Všichni jsme kreténi

Asi jsem už přišel o první kamarády. Jednoho večera, sedíc u přátel, stočila se diskuze nechtěně k tématu tak absolutnímu, jakým může respirační choroba být. Zjistilo se, že zatímco já mám pocit, že vládní nařízení úmyslně ignorují určité skutečnosti (a to se zcela jasným cílem), kamaráda žena se na věc dívá jinak.

Není to žádná tragédie mít jiný názor. Začala mě přesvědčovat, že bych měl změnit postoj. Mojí odpovědí bylo, že se v rámci možností snažím získávat informace z různých zdrojů, posuzovat je a učiniti sobě závěry, jaká opatření bych měl podniknout. Pokud ona to má jinak, že to naprosto respektuji, nic jí nenutím a totéž očekávám přirozeně vice versa.

Nějak to nezafungovalo.

Zvláštní věc, napadlo mě. Nenamítáme nic proti tunám zákazů. Nevadí nám situace, kdy v podstatě každý den porušujeme X nějakých vládních nařízení. Nemůžu jet deset kilometrů do Teska, protože je po cestě Checkpoint Charlie, místo toho musím třikrát tak daleko, protože to mi zachrání život helé. Tak určitě.

Jistěže všichni občané nosí od rána do noci certifikované respirátory a po dvou hodinách je mění za nové. Jistěže dýchání polypropylenu není ani zdaleka tak nebezpečné, jako ten smrticí virus z filmu – é, ze zpráv. A kdo by se ptal na cenu, když jde o život, že.

Samozřejmě je potřeba kývnout na označování očkovaných jedinců – ať už pásky, nebo našitými hvězdami, případně vykérovaným číselným kódem na předloktí. Ať žije svoboda, ať žije demokracie.

Máme to krásně nalinkováno. Jedině tak to máme šanci přežít.

My, kreténi. My, co potřebujeme příkazy a zákazy, protože bez nich bychom zdechli. My, co už neumíme samostatně myslet ani konat. Proto jsme se stvořili sortu vyvolených, osvícených, novou církev lůzy. Proto tolerujeme tu jejich bezbřehou touhu ovládat. Proto někteří potichoučku rebelujeme, ale jakmile vyjdeme ven, nasadíme si na ksicht pruhovaný mundůr z mikroplastů a šlapeme brázdu.

Kdy jste byli naposledy navštívit vaše staré rodiče? Nebo na pivko s kámošema?

Tak už si to konečně přiznejme. To my sami si zakopáváme náš původní svět. Ten svět, o kterém se nám teď tvrdí, že už nikdy nebude stejný jako předtím. A my jsme se s tím prohlášením prostě smířili, místo toho, abychom prostě řekli NE. To přece správní kreténi nedělají. Kreténi přece se vším souhlasí. Řekni kreténovi skoč – a on skočí.

Nouzový stav, stanné právo, lockdown – byl prodloužen. Trvá. Dřívější sliby jsou zapomenuty, nové vyřčeny (ty budou zapomenuty za 14 dní). Ještě chvilku, to přece vydržíme, ne? Spolu. Až na to, že žádné „spolu“ už neexistuje, protože teď se člověk bojí člověka.

Lež je pravda.

Svoboda je otroctví.

A my všichni jsme kreténi.

hombreux, 27. 3. 2021

Související články: