Jedna polozapomenutá speciální vojenská operace

Featured Image

Prosinec nebývá úplně typickým měsícem pro připomínání výročí bitev a válek, zejména těch starších, ale přesto tu máme výročí zahájení „speciální vojenské operace“, která sice také měla občas namále, ale na rozdíl od té aktuální putinovské proběhla podstatně úspěšněji.

Nečekaná smrt Karla VI. nabídla 20. října 1740 Fridrichu II. příležitost k posílení pozice Pruska na úkor habsburské monarchie. Král si byl již od roku 1734, kdy se v průběhu války o polské nástupnictví krátce účastnil rýnského tažení, vědom její vojenské slabosti, což potvrdil i výsledek nedávného konfliktu s Osmanskou říší. Svou pozornost zaměřil na získání lidnatého a bohatého Slezska, které bylo relativně snadno přístupné z pruského území, zatímco je od zbytku Rakouska odděloval pás hor. Z právního hlediska si Prusko mohlo činit nároky, a to ještě velmi slabé, jen na malou část Slezska, konkrétně na knížectví krnovské (Jägerndorf), břežské (Brieg), lehnické (Liegnitz) a volovské (Wohlau), tj. celkem asi 10 procent slezského území, což však pruského krále nijak netrápilo. Při setkání se svými hlavními rádci, k němuž došlo 28. října 1740 v Rheinsbergu, deklaroval své pevné rozhodnutí upřednostnit v nastalé situaci silové řešení před diplomatickým jednáním a od tohoto data se již řešily pouze praktické detaily plánované operace.

Vzhledem k soustřeďování trénu a povolávání vojáků z dovolené v nezvyklou roční dobu, nebylo možné utajit válečné přípravy a informace o nich se staly obsahem mnoha depeší a dopisů pro adresáty v celé Evropě. Přesto pruský král nehodlal prozradit ze svých záměrů více, než bylo nezbytné. Součástí kamufláže bylo využití dezinformací ohledně cíle plánované kampaně. Například jednotky berlínské posádky obdržely plány pochodových tras do Halberstadtu. O úspěšnosti těchto opatření svědčí zpráva z 22. listopadu 1740 od nizozemského agenta působícího v Berlíně, jenž disponoval vysoce postavenými kontakty u dvora i v armádě, ve které je uvedeno: „Válečné přípravy zde pokračují s nejvyšší intenzitou, většina dělostřelectva již stojí seřazena před zbrojnicí, a čtrnáct pluků, mezi nimiž se nachází i část zdejší gardy, je připraveno na první rozkaz během tří hodin se vydat na pochod; kam ale jejich cesta povede, to však zůstává ještě velkým tajemstvím.

Koncem listopadu opustily vybrané jednotky v Magdebursku, Pomořansku a Braniborsku své posádky a 15. prosince 1740 se soustředily u slezských hranic. Pluky byly v plné síle a doprovázeli je i tzv. nadpočetní, kteří měli v budoucnu nahradit padlé. V některých případech jejich velitelé nehodlali ponechat nic náhodě a povolali těchto náhradníků větší počet, než bylo předepsáno, dokonce až třicet mužů na rotu.

Až do konce října 1740 Marie Terezie a její rádci nebyli schopni plně posoudit nebezpečí hrozící ze strany Pruska. Pak ovšem začala od rakouského vyslance v Berlíně přicházet v rychlém sledu varování. Již v dopise z 29. října 1740 se zmiňuje o možnosti pruské invaze do Slezska. V dalších zprávách poslaných v průběhu listopadu 1740 informoval své nadřízené, že pluky berlínské posádky povolávají vojáky na dovolené zpět k jednotkám. Sílu shromážděného sboru odhadl na dvacet pěších praporů a dvacet eskadron jezdectva a vyvracel možnost, že tento sbor je určen pro ovládnutí Jülichu a Bergu. Nicméně většina osob v blízkosti mladé panovnice hrozící nebezpečí dále podceňovala.

Varovné signály přesto neustávaly a nutily k podniknutí nezbytných opatření. Do Berlína dorazil 29. listopadu 1740 mimořádný rakouský vyslanec, Antonio Ottone markýz Botta d’Adorno (1688 – 1774), jenž ve svém dopise z 3. prosince 1740 napsal: „… a během cesty po braniborském území jsem zjistil, že onen vojenský sbor o síle 25 000 mužů s 24 děly a 4 hmoždíři, který je zcela připraven vydat se na pochod, nemůže kvůli nedostatku zásob pobývat na hranici této země se Slezskem příliš dlouho… V současné době jsem si naprosto jistý, že tento přesun směřuje přímo do Slezska, dělostřelectvo a eskadrona Gens d’armes, kterou je třeba považovat za královskou gardu, odchází už zítra, 4. tohoto měsíce, a 5. a 6. je budou následovat dva pěší pluky, Kleist a Sydow, které se nachází v tomto městě, a poměrná část ostatních pluků, které mají své posádky podél Odry, stejně jako ty z Pomořanska a vévodství magdeburského, je již od 30. listopadu na cestě tak, aby celý svrchu zmíněný sbor kolem 10. tohoto měsíce vstoupil do Slezska a zmocnil se jej silou.“ Markýz dále oponoval myšlence, že by se mohlo jednat pouze o pozorovací sbor, a zdůrazňoval hrozící nebezpečí. Teprve po obdržení této a dalších zpráv se začal postoj vídeňského dvora měnit a byly vydány rozkazy k zvýšení obranyschopnosti ohroženého území.

Situace ve Slezsku byla ze strategického hlediska velice neutěšená, což demonstroval tristní stav tamních pevností. Z celkem šestnácti takto označených míst byla pouze Nisa (Neisse) v relativně dobrém stavu a jejich zastaralé a neudržované bastiony, které pocházely z třicetileté války, byly místy tak oslabené, že je mohla poškodit i palba vlastních děl, která na nich byla umístěna. Opravy a modernizace se vlekly celá desetiletí, aniž by se je podařilo dokončit. Například stavba moderního opevnění v Hlohově (Glogau) a Břehu byla zahájena již v roce 1652, avšak ještě za vlády Karla VI. tyto důležité opěrné body měly daleko k plné obranyschopnosti. Příčinou byl chronický nedostatek financí, kvůli němuž byly sumy vydávané na tento účel stále snižovány. Kromě toho poskytovala činnost státních úřadů stavovské obci důvody k oprávněným stížnostem, protože část peněz, které sněm povolil na výstavbu opevnění, byla místo toho použita na jiné účely, zejména na vysoké personální výdaje.

V létě 1740 byla podniknuta inspekce, která odhalila poškozená opevnění, zastaralou výzbroj skládající se v mnoha případech z děl vyrobených před sto a více lety a v neposlední řadě též nedostačující posádky, a to jak po kvantitativní, tak i kvalitativní stránce. Teprve v druhé polovině listopadu 1740 začala být podnikána intenzivnější opatření ke zvýšení obranyschopnosti. V Hlohově, který představoval jeden z klíčových cílů pro každou armádu útočící proti proudu Odry, byly shromažďovány zásoby, likvidována předměstí kvůli zajištění volného palebného pole a pevnost se připravovala k obraně. K dispozici však bylo pouze 69 děl a 5 hmoždířů, z nichž naprostá většina pocházela z 16. či ze 17. století a byla ve špatném stavu. Jejich použitelnost navíc byla limitována nedostatkem dělostřelců. Pro obsluhu 74 dostupných děl se jich v pevnosti nacházelo pouze sedmnáct a byli tudíž odkázáni na pomoc přidělených vojáků od pěchoty nebo i civilistů. Za těchto okolností sice hrozilo menší nebezpečí, že nepřítel obsadí město za pochodu, avšak vzhledem k tomu, že síla posádky nedosahovala ani 1 200 vojáků, měl úspěšný odpor proti dlouhodobému obležení jen malou šanci na úspěch.

V polovině listopadu 1740 se ve Slezsku šířily zprávy o pohybech pruských jednotek a jejich soustřeďování v blízkosti hranic. Přípravy na odražení možného útoku však byly v krátké době jen velmi obtížně proveditelné. Reálná síla rakouské armády sice činila přibližně 107 000 mužů, ale v důsledku událostí předchozích let byla drtivá většina jednotek rozmístěna v Uhrách, Jižním Nizozemí a v habsburských državách na Apeninském poloostrově. Pozdní roční období komplikovalo rychlé přesuny vojska a na intenzivní verbování chyběly peníze. Ve Slezsku se v době smrti Karla VI. nacházel pouze pěší pluk Wallis a jedna samostatná rota o celkové síle 1 539 mužů, kteří byli navíc rozptýleni do několika posádek. Koncem listopadu 1740 se k němu připojily pěší pluky Harrach, Browne a Botta a osm rot dragounů, avšak jejich skutečná síla rovněž výrazně zaostávala za tabulkovým stavem. Počet obránců ohrožené provincie tak narostl přibližně jen o 4 700 vojáků. Další pěší i jízdní jednotky obdržely rozkazy k pochodu do Slezska v průběhu prosince 1740, ale kvůli své nepřipravenosti na delší přesun či na bojové akce mohla většina z nich dorazit na místo určení až během několika měsíců. Pruské invazi tedy zpočátku čelilo pouze 7 359 rakouských vojáků.

Velení ve Slezsku převzal Maximilian Ulysses hrabě Browne (1705 – 1757). Jeho úkolem bylo udržet co největší část území, ale zároveň mu bylo nařízeno neriskovat ztráty jednotek nebo válečného materiálu a vyčkat příchodu posil. Dvorská válečná rada se hodlala soustředit na udržení Horního Slezska, kde hlavními opěrnými body měly být Nisa a Břeh. Její členové spoléhali na nepříznivé zimní počasí, které jim mělo získat čas pro soustředění armády k provedení protiútoku na jaře 1741. Tato opatrnost byla namístě, neboť slabé síly, které byly momentálně k dispozici neměly v přímé konfrontaci s protivníkem naději na úspěch. Rozhodnutí o konkrétních opatřeních byla přenechána Brownovi a lokálním úřadům. Nový velitel byl dopisem od Marie Terezie informován o pomalém postupu očekávaných posil. Dále mu bylo sděleno, že některé, zejména pěší, pluky jsou velmi slabé a že při strategickém plánování nelze brát v úvahu jejich tabulkový stav, nýbrž skutečný, který mu bude sdělen, jakmile se Dvorské válečné radě podaří jej zjistit. Stejně byly postiženy i husarské pluky a v dopise bylo slibováno jejich urychlené doplnění lidmi i koňmi, protože do jejich nasazení v rámci malé války byly vkládány značné naděje: „… a tito (husaři – pozn. aut.) mohou být velmi užitečně použiti k získávání zpráv, zabránění vypisování kontribuce a zejména k zneklidňování pruské kavalerie, která, jak známo, sedlá velmi těžké koně.“

Pruská invazní armáda skládající se z 20 praporů pěchoty, 29 eskadron jezdectva a 34 děl vstoupila do Slezska 16. prosince 1740. O třináct dní později ji následoval samostatný sbor. Tvořilo jej 7 praporů pěchoty, z toho 5 granátnických, 11 eskadron jezdectva a 18 děl. Celkem měl Fridrich II. k dispozici 27 159 vojáků. Jeho prvním cílem byl Hlohov, kam dorazil 22. prosince. Město bylo obklíčeno a král, jenž byl informován o špatném stavu slezských pevností, očekával jeho brzkou kapitulaci v důsledku nedostatku zásob. K té však nedošlo, což představovalo vážné narušení pruských plánů, neboť těžká děla měla oproti hlavnímu vojsku několik dní zpoždění. Nicméně situace se dramaticky změnila poté, co král obdržel zprávu o událostech, k nimž došlo o několik dní dříve ve slezské metropoli.

Vzhledem k akutní hrozbě pruské invaze chtěl Browne ve Vratislavi (Breslau) umístit část svých jednotek. Její udržení představovalo nejen otázku prestiže a politického kapitálu, ale zejména nezanedbatelný strategický zisk, neboť ovládala plavbu na Odře, která tvořila hlavní zásobovací osu pro každou armádu postupující Slezskem ze západu na východ či naopak. V cestě k provedení tohoto záměru stál starý nárok místní obce, podle kterého ve městě nesměly být umístěny žádné vojenské jednotky. Tato výsada však nebyla písemně stvrzena a své kořeny měla pouze v tradici pocházející z třicetileté války, kdy se městu několikrát podařilo vyjednat osvobození od povinnosti ubytovat vojsko.

Navzdory strategické hodnotě Vratislavi, postrádal Browne výslovný rozkaz k její obraně. Proto bylo zahájeno vyjednávání s představiteli samosprávy, při němž si Nejvyšší úřad počínal nanejvýš tolerantně. Městská rada nakonec 13. prosince 1740 souhlasila, že po dobu krize bude obranu zajišťovat posádka skládající se z tří pěších praporů a tří granátnických rot, teoreticky tedy více než 2 000 vojáků, kterým bude velet rodilý Slezan a luterán. Nicméně vzápětí ve městě vypukly nepokoje a protesty proti uzavřené dohodě, které mezi chudinou a drobnými řemeslníky vyvolali pruští agenti. Vedly k odvolání již uděleného souhlasu s dočasnou přítomností rakouských vojáků a k bizarnímu rozhodnutí zajistit obranu proti případnému pruskému útoku vlastními silami.

Browne požadoval potlačení nepokojů a exemplární potrestání jejich podněcovatelů, ale v tomto směru zůstal zcela bez podpory Nejvyššího úřadu. Jeho prezident nebyl ochoten bez přímého rozkazu z Vídně přikročit k opatřením, která by obnovila pořádek, a omezil se na výzvy k opatrnosti, čímž mínil pasivní očekávání následujících událostí. Rakouský velitel byl považován za energického důstojníka a jeho smrt v bitvě u Prahy v roce 1757 dokazuje, že osobní statečnost mu rozhodně nechyběla. Nicméně v tomto okamžiku se neodhodlal k použití síly bez přímého rozkazu, aby zajistil obranyschopnost Vratislavi i proti vůli části obyvatelstva, ačkoli účastníci nepokojů získávali zbraně postupně, a proto včasný a energický zásah proti nim by měl velkou šanci na úspěch, a to i při nasazení relativně malého počtu vojáků. Naopak rezignoval na prosazení svých záměrů a 18. prosince 1740 město opustil a stáhl se na východ.

Toto selhání, jehož závažné strategické důsledky se měly brzy projevit, padalo do značné míry na Brownovu hlavu, neboť jeho úkol bránit Slezsko a zpomalovat pruský postup by nebylo obtížné vztáhnout na obranu Vratislavi, a to tím spíše, že Hlohov, navzdory podobně obtížné situaci a nedostatku vojáků, bráněn byl. Vyjednávání s vratislavskou městskou radou však představovalo v prvé řadě politický problém, a proto je logické, že velký díl odpovědnosti za nepříznivý vývoj situace patřil ústřední instituci státní správy v zemi, Nejvyššímu úřadu, který projevil v průběhu krize naprostou pasivitu a ztratil veškerou autoritu. Významnou roli sehrála i těžkopádnost, nedůslednost a nedostatečná předvídavost ze strany centrálních úřadů ve Vídni, které nebyly schopny vytvořit ucelenou strategickou koncepci obrany Slezska či jasně vymezit pravomoci příslušného vojenského velitele. Dokonce ještě rozkaz, který byl Brownovi poslán 22. prosince 1740 se omezoval pouze na výzvu, aby „…město Vratislav přesvědčil k přijetí královské posádky“.

V té době však již bylo na nápravu pozdě, neboť letargický přístup Rakušanů prudce kontrastoval s rychlou reakcí pruského panovníka na nabídnutou příležitost. Ponechal část armády k blokádě Hlohova, kterou měl následně převzít záložní sbor, jehož příchod byl očekáván na konci prosince, a vzhledem ke slabosti protivníka neváhal zbytek svých sil rozdělit na dvě uskupení. Sám se postavil do čela prvního z nich tvořeného vybranými granátnickými prapory a jedním plukem jízdy a vyrazil 28. prosince 1740 k Vratislavi. Druhé uskupení vedl maršál Schwerin a postupoval jižněji, podél pohraničních hor.

Tato zdánlivě riskantní strategie byla plně opodstatněná, neboť metropole na Odře byla fakticky nechráněná a její obyvatelstvo projevovalo, navzdory předcházejícím událostem, jen mizivou schopnost a ochotu bránit město vlastními silami. Po krachu jednání o umístění rakouské posádky nebyla učiněna ani základní opatření umožňující pevnosti odolávat obléhání. Například nebyly strženy domy na předměstích, které následně umožňovaly útočníkům skryté přiblížení se až k linii opevnění.

Naopak již 31. prosince 1740 navázalo město kontakt s pruskou armádou a začalo jí dodávat zásoby. Následujícího dne vyslanci Fridricha II. slíbili respektovat neutralitu Vratislavi a požadovali pouze volný nákup potravin a zřízení zásobovacího skladu na předměstí. Městská rada bez odporu souhlasila, čímž se Vratislav stala fakticky pruskou základnou pro další pronikání do Slezska. Její důležitost byla o to vyšší, že volný transport z Braniborska po Odře, byl narušován přítomností rakouské posádky v Hlohově.

Prusové obsadili 2. ledna 1741 okolní vesnice, předměstí a dokonce i předsunutá opevnění u městských bran. Do města byl povolen vstup malým skupinám pruských vojáků, avšak současně musela městská rada zaručit, že tam nebude vpuštěn žádný rakouský voják. Tento postoj byl potvrzen 3. ledna 1741 podpisem neutralitní smlouvy mezi Vratislaví a Pruskem. Téhož dne navštívil město i Fridrich II. a neopomněl při této příležitosti odměnit vůdce prosincových nepokojů, který obdržel 2 000 tolarů. Současně pruský král zakázal, aby se scházel Nejvyšší úřad, a nařídil jeho členům opustit město.

Vratislav byla po podpisu smlouvy Prusům vydána fakticky na milost a nemilost, a tak není překvapivé, že formálně stvrzená neutralita zůstala v praktické rovině jen fikcí a město, ačkoli zatím bez vojenské posádky, sloužilo jako základna pro další pruské operace. Byl zde zřízen válečný komisariát tvořící základ pruské správy ve Slezsku, který organizoval zásobování invazní armády, a mezi místním obyvatelstvem bylo neprodleně zahájeno verbování.

Fridrich II. byl díky své rychlosti a díky rakouským chybám uchráněn od logistické krize a nemusel se uchylovat k obtížnému rozhodování, zda získat tolik potřebný opěrný bod ztečí nebo obléháním, které v průběhu zimy představovalo velice nejistý a časově náročný podnik, což potvrzuje obrana Nisy a do určité míry též Břehu a Hlohova. Naopak mohl pokračovat v ofenzívě, která během ledna 1741 zatlačila početně slabšího protivníka na severní Moravu, a s výjimkou tří výše zmíněných pevností ovládl celé Slezsko.

Pro stabilitu pruské pozice bylo velice důležité ovládnutí Hlohova, které by usnadnilo spojení s Braniborskem. Naděje na brzkou kapitulaci této pevnosti se nenaplnila a klasické obléhání se nedařilo zahájit, neboť dostatečné množství těžkých děl a munice mělo k blokujícím jednotkám dorazit až na počátku března. Nicméně Prusové mohli těžit z výhody, kterou jim nabízela nízká morálka rakouských vojáků, což potvrzuje dopis datovaný 3. ledna 1741, ve kterém se píše: „Neuběhne ani jedna noc bez toho, aby z města k naším pozicím nepřicházeli dezertéři a nebyli předváděni k princi (Leopold Anhaltsko-Dessavský, syn stejnojmenného pruského polního maršála a přítele Fridricha Viléma I. – pozn. aut.). Ujišťují nás, že když udržíme Hlohov ještě čtyři týdny v obklíčení, většina posádky přejde k nám, jelikož skoro všichni jsou nespokojeni kvůli těžké službě.“ Výpovědi těchto dezertérů je přirozeně třeba přijímat s jistým odstupem, neboť jejich obsah mohl být ovlivněn úmyslem získat si sympatie obléhatelů. Nicméně skutečnost, že taková situace nastala během krátkého a nijak intenzivního obléhání, vypovídá o motivaci více jak jednoho tisíce rakouských vojáků, kteří tvořili posádku této důležité pevnosti v Dolním Slezsku.

Město se sice nevzdalo ani po dvou měsících obklíčení, ale princ Leopold získal na základě výpovědí dezertérů a důkladného průzkumu přesné informace o slabinách opevnění a o možnostech obránců, které využil pro naplánování nočního přepadu. K jeho realizaci došlo v noci z 8. na 9. března 1741, kdy téměř 5 000 Prusů zaútočilo na město ze tří směrů. Důkladná příprava, přesná koordinace, moment překvapení a početní převaha zajistily úspěch celé akce a Hlohov byl ovládnut během pouhých 45 minut nepříliš intenzivního boje, při němž 60 Rakušanů padlo nebo bylo zraněno a 865 bylo zajato nezraněných, zatímco přibližně 150 jich stihlo dezertovat v průběhu obležení.

Poněkud zvláštním, nicméně pro poměry v rakouské armádě charakteristickým epilogem celé události se stal závěr vyšetřovací komise Dvorské válečné rady, která posuzovala okolnosti, za jakých byla pevnost dobyta, neboť konstatoval, že její velitel neměl na porážce žádnou vinu. Ten ve své zprávě kritizoval například početní slabost posádky a nespolehlivost místních obyvatel, o nichž uvedl, že „… by bylo velmi neuvážené nechat tyto lidi hlídkovat na opevnění, nadto kdyby jim byl vydán rozkaz, aby při možném překvapivém útoku začali střílet z oken, na jejich věrnost by se nedalo ani v nejmenším spolehnout, spíše bylo třeba se obávat nejhoršího, neboť většina z měšťanů byli luteráni, kteří již dlouho chtěli své souvěrce uvítat jako hosty“. Komise se též přiklonila k silně negativnímu hodnocení stavu pevnosti a ve svém dobrozdání ji označila jako „… neudržitelné, téměř otevřené místo, s úplně zruinovaným opevněným, opatřené nepoužitelným dělostřelectvem a postrádající dostatečné zásoby“. Ačkoli oba tyto dokumenty měly zejména očistit neúspěšného velitele, lze jejich obsah posuzovat spíše jen jako mírnou nadsázku než jako úplnou nepravdu. Zvláště druhý z nich může vzbuzovat údiv, neboť se vztahoval k důležité pevnosti ovládající tok Odry, a současně představuje smutný důkaz dlouholetého zanedbávání a nedostatku peněz.

 


11.01.2024 Jaroslav Neveris Zamazal


Související články:


12345 (148x známkováno, průměr: 1,26 z 5)
16 268x přečteno
D-FENS © 2017