Jednoho dne jsem se rozhodl, že jako spokojený majitel dosluhující Lancie Lybry se pojedu podívat (trošku z nudy) do nedalekého bazaru na Lancii Thesis. Zda to byl dobrý nebo špatný nápad zatím nedokážu říct, ale každopádně mě to auto dostalo a já ho chtěl. Auto z daného bazaru nebylo v úplně nejlepší kondici, takže jsem později hledal jinde, dál, a dál, až jsem skončil v Itálii, kde jsem našel auto, které jsem tam prostě nemohl nechat.
Protože mě zaujal článek o dovozu Saaba, a částečně jsem z něj, a z diskuse, čerpal informace, rozhodl jsem se sepsat svůj příběh, jak to vlastně bylo. Budu se snažit příliš nerozebírat vlastnosti a parametry vozidla, spíše se zaměřím to, jak jsem se k tomu dostal, kde všude jsem auto sháněl, a hlavně na koupi a postup dovozu.
Proč Thesis
O pár řádků výše zmiňuji, že nechci tolik psát o autě, nicméně je potřeba vysvětlit, co člověka dožene pustit se do něčeho tak složitého s větším počtem neznámých.
Thesis je auto vyráběné automobilkou Lancia a ve své době šlo o nejlepší, co jste od dané automobilky mohli dostat. Pokud byla Lybra na úrovni Octavie, je Thesis na úrovni Superbu. Samozřejmě v pojetí Lancie jde o něco velmi odlišného, ale obecně můžeme auto zařadit po bok BMW 5 nebo třeba Audi A6 – přímému srovnání se záměrně vyhýbám, jde jen o dokreslení představy, kam by mohlo auto patřit. Odjakživa jsem snil o motoru V6 a autě v „plné palbě“. Byly časy, kdy jsem si takové auto nemohl koupit, protože stálo hromadu peněz a já bych ho nedokázal uživit ani servisovat.
Doba se mění, ceny velkých benzínů padají, a já jsem se na autě naučil občas něco udělat. Ekologové jsou čím dál otravnější a hloupější, takže se nechají oblbnout papírovou spotřebou a stará pořádná auta pomalu mizí, přičemž je nahrazují nová, více ošizená, která někdy konzumují a emitují ještě víc než jejich předchozí generace.
Z mého pohledu tady máme jednu z posledních šancí si koupit pořádné auto ze „staré školy“. Tohle jsem tak nějak věděl, zároveň jsem věděl, že životnost Lybry bude pomalu končit, takže situaci budu muset řešit. Proto jsem využil příležitost se na Thesise podívat, ale rozhodně nemohu říct, že jsem ho chtěl kupovat.
Po pár desítkách minut mě auto dostalo – interiér krásný, exteriér neokoukaný, propracovaný každý detail, super výbava, a taky zvuk a celkový projev benzínové V6. Majitelé HEMI prominou, ale zvuk Bussovy V6 mi přijde snad ještě hezčí než bublání V8. Ten motor má obecně velmi zajímavý projev a při vyšších otáčkách. Ke klasickému zvuku V6 přidává ještě takový zvláštní chrapot, který je spíš charakteristický pro supersporty – aspoň mi to tak přijde. Jak už jsem psal, daný kousek v nedalekém bazaru byl celkem spráskaný, takže jsem auto vlastně nebyl ani projet, ale někde v myšlenkách se to auto neustále vynořovalo.
Hledání po ČR a co jsem vlastně hledal
Začal jsem tedy zjišťovat informace a koukat na inzeráty. Jednu dobu jsem v tom byl docela dobrý, protože jsem věděl informace o všech autech v ČR. Nejde ale jen o mé zásluhy – spoustu velmi cenných informací mi dodali kolegové z Lancia klubu, na technické informace byl jeden nadšenec a „Thesis-bůh“ ze Slovenska. Zároveň mi kluci pomohli zjistit info o autech, které ode mě byly dosti vzdálené. Byla to taková kolektivní práce super lidí, kterým tímto moc děkuji.
Myslím, že jsem viděl asi 8-10 aut. Primárně jsem chtěl benzín, ale říkal jsem si, že pokud objevím pěkný nafťák, tak bych šel i do nafty, stejně tak – kdyby mě nadchnul menší benzínový motor s turbem, asi bych do něj šel. Ať to upřesním, auto se dodávalo se čtyřmi benzínovými motory – 2.0T, 2.4, 3.0 a později 3.2. První dva jsou pětiválce, třílitry jsou šestiválce. Zavrhnul jsem pouze benzín 2.4, protože mi úplně neměl co nabídnout. Dieselové motory byly vždy pětiválce o objemu 2,4L , s tím že starší JTD je povětšinou bezproblémový a novější JTDm mohou už trochu potrápit EKO kurvítka spojené s EURO4. Novější diesel jsem logicky moc nechtěl.
Auta v ČR
Abyste se dokázali přenést do českých autobazarů, přidávám stručný popis, jak vypadaly zdejší vozy. Ono to totiž někdy může vypadat, že naše bazary jsou charitativní organizace, které v zahraničí koupí drahé auto, vymění mu rozvody a kapaliny, navíc půlku ceny doplatí ze svého a pak jej zde levně prodávají. Myslím, že spousta prodejců by si zasloužila nakopat zadky za jejich přístup a podvody. Ideálně to vše ještě veřejně rozmazat na internetu. Ale o tom to teď není, takže to přejdu s informací „Lokalita->Barva+Motorizace->Popis“.
Severní Morava – Tmavě modrá 3.0V6 LPG – najeto údajně 120tis., reálně asi více, protože alcantarová sedačka řidiče byla dost zničená, motor V6 měl velmi nerovnoměrný chod a zhasínal, v autě byl asi i nějaký problém s elektikou, LPG bylo zapojeno velmi zvláštně – v kabeláži jsem se nedokázal vyznat, LPG systém jsem nedokázal identifikovat, auto nemělo to CZ papíry, dvířka od pojistkové skříně byly vytržené, cenovka kolem 80tis.
Severní Morava – Stříbrná 2.4JTDm automat – v autě se kouřilo a dost to v něm smrdělo, na inzerci bylo možná přes rok, trochu zlobila elektronika, sem tam nějaká popraskaná hadice v motoru, hluk od řemenů, nebyl jediný díl na karoserii, kde by nebyl škrábanec nebo promáčklina – cenovka kolem 65tis.
Severní Morava – modrá 2.4 JTD manuál – docela rozumný stav, chrastil řetěz olejového čerpadla, sedačka zažila svoje, kulisa řazení mlela z posledního, docela špatně to brzdilo. Jako jedno z mála aut jsem ho chtěl i projet – i přes problémy to byla slušná nabídka. Cenovka kolem 60tis.
Jižní Morava – světle modrá 3.0 V6 automat – auto mělo deklarovaných 120tis., uvnitř modrá alcantara a musím nechat, že hezčí interiér jsem neviděl – čistý a neopotřebený. Auto ale někdo polil kyselinou a bohužel nevynechal jediný díl. O tomto jsem dlouho uvažoval, a kdybych nesehnal nakonec jiné auto, tak bych ho možná koupil. Nevýhoda byla, že se prodávalo už asi rok a prodejce se moc nestaral o umytí, navíc některé díly podvozku jsou dost náchylné na korozi. Auto, které stojí přes rok „v kopřivách“ může skrývat mnoho pastí. Cena odpovídající: 50tis.
Jižní Morava – tmavě šedá 2.4JTD manuál – prodejce byla „známá firma“ se spoustou negativních recenzí, což mě neodradilo a jel jsem se podívat. Interiér byla béžová alcantara, která zažila svoje. Auto celkově škaredé, orvané, hodně opotřebené. Tohle jsem jako jedno z mála nechtěl ani otevřít. Cenovka 80tis.
Mohl bych pokračovat panem „pohádkářem“ z Čech, který auto draze opravil, ale pak se mu nechtělo v něm jezdit ani udělat STK. Jiný pán si koupil auto z Prahy, a když zjistil, že nebrzdí a má problém s motorem, tak se ho snažil o 5 tis. dráž prodat na Moravě. Nejvtipnější byl člověk někde od Kroměříže, který se snažil vylítané auto prodat a vždy potřeboval na závěr inzerátu uvést důvod – nejprve to byla nemoc, pak to bylo dědictví v podobě BMW a poslední co vím, bylo tvrzení, že si auto s automatem koupil po dobu, co měl zlomenou ruku.
Na první pohled tady máme asi nejlevnější auta v celé EU, takže je potřeba dodat, že kvalita odpovídá ceně. Auto s vyšší cenovkou, které je v pořádku, pak vypadá docela exoticky.
Jedno zdánlivě nadějné auto bylo v Polsku, dokonce ho i nafotili u nějakého dražšího domu, takže měl člověk pocit, že auto asi vlastnil majitel s dostatkem prostředků na to, aby se o něj postaral. Po příjezdu do autosalonu na kraji města přišlo vystřízlivění. Auto nemělo snad jediný plast nebo kryt, který by se někdo nesnažil vyloupnout, vypáčit nebo jinak nešetrně otevřít. Zlobila elektrická ruční brzda a celé auto se i na volnoběh i během jízdy divně chvělo.
Rozšíření okruhu hledání
Po totálním znechucení z ČR a blízkého okolí jsem už nic nechtěl vidět. Kvůli tomu mi možná „utekl“ jeden vínový Thesis někde z Libereckého kraje v super stavu, ale hold mi už došla trpělivost a jakékoliv hledání v CZ a okolí jsem už bral jen jako ztrátu času.
Servery mobile.de a autoscout.de jsem znal. Díky znalejším a nápomocným kolegům jsem ale objevil spoustu dalších inzertních serverů podobných našemu Bazoši nebo Sbazaru. Rady od nejzkušenějšího servismana zněly, že je dobré hledat auto v Itálii, protože v Rakousku a Německu prý dost solí a stav auta by nemusel být dobrý. Začal jsem tedy prohledávat italské servery Autouncle.it, Subito.it a Kijiji.it .
To, co tam nabízeli, nevypadalo špatně. Problém byl trochu v komunikaci.
Pokud Italovi napíšete Anglicky, odepíše, řekl bych tak 1 z 10. Když jsem jim napsal Italsky, odepíšou tak 3 z 10. Není pro ně problém odpovědět do předmětu zprávy, nebo třeba jen třemi slovy. Nicméně už to je pokrok. Na druhou stranu, pokud Vám odpoví perfektní angličtinou, taky to není výhra – jednak to jsou lidé, kteří mají vraky naleštěné a připravené pro export, nebo na vás něco šijí. K tomu se dostanu. Zkrátka – dokud nejste na místě, tak vás mají tak trochu v paži.
Přípravy na Itálii
Byli jsme dohodnutí už delší dobu, že na dovolenou vyrazíme do hor do Itálie. Po znechucení z ČR jsem připouštěl i scénář, že se podíváme na pár aut, zhodnotíme, že to nemá smysl a budu hledat jiný typ vozu.
Asi týden před odjezdem jsem se několik hodin denně věnoval hledání aut, jejich posouzení, a komunikaci s prodejci.
Připravil jsem si taky překlad nejdůležitějších „nákupních“ vět a překlad názvů automobilových částí. Naučil jsem se pozdravy, sem tam nějakou větu, plus nejdůležitější názvy a pojmy z automobilové techniky. Nejvíc práce mi dala příprava obrázkového „manuálu“, jakým způsobem auto dostat z Itálie do ČR. To mi mělo pomoct, abych Italovi dokázal vysvětlit, proč potřebuji odjet s jeho SPZ.
Jak dostat auto u Itálie do ČR
Musel jsem se zabývat (v té chvíli ještě teorií), jak dostat auto z Itálie do ČR. Dost poučných informací padlo v diskusi u článku „Přes Alpy pro Saaba“, takže jsem už aspoň trochu věděl, s čím můžu a nemůžu počítat. Doptával jsem se také dvou kolegů, kteří si tohle auto přivezli. Níže je tedy stručná rekapitulace základních možností.
- Převoz na italských SPZ
Tohle platí asi za nákladově optimální variantu, kdy auto může odjet po vlastní ose, ale ekonomickou výhodu doprovází spousta rizik.
Postup by měl být takový, že v Itálii koupím auto, přesvědčím Itala, aby mi nechal jeho SPZ. Zaplatím pojištění na VIN kód přes nějaký český pojišťovací server a Ital mi nechá velký techničák, oba máme smlouvu o koupi. Sednu do auta a dojedu do ČR, projdu přes emise a dovozovou STK.
Následně Italovi zpět v balíku pošlu jeho SPZ, techničák, a doklady potvrzující, že jsem auto přivezl – jako doklady by měl stačit vypsaný CMR a nějaký jejich doklad CDP.
Až to Italovi přijde, tak auto u nich na základě mnou dodaných dokumentů odhlásí a pošle velký techničák sem do ČR. Následně probíhá standardní proces přihlášení auta z dovozu.
Nevýhodou je časová náročnost, plus značné riziko, že se to někde zasekne a člověk si přiveze auto, které může maximálně rozebrat na díly. Ital také může chtít zálohu, za to že značky na autě nechá.
- Převoz na kamionu (podvalníku)
Auto se v Itálii odhlásí, odhlášené se naloží na kamion, v autě jsou ponechány kopie dokumentů pro případ nějaké kontroly, následně se auto v ČR složí, projde přes emise a dovozovou STK a dál navazuje přihlášení auta z dovozu.
Je to dražší, než převoz po vlastní ose, ale teoreticky bez starostí. Nevýhoda je, že po dovozu sem nemá auto SPZ, takže ho přepravce musí složit přímo před ME+STK a následný pohyb auta po vlastní ose není teoreticky možný.
- Převoz s převozními značkami
Německé převozní značky jsem zavrhnul. Takhle to řešil člověk, který vezl Saaba, ale po přečtení příspěvků člověka s loginem „integrale“, který popisoval mega problém, kdy ho při podobné akci chytli, jsem německé převozní značky zavrhnul.
Četl jsem hodně informací, že Italové nemají převozní značky. To z mého pohledu není pravda, akorát je složité ty značky získat. Bohužel jsem se touto cestou nevydal, takže následující informace berte s rezervou. Mělo by to fungovat tak, že samotná SPZ stojí asi 50 EUR, vyřizuje se zhruba 3-30 dnů a k ní je ještě nutné dokoupit pojištění. Pojištění vyšlo tuším 200 EUR na 3 dny. Tyto informace vychází z komunikace s místním člověkem a informací na internetu. Vzhledem k tomu, že jsem v IT nemohl čekat náhodně dlouhou dobu, jsem do toho nešel.
- Jiná řešení (více či méně legální způsoby)
Napadlo mě samozřejmě, že by se dala sehnat česká SPZ a papíry ze stejného auta. Dokonce by nevadila ani odlišná barva aut – stačilo by, aby souhlasila motorizace, protože Italský policista těžko bude kontrolovat VIN… a jestli bude v malém CZ-TP napsáno „stříbrná“, tak si to asi těžko přeloží. V mém případě nereálné – jednak jsem nevěděl jakou motorizaci koupím a taky by mi papíry a SPZ asi nikdo nepůjčil.
Ještě šílenější nápad by byl, si sám vyrobit doklady z nějaké exotické země, nechat si vyrazit profesionálně vypadající SPZ s nějakou zajímavou barvou a normálně s tím odjet. Pravděpodobnost kontroly je malá a kontroly VIN je ještě nižší.
Zpátky do reality – jsou to hezké teorie, ale když stojíte v Itálii u auta konkrétního auta, tak už je pozdě.
Vyrážíme na lov
Bylo 5 ráno, zvonil budík a nás čekala cesta přes hory. Vzdálenostně asi 180 km, ale časově asi 3,5 hodiny. Šplháme do kopců a za svítání projíždíme kolem Marmolady. Průměrná rychlost asi 40 km/h. Cesta utíká strašně pomalu – na to tady nejsme zvyklí, tedy krom D1, tam je to někdy podobné a ani nemusíte jet přes hory.
Předchozí den jsem si finálně emailem potvrdil 2 auta, s tím že na další 2 jsem se chtěl jen tak podívat – buď tam budou, nebo ne. V tašce počítač, diagnostika, silná LED baterka, endoskop, v autě připraven pro jistotu měnič z 12V na 230V, kdyby bylo potřeba počítač dobíjet.
Po přibližně 3 hodinách přijíždíme na první auto v Pordenone.
Auto 1: Thesis 3.0 V6 za 3300EUR.
V emailech komunikovali slušnou angličtinou, komunikace na místě také na slušné úrovni. Už podle snímků z googlu to ale bylo takové to vrakoviště s bazarem. Nic jsem si od toho nesliboval a očekával jsem nějaký „recyklovaný“ vrak, což se potvrdilo. Auto bylo bourané, nástřik některých dílů byl proveden na špinavé auto, rezavé brzdy, do auta se někdo přes dveře řidiče i spolujezdce snažil dostat páčidlem, auto nereagovalo na klíč a po otevření byla veškerá elektrika úplně mrtvá – jako bez baterie.
Co se ale musí nechat tak podvozek vypadal stejně jako na rok starém autě v ČR.
Pán byl sice ochotný a slušný, ale řekl jsem mu, že jsem čekal lepší stav. Chtěl se začít bavit o ceně, ale nemělo to smysl, tak jsme jeli dál směrem na Treviso.
Po cestě jsme viděli autosalon Fiat – kde venku za plotem stál krásný vínový Thesis.
Auto 2: Náhodně nalezený Thesis v autosalonu
Po chvilce kdy nebylo možné se s pánem v saku domluvit, zavolal nějakou paní, která mluví anglicky. Byla to dcera majitele autosalonu – musel jsem se trochu usmát, protože to byla taková hubená potetovaná, opálená paní s botami na jehlách. Skoro bych řekl, že potenciální zájemce o auto přesvědčuje i jinak, než vlastnostmi nabízeného vozidla.
Ptali jsme se, zda je vínový Thesis venku na prodej, ale nebyl. Řekla ale ať jdeme za ní… autosalon byl docela velký a v jednom rohu, za palmou a dalšími auty stál jiný Thesis. Ten na prodej byl. Motorizace 2.4JTD – zvenku slušný, ale vevnitř dost zanedbaný, veškerá kůže byla skoro na odpis. Ptali jsme se na cenu, tak nás vzala do kanceláře, zeptala se tatínka, a na papírek napsala 7000 EUR. Slušně jsme poděkovali a jeli dál.
Po cca 100km jsme se dostali na další místo. Podle street view mělo jít o menší autosalon se servisem.
Auto 3: 3.0V6 s najetými 90tis. km , cena 4500 EUR
Po vítězném příjezdu k autosalonu jsme zjistili, že tam mají jen nová auta a starší auta mají na jiné adrese. Naštěstí to bylo asi 800m, což jsme došli pěšky. Do toho auta jsem vkládal celkem velké naděje, protože podle fotek vše vypadalo velmi slušně, emailem jsme si vše potvrdili den předem, takže byla velká naděje, že by to mohlo vyjít.
Drobný zádrhel přišel už u vstupu, kdy vůbec nechápali, co po nich chceme, ale po chvíli nás zavedli do kanceláře, kde seděl velmi protivný a povýšený Ital. Říkal jsem mu, že jsem psal email a že se jedu podívat na 3.0 V6 z inzerce – anglicky to nefungovalo, ale bohužel ani Italsky. Díval se na nás jak na idioty a kroutil hlavou. Asi 30 sekund jsme tam stáli, dívali se na sebe, krčili ramena a on se pak sebral, že se jde zeptat. Po chvilce se vrátil, že tady takové auto nemají. Počítač s emailem jsem měl, takže jsem začal vybalovat počítač, abych mu ukázal, že jsme spolu ještě včera komunikovali, ten ale nechtěl vidět a najednou vstal, a ať za ním jdeme ven.
Venku jsme přišli do rohu areálu mimo zastřešenou část, kde stálo auto. Nebyl to benzín, ale diesel s automatem, dost zaprášený, a dost rezavé brzdy – takže to minimálně rok nejelo. Pán najednou začal trochu umět anglicky a přestal se na nás dívat hodně debilně ale jen mírně debilně. Auto jsem moc nechtěl, ale zeptal jsem se na cenu – 8000EUR. Tím pádem už jsem auto vůbec nechtěl a debilně jsem se tvářil já na něj. Prý má jen tohle a jednoho benzína prodal asi před rokem a půl a že jsme se asi nepochopili v emailu.
Z mého pohledu tady nešlo o chybu, ale vyloženě „past“, protože detail motorizace byl v předmětu emailu i v těle emailu, k obyčejnému nedorozumění nemohlo dojít.
Dál byla siesta, takže nemělo smysl objíždět bazary, tak jsme se jeli podívat do Benátek – k tomu snad jen to, že kdybych si speciálně zaplatil zájezd ČR->Benátky tak neměl pocit dobře využitých peněz (a času), ale když jedu 20km okolo, tak se to dá.
Z Benátek jsme pokračovali dál na západ.
Asi 3km před dalším městem jsme jeli kolem benzínky, kde jsme náhodou zahlédli jedno auto.
Auto 4 – náhodně objevený 3.0V6
Auto se prodávalo improvizovaně v areálu benzínky. Zastavili jsme tedy, ať se podíváme. Na první pohled žádná sláva, ale zase nic zavržení hodného. Sem tam nějaký škrábanec a jedna větší promáčklina. Auto vypadalo, že v historicky krátké době ještě jezdilo. Ptám se tedy zájemce o jiné auto, kde se dá zjistit více informací, ten mi ukazuje malý autoservis naproti přes cestu.
Přicházím dovnitř, vevnitř mi rozumí moje naučené věty, ale už nejsem takový machr, abych jim rozuměl odpověď, takže přepínáme na angličtinu a pán za pultem někoho volá. Přichází jiný pán, chápe rychle, bere klíče a jdeme se podívat na auto.
Motor vypadá slušně, startuje slušně, akorát interiér je dost poničený. Vypadá to, jakoby auto vlastnil někdo, kdo pracuje s asfaltem, a má stále ruce od asfaltu. Na druhou stranu je to benzín a je to V6 – cenovka 3900EUR. Se vstřícným pánem si nějaký čas povídáme, jednak o tom, že auto prodává zákazník, kterému ho servisoval, ukazuje nám, co bylo měněno. Pak jsme krátce vzpomínali na historii Lancie. Nabízel nám, že nás vezme dovnitř na kávu, nebo že auto můžeme projet.
Kávu nestíháme, protože chceme vidět ještě 2 další auta. Projet to jednak nestíháme, i když jsme hodně blízko tomu, jak by to mělo vypadat, ještě to není úplně ono. Bereme si vizitku, podáváme si ruce a odjíždíme pokračovat v hledání.
Po 3 km přijíždíme na kraj dalšího města do průmyslového areálu. Přesnou adresu chvilku hledáme. Jako Češi máme asi super pověst, protože při zaparkování u výrobní haly vede aut zaměstnanců, se ty auta najednou začaly zamykat a zavírat pootevřená okna.
Auto 5 – 3.2 V6 – cena 3000EUR !!!WIN!!!
Od auta jsem si vůbec nic nesliboval – fotka je z nějaké výrobní haly s 2 roky starým datem. Popis žádný a další foto taky ne, ale bylo tam celé jméno prodávajícího. Na emaily nereagovali, takže jsme to šli fakt jen zkusit.
Zvoníme na zvonek a z okna v patře vykoukne Ital. Pokoušíme se vysvětlit, že někdo u nich ve firmě asi prodává auto a že bychom se chtěli podívat. Ital nechápe – angličtina, italština, nic nezabírá. Sice se nám pokouší něco vysvětlit, ale kroutí u toho hlavou. Tak mu ukazuju telefon, ať tomu člověku zavolá. Zase kroutí hlavou. Mávám rukou a Ital zavírá okno. Čekáme asi 30 sekund, jestli něco nebude, ale když nic nebylo, tak jdeme zpět na parkoviště. Nadáváme na jejich jednání a komunikaci. Nevím proč, ale napadlo mě se na konci ulice ještě otočit, a vidím, jak k nám jde Ital a mává telefonem. Obracíme se a jdeme zpět.
Ital předává telefon, na druhé straně je slušně anglicky hovořící člověk, který nám říká, že auto ještě má a že jeho syn nám teď otevře a můžeme se jít na auto podívat a že on dorazí za 15 minut.
