Přes Alpy pro Saaba

Featured Image

Hodně mne zajímalo, co všechno vlastně obnáší individuální dovoz auta ze zahraničí, navíc po vlastní ose. A jak moc velké riziko a dobrodružství to je. Takže proč to nezkusit? Od ledna jsem brázdil mobile.de a autoscout.de a hledal druhé auto do rodiny, sedan 9-5 mé oblíbené značky Saab. Chtěl jsem něco levného, co bych pak u svého dvorního mechanika poopravil, ale zároveň to muselo být něco, co bude plně pojízdné a doveze mne to zpátky do ČR. Cenovou hranici jsem si stanovil někde okolo 1.500€.

Po měsíci hledání (hledal jsem v Německu a Itálii) jsem našel podle fotek hezký kousek za perfektní cenu, a to za lidových 1.000€, rokem výroby 2000, s tachometrem ukazjícím 65.000 km. Perfektní už kvůli tomu, že se jednalo o model s přídomkem Aero, a ty se příliš levně neprodávají. Jsou totiž osazeny benzínovými motory minimálně o výkonu 230 koní, čemuž pak i odpovídají lépe dimenzované brzdy, spojka atd. Na fotografiích bylo vidět, že je tahle ajrovka ze všech čtyř stran pobouchaná od parkování, chybělo jí sklo v jednom zpětném zrcátku, ale jinak se mi velmi zamlouvala. Takže honem telefonát do Itálie někam kousek od Milána, zda je vůz ještě k prodeji. Majiteli malého autobazaru jsem rozuměl jen “Si”, italsky neumím a on zase neuměl anglicky.

Takhle vypadal inzerát:

saab1

 

Hovor jsem tedy zakončil slovy “e-mail sendíre, ciao” a díky online překladači jsem stvořil pár italských vět, ve kterých jsem se dotazoval na stav auta a hlavně na to, zda vůz nikoliv průměrně, ale výborně brzdí, a má dobré zimní pneumatiky (byl únor a ve východní části rakouských Alp napadlo tři metry sněhu). Do několika hodin mi Ital vše potvrdil, auto vychválil a že mi zavolá jeho asistentka, která mluví anglicky, ať se domluvíme na detailech. Tak se i stalo a předběžně jsem slíbil, že si v sobotu pro auto přijedu a ať ho má hlavně odhlášené pro export a má k němu všechny papíry.

PŘÍPRAVY NA CESTU

To byla středa. Mrkl jsem na mapu, jak přesně daleko to je (1.000 km), a vyšlo mi z toho, že nejlepší bude do Itálie odletět a po vlastní ose auto přivézt, abych nemusel otravovat nějakého známého s pomocí, navíc v zimě. Koupil jsem si tedy jednosměrnou letenku Praha Miláno. Pak jsem si podle VIN zařídil české povinné ručení. Pak jsem si nechal připravit německé převozky – jen v Praze je několik firem, které za pár tisíc do druhého dne připraví žluté německé převozní značky oproti poskytnutí údajů z originálního technického průkazu, kryté povinným ručením po celé EU. Jediným háčkem, aby platily, je, že vůz musí být koupen v Německu, až pak se ostatní země mohou použít jako tranzitní. A vlastně to má i druhý háček, čeští policisté nevidí tyto značky u nás rádi, protože podle zákona není vůz zakoupený mimo ČR způsobilý k provozu v ČR, pokud neprošel českou technickou kontrolou nebo není starší čtyř let. Ale risknul jsem to. Do batůžku jsem sbalil tyhlecty značky, českou dálniční známku, povinné ručení, zrcátko z mého dosluhujícího Saaba 9-3 (jsou kompatibilní), čepici, čokoládu, tisíc Euro a kupní smlouvu v německém jazyce, již vyplněnou a podepsanou. Proč ta smlouva? Řekl jsem si, kdyby mne po cestě kontrolovali – prokážu se tak tím, že jsem vůz naoko koupil v Německu a jedu přes tranzitní země Itálii a Rakousko domů. Že se do ČR z Německa standardně přes Itálii nejezdí? Připravil jsem si pohádku o tom, že jsem si chtěl vyzkoušet, jak se s autem jezdí v Brennerském průsmyku :-)

(PŘE)LET

V pátek večer jsem se ještě telefonicky spojil s asistentkou, že určitě přiletím, ať vůz nikomu neprodávají. Potvrdila, a tak jsem v sobotu v deset ráno vyrazil na letiště. Odlet 12:00, ve dvě po obědě jsem byl v Miláně. Sedl jsem na vlak a přejel asi do 20 minut vzdáleného městečka. Ve vlaku jsem dostal pokutu – průvodčí si mne vychutnal, když mi překotnou italštinou asi třikrát vysvětloval moje provinění: sice jsem měl koupený lístek, ale neoznačil jsem ho v turniketu před příchodem na perón. Žádná domluva, vyměřil mi navíc dvojnásobek jízdného. Skleslý jsem vystoupil na nástupiště, kde na mne už čekala asistentka prodejce spolu se svými dvěma bratranci a jednou kamarádkou – asi měla strach, abych jí neublížil. Novým třídveřovým (!) Fiatem 500 jsme se v pěti lidech přesunuli do prodejny. Mladí Italové dost hulí, takže celým autem se vinul tabákový dým; byl jsem rád, že jízda trvala jen pět minut, plíce jsem měl k prasknutí.

Autobazar byl vlastně taková prosklená garáž, kam se vešlo asi 7 aut. Venku drobně mžilo a před bazarem byl zaparkovaný inzerovaný Saab 9-5 Aero sedan, už bez značek, odhlášený. Na první pohled vypadal krásně – krom oděrek byl lak ve velmi dobrém stavu. Prohlédl jsem nejdřív dokumenty – mělo to jedinou majitelku ročník 1930; VIN, italský techničák s razítkem pro export a COC certifikát nejevily známky nějakého podvodu. Chtěl jsem vůz projet, ale neměl držáky na moje převozky – v Itálii nepoužívají plastové rámečky – většinou RZ šroubují přímo k nárazníku. Asistentka je po pár minutách našla, tak jsme je našroubovali a nastupovalo se. Vnitřek mne také nadchl, kůže nikde nepoškozená, pásy a navíječe bez jakéhokoliv odporu nebo trhlinek, na patnáct let staré auto neskutečné. Svítila jen kontrolka airbagu, telefonickou konzultací s mým saabmechanikem mi bylo sděleno, že se jedná na 90% o čidlo nebo prasklý drát, opravou někde do dvou tisíc.

TESTDRIVE

První chyba se objevila při pokusu o nastartování – vůbec to nechytlo. Sakra, říkám si, že by baterie? Asistentka přisvědčila a přinesla booster, s nímž jsme to natočili brnknutím klíčku o startér. Vypnul jsem ventilaci a poslouchal studený motor, uvnitř běžel téměř neslyšně a velmi vyrovnaně. Vycouval jsem ze dvorku bazaru, na místo spolujezdce usedl jeden z bratránků asistentky, že mne doprovodí po městě, a vyjeli jsme. Nebudu to prodlužovat, asi po pěti minutách jízdy jsem věděl, že to auto chci a že to bude pravděpodobně jeden z nejlepších kaufů, který se může člověku přihodit v této cenové relaci. Extrémně nadstandardní stav podvozku, brzd, spojky a motoru, prostě eňo ňuňo. Snažil jsem se nedat své nadšení najevo a po čtvrthodině jsem byl zpět u asistentky s otázkou, kde je majitel bazaru, že s ním chci pár věcí probrat. Chtěl jsem po něm hlavně vysvětlení, proč mne neinformoval o vybité baterii – i po této jízdě se vůz nepodařilo nastartovat bez boosteru. Slečna mi sdělila, že pán má moc práce, určitě se tu neobjeví, ale že to je v pořádku, protože je zplnomocněna celou věc uzavřít.

OK, tak jsem se jí na férovku zeptal, zda si myslí, že s vybitou baterií ujedu přes Alpy tisíc kilometrů bez vypnutí motoru kvůli tankování a nějaké přestávce. Doporučila mi, ať nevypínám motor, tak jsem jí odpověděl, že v Itálii to asi skousnou, ale v Rakousku nebo Německu bych v lepším případě dostal pokutu, v horším asi den nucených prací. Nebo obojí. Na to argument neměla, ale bylo vidět, že mi s tím nehodlá nijak dál pomoci. Tak co, řekl jsem si, nějak to dopadne, škoda, že mi to ale nesdělili předtím, vzal bych si s sebou aspoň startovací kabely a u pumpy by se vždycky někdo ochotný našel. Říkám tedy – tak si plácneme, tady je tisíc Euro a pomalu pojedu. Slečna mi předala dokumenty a povídá – cena vozu je tisíc Euro plus šedesát Euro za odhlášení vozidla. Z principu se mi další Eura nechtělo dávat, tak jsem se jal dvacet minut vyjednávat o tom, že za odhlášku platit nebudu, jelikož jsem o tom nedostal informaci předem, auto má KO baterii a navíc byly v inzerátu deklarované vyhřívané sedačky, kterými vůz v reálu nedisponuje. Marně, slečna tvrdila, že by si ten poplatek musela zaplatit ze svého. Zkusil jsem tedy poslední trik – poprosil jsem ji s naštvaným výrazem, že tedy ok, ať mne hodí zpátky na letiště a auto ať si nechá. To zabralo, zavolala šéfovi a plácli jsme si bez toho příplatku. Celá anabáze trvala asi dvě a půl hodiny. Měl jsem hlad, tak jsem v rychlosti vyplatil hotovost, zkontroloval ještě jednou dokumenty, upevnil chybějící pravé zpětné zrcátko, které jsem měl v batohu, rozloučil se a vyrazil jsem. Vymotal jsem se z města, na první benzínce vzal třicet litrů benzínu bez vypnutí zapalování (Itálie dost drahá, platil jsem 1,67€ za litr) a u prvního fastfoodu jsem se šel najíst a promyslet, kudy pojedu do Prahy.

ALPENSTRASSE

Jak už jsem zmiňoval na začátku, v tyto dny zuřila ve východní části rakouských Alp (oblast kolem Villachu) sněhová kalamita. To tedy nebyla ta správná cesta. Druhou alternativou bylo jet podobnou cestou, kudy kdysi táhl Hannibal do Říma – a při které mu uhynuli téměř všichni váleční sloni – tedy přes Brennerský průsmyk. To se mi příliš nezamlouvalo, nevěřil jsem, že když je u Villachu na tři metry sněhu, o třista kilometrů západněji bude průsmyk ležící ve výšce téměř 1400 metrů dobře průjezdný. Třetí možností bylo vzít to přes Švýcarsko. Tam se mi zas nechtělo kvůli nejpřísnější policii a ani jsem si nebyl jist, zda tam bude platit neměcká EU převozka. Nakonec jsem se brouzdáním v mobilu po aktuálním sněhovém zpravodajství a sledováním pár webkamer rozhodl pro cestu přes Brenner s tím, že nebudu zbytečně prudit rakouské bezpečnostní složky a co nejrychleji se přesunu do Německa, kde budu už s validní převozkou v bezpečí. Jak se za několik hodin ukázalo, právě jen německá policie o mne nakonec jevila zájem, a to hned dvakrát. Ale popořadě.

Když si předchozí odstavec teď po sobě čtu, vůbec si nejsem jist, zda bych se do stejného dobrodružství s převozkami pouštěl znovu – asi ne :-) Tenkrát jsem si ale, díky mému vrozenému optimismu, nepřipouštěl žádné komplikace a byl natěšený na cestu zpět. Naházel jsem do sebe tedy junk food, nasedl do vozu (na parkoviště zrovna přijela italská policie, ale nejevila o vůz nebo nedejbože o mé poznávačky vůbec zájem), zhluboka se nadechl a… po čtyřech vteřinách motor chytl, takže se baterie přeci jen trošíčku dobila. Paráda, tak jedeme. Bylo po šesté hodině večerní, provoz dobrý, tak jsem vynuloval počítadlo průměrné spotřeby, nastavil tempomatových 140 kmh a za pár hodin jsem už stoupal do Brenneru. Měl jsem s sebou jen jedno cdčko, tak jsem během cesty ladil různé místní stanice, jaké bylo ale mé překvapení, když jsem na dlouhých vlnách, ještě před Brennerem, chytil Český rozhlas, s výjimkou tunelů. Paralelně s poslechem české stanice, stále ještě sedm set kilometrů od domova, jsem si užíval jízdu, a pozorně naslouchal, zda je s autem vše v pořádku.

Brenner se dal projet na výbornou, vozovka byla jen mokrá, i když lehce sněžilo. Při přejezdu na území Rakouska jsem se kvůli převozce necítil nejlépe, proto jsem hned za Innsbruckem sjel na okresku, kudy jsem už několikrát jel, a která vedla nejkratší možnou cestou přes Garmisch-Partenkirchen na dálnici k Mnichovu. Tam jsem i natankoval – měl jsem štestí na Selbst-service benzínku. Neodvážil jsem se ale nechat motor puštěný, celé okolí už spalo, ale naštěstí jsem zase s mírným zaváháním baterie nastartoval. Zde byla cesta už suchá, bylo kolem půlnoci, a tak jsem povolil uzdu 230 koním a na dvojku trojku projel serpentiny až na německou hranici. Ajrovka, jež disponuje vysokotlakým turbem (tzv. FPT – full-pressure turbo), táhla moc pěkně, zvukem se sice nevyrovnala šestiválcům, ale ty se zase neprodávají za tisíc eur v podobném stavu. Technická odbočka – motor o objemu 2,3 litru má maximální výkon už v 5,500 ot/min, max. krouťák 370 Nm a zrychlení 6,9 vteřin. Wikipedie dokonce tvrdí, že pružností tento motor v 9-5 Aero v roce 2000 (možná měl nějakou úpravu od Hirsche, třeba na 300 koní) porazil Porsche 911 Turbo s motorem 3,6 V6 @ 300 koní, již chlazeným vodou, ve zrychlení ze 64 na 145 km/h. Rozdíl v hmotnosti obou vozů je ale propastný – 300 kilo v neprospěch Saabu, proto to považuji spíš za kachnu, ale rád to vyzkouším a porovnám, pokud se mi majitel nějaké 911 s tímto motorem ozve :-)

Už jsem měl za sebou půlku cesty, když jsem projížděl GaPa, pěkně podle předpisů. Uprostřed obce mne předjíždělo černé pětkové BMW a jakmile bylo přede mnou, rozsvítil se nápis HALT POLIZEI. Zastavil jsem tedy a čekal, co se bude dít. Páni policisté byli slušní, po předložení občanky, řidičáku a dokladů od auta dokonce zavtipkovali, když ukázali na kufr a zeptali se – Kalašnikov? Dead bodies? Zavazadelník jsem jim otevřel, docela ho prohledávali, asi kvůli drogám, pak se přehrabovali v interiéru a po patnácti minutách jsme se se slovy Gute Fahrt rozloučili. Alespoň jsem si odpočinul od řízení. Na německé dálnici jsem jel až na naše hranice tempomatovou stošedesátkou a už jsem myslel, že mne nic nepotká, ale když jsem byl asi kilometr od Rozvadova, ve zpětném zrcátku se velmi rychle přibližoval Passat kombi, musel jet určitě hodně přes dvě stě. Říkal jsem si, co to je za vola, na hranicích je šedesátka. Jenomže jakmile mne dojel, dupnul na brzdy a opět nápis HALT… tedy druhá policejní kontrola. To bylo kolem třetí hodiny ranní, ale i v tuto dobu se projevila německá důslednost a prohrabování interiéru zabralo určitě deset minut. Opět bez jakékoliv výtky se se mnou policie rozloučila a já jel na první českou benzínku dotankovat a koupit něco k snědku. Krátce po čtvrté hodině ranní jsem dorazil domů, celkem tedy tento “výlet” zabral 20 hodin času.

Tady se pozastavím u spotřeby. Na italský a rakouský benzín jsem ujel přes 800 km a displej ukazoval 8,0 litrů na sto kilometrů. Báječné, na nijak loudavý průjezd Alpami na 17 palcových zimních pneu docela klasa. Na hranicích už mi svítila rezerva, tak bylo po dotankování v nádrži určitě přes 90% českého benzínu. Opětovným vynulováním počítače jsem po dalších skoro 200 km a cestovní rychlosti okolo 150 kmh pohlédl na nový průměr a ejhle, svítilo tam číslo 8,3. Kouzlo, náhoda nebo zkrátka rozdíl ve složení Naturalu 95?

NA ČESKÝCH ZNAČKÁCH

Po odpočinkové neděli jsem se následující týden věnoval přihlášení na české značky. Ráno jsem už nenastartoval, při průjezdu Alpami nade mnou tedy bděl nějaký anděl akumulátorů. Takže rychlá výměna za nový a risknul jsem hned, bez prohlídky servisákem, dovozovou STK. Jestli znáte STK Dekra Vysočany, tak víte, že tam většinu věcí dělají poctivě. Evidenčka netrvá dvě minuty ale klidně i patnáct, a to nemluvím o 90 minutové dovozovce. Hádáte možná špatně, ale sábík prošel bez jediné závady, ani jednu lehkou mu neudělili. Kontrolor si auto pochvaloval a shodli jsme se na poctivém provedení a jeho zachovalosti.

Úplně bez problémů to ale nebylo. Italský techničák neobsahoval dva údaje, které jsou v tom českém povinné, a to jednu z hmotností a jednu ze spotřeby. Ne že by to nešlo dohledat krom internetu třeba z manuálu k obsluze, ale na STK chtěli oficiální potvrzení od importéra. No a jak asi někdo ze čtenářů tuší, Saab automobilka (ne výroba náhradních dílů, ne Saab Scania ani ne Saab letecké motory) zkrachovala v roce 2010, a proto ani v Čechách již neexistuje české zastoupení. Měl jsem dvě možnosti – od Dekry si za 2.500 Kč za údaj nechat vystavit potvrzení, které umí někde sehnat – sic za velkou úplatu, anebo si sehnat oficiálního zástupce dovozce, pokud ještě existuje. Na tip od mého mechanika jsem skutečně našel pána, který mi do dvou dnů na dobírku poslal za 1500 Kč papír s chybějícími údaji. A ejhle, na STK jim to stačilo. Tou A4 popsanou asi dvěma větami bohužel už nedisponuji, ale kdybyste viděli strohost a nízkou oficiálnost toho dokumentu, asi byste si také řekli, že i za pětikilo je to drahé – dvě věty, podpis a razítko. Ale nebyla jiná možnost. Druhou věcí bylo zaplatit eko daň, ale s tím jsem počítal.

Po několika dnech jsem obdržel RZ a zbytek dokumentů a frčel jsem k automechanikovi na servisní kontrolu. Nechal jsem udělat takovou tu klasiku olej, filtry, náplně, čištění olejové vany, pak opravit čidlo airbagu, nové zrcátko a to bylo vše. Na jaře jsem pak pořídil druhé disky a letní pneu. Když bych spočítal náklady na pořízení včetně těch letních gum a disků, budu někde na šedesáti tisících. Z toho vyplývá jeden poznatek – individuální dovoz po vlastní ose je zábava, dobrodružství, nikdy není ze sta procent legální krom dovozu z Německa (viz převozky), ale jsou s ním spojené i relativně vysoké náklady, zvlášť když jedete z Itálie a je nutno platit mýta a dálnice. Kdo se chce obejít bez dobrodružství s možnými komplikacemi, nechť volí raději dovoz na paleťáku, profesionální firmy to umí za podobný peníz a je to bez starostí.

EPILOG

Ajrovku si zamilovala i moje žena, takže s ním jezdí častěji než já, dokonce si i zvykla jemně ovládat pedál plynu při rozjezdu, aby negumovala asfalt. Auto máme už dva roky, já jsem s ním spokojený maximálně a dokud bude sloužit, nehodlám ho prodat. Náhradních dílů je zatím dostatek, některé jsou navíc shodné s Oplem. A doporučuji každému, kdo hledá vůz se skvělým poměrem cena/výkon, jděte do Saaba, jako bonus si budete s ostatními saabisty vždycky mávat! A nebojte se italských aut ze severní části – v téhle zemi se nesolí, takže je vysoká pravděpodobnost, že se setkáte s vozidlem s minimální nebo žádnou korozí, tak jako to bylo i v mém případě.

© 2016 NeBazarum.cz.


 

Článek převzat ze serveru NeBazarum.cz zabývajícího se zprostředkováním prodeje aut na p2p bázi. Hlavním cílem přitom je ukázat, že individuální dovoz vozidla je možný a není extrémně komplikovaný, jak se vám budou občas „profesionální dovozci“ snažit namluvit. D-F


Související články:


12345 (188x hodnoceno, průměr: 1,06 z 5)
18 519x přečteno
Updatováno: 29.5.2016 — 23:09
D-FENS © 2016