Twitter, Trump a Parler: problém není údajná cenzura, nýbrž monopol

Když pravicoví uživatelé masově přešli z Twitteru ke konkurenčnímu Parleru, jen aby jej Google, Amazon a Okta koordinovaně zničili, opět to obnovilo politickou debatu o moderování sociálních sítí. Jako vždy někteří požadují aby firmy mazaly více, někteří aby prozměnu mazat nesměly vůbec. Argumentuje se „veřejným prostorem“ či „koncentrací osob“, argumentuje se politickou orientací a možností zneužití. Ale to všechno je úplně irelevantní a škodlivě to odvádí debatu od podstaty věci. Tou je totiž dominantní tržní postavení kterého některé firmy dosáhly a zneužívají je ne jedním, ale tisíci způsoby.

Zákonitosti prozřetelného zákonodárství a demokracie

V politice fungují dva základní zákony, které musí každý zákonodárce (a volič) znát a chápat.

Zaprvé: zákony je sebevražedné psát s představou, jak je vaše většina využije proti svým protivníkům – naopak je nutné každý zákon hodnotit s představou toho, jak by takový zákon mohli vaši protivníci zneužít proti vám, až budou mít jednou většinu oni. Neboli slovy Martina Weisse, „člověk, který chce žít v demokracii, si má být schopen představit, jak bude nějaký systém fungovat až se karta obrátí – a pak požadovat takový systém, aby se v něm dalo dlouhodobě žít.“

Zadruhé: představte si sebe sama nikoli na trestající, nýbrž na trestané straně zákona. Požaduje-li kdo, aby vězni museli makat v kamenolomu do úmoru, ať si představí že on sám skončí v kamenolomu za nějaký ze zločinů a „zločinů“, který by mu reálně mohl být právem či neprávem připsán: za nezaplacení jakési daně, byť nevědomé; za dopravní nehodu kterou sice nezavinil, ale podle PČR „mohl a měl předpokládat že z kamionu vypadne jaderný reaktor a přizpůsobit tomu…“; za „šíření předsudečné nenávisti“; nebo prostě díky justičnímu omylu (nemluvě o zkorumpovaném procesu).

V otázce moderování sociálních sítí je tedy nutné, aby si obě strany představily nikoli jak by více či méně moderování zavařilo jejich protivníkům – levičákům či pravičákům – na Twitteru a Facebooku, nýbrž jak byste se cítili vy, když byste si – jsa úplně zhnuseni dominantními platformami – založili vlastní sociální síť a najednou pro vás platily zákony, že

A) musíte aktivně a na svou zodpovědnost vyhledávat a mazat „závadný a teroristický obsah“ – a pokud je vaše sociální síť váš hobby projekt běžící na domácím serveru ve sklepě a nemůžete procházet a mazat příspěvky 24/7, nesmíte síť provozovat. To požaduje např. EU.

B) Nesmíte na své vlastní síti smazat ani jakobíny, kteří vám nadávají do údajných „rasistů“ s odůvodněním že každý kdo odmítá nerovné, preferenční zacházení na základě rasy je údajně „rasista“ a nikoli naopak; nesmíte mazat komunisty kteří na vaší vlastní sociální síti vyzývají aby vám byla znárodněna; nesmíte smazat Zelené kteří na vaší vlastní síti vyzývají aby vám bylo zakázáno všechno, co máte rádi; a nesmíte mazat radikály kteří na vaší vlastní síti nepřímo vyzývají k útoku na vás. Protože vy sice platíte elektřinu i provoz serveru, ale vaše sociální síť už není vaše, teď je to „veřejný prostor“ a tam povinně musíte nechat jakýkoli „politický názor“ kohokoli. To požadují konzervativci kteří se nakazili socialistickým bacilem „veřejného prostoru v soukromém vlastnictví“, např. VKml.

Každý může mít svou vlastní sociální síť – federativní síť.

To není plané teoretizování – založit si svou vlastní sociální síť je totiž otázka pár kliknutí myši a může to udělat úplně každý z vás, kteří tento článek čtete. Svobodomyslní vývojáři, kterým vadila dominance a centralizace velkých IT korporací, totiž vymysleli a naprogramovali unikátní koncept tzv. „federativních sociálních sítí“.

Ty fungují tak, že každý kdo chce si zdarma stáhnete svobodný software – Mastonon jako alternativu ke Twitteru nebo Diasporu či Friendicu jako alternativu k Facebooku -, nainstalujete si je na svůj vlastní počítač u sebe doma… A tím si založí vlastní sociální síť, nad kterou má on plnou vládu a může tam dovolit registraci třeba jen své rodině a kamarádům, nebo i široké veřejnosti.

Všechny tyto „soukromé sociální mini-sítě“ se ovšem dají (pokud chcete) propojit se všemi ostatními – proto „federativní“. Výsledkem je sociální síť, která klidně může být stejně velká jako Facebook či Twitter – ale není to centralizovaný moloch ovládaný z jediné centrály, nýbrž federace desetitisíců nezávislých malých a autonomních sociálních sítí, z nichž každá je pod kontrolou a pravidly svého provozovatele.

Představte si tedy, že si na svůj počítač nainstalujete Diasporu nebo Mastodon – a najednou by ne nějaká zlá korporace, ale vy sami měli být na regulované a trestané straně ohledně uživatelského obsahu. Pár kliknutími jste získali svobodu mít vlastní sociální síť – a pak přišli nějací pachatelé dobra a nařídili vám, co musíte a co naopak nesmíte mazat a úplně vám to zkazili. Provozovali byste svou mini-sociální síť, natož ji federalizovali? Nebo byste se na to naopak znechuceně vykašlali, protože taková absurdní zodpovědnost za to, co vám na server píší jiní, a nesvoboda mazat na vašem vlastním majetku to, co vám vadí a co jste svými vlastními pravidly výslovně zakázali, se nedá vydržet? Protože to vlastně znamená, že vám váš server někdo znárodnil a vás nechal jen platit účty a ještě zodpovídat za to, co se s vaším znárodněným majetkem děje?

Ale kouření v hospodách!

Zastánci (částečného) znárodnění soukromých digitálních platforem mají tři omšelé argumenty, jimiž se snaží svou agendu podepřít. Všechny jsou ovšem buď vysloveně absurdní, nebo snadno vyvratitelné.

První argument se nese v duchu „ale v hospodách jsme také zakázali kouřit a prodávat uleželé guláše, protože je to veřejný prostor“.

No ano, zakázali jste to – a také je to od základu špatně. Sám jsem sice absolutní nekuřák, ale pokud si nějaký kuřák na své náklady koupil a provozuje hospodu, kouří on, kouří mu personál a chtějí mu tam kouřit hosté – kde kdo bere právo jim zakazovat kouření na jejich vlastním pozemku?

Jo ahá, vy si myslíte že máte nárok vlézt někomu do jím placené a na jeho náklady a riziko provozované hospody a diktovat mu své podmínky: „nesmíte tu kouřit protože to mi vadí, musíte tu mít nealko nápoje“ – a co ještě povinnost vést veganská jídla, povinnost mít zdarma WiFi internet a povinnost mít v jídelníčku alespoň jeden pokrm za 40 Kč, to byste nechtěli?

Pokud jsou lidé zodpovědní sami za sebe, pak by měla platit pouze informační povinnost: nálepka „v této hospodě se kouří“, nápis „v tomto baru nevedeme nealko nápoje“, varování v jídelníčku „tento gulášek může být uleželý až týden“ – a každý ať si vybere podle toho, co je ochoten strpět.

Že vám hrozí, že bez toho byste neměli na každém rohu vašeho cyklovýletu hospodu podle svých představ? No samozřejmě, ale kdyby ji tam někdo neprovozoval za své náklady, nebyla by tam vůbec. Nikdo nemá nárok na to, aby mu jiní na své náklady a riziko všude postavili hospodu přesně podle jeho požadavků. Chcete-li mít všude k dispozici veganskou nealko nekuřáckou restauraci, tak si ji založte a provozujte sami za své peníze – ale neznárodňujte drze cizím lidem jejich restauraci.

To, že někam můžete vlézt, totiž v žádném případě neznamená, že by vám to patřilo a měli jste právo do toho kecat. A to platí i pro sociální sítě a cokoli jiného: když se vám nelíbí podle jakých pravidel někdo něco provozuje za své peníze, začněte za své peníze provozovat vlastní.

Že jste se někde zachovali jako komunističtí prevíti a někomu napůl znárodnili jeho podnik – nechali ho platit účty, daně i nést zodpovědnost, ale přivlastnili si právo mu kecat do toho jaké služby musí a nesmí nabízet – ale v žádném případě není ospravedlnění pro to, aby se tento zvrácený princip šířil dál.

Pokud někdo vytáhne argument „veřejným prostorem“ jako ospravedlnění pro diktát, jaké služby někdo musí/nesmí nabízet podle touhy parazita, který sice nic neplatí ani nenabízí ale myslí si, že kamkoli může vlézt, tam má nárok diktovat jim jak to bude podle něj, tak ať si sám vlepí pár facek a jde si stoupnout do kouta na hanbu.

Tržní podíl

Druhý argument vystihl za všechny např. Martin Weiss ver článku „Rada nad zlato: vytvořte si vlastní sociální síť“. Nese se v tomto duchu:

Síť má tím větší hodnotu, čím víc lidí na ní je. Na Facebooku jsou všichni, protože tam jsou všichni jejich známí. Na Twitteru jsou všichni politici a novináři, protože tam jsou všichni politici a novináři. Tomu je těžké konkurovat i za slunečného počasí.

To funguje pouze za určitých podmínek – pokud lidé zaprvé nemají lepší alternativu NEBO zadruhé, nejsou stávající sítí tak zhnuseni, že jsou motivováni se přesunout kamkoli jinam.

Sociální sítě mají efekt sněhové koule. Je na nich pár důležitých či slavných lidí, kteří jsou důležití pro ostatní – a ostatní táhnou za nimi. Novináři musí být na Twitteru proto, že tam jsou a píší politici které sledují a o kterých píší. Kdyby se takoví politici přesunuli např. na Parler – což se stalo -, novináři se chca nechca musí přesunout za nimi.

Stejně tak ve škole je vždy pár šprtů, od nichž ostatní opisují domácí úkoly, a pár činorodých kteří organizují různé študácké akce. Pokud se zpracovatelé úkolů a organizátoři akcí přesunou z Facebooku na Diasporu, konzumenti – opisovači a účastníci – se automaticky sice možná s brbláním, ale nevyhnutelně přesunou za nimi.

Dále zde máme zde iritující fenomén „influencerů“ neboli dětí které jiné děti sledují jako své vzory (namísto aby si braly vzor z někoho, kdo už v životě reálně něco signifikantního dokázal vlastní pílí nebo statečností). Pokud se influencer zvedne a prohlásí, že z Twitteru odchází na Mastodon, sto tisíc jeho sedmiletých „followerů“ se zvedne také a založí si účet na Mastodonu aby mohlo dál sledovat svůj idol.

Jediný kdo se „nenabaluje“ jsou decentralizované komunity dospělých a rodičů, které na sociální sítě přivedly jejich děti nebo spolužáci a kteří nenásledují nikoho slavného, ale si jen navzájem kontrolují fotky mimin, nových praček a dovolených u moře. Ale protože rodiče jsou jednak na sociálních sítí z poloviny proto, aby viděli co tam vyvádí jejich děti, a jednak zejména v konzervativním Česku nakonec Facebook polovinu „pánů domácnosti“ zabanuje za politicky nekorektní názory a tím vytočí k nepříčetnosti, jakmile se děti přesunou za influencery, v horizontu pár let je budou následovat i rodiče.

Kdyby VKml požádal svého otce, ať do sklepa Institutu Václava Klause strčí repasovaný serverový rack, najme admina+moderátora v jedné osobě, rozjede tam instance sociálních sítí „Mastodon.IVK“ a „Diaspora.IVK“ a propojí je do celosvětové federace Mastodonu a Diaspory, mohl by „stínovat“ své příspěvky z oficiálních sítí na ty federativní. Pokud jej pak Twitter či Facebook zablokují nebo smažou, prostě veřejně vyhlásí že necenzurované politické názory za které byl trestán jsou k vidění a diskusi na Diaspora.IVK – a političtí novináři by si museli zřídit účet na Diaspoře, aby mohli citovat „kontroverzní příspěvek“.

Záplava mašíblů odrazující přechod k alternativě

Třetí argument popsal metaforickyScott Alexander ve svém článku o těžkostech zakládání alternativy:

Vyhlaste, že končíte s organizováním honů na čarodějnice, a vaše síť zaručeně bude čítat víc než obvyklý podíl čarodějnic. Takže zatímco z dominantních sítí by se na vaši alternativu přesunulo malé procentu normálních uživatelů, zároveň by se tam přesunulo velké procento čarodějnic.

Tudíž i kdyby se všichni nakrásně domluvili, že se přesunou na alternativu, je nereálné se tam skutečně přesunout, protože pokud se kamkoli vždycky první hromadně přesunou čarodějnice – nikdo se nechce stěhovat do komunity, kde drtivou většinu uživatelů tvoří čarodějnice.

A navíc je tu nepřátelská akce. Když nějaký web toleruje čarodějnice, popíšete ho jako čarodějnický web věnovaný čarodějnictví a obývaný výhradně čarodějnicemi.

Všichni to známe z praxe: pokud založíte nový server se svobodou slova, jako první jej zkusí zneužít konspirační teoretici a různí vyšinutci jako pódium pro hlásání svých „geniálních teorií“ o reptiliánech, světových spiknutích a přicházející apokalypse. To je ovšem v praxi řešitelné, a to třemi způsoby.

Pokud neslibujete svobodu slova ale pouze alternatiovu k levičákům, prostě úplně zjevné a všechny jen otravující mašíbly promažete a vykopnete ze své sítě a máte klid. Ukázkou jak to funguje byly dlouhá léta diskuse zde na DFENSu. Spolehlivé a 100% funkční řešení – pokud vám to tedy nezakázal Klaus junior ve snaze spáchat dobro.

Druhá alternativa, poněkud drsná a náročná, je přístup jaký zvolil DFENS po změně RS: nemoderované diskuse, kde dostatečně široká členská základně normálních lidí nakonec vyslovené trolly a mašíbly prokoukne a tepe do nich tak dlouho, až to možná mašíblové zabalí. Nebo také ne, protože mašíblové jsou přesvědčeni o své genialitě a mají hroší kůži. Ale dá se tak fungovat, zejména s funkcí „ignore“.

Třetí alternativa je geniální přístup, který zvolila alternativní sociální síť Parler: samo-moderace. Namísto aby nějaká centrální autorita rozhodovala, co smí všichni uživatelé vidět a co ne a mazala to, co lidé vidět nemají – dá každému uživateli nástroje, aby sám za sebe moderoval to, co vidí on.

Tzn. nikoho centrálně nemaže (vyjma výslovně nelegálního obsahu, který musí mazat ze zákona) – ale každý uživatel sám za sebe má sofistikované moderační nástroje jaké příspěvky, lidé či obsah s určitými klíčovými slovy se jim prostě nebudou zobrazova – budou pro ně neviditelné.

Vadí vám otravní a tupí náckové? Prostě si nastavíte, že se vám nikdy nezobrazí nic, co zahrnuje klíčová slova „žid*“, „*semit*“, „nadřa*“ ani „říš*“ a máte klid. Případně si zablokujete konkrétní lidi, nebo efektivněji: zablokujete si všechny, kteří jsou členy určitých skupin – nebo si dokonce zablokujete všechny, kteří naopak nepatří do vaší skupiny nebo přátel. Šlo by to ještě vylepšit tak, že by se každý musel přidat třeba do tří skupin – a podle toho, jakých „kmenů“ je kdo členem, byste si nastavovali základní filtrování s kým se nechcete rozčilovat.

Jinak řečeno, stejně jako všude jinde se dostanete do bubliny, kde nevidíte „špatný obsah“ – ovšem s tím zásadním rozdílem, že co je „špatný obsah“ nerozhoduje nějaká nevykazatelná centrální autorita, ale výhradně vy sami; a s tím rozdílem, že „špatný obsah“ není mazán, ale pouze schován před vámi ale ne před jinými. Ten, kdo chce, se klidně může radostně čvachtat v žumpě – ale ke slušným lidem se z toho nedostane ani příslovečný smrad.

Kauza Parler: anti-kompetitivní praktiky

Ze třetí výtky ovšem zbývá vysoce relevantní část v tom, co Scott Alexander popsal slovy „nepřátelé vás popíší jako čarodějnický web věnovaný čarodějnictví a obývaný výhradně čarodějnicemi„. V reálném světě to totiž prakticky vypůsobí bojkot, který je parylazující až zničující. Citujme praktickou zkušenost Scotta:

Média a Redditová komunita radikální levice rychle odsoudila Voat jako Veřejného Nepřítele č. 1 – a v důsledku toho byl za první týden své existence Voat napaden koordinovaným útokem na přetížení serverů (DDoS),. jeho webhostingová společnost mu smazala web bez jakjéhokoli vysvětlení mimo vágního „obsah na vašem serveru obsahuje politicky nekorektní části“, a jeho paypalový účet byl zmražen takže nemohli přijímat dary ani platit. V důsledku toho byl Velký Exodus z Redditu pozastaven dokud se nepovede Voat znovu zprovoznit, a než se to stihlo, Reddit vyměnil ředitele a veškerý drajv k odchodu vyprchal.

Přesně tutéž reakci, ale drsnější a významnější, zažila alternativní soiální síť Parler. Poté, co začala reálně konkurovat a ohrožovat dominantního hráče na trhu Twitter a poté, co se na ni přesunuly desetitisíce významných konzervativních novinářů a politiků, se velcí hráči na trhu rozhodli Parler prostě odstřelit a zlikvidovat jakýmikoli prostředky.

Google a Apple tedy smazali aplikaci z „obchodů“ svých mobilních telefonů – a protože jak Android, tak Apple jsou uzavřené ekosystémy kde uživatelé všechny služby používají přes „appky“ a nikoli přes internet, a kde se normálně žádné appky ani nedají instalovat jinak, než přes oficiální „obchody“ Googlu a Applu, tím fakticky zakázali chodit na Parler všem uživatelům svých mobilních telefonů, což znamená 99% západního mobilního trhu.

Amazon Web Services, který hostoval servery a připojení Parleru, Parleru s předstihem pouhých 27 hodin vypověděl služby a tím jej „vypnul“ – s odůvodněním, že pokud někdo nemaže uživatelské příspěvky dost restriktivně podle soukromých požadavků hostingové firmy, nesmí jehow eb běžet na serverech AWS.

Ale ještě předtím náhle vypověděla smlouvu Parleru bezpečnostní firma Okta, která chrání servery před hackerskými a DDoS útoky. Tím se Parler stal zčistajasna úplně nechráněným a byl okamžitě úspěšně napaden politicky motivovanými hackery („hacktivisty“).

Fascinující je rychlost a koordinovanost: od okamžiku, kdy byl Parler číslo #1 v žebříčku nejrychleji rostoucích IT aplikací až do okamžiku, kdy byl kompletně vypnut a sestřelen z internetu, to trvalo pouhých 48 hodin.

Všichni se zašťitují „nedostatečným moderováním“ a screenshoty „násilných příspěvků“ či příspěvků „otevřeně vyzývajících k nedodržování zákonů“ – ale pokrytci s brutálním dvojím metrem! Kde jste byli když Twitter i Facebook nechávali tisíce příspěvků o vylášení „Autonomní zóny v Seattlu kde neplatí americké zákony“? Kde jste byli když Antifa na Twitteru vyzývala ke zbití každého „fašisty“ který měl nedostatečně levicové názory? Kde jste byli když aktivisté BLM opakovaně útočili na federální soud v Portlandu a dokonce na něj házeli výbušniny, soudu v Kenoshe a Las Vegaského Lloyd George U.S. Courthouse? Parler se nyní za toto pokrytectví soudí s Amazonem, který smazal Parler ale nadále hostuje Twitter s jeho statisíci stejně násilnických příspěvků – ovšem psaných politickou levicí a proto tolerovaných.

A jak můžete vůbec technicky požadovat, aby de facto startup Parler s méně než dvaceti zaměstnanci dokonale a okamžitě mazal všechno, co chcete, stejně efektivně jako giganty Twitter a Facebook které jen pro mazání „nevhodného uživatelského obsahu“ zaměstnávají přes 15,000 lidí?

To, co se stalo, je zneužití dominantního tržního postavení

Už chybí jen „zaříznutí a vypnutí“ finančních transakcí, ale to si „užily“ jiné reprezentativní případy – Paypal například krom výše zmíněné sociální sítě Voat odřízl i konzervativní crowdfundingovou síť GiftAndGo, která dovolovala vyhlašovat veřejné sbírky na všechna témata která nebyla protizákonná, i když nebyla politicky korektní. O tom, komu Paypal zakáže přijímat peníze popř. „zmrazí“ jeho účet a zabaví mu jeho finance, spolurozhoduje extremistická levicová organizace SPLC.

A konečně, Obamova vláda rozjela více zločineckých útoků tohoto ražení: kromě „operace Fast&Furious“ kde federální vláda dodávala zbraně měxickým narkomafiím aby mohla obvinit americké obchody, že se jejich zbraně dostávají do Mexika, to byla neslavně proslulá „Operation Choke Point“ kdy vláda tlačila na banky, aby odřízly od bankovnictví, půjček a peněžních převodů podniky které sice byly naprosto v souladu se zákony, ale vládě se z ideologických důvodů nelíbily – např. prodejce zbraní či lichváře.

Koordinovaný útok na „deplatforming“, paralýzu a zničení konkurenční či alternativní internetové platformy skrze bez varování a bez dostatečného předstihu oznámeného vypovězení klíčových technických služeb je ale úplně jiná a mnohonásobně důležitější, nebezpečnější a závažnější záležitost, než nějaká údajná „cenzura“. Může totiž zlikvidovat kohkoli a z jakéhokoli důvodu, resp. pod jakoukoli záminkou.

Takovému chování se však říká „zneužití dominantního tržního postavení“ a je to extrémně závažný přečin, za který mají okamžitě padat mnohamilionové či dokonce mnohamiliardové tresty a rozjíždět se antimonopolní řízení.

Monopoly, Ústava a svoboda

„Cenzurovat“ může z principu pouze stát – nebo někdo, kdo dokáže z pozice síly zasahovat do cizí komunikace a něco v ní mazat.

Naše ústava a všechny relevantní ústavy svobodných zemí na světě mají klauzili podobné této:

Ústava ČR, článek 2

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Všimněte si, že Ústava zavádí princip striktní dichotomie: zatímco občané (a firmy) mají svobodu dělat vše, co není výslovně zakázáno, stát naopak nesmí dělat nic, co nemá výslovně povoleno nějakým zákonem. Není to žádná náhoda – vychází to ze zkušenosti staletého boje za lidskou svobodu proti zneužívání neomezené moci krále či státu.

Logika Ústavy vychází z toho, že stát má obrovskou represivní a finanční moc – desetitisíce policistů, vojáků či drábů; neomezený rozpočet aby se mohl kohokoli u soudu žalovat opakovaně tak dlouho, dokud obhájce nepřivede na mizinu; vývěsky a média, kterými by mohl proti komukoli zařídit štvavou kampaň.

Jinak řečeno, stát má tak obrovskou moc, že by technicky mohl kohokoli svévolně znásilnit a nespravedlivě donutit k bezpodmínečné poslušnosti jakýchkoli nesmyslů nebo požadavků, které by si vymyslel. A právě protože má stát tak obrovskou moc, a protože si stát nárokuje monopol na násilí i vládu, taková obrovská a bezkonkurenční moc musí být vyvážena tím, že nesmí být používána svévolně, ale naopak musí být co nejpřísněji svázána obojkem a omezena.

Asi jako jaderný reaktor černobylského typu: co není výslovně povoleno po dlouhém a podrobném promyšlení a analýze nežádoucích dopadů, to musí být zakázáno aby nebyl průšvih.

Proto ve vztahu k monopolní státní moci platí „cokoli nemá výslovně demokraticky dovoleno, to stát nesmí dělat“. Právo i zákonodárství vychází z premisy, že takto silný hráč by okamžitě zneužil cokoli by se mu naskytlo – a to by popřelo veškerou spravedlnost, svobodu i důstojnost, jinými slovy: popřelo by to základní lidská práva.

Naopak soukromé firmy složené ze svobodných lidí musejí mít svobodu dělat vše, co není nelegální, protože jinak by byly umořeny byrokracií a žily by na vodítku totality – pojistka proti tomu, aby soukromé firmy zneužily svou moc, je konkurence. Kdokoli komu vadí, jak se soukromá firma chová, musí mít možnost se sebrat, „hlasovat svou peněženkou“ a přejít ke konkurenci která se chová lépe.

Co ale pokud se soukromá firma stane také hegemonem moci, byť třeba jen v určité oblasti? Co pokud soukromá firma získá stejnou moc jako stát, chytit občana pod krkem a rdousit ho tak dlouho, dokud bezpodmínečně neposlechne jakékoli nespravedlivé požadavky nebo nesmysly si firma vymyslí?

Může se jednat o absurdně vysoké ceny a poplatky – ale může se jednat i o násilné vynucování povinných „jediných správných“ politických názorů, jak vidíme v USA. Pokud nějaká firma nabízí zboží, infrastrukturu či služby bezpodmínečně nutné pro přežití či podnikání, a neexistuje k ní žádná alternativa, potom taková firma získává stejnou moc, jako stát: jedná se o monopol.

Co s monopoly – rozbít nebo regulovat?

Monopol zásadně mění pravidla hry. Pokud totiž normálně platí, že soukromé osoby a firmy smí dělat vše co není výslovně nezákonné aby byla zajištěna svoboda, ale pro dominantní a monopolní subjekty jako stát naopak musí platit striktní preventivní omezení, aby svou totální moc nemohly zneužít… Co když se tato dvě pravidla dostanou do konfliktu a soukromá firma se stane monopolem? Ze článku 2 naší Ústavy si můžeme vybrat: buď zůstane monopolem jako stát, a v tom případě stejně jako stát musí přijít o svobodu a musí být svázána, aby nemohla zneužít svou moc. A nebo si zachová svobodu, ale v tom případě musí přestat být monopolem.

Řešení „regulovat“ je velmi lákavé – ale vzpomeňte si na začátek článku, na První pravidlo zákonodárství: „jak by vaše regulace mohli zneužít vaši protivníci, až se dostanou k moci“.

Pokud ponecháme monopol a zákony mu přikážeme, co musí nebo nesmí dělat – až se k moci dostanou protivníci, například radikální levice, okamžitě zneužije možnost přikazovat monopolu, co musí a nesmí dělat, k tomu, aby skrze monopol zakroutila krkem těm, které nemá ráda. Například konzervativním publicistům, politikům a demonstrantům, které nechá skrze regulaci monopolu vyhodit z práce nebo deplatformovat – vzpomeňte Obamovu proslulá „“operation Choke Point“, přesně tak to dopadá.

Mnohem bezpečnější a pro svobodu lepší řešení je tedy každý monopol naopak rozmlátit na kusy, aby přestal dusit konkurenci a každý měl svobodu si vybrat firmu a provozovatele v souladu se svými názory, převědčením a potřebami.

To samozřejmě jde. Na pořátku 20. století v USA vzniklo několik monopolů založených na „horizontální integraci“ – jinak řečeno, vlastnily či dominovaly vše ve svém dodavatelském řetězci.

Například monopol Boeingu zahrnoval horizontálně nejen výrobu letadel, ale i největšího výrobce leteckých motorů Pratt&Whitney, největší výrobce leteckých vrtulí Hamilton a Standard propellers, leteckou společnost United Airlines a dále letecké konstruktéry a firmy Sikorski a Northop. Pokud jim někdo chtěl konkurovat, bylo velmi snadné ho zaříznout: konkurenční výrobce či aerolinka buď vůbec nedostala potřebné motory, vrtule či letadla „z kapacitních důvodů“, nebo je dostala s takovou přirážkou oproti Boeingu resp. United airlines, že jim takový výrobce resp. aerolinka stěží mohli konkurovat. Proto zasáhl antimonopolní úřad a United Aircraft Corporation rozsekal na kusy: samostatný Boeing, samostatné United Airlines a samostatná United Aircraft company.

Totéž se stalo firmě Standard oil, která sice snížila spotřebitelské ceny produktů, ale zároveň mafiánskými praktikami odstraňovala konkurenci – např. vydíráním, že subdodavatelé nesmí poskytovat konkurenci žádné služby nebo budou potrestáni ztrátou lukrativních kontraktů Standardu.

O telekomunikacích které původně v celých USA patřily jediné firmě, která toho patřičně zneužívala, nemluvě. Velká antimonopolní řízení, která rozbíjela monopoly na kusy a umožňovala vzniknout konkurenci, v USa probíhala až do poloviny 80. let.

Od 90. let ale antimonopolní úřady záhadně spí. Například Lockheedu bylo dovoleno skoupit úplně všechno z obranného průmyslu – konkurenční výrobce stíhaček, tanků, avioniky, raket a nedávno i výrobce vrtulníků Sikorski -, takže v USA nyní například neexistuje žádný etablovaný domácí konkurent pro vývoj tanků a jediný konkurent pro vývoj vrtulníků je neporovnatelně menší a chudší Bell helicopters, plus s přimhouřením oka ještě divize Boeingu „Vertol“. Díky tomu nyní Lockheed prostě nemůže prohrát ve vládním kontraktu na vrtulníky FVL, protože V-280 Valor konstruuje konsorcium Bell-Lockheed, kdežto jediného konkurenta SB-1 Defiant konstruuje konsorcium Boeing-Sikorski=Lockheed.

A digitálním firmám jako Amazon, Facebook a Google bylo dovoleno převálcovat, skoupit, sabotovat a jinak „disruptovat“ veškerou konkurenci na základě falešného argumentu, že „software je nehmatatelný, nevyžaduje výstavbu fabriky a tudíž jim konkuruje každý programátor, který dostane lepší myšlenku a umístí ji na internet“.

Jistě, software je nehmatatelný a kdokoli mu může konkurovat – ale serverové farmy, páteřní internetové přípojky a propojky, dodavatelské smlouvy a uzavřené ekosystémy omezující nebo rovnou vytlačující konkurenci z celého softwarového trhu mobilních telefonů, to je zatraceně hmatatelná a nepřekonatelná překážka pro vstup nové konkurence. A snadnost, s jakou Google s Amazonem cíleně zařízly a sabotovaly Parler skrze vypovězení hostingových služeb a zákaz distribuce aplikací do jejich operčních systémů je pro to jednoznačný důkaz.

Co jde rozsekat, rozsekat; infrastruktuře vnutit konkurenci

Zcela prokazatelně a viditelně etablovaný monopol čistě softwarových firem lze rozsekat. Google může a musí být rozdělen na majetkově i vlastnicky zcela nepropojené firmy „Android ltd.“, Google search and Gsuite ltd.“, „Adwords ltd.“ a tak dále. Koneckonců nejen kvůli empiricky prokázané hjropzbě zneužití dominantního tržního postavení, ale i kvůli svobodnému trhu: nikdo nemůže tržně konkurovat např. OS Android, když do něj Google může přeházet plné lodní kontejnery peněz ze svých ostatních divizí aby dohnal a potopil jakoukoli výhodu nebo dobrý nápapd konkurence.

Amazon může a musí být rozdělen na „Amazon-knihkupectví“, „Amazon-retail obchod“, „Amazon Web Services“, „Amazon smart elektroniku“ atd. To zabrání Amazonu převádět peníze z jedné divize do druhé a válcovat tím jakoukoli konkurenci, takže výsledkem bude více konkurence na trhu s knihami, více konkurence na trhu s elektronikou – a hlavně více konkurnce na trhu se serverovými a hostingovými službami.

Navíc toto vše vyřeší další zásadní výtku dnešním digitálním monopolům: že díky svému rozsahu získávají (fakticky kradou) obrovské množství citlivých uživatelských dat napříč internetem i fyzickým světem, která pak analyzují as prodávají a která jim dávají bezkonkurenční výhodu která brání vstupu nové konkurence. Rozdělená firma Adwords ltd. prostě již nebude moci šmírovat co lidé píší ve svých dokumentech či mailech v Google search and Gsuite ltd.

Taková antimonopolní řízení a rozmlácení monopolů aby dovolily vzniknout konkurenci ale řeší pouze část problému. Ještě tu máme infrastrukturu, kde je možnost vzniku konkurence vždy omezená. Není prostě reálně možné natáhnout přes Prahu až do Brna tři další paralelní sady kolejí, není možné ve všech velkých městech rozkopat všechny ulice a domy a natáhnout deset paralelních páteřních sítí pro internetové připojení, není možné narvat pod každou ulici tři úplně paralelní vodovodní a kanalizační sítě.

A i kdyby to možné bylo, za situace kdy jedna taková infrastruktura již existuje je pro jejího provozovatele triviálně snadné zasabotovat vznik jakékoli konkurence jednak dumpingovými cenami, jak prokazuje můj „počítačový model“ Liniové monopoly, a jednak zablokováním libovolného kritického propojení – protože pro úspěch výstavby linové infrastruktury jako kabelů či trubek je potřeba dosáhnout 100% délky, kdežto pro její zablokování stačí překazit 0,1% délky v klíčovém bodě.

Právě poskytovatelé infrastruktury drží pod krkem všechny ostatní: pro Parler je nyní obtížné sehnat náhradního poskytovatel hostingu proto, že se každý hosting bojí že by mu za odplatu vypověděl smlouvu poskytovatel páteřní internetové přípojky a poskytovatel bezpečnosti před DDoS a hackerskými útoky. Stejně tak banky a platební společnosti, regulované státem, s oblibou popravovaly „politicky nekorektní“ firmy – například prodejnám zbraní odepíraly přístup k platbám kartou apod. jen z politického přesvědčení, že zbraně jsou špatné.

Pořád ale musíme mít na paměti první pravidlo – psát zákony tak minimalisticky, aby je ani nemohla zneužít nepřátelská strana až se dostane k moci, ani aby nevadily nám když si sami sebe představíme na straně jejich cíle. Proto se regulace infrastruktury dá řešit zhruba v takovýchto intencích:

Pokud existuje paralelní infrastruktura, regulace zajistí pouze že A) není možné vypovědět smlouvu z vágních, subjektivních důvodů jako „nekorektního obsahu příspěvků“ ale výhradně z objektivních, přesně definovaných a konkrétními příklady definovaného výčtu porušení pravidel, B) diskriminační pravidla si může firma nastolit pouze za situauce, kdy existuje více než jedna parametricky i cenově plně srovnatelná alternativní/konkurenční služba ke které by se diskriminovaní mohli přesunout.

Co je důležité (a protiútok monopolů)

„Zákaz cenzury“ není v žádném případě řešení. Jednak proto, že se obrátí proti svobodě a slušným lidem i firmám, pokud levicové vlády přikáží mazat pravicové příspěvky skrze zákony proti hate speech ale zároveň použijí „anticenzurní“ zákony naivně a krátkozrace prosazované pravičáky k tomu, aby všem včetně konzervativců na jejich vlastních platformách zakázaly mazat příspěvky i extrémně levicové.

Cenzura není ani kořen problému, je to jen jeho nejviditelnější symptom. Zdroj problému je monopolní postavení a zneužívání dfominantního tržního podílu gigantických „technologických“ IT firem, které od počátku fungovaly podle mentality, že jsou výjimečné, revoluční a žádná pravidla pro ně neplatí.

Postavení monopolů a obrovskou moc zaškrtit, paralyzovat, podříznout a zničit jakoukoli „nežádoucí“ konkurenci nebo dokonce úplně cizí firmu „technologické“ IT firmy mohou a budou zneužívat i na tisíc a jedna způsobů odlišných, než je jenom cenzura. Zaměřit se na „zákaz cenzury“ znamená nevidět pro stromy les a nařídit léčbu, která se sama stane nemocí.

Ovšem je nutné počítat s tím, že každá akce vyvolá reakci. Právě protože o monopolu Googlu, Facebooku a Amazonu a nutnosti zahájit proti nim antimonopolní řízení a rozbít je se v americké vrcholové politice mluví již několik let, je naprosto možné a pravděpodobné, že umlčení Trumpa a zneužití dominantního tržního postavení ke koordinované likvidaci Parleru bylo naopak „úplatkem“ monopolních gigantů nové levicové politické reprezentaci, aby jim dovolila nadále být monopoly, protože „mrk mrk – když nás necháte zůstat monopoly, můžeme zneužívat naše dominantní postavení v souladu s vašimi politickými cíli„.

Útok na monopoly je zhruba stejně nebezpečný, jako útok na jadernými zbraněmi vyzbrojený a teroristické organizace řídící a financující Pákistán: teoreticky je to malá mocnost a když zcela nepokrytě porušuje pravidla, mělo by být snadné jí zatnout tipec. Prakticky to může skončit pěkně krvavou partyzánskou válkou a Vendettou dotčených monopolistů.

A tak je snazší a politicky bezpečnější řešit zástupná témata jako „cenzuru“, která monopolům nevadí protože vědí, že nakonec to stejně otočí proti svým politickým protivníkům i tržní konkurenci a ještě na tom vydělají.

Související články: