O glorifikaci vraždění: paragraf pussy-pass Czech Edition

Featured Image

Případ Kamily Velikovské (KS Brno: 48 T 2/2006, 3 To 1/2007, 3 Tdo 668/2007, II. US 3076/08) je jeden z nejznámějších případů svého druhu, zejména z toho důvodu, že byl agresivně zneužit feministickými neziskovkami k propagaci továrny na domácí násilí a k získávání státních dotací.

Tak si pojďme říct, jak nám v té naší parodii na stát justiční chamraď spravedlivě soudí a genderově specificky posuzuje trestný čin vraždy.

Paní Velikovská má typickou premorbidní osobnost: pochází z rozvrácené rodiny, matka (ačkoli ji nepochybně „vyhrála“ jako nejkompetentnější rodič) ji nebyla schopna sama zvládnout, a tak ji strčila prarodičům. Ti se o ni taky moc nestarali, a tak Velikovská od svých mladých let divočila a v sedmnácti se nechala zbouchnout. Zda předtím skákala z penisu na penis už od svých dvanácti nebo byla ztráta panenství v 17 letech doprovázena těhotenstvím, nechám na uvážení laskavého čtenáře. Každopádně spadla do kategorie sociálních patologií zvaných „early teen pregnancy“. To je dost typické a zdaleka to není to nejhorší, co děti svobodných matek často a typicky potkává. Taková dáma je patologická, toxická a zcela nezpůsobilá s kýmkoli uzavřít sňatek, což se v tomto případě bohužel stalo. Tedy bohužel pro pana Velikovského.

Dle jednostranného podání paní Velikovské se příběh dále rozvíjel následovně. Paní Velikovská se stala obětí tyrana, zatímco ona dle vlastních slov dělala všechno v manželství správně. Muž jí údajně fyzicky i psychicky týral, až si nakonec paní Velikovská opatřila (vypůjčila od „známého“) střelnou zbraň a tou svého manžela zastřelila dvěma výstřely do hlavy. Následně se prostřednictvím sousedů (sic!) a party bezdomovců, mimo jiné za úplatek lahví Fernet Stock, zbavila těla. Bezdomovci ale neměli své dny, a tak Ferneta vychlastali a mrtvolu jen tak pohodili poblíž svého brlohu u trati Zlín-Otrokovice. Velikovská manžela nahlásila jako pohřešovaného. Tělo objevil náhodný kolemjdoucí a policie zjistila krevní stopy mezi parketami i jinde v jejím obydlí. Krajský soud (soudruh soudce předseda senátu Miroslav Novák) ji odsoudil na 8 let vězení, Vrchní soud v Olomouci jí prodloužil trest na 10 let, což byla tehdy zcela minimální zákonná trestní sazba pro vraždu (§219 TZ, 10-15 let), a paní Velikovská se dovolala k Nejvyššímu soudu, po jehož intervenci byl Velikovské trest snížen na 7 let.

Po 3,5 roku, které si odpykala ve fešáckém kriminále v Opavě, Velikovskou z vězení pustili na podmínku jako veskrze nevinnou a týranou oběť domácího násilí postiženou ultimátní porcí feministického chudáctví. Nezanedbatelným detailem celé kauzy bylo také to, že obhájkyní paní Velikovské byla Hana Marvanová, radikální neomarxistka, feministka a polistopadová politička rovněž s velmi svérázným vztahem k mužskému pokolení. 3,5 roku za úkladnou vraždu s poděděním veškerého majetku po zavražděném v hodnotě milionů? Tedy co si za 3,5 roku v kriminále nevysedíte, to za celý život nevyděláte. Myslím si, že z hlediska obhajoby rozhodně nešlo o majstrštyk, neboť Marvanová je podle mého názoru obyčejně lidsky hloupá, v tomto případě jednoznačně zafungoval paragraf pussy-pass. Všimněte si prosím podané ústavní stížnosti ve prospěch Velikovské, která svědčí o tom, že soudružka Marvanová zjevně považuje úkladnou vraždu za něco absolutně banálního, co by mělo být jednznačně pardonováno, pokud máte číču mezi nohama a apelujete na své feministické chudáctví.

Vřele doporučuji ctěnému čtenářstvu shlédnout pořad o vražedkyni Čubírkové jako etalon, který poměrně výmluvně svědčí o trajektorii, na jaké jede rozhodovací praxe české justice. Podobnost s modem operandi vražedkyně Velikovské je extrémní a zarážející především v rozsahu v jakém obě vražedkyně manipulovaly svým okolím. Obě tvrdily, že je manžel zneužíval a fyzicky týral. Obě, ačkoli tvrdily, že měly za manžela patologickou osobnost s emulačním bludem, se ovšem byly schopny volně pohybovat, mít několik milenců a rovněž (v případě Velikovské) vést svůj soukromý podnik. To je s patologickou kontrolou psychopata s emulačním bludem v příkrém rozporu. Obě, jak Čubírková, tak Velikovská dokázaly pro realizaci vražedného úmyslu zmanipulovat své okolí tak, aby jim poskytlo logistickou podporu až za hranici zákona a to i při následných krycích manévrech po vraždě. U Čubírkové byly její stesky ohledně týrání vyhodnoceny primárně jako nedůvěryhodné. Údajné týrání Velikovské, jeho intenzita a soustavnost jsou rovněž velmi sporné a soud se jimi prakticky efektivně nezabýval, ačkoli je zřejmé, že se jí podařilo zmanipulovat své široké okolí včetně dcer, které jí zpětně její „utrpení“ dosvědčily u soudu.  Krom toho, až na výpověď dcer šlo pouze o svědectví z doslechu, které je pro soud prakticky nepoužitelné. Svědectví dcer a jeho platnost je rovněž velmi problematické, neboť jde primárně o podjaté svědky. Jak dobře víme, dětí, které jsou zpracovány svými patologickými matkami do té míry, že si přejí úmrtí vlastního otce, je na každém prstu futrál. Naopak okolí Velikovského jej popisuje jako člověka cholerického, nikoli ovšem jako machiavelistickou chladnou rafinovanou osobnost, pro kterou by bylo typické týrání osoby žijící ve společném obydlí. O Velikovské naopak tvrdili, že s nimi koketovala, pokud přišli za Velikovským do domu, otevírala jim nahá a vůbec se chovala nadmíru frivolně, což strach z Velikovského a domácí násilí, jak bylo soudem konstatováno, rovněž kategoricky popírá.

V případě se rovněž uplatnili i mnozí znalci. Krom znaleckého posudku ÚSL Brno, který se zabývá mechanismem úmrtí a biologickými stopami a je víceméně standardní, se uplatnil i posudek feministické soudružky psycholožky PhDr. Langové-Šindelářové (všimněte si prosím dvou příjmení, což je situace typická pro 90% těchhle sprostých neomarxistických soudružek a v dalších článcích o tom bude řeč), která samozřejmě shledala „syndrom týrané ženy“ (nonexistentní diagnóza v rámci mezinárodní klasifikace nemocí), která se po činu chovala chaoticky a „souhlasila“ s odklizením těla. To jsme ani nic jiného nečekali. Člověku je z téhle feministické odporné chamradi opravdu na blití, obzvlášť když psychiatrický posudek nic podobného nezmínil a týrání ani nepotvrdil ani nevyloučil.

Feministický soudruh předsedova senátu KS Brno Novák, který případ soudil, vůbec kriticky nehodnotil zjevné rozpory ve skutkových zjištěních, zjevně se podvolil mediální feministické hysterii a vybíral si z důkazů jen to, co se mu hodilo do mediálního narativu. Když tedy paní Velikovská tak hrozně trpěla a v podstatě pouze poslouchala manžela, a nemohla ani na krok včetně odchodu na toaletu, jak je možné, že si mohla opatřit nelegální zbraň („od svého známého“)? Podle mého názoru je opatření nelegální zbraně poměrně složitá, riskantní a časově náročná mise s vysokou pravděpodobností selhání a následného odhalení, i když nejste pod drobnohledem patologického tyrana s emulačním bludem, který vás hlídá. Velikovská zde prokazuje téměř schopnosti eskamotéra Houdiniho. A co bylo asi protislužbou za poskytnutí zbraně (no posuďte sami, kdybyste přišli za svým známým i dobrým přítelem a řekli, že vás sere manželka, ať vám půjčí krochnu na „vlastní obranu“, jak byste asi dopadli) a zejména pak za uklizení těla a mlčení?

Vážení čtenáři, vy byste riskovali stíhání za spoluúčast na úkladné vraždě nebo minimálně stíhání za nadržování či neoznámení trestného činu? Já tedy ani omylem. Ale co kdyby takového chudáka betasamce ovládla rafinovaná ženská třeba příděly sexu (čím jiným by ho taky mohla ovládnout, aby tak riskoval, což byl mimochodem způsob, jakým to dělala i vražedkyně Čubírková)? A dva výstřely do hlavy z bezprostřední blízkosti? No to asi úplně nevypovídá o patickém afektu nebo o tom, že by primárním úmyslem nebylo Velikovského zavraždit. Tedy předem opatřená zbraň s ostrými, 2 výstřely do hlavy, kdyby vraždu spáchal chlap, všichni by měli jasno.

Taktéž doporučuji ke zhlédnutí pořad 13. komnata Kamily Velikovské. Zkuste třeba si vyslechnout rozporuplná tvrzení úkladné vražedkyně, která vyšetřovatelům ani soudům nepřipadala zvláštní a také posoudit celkový kontext dokumentu – tedy zejména zda bylo přistoupeno k tomu, aby byla slyšena druhá strana. Dokument se skládá v podstatě pouze z výpovědi Velikovské (pro větší objektivitu podbarvené tklivou hudební kulisou, aby bylo zdůrazněno, jak chudák Velikovská trpěla) prokládané naprosto skandálními vyjádřeními a spekulacemi předních českých feministek. Feministická chamraď tančí kolem mrtvoly Velikovského, démonizují jej, popisují své fantazijní „typické chování tyrana“, nasazují mu vlčí hlavu, přestože s ním nikdy nemluvily a neznaly jej a jediný zdroj informací mají od úkladné vražedkyně Velikovské. Mám za to, že toto televizní veledílo je tou nejlepší ukázkou neomarxistického lidsky odporného sprosťáctví v rámci vyváženosti přesně podle zákona o České televizi.

V televizním pořadu se nicméně neřešily některé sporné aspekty kauzy: osobně si myslím, že to s tím psychickým týráním a domácím násilím u Velikovských bylo trochu jinak. Ani nezpochybňuji, že na ni manžel mohl vztáhnout ruku, ale ona mu nezůstala nic dlužná. S pravděpodobností rovnající se jistotě mu nasazovala parohy, takže neprošel dveřmi a reciprokovala násilí a naschvály, kde se jen dalo (což ostatně sama přiznává, když tvrdila, že v den vraždy po hádce měla „klouby na rukou úplně sedřené“ – klouby na rukou má člověk odřené od čeho? Určitě ne od toho, že by ji chlap preferenčně do kloubů na rukou tloukl). Velikovský se dostal do prakticky neřešitelné rodinně právní situace, jelikož rozvod v takovém případě by pro něj znamenal velký reset ekonomiky, přišel by o dům a svoji prosperující firmu a zejména o společné dcery a na to vemte jed, že ona by je proti němu poštvala (což bylo koneckonců patrné i během soudního líčení i z předchozího jejího hrubě patologického chování). Ona se nerozvedla proto, že neměla peníze a myslela si, že když manžela zavraždí, podaří se jí to narafičit lépe, nedisponovala však patřičnou inteligencí, aby své plány úspěšně dokonala.

Tak ten jejich „nevztah“ hezky zahníval až do tragického zakončení.

Je třeba podotknut, že o spáchání úkladné vraždy zde není pochyb, což je především dáno koordinací jednotlivých obviněných. Nelze si představit reálně situaci, že by o plánu zavraždění a uklizení těla nevěděli sousedé předem, když ihned měli k dispozici partu dvou bezdomovců a další logistické zázemí na uklizení těla. Takové věci není normální člověk schopen zorganizovat ad hoc během pár hodin. Většina kamarádů Velikovské měla již trestní minulost a navíc musela dobře vědět, co jim hrozí. Neexistuje žádný „kamarád“, který by vám s něčím takovým pomohl.

Případ zahýbal veřejným míněním v našem prasečáku a pomohl významně utáhnout šrouby týkající se domácího násilí. V souvislosti s vraždou Velikovského byl zaveden institut „vykázání násilné osoby ze společného obydlí“ do zákona a Policii (novela č. 135/2006 Sb), který je hojně zneužíván výhradně proti mužům feministickými soudružkami různého druhu k falešným obviněním z domácího násilí za účelem msty či majetkového prospěchu. Všimněte si prosím angažmá a institucionalizaci postavení nenávistných feministických neziskovek.

Ostatně, můžeme si ukázat vědecká data o domácím násilí, která na rozdíl od feministek toužících parazitovat na dotacích a zvráceně a patologicky se ukájet vlastní nenávistí, ukazují trochu jiný stav věcí. V roce 2007 byl publikován článek v Psychiatric News pod názvem Men Shouldn’t Be Overlooked as Victims of Partner Violence. Ten sumarizuje výčet domácího násilí mezi intimními partnery získaný americkým Centrem pro kontrolu nemocí (CDC) v roce 2001 na relevantním populačním vzorku asi 11 500 párů, jedná se o jednu z největších vědeckých studií na toto téma ever. Práce konstatuje přítomnost fyzického násilí asi ve 25% případů (což je extrémně vysoké ale uvěřitelné číslo), přičemž 47% tvoří reciprokované násilí, kde se primární pachatel nedá určit a v 53% jde o násilí nereciprokované. V těchto 53% (tedy asi v 13.3% případů přepočteno na všechny páry) bylo 71% násilných aktů iniciováno ženami, kdežto 29% případů šlo na vrub mužů. U žen jde přitom často i o velmi brutální násilí páchané by proxy, obvykle novým zmanipulovaným sexuálním partnerem dotyčné. Explicitně násilní muži se tak ve vzorku vyskytovali pouze v 3,8%, kdežto ženy se v něm vyskytovaly v 9,4%, tedy 2,5x častěji. Totéž tvrdí i bolševickými feministkami nenáviděná Erin Pizzey, která boji proti domácímu násilí zasvětila celý svůj život a má snad nejkomplexnější pohled na danou problematiku.

Profesor psychologie z torontské univerzity dr. Jordan Peterson pak tomuto jevu (že ve skutečnosti jsou ženy mnohem násilnější a agresivnější, než jejich mužské protějšky) dává racionální rámec. Důvodem je, že muži při svém psychickém vývoji procházejí procesem učení, kterým ženy (díky tradičním ohledům) neprocházejí, a který je vede ke zvládání vlastní agresivity. V případě vlastního agresivního chování totiž muži již od útlého věku (na rozdíl od žen) daleko pravděpodobněji čelí násilné retaliaci, čili se sami učí takové chování ovládat, neboť jinak musejí nést jeho negativní důsledky. To logicky vysvětluje 2,5x vyšší pravděpodobnost iniciace násilí ženami. Co je na mužském násilí nebezpečnější, je jeho forma, nikoli jeho četnost, a to v důsledku fyzického fondu a schopností, které muži v násilných konfliktech mají.

A nejinak je třeba chápat i případ úkladné vražedkyně Velikovské. Paní Velikovská měla neshody s manželem, a proto si pořídila na každém rohu jednoho milence. Panu Velikovskému se to nelíbilo a dělal jí doma peklo. Ona mu oplácela. V době platnosti starého trestního zákoníku hrozilo za vraždu 10 – 15 let. Paní Velikovská měla samozřejmě možnost se kdykoli rozvést, celý systém by jí byl nápomocen, ale musela by se dělit o peníze. Takhle peníze získala všechny a ještě byla vylíčena jako ultimátní oběť, její zavražděný manžel bez zjevných důkazů démonizován, dehonestován a dehumanizován jako tyran a násilník. Velikovské hra na chudinku vyšla, odseděla si za úkladnou vraždu 3,5 roku, připisuje se jí autorství 2 knih a byla za hvězdu. A zde prosím, máme její vyjádření – pánové, Velikovská je volná, kdo jste ze Zlína, chcete být princ na bílém koni a nebojíte se být paroháčem a potenciální mrtvolou, máte u ní šanci! Sice je už trochu stará a vojetá a po nárazu do zdi, ale zase na druhou stranu o adrenalin nouzi mít nebudete! Umřeme všichni, kdo se nestresuje, nežije!

Abychom získali správný a úplný náhled na situaci, zkusme se také podívat, jak české soudy na rozdíl od činu paní Velikovské hodnotí situaci, když se stane v opačném gardu. Pan Libor Vysloužil z Náměště na Hané, policista, který prošel psychotesty, měl neshody s manželkou Saskií, a proto si pořídil milenku, prodavačku z Makra ve Velké Bystřici, jejíž jméno (jako potenciálního velkého feministického chudáka) v médiích pro jistotu ani nepadlo. Ta se toužila dostat na místo manželky a čerpat benefity. Tak tu manželku pan Vysloužil zastřelil a hodil do septiku. Pan Vysloužil prý během soudů převážně mlčel a velmi se omlouval. Neargumentoval tím, že na něj žena používala celou plejádu „ženských zbraní“ – příkladmo ho zneužívala psychicky, útočila na jeho dobrou pověst, ječela na něj, byla opovržlivá a vulgární, ponižovala ho, pomlouvala u sousedů, okrádala ho a nebylo s ní k vydržení. Pan policista Vysloužil si vysloužil za vraždu 14,5 roku a sedí na Mírově dodnes. Liberační důvody ke zmínění trestu pod dolní zákonnou hranici jako u vražedkyně Velikovské soud neshledal.

Jeho milenku, která s ním podle všeho vraždu plánovala a věděla o ní (a lze úspěšně spekulovat i na to, že Vysloužila k vraždě mohla dotlačit právě ona), nikdo neobžaloval ani neodsoudil. 1,1 milionu, které má odsouzený vrah zaplatit příbuzným zavražděné, pan Vysloužil ovšem s největší pravděpodobností už neuhradí. Asi od mírovských bachařů dostal speciální léčbu, která ho měla rychleji a účinněji napravit.


21.07.2022 Challenger

 


Související články:


12345 (198x známkováno, průměr: 1,28 z 5)
15 815x přečteno
Updatováno: 21.7.2022 — 16:02

Reklama

D-FENS © 2017