ale naopak to vítám).

Co kdyby však díky technologiím přesto nějak došlo k uspokojení všech lidských potřeb a téměř nikdo by už nic nechtěl? Inu, pak by sice stroje skutečně braly lidem práci, ale celkem ničemu by to nevadilo, jelikož by se tito měli dobře i bez práce; společnost, ve které prakticky nikdo téměř nic nepoptává, sice nevytváří zaměstnanost, nicméně to nepředstavuje problém, neboť i ti potenciální pracovníci jsou součástí společnosti, ergo v takovém stavu budou i oni žít v hojnosti a nebudou nic potřebovat. Taková představa je samozřejmě zcela utopická a osobně se nedomnívám, že by někdy mohla nastat, nicméně kdyby k tomu náhodou došlo, vysoká nezaměstnanost už nebude problémem, neboť lidé typicky nepracují pro tu práci samotnou, nýbrž pro odměnu; a tu ve společnosti, kde jsou již téměř všechny potřeby splněny, už nebude prakticky nikdo potřebovat (zde dokonce neobstojí ani námitka, že by takto mohlo zůstat malé procento chudých v bídě, zatímco ostatní budou žít v luxusu – je-li úroveň blahobytu tak vysoká, že skoro nikdo nemá žádné nesplněné potřeby, pak rozhodně ochota pomáhat ostatním skrze charitu bude extrémně vysoká).

Poslední dobou se však setkávám s námitkou týkající se struktury oné nezaměstnanosti; mnozí totiž tvrdí, že tato odpověď rakouských ekonomů nezohledňuje fakt, že stroje mohou daleko snáze nahradit manuálně pracující v porovnání s pracovníky duševními, čímž pádem může nastat situace, kdy lidé sice budou mít stále nějaké potřeby, které sice může splnit inženýr (ti však problémy s nezaměstnaností mít nebudou), ne však dělník (kterým stroje vezmou práci, takže jich bude nezaměstnaných příliš mnoho, neboť poptávka po nich se v důsledku aplikace nových technologií rapidně sníží). Tím pádem, namítají dotyční, se společnost rozdělí na dvě třídy: duševně pracující, po nichž bude poptávka, a manuálně pracující, mezi kterými vznikne v důsledku technologického rozmachu velmi vysoká nedobrovolná nezaměstnanost; a přesně s touto námitkou se hodlám v tomto textu vypořádat.

Předpokládejme tedy, že nastane takový katastrofický scénář a společnost se v podstatě rozdělí na dvě části: V té první budou bohatí, pro které pracují stroje, nebo lidé, již se „živí hlavou“, případně tací, pro které platí obě varianty, zatímco druhá část bude tvořena manuálně pracujícími, kteří jsou jednak chudí, ale především o jejich služby nemá nikdo z oné první skupiny zájem, neboť jejich práci za ně mohou odvést stroje, což činí tyto lidi prakticky nezaměstnatelnými. Takový konstrukt může sice na první pohled vypadat celkem smysluplně, avšak pomíjí jednu docela zásadní věc; kdo uhodne, kde je zakopaný pes?

Inu, ti nezaměstnatelní manuální pracovníci z příkladu výše přece mají své potřeby, jež chtějí uspokojovat, ale zároveň nemají co za ně nabídnout těm bohatým, kterým slouží stroje; kdyby tomu tak nebylo a jejich potřeby splněny byly, případně by měli za jejich splnění co nabídnout těm bohatým, pak by žádný problém neexistoval a vlastně by jim ani nevadilo, že nejsou zaměstnaní. Protože však tyto neuspokojené potřeby existují, logicky se nabízí, aby si je tito jedinci začali uspokojovat vzájemně; zejména proto, že ti nejchudší především potřebují střechu nad hlavou a něco k snědku, což jsou věci, k jejichž zajištění je zapotřebí manuální práce, jejímž přebytkem právě tito lidé disponují ve stavu nedobrovolné nezaměstnanosti. Samozřejmě lze namítnout, že stroje tuto práci za ně mohou odvádět stroje, jenže ty jsou v držení právě těch, kterým tito nemají co nabídnout výměnou (kdyby měli, celá situace by především vůbec nenastala a žádný problém by nebyl).

V tom nejhorším případě tedy mohou vzniknout dvě paralelní ekonomiky, kdy v jedné skutečně stroje vezmou práci manuálně pracujícím, zatímco v té druhé se tak nestane, jelikož její účastníci nemají co nabídnout vlastníkům oněch strojů; v praxi by to samozřejmě nebyly dva úplně oddělené světy, navíc by nejspíše situace nezašla tak daleko, neboť kdyby začala docházet pracovní místa pro dělníky a zvýšila se poptávka po duševně pracujících, mnoho z těch, kdo se dnes „živí rukama“, by si osvojilo nějaké dovednosti potřebné pro vykonávání zaměstnání, o které je větší zájem. Každopádně kdyby šel vývoj příliš rychle a skutečně se najednou objevily mraky manuálně pracujících, pro které by nebyla práce, zaměstnali by přinejhorším tito lidé sebe navzájem.

Jediné, na čem by výše uvedený model mohl teoreticky selhat, je mnoho chudých lidí na příliš malém prostoru; tak malém, že je s technologiemi jim dostupnými nedokáže uživit (čím technologicky vyspělejší civilizaci máme, tím více lidí může žít nahuštěných na konstantním prostoru, ať už z důvodů zemědělské výroby, jež potřebuje více místa za předpokladu nedostatku technologií, nebo z důvodu hygieny, kanalizace, zbavování se odpadu a logistiky obecně). To ale není problém zvaný: „Stroje berou lidem práci,“ nýbrž fenomén, který může nastat zcela bez ohledu na technologie (i v některých částech dnešního světa nastává), přičemž technologický pokrok v takovém případě není nic škodlivého, ale naopak jedno z možných řešení (díky pokroku může menší kus země uživit větší počet lidí).

Co říci závěrem? Nevěřte zvěstovatelům zkázy v podobně nezaměstnanosti vyvolané vývojem technologií; takoví lidé nejsou žádnou novinkou, podobné strašení svět zná již stovky let, aniž by se zatím kdy vyplnilo, přičemž neexistuje důvod, proč by se to v budoucnu mělo změnit. Se stroji může nastat celá řada jiných problémů, nikoli však ten, že by „braly lidem práci“; protože když už se tak náhodou stane a nějaká lidská práce je nahrazena strojovou, jedná se o jev všeobecně prospěšný, i když se na první pohled může zdát, že je tomu právě naopak. Právě technologickému pokroku vděčíte za to, že nyní můžete vysedávat na Internetu a číst tento článek; bez strojů a vymoženosti vědy byste v lepším případě dřeli na poli, v tom horším byste se stali obětí nějaké nemoci, kterou již dnes doktoři umějí léčit.


Související články:


12345 (119x hodnoceno, průměr: 1,84 z 5)
12 929x přečteno
Updatováno: 13.3.2016 — 5:14
D-FENS © 2017