Jsme z toho otrávení, za celý den utahaní, ale přece to nevzdáme – jdeme za Italem, procházíme recepci, přecházíme nádvoří a jsme ve skladovací hale. Vzadu v rohu stojí Thesis.
Na první pohled slušný stav. Sem tam nějaký škrábanec nebo odřenina, ale nic hrozného. Ital na chvíli zmizí, že jde pro klíče. Vhodný čas pro rychlou kontrolu – lehám na zem, koukám na podvozek, kontroluji mírně špatně napasovaný přední nárazník, hledám nějakou past.
Za chvilku se Ital vrací, nerozumíme si vůbec nic, ale nastartování auta pochopí. Motor se s mírnou neochotou roztáčí, ale naskočí už bez váhání, krásně na všech 6 válců. Nikde není slyšet žádný rachot, klapot, hučení. Koukám do motoru – čisto, sem tam trochu prach, ale vše ostatní originální a netknuté. Zkouším kola, s vědomím toho, jak je náprava náročná s tím ze všech sil lomcuju do všech stran – Ital se tváří jak kdybych chtěl ukrást kolo, ale když na něj kývnu, že je to v pohodě, tak se poprvé usměje. Kola jsou navíc bez větších vrypů a škrábanců.
Interiér druhý nejhezčí jaký jsem viděl, akorát dost poškozená sedačka řidiče – říkám si, že s těmi 120 tis. asi trochu kecali, ale vše ostatní je ve slušném stavu. Chci auto projet, tak vytahuji připravené překlady, ať jsem schopen mu to vysvětlit. Odpovídá ale, že mám počkat 5 minut.
Přichází scéna jak u amerického filmu – šero v hale prosvítí xenony a do haly vjíždí černá Lancia Thema (Chrysler 300C s maskou Lancie), navíc neparkuje vedle, ale o kus dál. Přemýšlím, jestli nám teď prostřelí hlavu, nebo jestli budou chtít ty prachy, co jsme na auto měli mít. Vystoupil starší mohutnější pán (to vysvětluje tu sedačku) v drahém saku a polobotkách. „Náš“ Ital k němu hned běží, něco si vysvětlují a pak pán přichází. Podává nám ruku, usmívá se a anglicky se ptá, jestli se mi auto líbí. Říkám, že ano, ale že bych ho chtěl projet – ať vím, v jakém stavu je „cambio automatico“ – automatická převodovka.
Dál jsme jednali s Italem starším, anglicky mluvícím – ten první zmizel. Pan Ital starší byl majitel celé plastikářské firmy.
Sedáme do auta, ale řídí starší pán (mě řídit nenechal, ale bral jsem, že se pak asi vyměníme). Motor už byl zahřátý, protože bylo horko, a během obhlížení auta asi polovinu času běžel. Snad se trošku zahřál i automat. Vyjíždíme z brány a já se snažím vším možným poslouchat, sledovat a odhadovat jak na tom je automat. Snažím se poslouchat, jak tam rychlosti skáčou, jestli neslyším prodlevy, jestli to nebude během řazení škubat / vibrovat / bouchat atd.
Projíždíme městem a asi po 3 km zhodnocuji z místa spolujezdce, že to nevypadá špatně a říkám, že to můžeme klidně otočit. Pán nás ale chtěl svézt víc, ať vím jistě, že tomu nic není. To mi přijde trochu divné, takže se otočím dozadu a díváme se na sebe, jestli v tom zase není nějaká bouda. Padl vhodný návrh, že pokud se bude chtít vyměnit v řízení, tak jedině ve chvíli až z toho auta vystoupí i on a udělá aspoň 3 kroky na nějakou stranu – celkem dobrý nápad.
Na klidu nám nepřidalo ani to, že to Ital vzal na dálnici. Vzal papírek u mýtné brány a zašlapává plný plyn – auto krásně táhne i dobře řadí, během chvilky tam máme asi 200km/h. Tak říkám znovu, že za mě už je to opravdu OK, že není potřeba to dál testovat. Jeli jsme ještě asi 5km, pak jsme se otočili u nadjezdu a vraceli se zpět. U mýtné brány se o dvě auta před námi zrovna někdo zasekl. Auto přímo před námi řadí zpátečku a couvá… málem jsem neměl co kupovat, ale Ital tam rychle vrazil zpátečku a dupnul na to. Nakonec další výhoda pro mě, protože u automatů se má zkusit i couvání do kopce. Pásy se nám celkem zařezaly do ramene, takže si myslím, že po téhle stránce je automat taky v pořádku.
Kupodivu nás nechtěl nikde zavézt a žádat výkupné, takže jsme dorazili zpět do haly. Já jsem už po těch prvních 3 kilometrech věděl, že to auto je ve slušném stavu a že asi nic lepšího neseženu, a za lepší prachy už vůbec ne. Potvrdil jsem, že auto chci, což odstartovalo náročnou administrativní akci.
Administrativa
První den, kdy jsem auto objevil se toho už moc vyřešit nedalo. Po návratu z testovací jízdy bylo asi 17:00. Předal jsem Italům připravený papír, kde jsem měl popis, jak chci auto odvézt – cílem bylo odjet na jejich SPZ a pokračovat „posílací“ metodou. Ohledně platby mi to bylo jedno – jen jsem tušil že nějaký větší obnos by se neměl předávat cash.
Italové zjišťovali, volali, ptali se, ale někdo jim můj navrhovaný postup nedoporučil. Auto bylo psané na firmu, tak z toho měli strach. Informace ale neměli na 100%, tak jsme se domluvili, že další den přijedeme v 9:00 a dořešíme to.
Podobně to bylo s platbou. Nejprve říkali, že berou klidně cash. Prachy jsem u sebe neměl a spoléhal jsem na to, že částku dokážu vybrat – případně bych poprosil účastníky výpravy aby také vybrali a poskytli mi one-day půjčku. V bance jsem zjišťoval limit výběru z bankomatu a říkali mi tuším něco o 40 tis. Kč. Nebylo to omezení ze strany účtu, ale ze strany karty, nebo případě ze strany bankomatu. Italům první cash nevadil, ale pak nějak otočili, že to chtějí na účet. Po cestě zpět jsme ještě volali do banky a ptali se, jak se dá nejrychleji poslat platba – bylo nám doporučeno to poslat jako expresní platbu do zahraničí. Když platbu stihnu zadat do 10:00 tak by se to mělo ten den provést.
Druhý den jsme si zopakovali 3-hodinovou cestu „dolů“ na jih. Asi 45 minut jsme se zdrželi v zácpě, takže jsem měl do desáté hodiny asi 30min. Naštěstí měli Italové vše připraveno, takže jsem dostal papír s IBAN a mohl to hned sypat do počítače. Za 5 min bylo vyřešeno, tak ze mě spadl stres, že to nestihnu zaplatit.
Italovi staršímu jsem oznámil, že je to zaplaceno. Ten mi oznámil, že to pojedeme odhlásit, ale že mnou navrhovaný postup, že autem odjedu na jeho SPZ, nebude možný – ale že mi pomůže a zeptá se mi na přepravní značky. No moc dobře to nenačasoval, ale já bych do toho šel asi i tak. Asi mi taky věřil, protože během 10minut jsme vyjeli na úřad auto odhlásit.
Přijeli jsme tedy na úřad, kde byl typický úřednický idiot – nemusím znát jejich řeč, abych to podle gestikulace viděl, že ten člověk je pomalý, neochotný, otrávený a ještě k tomu hloupý a na vše se musí zeptat. Vzali si ode mě doklady, od něj papíry od auta a pak spolu dlouho něco řešili. Chvilku to vypadalo, že se strhla slovní přestřelka a že to snad ani nepůjde, ale po chvilce se to uklidnilo a úředník vypočítal poplatek 85 EUR za odhlášení a dal Italovi instrukce.
Zpracování „na počkání“ prý nebylo možné. Když jsem se ptal, zda to nejde ještě týž den, a Ital tlumočil dotaz úředníkovi, tak jsem pochopil, že úředník je takový kokot, že to určitě nejde.
Dohoda byla taková, že odpoledne po siestě přiveze Ital sundané značky z auta, oni to budou dál zpracovávat a další den se tam zastavíme a finálně to dořešíme. Zjistil taky, že převozní SPZ se vydávají v nedalekém větším městě, ale že tam musíme být brzy ráno – cestou mi pak vysvětloval, že se člověk dostane k prvnímu úředníkovi, který ho jakoby jen přeřadí za dalším úředníkem, takže to může mít více úrovní a musíme tam být kolem 8 ráno. Tím způsobem se dá vyřídit převozní SPZ, ale říkal narovinu, že si nemyslí, že by to vyšlo ještě v pátek.
Takže jsme jeli 3 hodiny cesty kvůli poslání peněz přes internet a ukázání se úředníkovi (jakože že fakt existuje magor z ČR, který si pro to auto dojel osobně)… no a pak jsme jeli zase 3 hodiny zpět. Asi nemusím rozvádět, jak jsem z toho byl nadšený.
Po cestě z úřadů zpět mi už docházelo, že odjet s autem po vlastní ose je věc téměř nemožná, takže jsem přemýšlel, jak to vyřešit.
Nejprve jsem volal jednomu člověku, který prodává díly na IT auta zároveň vím, že má pořádné auto, se kterým nabízí odtahové služby. Kromě drobných komplikací s nosností vleku to bylo reálné, ale cena se všemi poplatky se blížila 25 tis. Kč. Cenu nerozporuji, obecně byla ještě dobrá, ale přemýšlel jsem, zda by se nedalo vymyslet něco levnějšího.
Večer jsem hledal jiné řešení… Když jsem před Itálií dělal přípravy, tak jsem narazil na jednu firmu, která nabízí asistovaný nákup auta v Itálii a také přepravu aut na kamionu. Tehdy jsem se doptával i na možnost přepravy a orientační cena byla asi 1/3 toho, kdybych si objednal extra podvalník jen pro sebe. Tehdy mi ale z telefonu vyznělo, že mají na několik dalších týdnů plno.
Zkusil jsem tedy google a našel jinou firmu. Volal jsem jim a nic nebyl problém. Vozí auta ze spousty míst v EU, na stránkách měli v referencích i automobilky, na daném místě by byli asi příští týden, náklaďáků mají hodně, dovezou to z místa A na místo B. Poslal jsem dotaz ještě emailem, potvrdili jsme si to, cena okolo 9000 Kč.
Jiné varianty neměly smysl – nemám řidičák nad 3,5tuny a pronájem řidiče s patřičným oprávněním + pronájem auta a vozíku vyjde na půlku nákupní ceny auta.
Třetí den jsem toho měl fakt už dost, zase vstávání, zase cesta 3 hodiny atd. Italovi jsem ještě předchozí den napsal, že brzy ráno nedojedu, že vyřizování převozní SPZ vzdávám a že si domluvím přepravu jinak. Takže jsme nemuseli vstávat ve 4.
Cestou jsem si říkal, že jestli nevyjde to odhlášení, tak už to bude opravdu špatné, protože jsme měli v plánu o víkendu odjet. Když jsme se s Italem potkali, měl už nachytanou fakturu a smlouvu – ukazoval mi, že na faktuře je PAGATO, tedy že jim moje platba dorazila.
Na úřadech naštěstí vše vyšlo – když jsme přijeli, tak bylo vše připraveno, já jsem vysolil 85 EUR. Na velký techničák dodali nalepovací část, kde bylo napsáno, že vozidlo jde na export do ČR + jeden další papír jako potvrzení o odhlášení…. a za 10 min jsme odcházeli.
Ital byl celou dobu úplně na pohodu – byl to pán přes 70 roků, vždy velmi slušně oblečený. Po odchodu z úřadu měl asi ještě lepší náladu, tak nás vzal na snídani. Ve většině případů jde lidem při prodeji čehokoliv o prachy a bylo by naivní si myslet, že ne… nějak jsem ale cítil, že tento člověk chtěl za auto dostat aspoň něco, ale neměl důvod se mě snažit jakkoliv podrazit.
Po snídani jsme přijeli zpátky do firmy. Auto už stálo bez SPZ. Poprosil jsem ještě o chvíli času a finálně potvrdil přepravní firmě objednávku. Domluvili jsme se také, že v autě by měla být kopie velkého techničáku, smlouva a potvrzení o odhlášení. Tím, že to bylo od firmy jsem měl ještě fakturu. Do emailu jsem přepravcům měl poslat VIN kód.
Udělal jsem ještě 5 fotek auta – jednak proto, kdyby Italy napadlo mi poslat něco jiného, nebo mi liťáky vyměnit za plechy, nebo kdyby to přepravce někde orval.
Papíry jsme dali do auta, Ital si z auta vytáhl 5 originálních CD klasické hudby. Donesl mi taky asi 4 nebo 5 knížek k autu, včetně vyplněné servisky. Klíče měl ale jen jedny – to jsem si nepohlídal, ale slíbil mi, že se podívá po těch druhých.
S přepravcem jsem byl domluvený, že tam nejspíš pojedou příští týden, asi středa až čtvrtek a potvrdili jsme si, že mi dají cca 24 hodin dopředu vědět. Přece jen Ital jako majitel firmy tam nebyl vždy a tak aby věděl, kdy má přijet auto předat.
Naposledy jsem se podíval na „své“ auto, vzal si tu hromadu papírů, knížek, manuálů a šli jsme. Rozloučili jsme se a další osud auta byl v rukou přepravce.
Přeprava
V Itálii to nebylo lehké, ale bral jsem, že to nejhorší mám za sebou. Samozřejmě jsem měl trochu strach, jestli tam to auto nerozeberou na díly, nebo mi z toho ještě něco nevytáhnou – nevypadali na to, ale člověk nikdy neví.
V pondělí jsem plánoval týden. Měl jsem nějaké cestování, tak jsem volal přepravci, jak to vidí. Potřeboval jsem vědět, jestli tam pojedou tak jak slíbili, nebo zda tam budou jindy – následující komunikace s přepravcem vypadala následovně:
Pokus první – dispečer první
– „Budeme tam ve středu“. Píšu tedy Italovi že to má na středu nachystat a kolem 12:00, kdy nemám slibované info předem volám dispečerovi…
– „Budeme tam ve čtvrtek“, píšu Italovi update a čekám na telefonu
– ve čtvrtek dopoledne volám dispečerovi, ať zjistím, kdy tam budou, abych to mohl domluvit – „Budeme tam odpoledne, zatím jsme jinde a nakládáme auta“
– později odpoledne volám, kdy tam tedy budou, protože Ital to zabalí a nebude čekat do večera
– „Budeme tam zítra, máme problém na nakládce“. Dispečer už je naštvaný, že mu volám – vysvětluje mi, že oni to vozí jako rohlíky a že neexistuje, abychom si takhle stále volali a slibuje mi, že auto odvezou
– Další den, tedy v pátek to dopoledne nevydržím a volám – dispečer nebere telefon
– pak píše SMS že ještě nic neví
– pak píše že vyjíždí (posílám Italovi už asi 5.email s aktualizací)
– měli jet cca 200km, takže po 4 hodinách to píšu SMS jak to vypadá, protože Italovi musím zavolat a domluvit se sním, navíc chtěl znát SPZ kamionu a jméno řidiče, aby auto nedal někomu jinému
– dispečer stále nemá info, tvrdí že kamion je nakonec ještě na nakládce… a že od nějakého jiného auta ztratili klíče a to blokuje nájezd, nejspíš tam budou na poslední chvíli kolem 16:00
– držím Itala v napětí, ať mi neuteče domů
– 16:15 to nevydržím a volám, jestli tam přepravní firma bude… dispečer mi zničeně říká, že dnes to nedají
– další termín je následující týden úterý nebo středa
Pokus druhý – dispečer druhý
– v úterý jsem klidný, vím jak probíhá jejich plánování
– ve středu v 9:00 dostávám email od dispečera 2, že mám kontaktovat Itala a že tam dnes budou
– píšu Italovi, že dnes už asi doopravdy přijedou
– ve středu kolem 13:00 to zase nevydržím a volám druhému dispečerovi, jak to vypadá a ten už termín natahuje, že buď dneska – nebo zítra, protože jsou ještě asi 250km a nakládají – tedy buď nadoraz ve středu, nebo ve čtvrtek ráno
– ve středu po 16:00 se zkontaktujeme a už je jasné, že to bude ve čtvrtek – info je, že ve čtvrtek ve 12 tam budou
– už se cítím jako největší debil na světě, Ital seděl celou středu a čekal, tak už je asi taky patřičně vytočený
– ve čtvrtek se zase snažím být v klidu, ale v 1 mi to nedá a píšu SMS dispečerovi
– ten odepisuje, že tam dojedou tak mezi 2-3 a že mi dá vědět
– zase žádný kontakt – ve 4 to nevydržím a píšu další SMS a dostávám info, že auto je naloženo
– 16:15 přichází email i od Itala, takže mám radost, že nenaložili jiné auto
– nakonec volám ještě jednou, abych se dozvěděl orientační termín dodání auta – to je plánováno buď na víkend, nebo na pondělí – opět nic moc přesného, ale to už mi nevadí
Jak jsem říkal, nechci tady prát špinavé prádlo, ale za sebe osobně nemohu doporučit přepravní firmu ze zlínského kraje, jež ve svém jménu nese název řemeslníka, který připojuje domy na různé sítě. Například „Plynař-transport“. Název je samozřejmě jiný, ale to Vám dojde, když jméno jejich firmy uvidíte. Možná jsem měl extrémní smůlu a ti lidé za to nemohli, nebo jsem měl specifické požadavky… no ale dalo se to zvládnout lépe. Termín mi nevadí, ale mizerná komunikace a plánování.
V mezičase jsem řešil další problém – jak se s autem beztrestně pohybovat po městě. Dochází mi při tom víc věcí – jednak to, že přímo před STK ten kamion asi nedokáže dojet kvůli šířce cesty. Navíc nechci, aby auto parkovalo bez dozoru před STK, než se vyřídí všechny papíry. Co se týká zákonů, tak jízda bez SPZ je likvidační hlavně ohledně bodů a odebrání řidičáku, navíc pokud tam dám jinou SPZ tak je to za stejnou sazbu jakoby tam nebyla vůbec. Podvalník by šel, ale musel bych toho člověka přesvědčit minimálně na celý den. Dál auto bez SPZ nemůže jen tak stát na normálním parkovišti – zákon to bere, že zabírá městský pozemek.
Sehnal jsem tedy zelenou SPZ na zadní sklo – to bych asi nerozváděl, ale zkrátka je potřeba přesvědčit někoho, kdo ji dokáže vydat. Parking jsem měl domluvený u známého v servise, ať to na ulici nikoho moc neprovokuje.
V pondělí ráno mi zvonil telefon, že s autem budou za hodinu u mě. Potvrdilo se mi to, že velký tahač nedokáže dojet na místo, které mi původně potvrdili jako cílovou adresu. Naštěstí jsem měl ten zelený papír na zadní sklo, takže jsem rychle sjednal pojištění na VIN kód a šel čekat kamion.
Ten příjezd byl krásný – na návěsu bylo jen jedno auto. Řidič byl úplně v pohodě člověk, tak jsme se domluvili, že auto složí na benzínce, kde je dostatek místa. Po tom všem jsem byl jako v jiném světě – auto, které jsem naposledy viděl v Itálii, a nikdy ho vlastně neřídil, sjelo z náklaďáku, čekalo nastartované a bylo najednou jen moje. Papíry jsem všechny měl a k mému potěšení byly na kroužku dvoje klíčky – Ital ty druhé našel.
Sedl jsem tedy poprvé do auta a jel přímo na emise a STK. Ten kousek cesty byl úplně úžasný.
EMISE a STK
O měření emisí „po novu“ jsem slyšel jen z doslechu a vůbec jsem nebyl nadšený z toho, že zrovna já a zrovna s tímto autem, mám na vlastní kůži zkoušet, jak to funguje.
Na emisích jsme začali asi 5-minutovým hledáním diagnostické zásuvky. Po nalezení zásuvky následovalo dalších 5 minut testování spojení. Bohužel se to spojilo – doufal jsem, že jim to nepůjde a bude se měřit postaru – autu asi nic nebylo, ale člověk nikdy neví. Načetli READINESS kódy, které byly v pořádku, měření toho co jde z výfuku taky OK, ale zasekli jsme se na měření otáček volnoběhu. Pán z emisí má rád napětí, takže mě chvilku přesvědčoval, že podle vyhlášky to neprojde, nakonec povypínal vše co šlo a pak už to bylo OK. Ale to přidání napětí a nejistoty stálo za to – emisí jsem se fakt bál, protože STK už bych třeba dostal na měsíc, kdyby něco našli, ale bez papíru z emisí bych asi nemohl pokračovat.
Na dovozové STK jsme začali 5-minutovým hledáním výrobního štítku. Po demontáži a zpětné montáži některých krytů v motoru se štítek našel v kufru. Následovalo další asi 5-minutové zkoumání čísla motoru. Jako problém se ukázalo, že podle počítače mělo být na konci označení A a bylo tam L nebo opačně. Taky to bylo drama, protože se jedná vlastně o nejdůležitější část STK – nějaké brzdy, nápravy, světla … na to sere pes, ale opovažte se mít jiné označení motoru. Auta s jiným označením motoru prý přijdou rovnou sešrotovat.
Nakonec se to snad zase nějak vysvětlilo nebo co a pokračovali jsme. Vše OK až na jedno světlo, které na té jejich bedně svítilo asi 0,5mm nad rysku a nešlo už seřídit. To se na 10 metrech projeví snad v 1cm posunu světelného kuželu směrem nahoru a to je jistě fatální oslnění protijedoucích. V téhle části ještě zvítězil zdravý rozum a prošlo to.
Problém nastal s výpisem technických parametrů. Italové uvádějí spotřeby při určitých rychlostech, ale my to uvádíme jako město/mimo město/kombinovaná. Tyhle informace, plus některé další prostě v IT-TP nebyly. Problém je, že tyto informace nemůže dodat obyčejný člověk z ulice. Prý nepomůže ani vzorový technický průkaz ze stejného auta (se stejným číslem motoru!). Úředníci o sobě navzájem asi nemají velké mínění, takže papír který vystavil jiný úředník se nedá akceptovat.
Bylo tedy nutné požádat DEKRA o výpis. Tam sedí speciální certifikovaný úředník, který má certifikovanou klávesnici a certifikovaný internet a dokáže dohledat ty technické parametry, které potřebuje jiný certifikovaný úředník na úřadě. Prostě jsem našemu vyjebanému systému poslal 2200Kč za veřejně dostupné informace. Prý to jinak nejde, tvrdili na STK – ale neříkali to moc přesvědčivě.
Všechny ty papíry jsem pak donesl na úřad, tam auto přihlásili, dostal jsem SPZ a jel ho pořádně projet.
A to je asi vše.
Gratuluji všem, kdo to dočetli… a sobě že jsem se dokopal to dopsat. Snad jsem se v tom nezamotal a dalo se to aspoň trochu číst.
Na závěr bych to asi měl zhodnotit, ale hlavně už to neprodlužovat.
Jak jste se mohli dočíst, věnoval jsem tomu obrovské množství času a energie. To už mi nikdy nikdo nevrátí. Na druhou stranu, to byla zajímavá akce, která se už možná nebude opakovat, a takové auta už taky brzy nebudou.
Sám ani nevím, jestli bych někomu doporučil vydat se takhle pro auto do Itálie. Pokud to má být dobrodružství a chcete něco zajímavého, tak asi ano. Pokud ale sháníte tuctové auto na nákupy, tak myslím, že je vhodnější využít slušného dovozce a mít to bez starostí.
Na úplný závěr bych chtěl poděkovat pár lidem a skupinám lidí. Forma pomoci to byla různá – technické rady, technický support na telefonu, užitečné informace k dovozu, adresy inzertních serverů, nebo třeba i vědomí toho, že pokud to nedokážu dořešit jinak, tak mi pro auto někdo přijede.
Protože jsem neřešil svolení k uvedení jmen nebo detailů, tak uvedu jen přibližné informace, komu patří mé poděkování: Vlado (Bratislava), Radek (Brno), Ruchadlo, Carsch, spoustě lidí z Lanciaklubu a také členům naší horské výpravy.
13.11.2016 JR
Související články:
- Dovoz auta z Německa po vlastní ose – co to obnáší? (26.5.2019), fatdwi
- Přes Öresund pro Saaba (14.3.2017), Anonymní autor
(245x známkováno, průměr: 1,12 z 5)