Jelikož mě předběhl kolega-pacient s velmi podařenou recenzí insignie, nebudu si chtít hrát na matku moudrosti. Ač se shodovaly naše základní požadavky (klasické auto, nehybridní, s manuálem), naše rodina potřebovala pramálo praktických prvků, a proto jsme se zvrhli k liftbacku a benzínu.
Na přelomu let 2020 a 2021 jsem se začal poohlížet po novém autě na dlouhé cesty. Můj předchozí Fiat Croma (2. generace) mě věrně vozil 11 let, ale počítadlo kilometrů už překročilo 230 tisíc a blížila se nutná investice do nového DPF, což už mi nedávalo smysl. Navíc jsem očekával zvýšení počtu dlouhých cest do ciziny, což se následně potvrdilo.
K sepsání tohoto článku mě dovedla nutkavá potřeba se podělit o dojmy, které ve mně tento vůz po zhruba roce provozu zanechává. Jelikož drtivá většina na netu popisovaných motorizací jsou chrochtáci s jejich specifickým jízdním a akustickým projevem, který není paušálně na modelovou řadu přenositelný, věřím, že tahle recenze, jestli tomu mohu tak říkat, bude přínosná pro motoristy, kteří v naftě budoucnost neviděli nikdy a mají rádi o trochu víc koní pod kapotou.
Nedávno jsem se po roce rozloučil s Opelem Insignia ST odcházející generace. Přestože jsem s ním najel jen něco kolem 25 tisíc km a tím vyrobil zachovalou roční ojetinu přesně podle představ leasingové společnosti, neodolal jsem pokušení podělit se s vámi o zkušenosti s tímto zástupcem německé nekoncernové konstrukční školy.