Posedlost absolutně bezpečným světem

Featured Image

Před několika dny čtenáře tohoto webu informoval o útoku bláznivé vražedkyně na školu D-FENS formou článku, ve kterém velmi správně analyzuje a popisuje snahu státních orgánů z případu vytěžit co největší potenciál k další buzeraci a utahování šroubů; tomuto ohavnému – leč z pohledu politiků, policajtů a dalších morálních žump lidské společnosti naprosto přirozenému – aspektu případu se však věnovat nechci, neboť mě více zaujaly reakce ostatních lidí.

O jakých lidech mluvím? Zejména o komentujících a diskutujících pod různými články na dané téma, ale také o ostatních, které člověk občas zaslechne o dané problematice debatovat i mimo Internet. Jaký je asi nejčastější názor, který lze najít mezi nejlépe hodnocenými komentáři nejrůznějších diskusních serverů pro širokou veřejnost? Když pomineme oceňování odvahy mrtvého chlapce (které je dle mého názoru zcela na místě), jedná se bohužel o volání po systémových (sic!) opatřeních, která zajistí, aby se podobný případ už nikdy (sic!) nemohl opakovat; ačkoliv zdaleka ne všichni přispěvatelé do diskusí užijí přímo výše uvedená slova, je požadavek systémového řešení asi nejčastějším, přičemž i dožadování se toho, aby se případ nemohl opakovat už ani jednou, není ojedinělé.

Proč má tolik lidí potřebu řešit problém systémovými opatřeními? Důvodů je jistě celá řada, počínaje tím, který je nejvíce nasnadě:
– nechtějí se starat a rádi by, aby to někdo vyřešil za ně. Jedná-li se o ochranu vlastních dětí, lze nad takovým přístupem kroutit hlavou (i když přijmeme-li zvrácené uvažování některých lidí, kteří se domnívají, že daně platí primárně proto, aby za ně dostali adekvátní služby, které si přejí, není tato úvaha tak úplně mimo, jak se zdá na první pohled), nicméně mi to snad pořád připadá lepší než varianta:
– věří, že „někdo nahoře“ (ehm, ano, přesně ti politici, na které nadávají, kudy chodí), se postará o jejich děti lépe než oni sami. To je ovoce vydatné státní propagandy, která nám vnucuje, že vážné problémy by měl řešit právě stát, zatímco jednotlivci by měli dát ruce pryč, neboť to nedokáží tak dobře; ač skoro nic není dále od pravdy, věří v to mnoho lidí, což shledávám stále méně děsivým, než postoj:
– mám právo na ochranu a bezpečí, které by mi měl někdo zajistit, jinak je to vůči mně nespravedlnost. Takové uvažování je nejspíše důsledkem jedné stupidní a nekonzistentní listiny, kterou mnozí (bohužel i někteří aktivní autoři tohoto blogu) považují za něco jako modlu, takže spolu s demokracií a Ústavou tvoří svatou trojici; to však nebrání politikům ani soudcům v tom, aby si s ní každou chvíli vytřeli zadnice, případně se nějakou její částí zaštiťovali při provádění různých svinstev, která jsou většinou v rozporu s částí jinou, což při míře nekonzistence daného dokumentu rozhodně není překvapující (ano, řeč je o LZPS). Za nejděsivější důvod k volání po systémovém řešení však považuji následující postoj:
– řešení musí být systémové, neboť nad ničím jiným jsem se nikdy ani nezamyslel, protože jediným řešením čehokoliv jsou zákony, represe, globálně platná pravidla a nařízení ze strany státu. Domnívám se, že takové názory tvoří dvojice faktorů: státní propaganda a nízká inteligence či neochota přemýšlet ze strany toho, kdo si tento názor utvořil.
Všechny tyto (a určitě ještě mnohé další, které mi unikly) postoje lze najít u většiny z těch, kdo touží nějakým způsobem „řešit“ danou situaci. V naprosto zanedbatelné menšině jsou pak lidé, kteří hledají řešení pomocí jiných prostředků.

Druhým fenoménem je pak potřeba nalezení takového opatření, které by zajistilo, aby se podobná tragédie nemohla už nikdy opakovat; důvody pro usilovnou snahu hledat řešení neřešitelného problému mi unikají zcela a nejsem schopen poskytnout žádné vysvětlení tohoto (ne zcela ojedinělého) jevu, neboť každému, kdo se alespoň trochu zamyslí, musí být jasné, že zcela zabránit podobným věcem prostě není možné bez napáchání collateral damage v naprosto fatálním rozsahu (například vyhlazení lidstva by daný problém pravděpodobně vyřešilo). Ačkoliv je oblíbená argumentace typu: „I kdyby to mělo zachránit jen jediný lidský život,“ už celkem evergreenem a snad každému je jasné, jak obrovská pitomost to je, mnoho lidí má stále tendence pod vlivem emocí zapomínat analyzovat přínosy a náklady (a to zejména v případech, kdy jsou tyto náklady hrazeny ze společných zdrojů).

Jakkoliv nechci nijak zmenšovat ztrátu, ke které došlo, připomínám, že se jedná o ojedinělý incident, jehož následkem byl jediný zmařený život, ergo pravděpodobnost, že byste ztratili své dítě touto cestou, je naprosto minimální. Investovat tedy teď (zejména ty „veřejné“) zdroje (čas, peníze, úsilí, svobodu) do předcházení podobným incidentům, nepovažuji za příliš racionální krok, protože i kdyby to mělo zachránit jediný lidský život, jsou s tím spojeny nějaké náklady obětovaných příležitostí, v důsledku kterých bude dost možná ztraceno životů daleko více; jinými slovy: proč místo „řešení“ problému, jenž spočívá v tom, že dojde k nešťastné shodě mnoha okolností, které vyústí v jeden ztracený život za mnoho let, nevěnovat tuto energii raději problémům, v jejichž důsledku je zmařeno mnoho životů každý rok (a takových jistě například v našem socialistickém zdravotnictví najdeme mraky, ale rozhodně nejen tam)?

Nicméně když už je tedy po nějakém řešení poptávka, je třeba v první řadě pochopit, kudy cesta rozhodně ani omylem nevede: kamerové systémy, čipové karty, detekční rámy, gun free zones a podobné nesmysly. Nic z toho podobným tragédiím rozhodně nezabrání: kamerové systémy jsou dobré ke zpětnému zajišťování důkazů ohledně toho, co už se stalo, leč jako prevence toho, co se může stát, jsou k ničemu, neboť v takových případech je vždy lepší, když je hlídač na místě, než aby seděl u výstupu kamery; čipové karty mohou být k něčemu dobré na dveřích, kterými projde jeden člověk za pět minut, leč ztrácejí efekt v místech, kterými ve špičkách projde několik lidí za vteřinu; problém detekčních rámů je podobný, nemluvě o tom, že jednak detekují spousty nechtěných věcí, ale zejména nedetekují mnohé věci chtěné; gun free zones pak nejsou pouze k ničemu, ty ještě celou situaci zhorší, protože v podstatě dělají z daného místa střelnici pro každého ozbrojeného jedince, který pronikne dovnitř.

Dále je třeba vyloučit řešení, která sice reálně mohou mít nějaký efekt, leč způsobují obrovský collateral damage; sem patří různé volání po důslednějším zavírání bláznů a jejich držení pod zámkem pokud možno navždy. Zde spatřuji jako nejzásadnější problém morální, tedy zavírání lidí, kteří často vůbec nic neudělali, pouze se někdo domnívá, že je u nich oproti ostatním zvýšená pravděpodobnost (sic!), že by něco udělat mohli: krom toho, že nikdo nemůže s jistotou říci, zda se tak stane, nikdo ani nemůže s jistotou říci, že se tak nestane u někoho, kdo je jinak považován za zcela zdravého; pro ty, které etická stránka věci příliš netrápí, je zde ještě finanční aspekt: držet někde blázny pod zámkem je drahé, přičemž je možné až jisté, že za tyto peníze by se daly vymyslet mnohem prospěšnější věci. Nemluvě o tom, že kdyby se něco podobného začalo důsledněji praktikovat, je celkem zřejmé, že se to v rukou státu zvrhne a zavíráni budou lidé nejen blázniví, ale také z nejrůznějších důvodů nepohodlní; ve výsledku si umím jako důsledek takového opatření představit malinké snížení šance, že bude nějaké z našich dětí ubodáno, nicméně výrazné zvýšení šance, že bude zavřeno do blázince na zbytek života, ačkoliv je duševně v pořádku.

Co tedy zbývá? Ano, správně, řešení zcela nesystémová, tedy například ad hoc vyzbrojování dětí těmi rodiči, kteří to považují za adekvátní a správné; já osobně shledávám například pepřový sprej jako do školy velmi vhodnou zbraň (zaprvé tam typicky nefouká vítr, zadruhé je to zbraň malá, velmi snadno schovatelná v kapse, zatřetí není případný zásah někoho nevinného moc fatální a začtvrté je šance střetnutí s fetkou, na kterou to nezapůsobí, relativně nižší než mezi klasickými drbany přepadávajícími venku), přičemž chápu, že jiní rodiče mohou preferovat vyzbrojení svého dítěte něčím jiným (případně vůbec ničím; je to ostatně čistě jejich věc). Každopádně je to pravděpodobně jediná cesta, jak lze podobné problémy efektivně řešit bez způsobování obrovských škod jinde; základem je si uvědomit, že svět rozhodně nebude nikdy absolutně bezpečný a podobné věci se prostě čas od času stanou bez ohledu na to, jaká případná systémová opatření budou přijata ze strany státu (a doufejme, že žádná, neboť v nejlepším případě půjde jen o neškodné zbytečnosti, které stojí zdroje). Chcete-li své dítě lépe ochránit, vyzbrojte jej; snažně vás však prosím, nezapomínejte na to, že úplně bezpečný svět nikdy nebude, přičemž zbrklé snahy jej takovým za každou cenu učinit vedou většinou k pravému opaku.


Související články:


12345 (2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)
516x přečteno
Updatováno: 13.12.2015 — 22:11

Reklama

D-FENS © 2017