Výpusťák

Featured Image

První paprsky jarního slunce vyhnaly mráz z garáže a počaly krátit dívčí sukně, nastal čas provětrat trubky mé modré dračici, již ortodoxní příslušníci jedné stopy nazývají skútr. V potemnělé betonové kobce strávila celou zimu, žel jsem sem zkrátka dříve neměl cestu.

O to žalostnější byl pohled na ni po sejmutí plachty. Nádrž dole, víko motoru povolené, pod motorem vanička s částí starého oleje a připojená baterka. Jó to jsem měl v prosinci naspěch, sotva jsem stihl změřit vůle ventilů, protože to nějak netáhlo, vylít a odsát kus oleje, vyměnit olejový filtr. Vypustit olej kompletně a nahradit novým jsem plánoval kolem vánoc. Kdyby mohla, tak mi zrcátkem nafackuje.

Nu což, nezbylo než se vybaven pustit do díla. Rozsvítil jsem starou zářivku, vedle dračice položil starou krabici, a už pěkně ležela v měkkém na boku. Mezi svody uprostřed dna olejové vany pak čněla má nemesis, výpušťák. Celou dobu co děvče vlastním, povoloval jsem ho, jak to šlo. Ze začátku, kdy mi v servisu dotahovali pomalu i spojkové lanko, jsem používal kombinačky, poté jsem si pořídil klasický klíč, jenže, dvakrát měř a jednou řež. Tak to bylo až na třetí pokus, když už to přestalo s osmnáctkou jít povolit. Hobbyvana jsem dále nechtěl krmit a namísto pořádné očkové sedmnáctky nebo goly, investoval jsem do benzínu. Výpušťák hrdě plnil svou činnost a tak se pro mne časem stala výměna oleje téměř rutinní záležitostí. Bez momentového klíče jsem však dotahoval „na citovku.“ Měděnou podložku také neměnil a jednoho krásného dne, výpušťák po vzoru francouzských odborářů počal stávkovat, vzdorovitě odolával sedmnáctce, kombinačkám, francouzáku i sikovkám, až jsem se s ním nakonec smířil a udělal další prasárnu. Tou dobou již Suzanka počala nenápadně krvácet, a tak postačilo jednou za pár měsíců dolít nějaký ten olej a jezdilo se vesele dál.

Legrace skončila před dvěma, třemi lety za Hradcem cestou do Vizovic. Zjistil jsem, že tu oktávku ne a ne předjet, udávaných 33kW bylo v trapu a dračici docházel dech i na trojku. Znervózněl jsem, kdyby holka dostala tady na druhém konci republiky infarkt, asi by z fesťáku moc nezbylo. Zastavil jsem na nejbližší a nejzapadlejší pumpě, nechal trošku odpočinout sálající motor a zkontroloval měrku. U GS500 se olej měří vyšroubovanou měrkou, a ona byla suchá i když jsem ji zašrouboval, sakra. Paní na pumpě mi ochotně pomáhala hledat v regálu něco, kde nebylo 15W, nebo diesel. Nakonec mi v oku uvízla zaprášená láhev s motorkou na obrázku. Podtitul 10W40 4T, a doprovodné povídání mě přesvědčili, že jsem našel, co hledám. Z cenovky 450Kč se mi protočily panenky, v cíli to znamenalo korekci poměru voda/pivo. V neprospěch zlatavého moku.

Dračice vycucla láhev jak nic, po zanoření měrky se zaleskla medová kapka sahající kousek nad dolní rysku, tak to bychom měli. Nechávám chvilku motor na prázdno povrčet, nasedám a pomalu mířím na jihovýchod. Po půlnoci dorážím na oblíbenou louku na stráni u Vizovic, shazuji věci na zem, otevírám láhev vína a za zvuku pekelného dunění z areálu likérky pozoruji hvězdy.

Ráno zjišťuji moudra po okolí, je to možná přidřené, páč to chvíli jede a chvíli zase moc ne, takový divný průběh výkonu. Na radu znalejších mířím do servisu ve Slušovicích. Odpustím si další zábavu, jen když budu moct bezpečně dojet zpátky, oleje si asi moc dohromady nesedly. Sobota ráno, dva kluci ve Slušovicích v servisu, jeden předává motorovou pilu, druhý rozebírá sekačku, zatímco předchozí zákazník venku testuje motorku. Jo jsem správně. Házíme dračici dovnitř, povídám svou příhodu s olejem, rozhodneme se jej kompletně vyměnit. Kluci hodí mou milou na bok, berou pneumatickou šroubovačku a z ožvýkaného šestihranu je rázem o něco kulatější problém, připomínající spíše rozklepaný nýt v lodním kýlu. Drbeme se na hlavě všichni tři, ani druhý a třetí pokus nezabírají. Ani gola, klíče, sikovky, francouzák. Výpušťák drží ve vaně jak politik u koryta. Přichází spásná myšlenka, jeden z kluků skáče dozadu a přichází s odsávačkou oleje. Zahříváme motor, a začíná se pumpovat. Proletí pár prezidentských projevů na účet horkého oleje v nechráněných rukou, ale nakonec je vražedná směs venku a plníme vanu něčím švýcarským, dvěstě pade za litr. Nic jiného tam nedávám, náhradní filtr nemají tak to ani nemá smysl. Po transfúzi už dračice začíná zase trošku jet, vyrovnávám účet a mizím za muzikou.

Od té doby byl výpušťák tabu, nevěděl jsem co s ním. Vézt motorku do servisu kvůli výpušťáku jsem se styděl, a tak jsem se skamarádil s akvarijní hadičkou na velkou výměnu, a doplňováním uniklého oleje na průběžnou údržbu.

Před touto návštěvou garáže jsem se však připravil, sady klíčů a kombinačky doplňovala sada bitů, šroubováků, ráčna a flexa. Zatímco klasické pokusy i s očkovým klíčem natlučeným na hlavu šroubu s kusem železa (aby to drželo) selhaly (zkusit se to muselo), srovnával jsem se psychicky s faktem, že do své dračice poprvé říznu. Provedení svodů a tvar úhlové brusky moc prostoru pro fantazii nedávaly, proto nakonec, zvolil jsem čárku uprostřed a z nýtu se pokusil stvořit šroub. Sebevědomí mi vzrostlo, když jsem viděl ten řez, krásnou drážku, akorát na nejmocnější bit k sadě. V momentě, kdy jsem cítil, jak to povolilo, jako bych slyšel to příslovečné „cink“ doprovázené zlatým nápisem „Mechanics: Level UP!“, jenž se rozplynul v obláčku zklamání. To co povolilo, ukázal se být bit v ráčně, zvrtulil se.

Na druhý den, vybaven nářadím od kolegy, zkoušel jsem silnější šroubováky, silikonový olej, naklepávání, větší páku, žel kroutící moment, který jsem byl schopen přenést na hlavu šroubu byl stále nedostatečný. I ve chvilce horečného přecházení sem a tam, svitlo mi! Štěpán povídal: „Zkus tam navařit matku, a přes ni to povolíš!“ Super nápad, že jsem si nevzpomněl dříve. A tak teď pokládám na zem žlutou krabici, co se na ni i s krabicí elektrod a štítem u rodičů dobrých patnáct let prášilo. Zapojuji do zásuvky, ale musím kvůli tomu vypojit jedno světlo, trochu potemnělo. Připojuji jeden kabel na kostru, do druhého chytám elektrodu a následující půlhodinu trávím střídavým pomrkáváním a odtrháváním přilepené elektrody, což prokládám nahazováním jističe, který s oblibou vypadává. Přece to nevzdám! Oči mě pálí jako čert, šeří se, přes štít nevidím. Oblouk hořel sotva sekundu, možná dvě v kuse, ne a ne ho udržet, zkouším to bez štítu, abych na to lépe viděl, a nevidím už skoro nic. Dostávám spásný nápad. Stavím auto před garáž, rozsvěcím dálkové a hned se dělá lépe, jen ten nepravidelný zvuk volnoběhu mé plnoleté „italské krásky“ už není ideální. Dávám si deset minut, pak to chci zabalit… Vypínám motor v autě, abych se mohl v klidu soustředit a zvuk mě nerušil. Vzteky bzučím a prskám pomalu víc, než zmučená elektroda, jež se ne a ne zapálit. Nakonec končím s elektrodou pevně přivařenou na matce, šroub se přitom tváří, jako by byl z adamantia. Ustupuji, mám pro dnešek dost, balím nářadí, sedám do auta, točím klíčkem. „Vrzz.“ Ticho. Chvilka soustředěného sváření se protáhla a dálkové vysály po zimě už tak vyčerpanou baterku, na světla stačila, ale to bylo vše, sakra. Tlačím auto mimo průjezdnou zónu, uklízím nářadí, beru sebou malou vybitou baterku z motorky a jdu domů, pro dnešek opět zvítězil, parchant!
Italku startuji přes kabely z nabité motobaterie, následující den a na výpušťák nehodím ani křivé oko, musím se připravit. Alespoň dávám nabít autobaterii.
Zatímco doma marně hledám nějaké tipy a triky pro sváření, zjišťuji, že ta žlutá krabice s číslicí 1500 není asi úplný hobby krám, aby to nešlo. Dostávám referenci k elektrodám, koukám na v prachu obalenou krabici, samé 2,5mm tlusté, etiketa praví: “Elektrody ke sváření vysokopevnostních uhlíkových ocelí tlakových nádob.“ Hmmm, to asi není můj případ. Blikl mi elektrický oblouček naděje, vyrážím do krámu, s paní za pultem nakonec dokonverguji k tomu, že musím koupit 2mm, páč víc mi vyhazuje jistič a že to musí být ER113, nebo ER117, protože ty jsou na střídavý proud. Beru nějaké kusy od obou.
O víkendu vyrážíme na výlet italkou, má už hodně za sebou ale pořád slouží a s nově dobitou baterkou začala kupodivu i svítit, říkám si spokojeně. Couvám na parkoviště, jak se při tom kroutím na sedačce, ozve se zlověstné kovové křupnutí, ze sedáku se stává dědečkovo houpací křeslo. Musím se smát, když se daří… Cestu zpět absolvuji na důchodce, nalepen bradou na volantu. Nemaje oporu v zádech, občas se na rovince pohoupat v křesílku.

Ráno jest moudřejší večera, pln elánu, beru nářadí, svářečku, nové elektrody a mířím přes město do garáže. Motorka tam už na bok povalená čeká na doktora. Nasadím elektrodu, nastavuji správný proud, o trochu víc, aby se neřeklo, a světe div se, po čtvrt hodině se mi daří vytvořit oblouk! Však marná je má snaha, výpušťák, jako by měl kolem sebe ochranné silové pole. Na matce to drží, na výpušťáku ne. Čistím výpušťák kartáčem, odmašťovačem, matka se chytá, hurá! Nechávám svar vychladnout, beru klíč, nasazuji a s vítězným úsměvem při záběru odděluji matku od šroubu, stejně tak podruhé, potřetí i počtvrté, kdy pokusy končí, neb matka připomíná kovovou hroudu. Do pekla s tím vehementem!

V garáži se válí železná tyč, zkouším ji přivařit ke šroubu a zabrat. Stejné, nedrží to. V zoufalství na šroub zkouším navařit klíč, chvilku záběru, už se zdá, že by snad možná… Zase nic. Vzdávám to, potřebuji si utřídit myšlenky. Sedám do auta, zhoupnu se…sakra, sedačka, jo to by šlo! Koukám na uchycení, 4 šrouby. S přehledem je povoluji a sedačka je venku – tak kde je ten prasklý šroub, co chce vyměnit? Prasklá je celá konstrukce sedačky, a to úhlopříčně vepředu vlevo a vzadu vpravo. Není co ztratit, beru svářečku, kovovou konstrukci podkládám střešní taškou, co se válela opodál, abych nezapálil čalounění. Beru štít, venku před garáží přes něj i něco vidím, přibližuji elektrodu, naskakuje oblouk, drží a najednou je prasklina zacelená nádherným svarem. Napodruhé již to tak slavné nebylo, avšak povedlo se mi svařit všechna prasklá místa, po otestování sezením jedno prasklo, ale na třetí pokus sedačka drží jako nová!

Pomyslný „level up“ mi dodává kuráž a sebevědomí, razím nakrmit nejbližšího hobbymana, kupuji sadu na odvrtávání šroubů, údajně titanový vrták a dva koblížky na sváču. Jeden, dva hluboké nádechy a za strašlivého skřípotu a klepání se vrták snaží najít si své místo mezi nabodovanými bradavicemi a vyřezanou drážkou, výpušťák bojuje s japonským odhodláním do posledního dechu. Po chvilce zápolení jsem s hloubkou díry spokojen, vana z ní také neprosvítá, beru druhý největší vytahovák a ráčnou dotahuji, záběr roste, přidávám na síle, až se mé svaly a odpor kovu dostávají do rovnováhy. Nastavuji ráčnu očkovým klíčem, zabírám více! Cítím, jak cosi zlověstně povoluje, šroub se však nehýbá. Po kontrole se ukazuje, že čtverhran vytahováku začíná se kulatit, sakra. „Toto není móžné! Já to nebudu dělat!“ Odcituji si nahlas ještě několik legendárních hlášek Luboše, který opravoval Lakatoše. Napadá mě, upnout vytahovák do vrtačky a zkusit šroub povolit šokově. Roztáčím 900W motor vrtačky na plné obrátky, zakousává se do díry ve šroubu, cítím prudké cuknutí a úlevu…Šroub povolil, ten co držel hlavu vrtačky na ose, obrácený chod způsobil, že se hlava odšroubovala a zůstala i s vytahovákem zakousnutá do výpušťáku. Buším hlavou do stěny, sháním radu na síti, zkoumám olejovou vanu. Povoluji jeden šroub, druhý, ono jde povolit dno! Ruku mi zahalí nechutná, chladná a černá kapalina. Sakra olej, ekologická katastrofa! Beru vaničku, nechávám dračici vykrvácet, povoluji všechny šrouby. Na citovku odklepnu dno vany, aby se pustilo, a zkouším jej vyndat. Stínadla…chci říci svody, se však bouří. Připadám si jak Rychlonožka s ježkem v kleci – když tu náhle, nevím jak, mám dno venku! Stavím dračici na centrál, další ekologická katastrofa, sakra, přetéká vanička a ropná skvrna se šíří po podlaze. Rychle karton, hadry, pixlu na olej, stejně je všude, jsem špinavej jak prase, olej i za ušima.  S úsměvem od ucha k uchu vítězoslavně odnáším z garáže trofej v podobě dna olejové vany i s výpušťákem.

Na druhý den, zkouším štěstí u kolegy v dílně, upínám vytahovák do svěráku, beru za vanu, neutočím. Kolega navrhuje největší vytahovák, s ruční vrtačkou jsem si na tak velkou díru netroufl, ale ve dvou na stojanové je provrtání šroubu hračka, a tak za deset minut vytahujeme z duté kostry výpušťáku osmičku vrták, šroubuji dovnitř největší z vytahováků, upínám jej do svěráku za čtyrhran, zabírám pořádně za vanu, nic. Zkouším to znovu, žíly na rukou nabíhají, klouby na rukou bělají, křivím výraz v obličeji. „Shhh,“ katarze. Téměř neslyšný zvuk doplněný obrovskou úlevou a pocitem zadostiučinění. Házím toho šmejda k ostatnímu šrotu v dílně. Beru hadr, a láskyplně čistím dno olejové vany od sajrajtu, co se tam za ty roky nahromadil.

PS: Nechť tento článek slouží těm, kteří jako já až donedávna s pocitem, že se ty ruce se nic pořádného než bušit do klávesnice nenaučí, sedí na prdeli a platí v servisech těžký prachy. Neříkám, že jde všechno hned, napoprvé, a jednoduše, ale ten pocit kdy vám v duchu blikne: „Mechanics: Level UP!,“ je nenahraditelný.


06.04.2015 BlueJack.

12345 (8x známkováno, průměr: 1,38 z 5)
845x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:51

Reklama

D-FENS © 2017