Zahalené tváře, svlečené charaktery

Nikdy bych nevěřil, že to bude takhle fungovat. Po návratu z houmofisu jsem mnohé kolegy ani nepoznal. Čumákokrytka mnohým odkryla duši víc, než by si asi sami přáli.

Nejvíc mne dostala moje třicetiletá kolegyně. Inteligentní ženská se státnicí z matematiky dorazila jak do velína Černobylu: Rouška, brýle, gumové rukavice. Držela se od nás na předepsané dva metry, odmítala chodit do místností, kde byli více jak dva lidi včetně jí samé. Teprve po týdnu ji hysterie přešla a přesunula se do normálu – začala si nasazovat roušku až při odchodu z kanceláře domů, jak nařizuje blbonavirová povinnost. Mnoho lidí, které jsem potkával při svých výpravách za čerstvým vzduchem, prskala do roušek i ve chvíli, kdy v okruhu sta metrů nebylo kolem nich živáčka. Přiznám se, že jsem hysterii též podlehl, ale především z obavy, aby mne nějaký kretén z moci úřední nezavřel na čtrnáct dní či déle někam na nemocniční izolaci. Teprve když už bylo nad slunce jasné, že se u nás nebudou kopat hromadné hroby, se úroveň napětí snížila, a i lidé z mého sousedství si konečně začali nasazovat gesichtendeckel pouze ve chvíli, kdy se k někomu přiblížili na méně jak dva metry. Bonzáka typu „pán tady v lese nemá roušku“ jsem naštěstí za celou dobu nepotkal.

Paní z vedlejší ulice, která je docela chabrus na nohy, začala řešit svůj koronavirový stres tím, že šila roušky ve velkém. Ve své naivní prostotě dokonce postavila před plot domku stolek a nabízela roušky za tolik, kolik byli lidé ochotní vhodit do kasičky postavené hned vedle. Nic takového netuše, procházel jsem se se svým psem poblíž, když mne minulo zánovní SUV. Sousedka o holích vyběhla z domu a jen plakala, protože minutu předtím z onoho SUV vystoupila dáma, stopila všechny ušité čumákokrytky a odjela. Bohužel jsem sousedce jen mohl sdělit, že šlo o Mitsubishi se středočeskou SPZ, neměl jsem důvod si pamatovat číslo. Snad té paní v SUV pomohly roušky ke štěstí či finančnímu zisku.

Poté, co už začalo být trochu lépe, vylezli starostové bezvýznamných pražských čtvrtí z děr a pustili se ve spolupráci s ČT09 do statečného boje s Rusy. O jejich zbabělosti svědčí kvičení, policejní ochranka a žalování do Bruselu ve chvíli, kdy Rus zavrčel. Problém je v tom, že spor s Ruskem není žádný hokejový zápas: Pět na pět, šedesát minut, rozhodčí, opakované záběry. Kdepak, je to dvacet čtyři na jednoho, fauly se nepískají a o konci mače rozhoduje ten, kdo vyhrává. Srát se do někoho takového může jen debil nebo prostitut, který je za takové infantilní okopávání kotníků dobře zaplacen.

Pánové patrně přehlédli velmi důležitou věc: Když jde opravdu do tuhého, veškerá mezinárodní solidarita a spolupráce jsou každému u prdele. Každá země jela za své a na své, problémy ostatních států Eurosojuzu byly pod rozlišovací schopností jakékoli vlády. Každý se staral sám o sebe. A to platí nejen na období nějaké pandemie, podobný výrok vyslovil prezident Beneš v roce 1938. Je dobré si toto pamatovat ve chvíli, kdy přestárlí pražští hipsteři a alkoholici plivou směrem na východ spoléhajíce se, že je pak někdo ochrání ve chvíli, kdy se Rus opravdu nasere. Nikdo ze Západu si ale nebude kvůli pidistátečku plného podřadných Slovanů pálit prsty, tu zkušenost už tenhle národ má. Stačí si připomenout roky 1938 a 1968.

Světlo na konci tunelu mi ukázal můj kamarád, který v prvních dnech karantény rozesílal následující výzvu. Myslím si, že to je jeden z mála počinů, který v době totální izolace udělal pro mne a mé okolí víc než výše jmenovaní pražští zmrdi:

Důležité upozornění!

Je vědecky dokázáno, že hormon serotonin zvyšuje imunitu až o 80%. Je též známo, že nejvíce serotoninu produkuje tělo při sexu. Chraňme své blízké, sousedy, kolegy i známé! Udělejme pro své okolí vše, co je v našich silách! Společně to zvládneme!

Tož serme na politiky a pusťme se do toho.

10.05.2020 Pako

Související články: