Nekupujte auto na ulici a od zlodějů už vůbec

Mám něco, co vás dostane. Vypadá to sice jako příspěvek do soutěže o největší internetovou demagogii nebo nějaká recesistická stránka, ale je to podle všeho myšleno vážně a jmenuje se to Nekupuj Auto Na Ulici. Za projektem stojí nepříliš čitelná organizace Asociace Prodejců Použitých Automobilů – Autobazarů ČR (APPAA), což je podle všeho skrytá lobbingová struktura velkých autobazarů. Web s uvedeným názvem najdete zde a pozor na to, protože je to kurva jízda.

Stránky vyrobené z nějaké volné wordpressí šablony samy sebe nazývají „komunikační platformou“, ovšem jak se ukáže, komunikace je pouze jednosměrná a to zhruba v tom rozsahu, že vám nějaký pan Přikryl vymyje mozek a bude vás strašit věcmi, které se nestaly . Cílem webu je upozornit zájemce o koupi ojetého automobilu na nebezpečná úskalí a omyly, které jsou spojeny s nákupem ojetého vozu bez účasti prodejce ojetých automobilů, resp. autobazarů.

Hlavní myšlenkou celého webu je, že kupovat auto od soukromé osoby, tedy například v rodině, od známého, kolegy a v limitním případě od zcela neznámé osoby na inzerát, je nepřiměřeně riskantní, zatímco autobazary, a zejména ty velké, jsou oázou klidu a štěstí, kde zakoupíte od perfektních profesionálů ten nejprémiovější pečlivě prověřený šrot s certifikátem. Auto zakoupené od soukromé osoby má totiž víc technických i právních vad než veverka blech v kožichu. Je proto třeba, abyste se takové smrtelně nebezpečné pasti vyhnuli. To vám radí odborníci, jejichž jména budete ovšem hledat marně, protože ta jména nejsou nikde uvedena. Nejspíš to bude tím, že ti odborníci neexistují, jsou to ti stejní fake experti, jakými se ohánějí mediální lháři všude možně.

Cíl je naprosto jasný a sami autoři stránek ho dostatečně srozumitelně deklarují, když říkají: „Projekt Nekupuj auto na ulici bude širokou veřejnost informovat o nejzávažnějších problémech v oblasti nákupu ojetého vozu. Nabídne osvětu a poradenství. Zároveň bude aktivně působit na státní správu a bude usilovat o prosazení závazných pravidel prodeje ojetých automobilů. Pravidel, která budou kupujícího chránit,“ dodává Přikryl. Všechny informace budou k dispozici na www.nekupujautonaulici.cz a zároveň i na profilu Nekupuj auto na ulici na Facebooku. Zájemci budou mít možnost sdílet své negativní zkušenosti s nákupem vozu od přímého majitele.“

K tomu, jak si to pak Přikryl a jeho Asociace prodejců šrotu přesně představuje, toho na jejich webu moc nenajdete, ale na konci článku vám to vysvětlím, protože to vím.

Namátkou z obsahu.

Samozřejmě přednostním objektem mého zájmu byla sekce „Vaše příběhy“, protože mám rád příběhy jako ze Ženy a život. A nebyl jsem zklamán. Budu citovat pouze titulky:

Nekupuj auto na ulici, nebo na to dojedeš!

Zabavili auto postiženému!

Chtěli udělat synovi radost, teď jim hrozí vězení
Jsou to všechno naprosto hrůzostrašné historky. Chtělo by to však ještě přitvdit. Další články by se mohly jmenovat „Koupil auto od kolegy a upadl mu penis“, „Kdo kupuje auto mimo bazar, je potenciální vrah“ nebo „99% pachatelů incestu kupuje auta od příbuzných“.

Můj zdaleka nejoblíbenejší je Auto nám rozvrátilo rodinu, u kterého se pozastavím. Pojednává o autachtivé pani Jarmile, na kterou se sesypaly problémy jako vosy na med. Nejdřív jí manžel naštěkal do boudy. Pak se ukázalo, že to budou dvojčata. Následně zatoužila po autě, které zakoupila od strýce za 55 tisíc korun. Automobil však vykazoval závady, jejichž popis by zamotal hlavu i opraváři raketoplánů. Zejména „nešlo topení u spolujezdce“ (neznám auto, které by mělo oddělené topení pro jednotlivé členy posádky, bývá rozdělené vedení teplého nebo studeného vzduchu v rámci vícezónového komfortního systému), „přestal fungovat chladič“ (i přes tento nefungující chladič s tím ovšem šlo dojet do servisu, což je také raritní) a také bylo třeba „kompletně vyměnit chladící systém motoru“ (pod tím si představte, co chcete). Náklady na opravy vraku za 55 k se vyšplhaly na 48 k, což lze vysvětlit snad jen tím, že Jarmila byla blbá jak půllitr bublin, protože laktační psychóza ještě nepřicházela v úvahu. Nicméně kráva Jarmila již vidí světlo na konci tunelu, protože se šla poradit s odborníky do certifikovaného bazaru, kde jí otevřeli oči. Příště prý bude nakupovat jedině v autobazaru, což u lidí jako Jarmila asi málokoho překvapí. Nicméně ani tak nehodnotím transakci negativně, protože hned na začátku story stojí, že Jarmila dostala na tu svoji vránu 50k slevu, takže to vlastně bylo nákladově neutrální. Normálně bych řekl, že Jarmila je blbka a její manžel píčus, ale protože Jarmila ani její nabíječ neexistují, tak je to jedno. Celá příhoda je totiž zcela evidentně smyšlená, na což ukazuje mnoho různých indicií v celém textu, neuvěřitelně vágní popis závad a hlavně je to tak šílený blábol, že to až mlátí dveřma.

Hardcore je i sekce „Rady odborníka“. I přes značnou snahu jsem nenašel, kdo že je ten odborník, tedy jeho jméno, příjmení a kvalifikaci, co z něj dělá toho odborníka. Navíc uvedené rady jsou takového druhu, že je nejde použít, protože jsou to naprosto obecné a nic neříkající žvásty. Pokud se tedy chcete vyhnout koupi poškozeného vozidla, radí odborník jej důkladně zkontrolovat, zda není poškozené. Asi se vám nebude chtít si koupit kradené vozidlo a v tom případě jej máte zkontrolovat, že není kradené. Pokud nechcete auto, které je v exekuci, vyhněte se autům, která jsou v exekuci. V případě, že chcete sepsat smlouvu, odborník radí ji sepsat správně. Jsou to naprosto nepoužitelné bezobsažné knížecí rady, které nikomu nikdy nepomohou, stejně jako celá ta jejich asociace profesionálních podvodníků nebo jak se to jmenuje.

Vězte například, že 4 z 5 Čechů jsou v ohrožení kvůli nejasné historii ojetého vozu. Tento článek je vystavěn na přehánění a překrucování faktů, které je navíc prováděno tak amatérsky, že to nepřesvědčilo ani senilní starou Vomáčkovou. Začíná hned větou „Průměrně velký autobazar ročně odmítne vykoupit až 18 000 vozů“. To by znamenalo, že průměrný autobazar odmítne 50 vozů denně, tedy asi jeden za čtvrt hodiny jeho otvírací doby. To je zjevná pitomost, protože by v takovém průměrném autobazaru nedělali nic jiného, než odmítali auta. Z této pitomosti pak Přikryl vyvozuje pitomosti další, až mu z toho na konci skutečně vyjde, že 4 z 5 Čechů jsou skutečně nějakým způsobem ohroženi auty s technickými nebo právními problémy. No jo, ale jaké jsou skutečně důvody toho odmítnutí auto vykoupit? Technický stav? Právní problém? Cena? Neochota majitelů snášet nepříliš vybíravé vyjednávací metody výkupčích? O kvalitě práci s daty páně Přikryla svědčí i další úvaha obsažená v jakémsi krkolomném diagramu, totiž že 1 nehoda denně je zaviněna technickým stavem a tyto nehody způsobí za rok škodu za 43 mil. Kč. No jo, ale co to má společného se způsobem prodeje auta? Když shoří dopravnímu podniku v důsledku zanedbané údržby autobus, určitě to není způsobeno tím, že by ho dopravní podnik koupil „na ulici“.

Teď tedy vysvětlení, proč to všechno.

Doneslo se mi, že pan Přikryl aktuálně lobbuje na různých místech, aby prodej automobilu byl možný pouze přes prodejce, který je někde registrován. Argumentace zahrnuje různé aspekty včetně stáčení tachometrů a demontáže DPF filtrů, a hlavní myšlenkou je, že nebezpečný smrtící objekt jako automobil by neměl přecházet z ruky do ruky na základě svobodné vůle obou stran, a to ani v případě, když zákonné požadavky na jeho provoz splňuje. Jinými slovy, jako prodávající automobilu, jinak vašeho majetku, byste byl nucen při změně jeho dispozice vždy použít a také zaplatit prostředníka, tedy autobazar. Ovšem pozor, ne jakýkoli autobazar, ale jen ten, který by plnil nějaké zákonné podmínky. Tento subjekt by ovšem za nic neručil, protože záruka za opotřebené předměty není reálná a ani legislativou předpokládaná.

Když se hlouběji zamyslíme nad tímto záměrem, tak zahrnuje dvě odlišné věci. První je, že za záminkou ochrany kupujícího bude možné prodávat automobily pouze skrze určité subjekty, které budou zajišťovat pofidérní právní i technickou pseudogaranci. To představuje de facto zcizení vlastnického práva k vašemu majetku, který nebudete moci prodat tomu, komu chcete a za tolik, kolik chcete. Je dost malá šance, že by jim to prošlo, přestože je to natolik absurdní, že by to v Kocourkově mohlo zaujmout nějaké politky zejména z ANO nebo KDU-ČSL. Jedna nejmenovaná velkorealitka aktuálně zkouší na vládě to samé s nemovitostmi a to s podobnou argumentací, jako jsou bludy páně Přikryla, takže popsaný koncept legální krádeže zjevně není úplně mrtvý, jen dosud nežije. Stejného ražení je i placení povinného auta z vozidel, která nejsou v provozu, které prosadil poslanec ČSSD Votava a které je v rozporu s dosavadní judikaturou, kterou si poslanci napříč politickým spektrem vytřeli prdel. Přesto si myslím, že tohle nemá šanci.

Podstatně vyšší šanci má ta druhá část, totiž povinná registrace, certifikace, whatever you want autobazarů. Něco naznačuje i partnerství asociace s TÜV Nord, což je firma zabývající se certifikací všeho možného, především systémů řízení jakosti a v rámci toho také certifikovala systém řízení jakosti několika málo autobazarů. Od roku 2014, kdy si certifikát pořídil bazar AutoESA, však o něj nebyl valný zájem, jinak řečeno, je to na trhu zbytečný produkt. Zde by se měly hrůzou ježit vlasy na hlavě majitelům malých vesnických autobazarů s pár auty od místních pro místní. Ty většinou provozují menší servisy jako vedlejší zdroj příjmu nebo jedinci, kteří si tak přivydělávají k práci a tihle lidé za své podnikání většinou ručí vlastním jménem a pověstí, takže byste u nich nenašli zoufalé trosky po pátém majiteli s třikrát utočeným tachometrem, turbodieselové mrdky z flotil a další podobné pasti na peníze, kterých je ve velkých anonymních autobazarech mraky. Náklady a administrativa spojené se zavedením a certifikací systému řízení jakosti spolehlivě povede k zániku jejich podnikání.

Domnívám se, že celý projekt není nic jiného, než tažení velkých autobazarů za vyšším tržním podílem. Článek v tomto ohledu obsahuje jednu docela významnou indicii. Na celém webu se kolem dokola opakuje slovní spojení „certifikovaný autobazar“ nebo „certifikovaný prodejce“, což byl poměrně dlouho reklamní slogan AutoESA. To je shodou okolností autobazar, kde bych si nekoupil ani plechový nočník. Tento autobazar používá klamavou taktiku ohánění se různými certifikáty. Jsou to jednak různé certifikáty kontroly vozu pro jednotlivé prodávané automobily, které jsou dobré leda na vytření zadku a nemůžete se o ně opřít v případě reklamace, naopak, za jistých okolností budou použity proti vám, je tu ještě jejich certifikace systému řízení jakosti samotného bazaru, pomocí které se tento velkobazar snaží vytvářet dojem, že prodává jen kvalitní vozidla. Realita je ovšem taková, že certifikace systému řízení jakosti přímo nijak nesouvisí s kvalitou produktu, osvědčuje pouze to, že firma má zavedené určité procesy k řízení jakosti svých služeb. Je to stejné jako certifikace systému řízení jakosti výrobních nebo obchodních firem podle ISO standardů, která také sama o sobě nezajišťuje, že firma nevyrobí zmetky nebo jí nenatečou hovna do vodovodu. Například taková firma Volkswagen je jako jedna z mála automobilek držitelem certifikátu systému řízení jakosti podle ISO 9001, který byl naposled obnoven v roce 2015 (shodou okolností také od TÜV Nord), což ovšem automobilce nijak nezabránilo podvádět s emisemi nebo přenášet na své zákazníky náklady z nekvality v případě fatálních závad pístních kroužků nebo rozvodových řetězů u motorů TSI.

Osobně se domnívám, že rizika z koupě vozu od soukromé osoby jsou podstatně menší než při koupi ve velkobazaru, a to zejména v případě, že se obchod odehrává uvnitř sociální sítě kupujícího nebo prodávajícího. Do autobazarů naopak směřují všichni vychcánci, kteří „nechtějí mít s prodejem starosti“, což v českých podmínkách často znamená, že nechtějí nést odpovědnost za vady a ojebanou údržbu, kterou provozovali v rámci zlidovělého procesu vrakování pod heslem „leju tam jen naftu a kapalinu do ostřikovačů“. Anonymní prostředí velkých bazarů láká zmrdy jako můry žárovka, protože jim jejich systém umožňuje se schovat za jejich smlouvy, právníky a zastrašování. Ve skutečnosti je dostupných mnoho různě účinných prostředků, jak při koupi auta ze soukromých rukou nenaletět, a to počínaje amatérskou sebeobranou a konče skutečnými, fyzicky existujícími odborníky s praxí, kteří za zcela přijatelné částky u výběru auta mohou asistovat. Pan Přikryl a jeho Asociace jsou bizarní artefakt české vekslácko-bazarní kultury a ve skutečnosti je nepotřebuje vůbec nikdo.

06.06.2017 D-FENS

Související články: