Za projetí STOPky městapákův prst v puse

O tom, že žijeme v totalitě, jsem se měl možnost na vlastní kůži opět přesvědčit; tentokráte jsem se málem poblil nejen metaforicky, ale i doopravdy. A každému, kdo mi bude zase tvrdit, jak je tady stát a policie pro naše dobro, rovnou říkám, ať táhne do prdele.

Sdělení značky „Stůj, dej přednost v jízdě“ vnímám (a myslím, že zdaleka nejsem sám) přibližně jako: „Dej přednost v jízdě; navíc je tam asi špatně vidět.“ Z toho důvodu si doopravdy nepamatuji, zda jsem včera na té STOPce (umístěné dočasně kvůli jakémusi výkopu) zastavil; naprosto jistě ale vím, že po hlavní nikdo nejel a já to viděl zcela zřetelně. Pro účely článku klidně předpokládejme, že vozidlo uvedeno do klidu asi vážně nebylo, takže jsem nerespektoval zbytečnou dopravní značku.

Po chvíli v zrcátku vidím divokou diskotéku světel korunovanou nějakým „STOP“ a „POLICIE“. Zpomalím na nějakých 30 km/h, čímž dávám najevo, že nemám v úmyslu ujíždět, ale zároveň nechci zastavovat na místě naprosto debilním, kde bych zbytečně blokoval ostatní řidiče. V tu chvíli si uvědomuji, že mám v kapse nějaké drogy; nejsou moje, pro mě, ani ode mě, jejich množství je rozhodně malé (tak pro dva lidi na večer, cena pod tisíc korun), na druhou stranu to není jen tráva, takže je vsouvám pod odklapávací stínítko (bylo jich fakt málo, takže se tam vešly), neboť si vzpomínám na historku kolegy z práce, který jednou nalízal (ač byl prý čistý, což prokázaly krevní testy), v důsledku čehož byl prohledán. Za nějakých deset vteřin začne policejní auto zuřivě houkat, přesto se mi nechce zastavovat uprostřed jízdního pruhu (napravo od sebe jsem měl chodník oddělený zábradlím), takže popojedu ještě nějakých sto (či trochu více) metrů, kde parkuji tak, abych nikoho neobtěžoval; v konečném důsledku je to stejně jedno, protože opičáci nezastavují své auto za mnou či přede mnou, nýbrž vedle mě, takže ten jízdní pruh přeci jen zablokovali.

Z auta ihned vystřelí oba; žádné otázky, zda vím, za co mě zastavili: jeden huláká o projeté STOPce, druhý zas o tom, že jsem neuposlechl výzvy k zastavení. Neříkám nic. Na (zařvané) vyzvání vystupuji z auta a předávám doklady bližšímu orgánu, zatímco ten druhý stále křičí ve snaze zjistit, proč jsem nezastavil okamžitě. Na mou otázku, zda se mě ptá jen tak soukromě, nebo požaduje vysvětlení ve smyslu zákona (bohužel nevím kterého, tak nespecifikuji), se rozječí jako siréna a začne mi tykat; zalituji, že mám vybitý telefon, rád bych si pořídil záznam. Během dalšího řvaní vzpomínám, jak formulovat tu odpověď, když se v našem právním řádu moc nevyznám; ach ano, už to mám: „Odmítám v této věci vypovídat v souladu s článkem 37 Listiny základních práv a svobod.“ Děkuji, D-FENSi, tuto Vaši větu jsem si vryl do paměti; alespoň jednou mi ta debilní LZPS k něčemu byla.

Když po nějakých pěti minutách křik utichl, došlo na dechovou zkoušku. Foukám z plných plic, aby bengův přístroj naměřil 0,00, což mi dotyčný ukazuje se slovy, že test dopadl negativně. „Já vím,“ promluvím podruhé s maximálním možným pohrdáním v hlase. To ho asi nějak popudilo, takže si test prý pro jistotu zopakujeme. Stalo se. Výsledek stejný. Jeho konstatování i má odpověď též beze změny. Oba zalezou s mými doklady do auta, kde cosi řeší. Alespoň je napadlo si přeparkovat a neblokovat dále jízdní pruh.

Po deseti minutách vylezl jeden z nich s testem na drogy; mám olíznout tři papírky na kusu plastu. Když si chci tu věc od dotyčného převzít k olíznutí, esenbák odsekne, že test provede sám. Zprvu nepochopím (to chce testovat sebe?), dokud nevyřkne pokyn k otevření pusy. No to si snad ze mě dělá prdel. Chvíli váhám, přemýšlím, ale jako zákonů neznalý ovčan nakonec otevírám ústa, protože vážně netuším, zda a jak mohu odporovat. Vypláznu jazyk, protože nemám zájem o to, aby mi sahal dovnitř do pusy, což ale to prase stejně udělalo, dokonce se dotklo horních zubů a rtu. Nezmůžu se na nic, vážně nechápu; kde to jsme? Nezastavím na STOPce a kdejakej nechutnej sráč mi bude strkat prst do pusy?

Následně se asi půl hodiny „čekalo na výsledky“; když jsem tento test absolvoval minule (tehdy jsem si to ale olízl sám), trval možná pět minut, takže předpokládám, že tentokrát se orgáni potřebovali trochu flákat – plýtvat přitom mým časem byl skvělý způsob, jak to realizovat. Když se mi pak uniformovaný zmrdeček uráčil sdělit výsledek testu (negativní), svou odpověď jsem raději spolkl v naději, že je všemu konec. Jenže to jsem se přepočítal, neboť jsem zapomněl, proč tu vlastně stojíme. Orgán si žádá dvě kila za tu projetou STOPku. ANI HOVNO! Rozhodně ne po tom, co jste tu předváděli, zmrdi: „Nesouhlasím s řešením přestupku na místě, chci do správního řízení.“ Nijak neodporoval, ničím nehrozil, jen zas na půl hodiny zalezl do auta.

„Máme podezření, že se ve vašem autě převážejí drogy,“ přišla mi sdělit druhá opice a dožadovala se prohlídky vozidla. Jsem si naprosto jist, že je to čirý nesmysl, protože drogy neprodávám, nikdy jsem neprodával, nepašuji, ani jsem nepašoval, pouze je příležitostně (párkrát do roka) užívám. V danou chvíli jsem však zrovna jako na potvoru nějaké zakázané látky v autě měl (i když jen v minimálním množství); ač jsem tušil, že k něčemu takovému městapo pravomoci nemá, k prohlídce auta jsem raději svolil kvůli obavám, že v opačném případě by mohli zavolat nějakého zmrda s pravomocemi a čoklem, který by vyčenichal i ty dva sáčky za stínítkem. Po (dost nedůsledné) prohlídce auta mě konečně nechali svému osudu a odjeli.

Co dodat? Bezmoc. Čím jsem se vlastně provinil? Nikomu jsem neublížil, nikoho neohrožoval, nebyl jsem nebezpečný, nic jsem nepoškodil. Proč tedy bylo pod hrozbou násilí narušeno mé soukromí, proč jsem ztratil asi hodinu a půl času, což mi nikdo neproplatí, proč se někdo zajímá o to, jaké látky si potenciálně vpravuji dobrovolně do těla a proč musím mít kurva v puse nechutný prst nějakého zasraného uniformovaného zlého tupého vymaštěnce? Je tomu tak jednoduše proto, že stát dává některým lidem privilegium používat beztrestně násilí vůči jiným; a jsou-li tito privilegovaní jedinci zlí či hloupí (čemuž nelze nikdy zabránit), budou se prostě projevovat zle či hloupě. A to i v tom tolika zdejšími čtenáři vychvalovaném „malém a silném“ státu; natožpak v naší současné demokratické totalitě.

Související články: