Czexit contingency plan: Jak vystoupit, aby nás to nezničilo?

V Evropské Unii se vyskytují čtyři skupiny osob. Zaprvé tichá většina „neutrálů“, která žije průměrné, nevymykající se životy a vliv EU vnímá jen v tom, že jim pro cestu do blízkého zahraničí stačí občanka namísto pasu a že si mohou z Vídně či Mnichova dovézt vánoční nákup, aniž by platili clo.

Zadruhé ti, kteří mají z unijní politiky (dotací a regulací) pragmatický prospěch. Sem patří v prvé řadě příjemci dotací a grantů, dále politici kteří v EU našli teplá místečka, dále politici a aktivisté kteří oklikou přes EU protlačují legislativu, která by jim „doma“ neprošla, a konečně lidé z odvětví služeb napojení na unijní zakázky.

Zatřetí ti, kteří mají z unijní politiky (regulací) závažnou osobní újmu, protože jim zničila podnikání (astronomické náklady na „compliance“ např. s RoHS či REACH malé firmy nemohly přežít), nebo koníčka který je pro ně nerozlučně spjat se samotným způsobem života a identitou (např. motoristé, kterým EU slibuje „strategii bezpečného přechodu k bezřidičské budoucnosti“, zákaz spalovacích motorů a nepřetržitý online dohled telemetrikou, nebo střelci z Moderních Sportovních Pušek jako AR-15, nebo rybáři s olůvky, nebo chovatelé „invazních druhů“ jako je medvídek mýval…)

A konečně začtvrté ti, kteří mají k EU vyhraněně ideologický vztah – buď pozitivní, protože adorují koncept „Veliké sjednocené Evropy-supermocnosti“, nebo naopak negativní, protože propagují konkurenční ideologický či mocenský projekt (např. kombinaci Rusko/nacionální autoritářství, nebo cojávím obnovenou C.k. monarchii).

Třetí skupina lidí se zvětšuje s každou další fanatickou a šikanózní regulací EU (zákaz olova! Zákaz invazních druhů! Zákaz spalovacích motorů! Zákaz CO2 a uhlíková daň na všechno zboží!) a přitom nechce nic jiného, než zachovat si „status quo“: aby je všichni nechali na pokoji. A ničivé regulace prosazované EU ve jménu „pokroku“ vnímají tak, že proti nim (resp. jejich způsobu života a identitě) EU svou restriktivní legislativou vlastně vede totální, likvidační válku.

Zkusili poslechnout politiky a „demokraticky bojovat“ v EU. A v praxi u Směrnice COM2017(853) zjistili, že nemohou vyhrát: i když na svou stranu získali všechny své europoslance, celou vládu, sněmovnu i senát, stejně jim to nebylo nic platné a byli převálcováni. I v Radě ministrů byla ČR přehlasována, a v Europarlamentu směrnice prošla jednak s otevřeným vyhrožováním, že pokud by snad neprošla, za trest by ji Evropská Komise prosadila znovu v ještě výrazně horší formě, a jednak s oficiálním „doporučením“, že Německo a Francie se dvěma poskoky požadují, aby směrnice prošla a bez žádného českého švejkování. Zbývá tedy pouze varianta útěku: Czexit.

Musíme mít plán i proti vyhrožování „exemplárním trestem“ od EU

Proti Czexitu se samozřejmě urputně brání druhá skupina (příjemci grantů a beneficienti Unijní politiky), protože ta zase vnímá Czexit jako totální válku proti svému dotačnímu blahobytu a způsobu života založeném na vnucováním svých názorů ostatním skrze unijní legislativu a její domácí implementace. Jedná se tedy o hru s nulovým součtem.

Dále proti Czexitu samozřejmě urputně vykřikuje skupina čtvrtá, ideologická – a úžasně jí v tom pomáhá její ideologický protipól, protože společně volají „kdo není pro EU, je pro Rusko“ / „kdo není pro Rusko, je pro EU“. Takové jednoduché, emotivní a srozumitelné falešné dilema úžasně vyhovuje médiím, která linii „Buď Brusel, Nebo Moskva, Třetího Není“ nesmírně úspěšně šíří. Všimli jste si?

Před 4 lety byli Euroskeptici považováni za odporce regulací – a Eurofilové proti nim agitovali, že zákaz žárovek byl přeci pro dobro všech. Dnes jsou Euroskeptici považováni za rusofily, Eurofilové proti nim agitují zvýrazňováním excesů Ruska – a po euroregulacích nikdo ani neštěkne! Totální vítězství ideologů obou stran, totální odvedení pozornosti k nesmyslnému zástupnému tématu „Rusko!“, které nemá s praktickými dopady členství v EU společného vůbec nic.

Klíčová je však ta první skupina: průměrní lidé, jimž EU ani příliš neškodí, ani příliš nepomáhá. A právě tuto skupinu si vedení Evropské Unie vzalo jako rukojmí. Usoudilo, že jediný způsob, jak EU udržet pohromadě a směrem k více regulacím a většímu přenosu pravomocí do Bruselu je, vystrašit tuto skupinu k smrti. Protože pouze první skupina představuje většinu ve volbách jak do parlamentu národního, tak i toho Unijního – a pokud se EU-xitu bude bát, snadno mu naprosto demokraticky zabrání.

Jak toho ale dosáhnout? Snadno. Základní PR rovnice zní: „vyvolej strach a pak nabídní produkt-řešení“. A prodávaný produkt je jasný: „Remain“, zůstat v EU. Je tedy nutné jen vyvolat strach z „Leave“: strach z toho, že ona třetí a největší skupina bude v případě EU-xitu ekonomicky brutálně potrestána, přijde o práci a upadne do bídy.

A k tomu jsou dvě možnosti: jednak propaganda, ale ta může být zpochybněna antipropagandou. A jednak exemplární příklad, který je všem na očích a nikdo jej nemůže zpochybnit. Pokud by nějaký členský stát EU vystoupil, a většina jeho průměrných občanů na to brutálně ekonomicky doplatila propadem životní úrovně a nězaměstnaností, byli by takoví nebožáci „memento mori“ pro všechny voliče všech ostatních členských států, které by si kdy také byť jen pohrávaly s myšlenkou EU-xitu. A většina by snadno přijala „produkt-řešení“ oproti hrozně názorně předvedené ekonomické likvidaci: hlas „Remain“.

Proto vypadá Brexit tak, jak vypadá a „diplomat“ EU Tusk oficiálně „posílá do pekla“ Brexitáře, což si nedovolil ani Reagan k Sovětskému svazu. Proto EU úplně ignoruje jakoukoli racionální ekonomickou kalkulaci – v čele s faktem, že protože EU do Británie exportuje více než naopak, kolaps obchodu by více ublížil EU než Británii. Proto EU opět a znova hlasitě hřmí, že v žádném případě není ochotna k žádnému kompromisu ani ústupku. Proto EU odmítá snahy kontinentálních firem, které otevřeně usilují prosadit „dočasný bezcelní režim“ pro případ tvrdého Brexitu. Proto byla hantýrka špiček EU plná narážek o „potrestání“ Británie. Proto „unikl“ dokument EU jak potrestat Brexit. Není to uražená hrdost: je to cynická kalkulace PR s cílem vystrašit většinu elektorátu v ostatních státech, která na EU nemá vyhraněný názor.

Je proto čiré bláznovství čekat, že by „rozvod“ ČR a EU byl mírumilovný. Naopak: země velikosti ČR, jejíž ekonomika je navíc navyklá na unijní dotace a nediverzifikovaný vývoz do EU, a která je obklíčená dalšími státy EU, je naprosto ideální kandidát k „exemplárnímu potrestání“. Jenže je nutné také okamžitě dodat, že to je jisté míry kompenzováno tím, že německá ekonomika je zatím ohromně závislá na subdodovkách z ČR a i s vynaložením veškeré snahy by německým firmám trvalo přinejmenším několik let všechny české subdodavatele nahradit unijními. A krom toho má ČR i několik dalších vyjednávacích želízek v ohni, o které si EU (resp. zejména Německo) nemůže dovolit přijít. Ale o tom až dále.

Každopádně z toho plyne, že nejdůležitější není „vyvolat Czexit“ – protože i kdyby se to např. Matějkovi (působícímu na pomezí 3. a 4. skupiny obyvatel EU) povedlo, Unii by stačilo vznést dostatečné hrozby a vyděšená 1. skupina průměrných obyvatel by do EU ještě ráda opět vstoupila záhy po Czexitu… Nebo dokonce vyvolala předčasné volby a Czexit zrušila preventivně.

Nejdůležitější je vytvořit kompetentní a realistický plán, jak provést Czexit aniž by EU mohla v reakci na něj Českou Republiku exemplárně potrestat a cíleně ekonomicky položit na kolena. Plán natolik kompetentní, aby:

A) před Czexitem bude účinně kontroval Unijní „propagandě strachu“, a zároveň
B) po Czexitu reálně zajistil, že ČR ekonomicky přežije a průměrný volič nepůjde s pláčem hlasovat pro opětovný vstup do EU za jakýchkoli podmínek, jen aby konečně skončila ekonomická devstace.

Contigency plan pro Czexit: 7 nutných bodů

Plán takového charakteru, o jakém se bavíme, spadá do množiny „plánování nemyslitelného“. Naprosto pragmaticky a cynicky musí adresovat každou evenutalitu, která reálně může nastat, aniž by se však spoléhal na tzv. „magické myšlení“ (tj. bezdůvodné spoléhání se, že nějaká negativní eventialita prostě nemůže nastat protože si to autor mocinky moc přeje a opačnou eventualitu si jednoduše odmítá připustit), nebo na „deus ex machina“ (tj. např. „zahraniční mocnost X by nás v tom nenechala, X nás zachrání protože jsou to naši hodní bratři!„)

Takovým plánům se říká „contingency plans“ (české „nouzový plán“ není dostatečně popisné) a mají dlouhou tradici. V USA třeba existuje i zcela oficiální cvičný contingency plan „CONOP 8888 Obrana proti Zombie apokalypse„, účelem jehož vypracování bylo přesně zbavit plánovače „magického myšlení“ typu „ale zombíci nemůžou existovat, takže to nebudeme řešit a je to vyřešený„, a naopak je donutit promyslet každý potřebný aspekt složitého plánu (vojenský, legislativní, ekonomický, zdravotnický atd.)

Contingency Plan Czexitu musí adresovat minimálně následující aspekty:

adaptaci ekonomiky na totální ztrátu provozních dotací (zejména zemědělských, ale i rozvojových)
adaptaci ekonomiky na „exemplární“ dovozní a vývozní cla a daně do/z států EU
zajištění přeshraničních strategických surovin (zemní plyn, ropa a ropné frakce, výrobní suroviny)
diverzifikaci ekonomiky a náhrada odběratelů, kde nejsme exluzivními dodavateli
zajištění exportních koridorů pro zboží vyvážené mimo EU
vyjednání náhradních bilaterálních smluv z USA, Británií ad. za smlouvy ztracené spolu se členstvím v EU
vyjednání náhradních smluv o vyhošťování/readmisi cizích občanů za ty ztracené se členstvím v EU

Ačkoli mohou některé z těchto záležitostí vypadat zbytečně či paranoidně, není tomu tak. Pojďme jen nastínit některé z aspektů, které je nutné adresovat.

Zemědělství

Zemědělství u nás prošlo díky EU za posledních 20 let obrovskou změnou, kdy se z velké části úplně odvrátilo od tržních principů a docela ignoruje domácí odběratele. Jedná se zejména o „dotace na nepěstování“, kdy např. louky apod. leží ladem; dále o to, že jsme ztratili část schopnosti zpracovávat primární zemědělské suroviny a namísto toho je exportujeme do zahraničí ke zpracování a pak zpět jako hotové produkty; a zejména o to, že se na velké části zemědělské plochy v ČR pěstují plodiny, které v takové výměře nejsou dobré vůbec k ničemu kromě Unijních dotačních projektů (řepka olejka a kukuřice do biopaliv). Tyto plodiny navíc leckde vyčerpaly půdu, která se už nehodí k pěstování užitečných plodin bez několikaleté obnovy.

V případě Czexitu by se zemědělství muselo bleskurychle přeorientovat z aktivit žádaných dotujícím regulátorem (EU) na aktivity žádané trhem (obyvateli a firmami) – a současně by se musela radikálně změnit i některá legislativa, která dnes vynucuje netržní chování v souladu s cíli EU o biodiverzitě. Česká ekonomika by musela posílit domácí zpracovatelský řetěz produkce, protože dvojí zdanění – při exportu na zpracování do zahraničí, a pak při reimportu k nám – by nebylo ekonomicky udržitelné.

Dále EU brutálně dotuje své zemědělce a firmy, které by byly na náš trh schopny dodávat za vysloveně dumpingové ceny. EU tyto dumpingové ceny umožněné dotacemi řeší kvótami. Ale ty platí pouze pro vnitřní trh EU – Czexitovou ČR by klidně mohlo zahltit francouzské vepřové a EU by si ještě mnula ruce.

Abychom tomu zabránili, museli bychom zavést tzv. „kompenzační cla“, kdy je na každý produkt vyměřena dodatečná sazba ve výši odpovídající zahraničním státním subvencím (tak to např. EU a USA dělají Číně s její extrémně dotovanou ocelí). Jenže na to by EU pochopitelně zareagovala jakože „recipročně“ a zavedla stejnou sazbu na nás, bez ohledu na to že by ČR své zemědělce nedotovala. Mimo to se dají očekávat i další „trestná“ opatření na poli dovozních a vývozních cel a daní. Jedná se tedy o plnohodnotnou „obchodní válku“, která by začala v oboru zemědělské produkce ale brzdy mohla iracionálně eskalovat.

Obchodní vazby na Německo

Píši-li, že bychom na tom nebyli tak zle, protože Němci náš subdodavatelský průmysl potřebují, je částečná pravda, která v případě Czexitu zabrání tomu nejhoršímu. Částečná proto, že to nám dodá pouze čas k diverzifikaci ekonomiky – protože EU bude na Německo tlačit, aby zlé Čechy hodilo přes palubu, a během dvou, maximálně tří let si budeme muset najít jiné trhy.

Zároveň je „německými zájmy“ chráněna jen část českého exportu: jiné sektory, než jsou subdodávky automobilkám, naopak přímo soupeří na německém trhu s domácími firmami, které budou více než rády pokud se české konkurence zbaví. Jakékoli „přechodové post-Czexitové úmluvy“ tedy budou jednak dočasné a jednak sektorové, tam kde se bez nás Němeci neobejdou a jen na tak dlouho, dokud si k nám nenajdou alternativu.

Pak jsou zde ale ještě banky: ty vydělávají nadprůměrně slušné zisky a svým zahraničním „matkám“ pak vyplácí desítky miliard kč. Navzdory rétorice sklerotických nacionalistů typu Okamury, kteří účelově zapomínají že české banky byly odprodány do zahraničí jako vytunelované s tím, že zahraniční kupec zatáhne miliardové díry v trezorech, to nevnímám jako nespravedlnost. V případě Czexitu se to každopádně změní na velké aktivum: chce EU odříznout český finanční trh? Fajn, přijde o živnou krávu. Chtějí Erste, Raiffeisen, KBC ad. nadále vydělávat v ČR? Aniž by ČR razantně zdanila převod zisku do zahraničí? No tak potom by EU měla nabídnout nějaký ústupek protihodnotou. Ať si to unijní finanční ústavy v Bruselu vylobbují.

Strategické suroviny

Topit a svítit musíme a jsme tím vydíratelní. Leckdo si ještě pamatuje, když k nám přestal téci ruský zemní plyn kvůli problémům na Ukrajině. ČR je napojená na plynovody ze Skandinávie (ca. 20% spotřeby) i Ruska (ca. 80% spotřeby). I plynovody z Ruska ovšem prochází přes členské státy EU, nehledě na to, že Brusel může Moskvě nabídnout např. zrušení protiruských sankcí, či „humanitární pomoc“, výměnou za „technické důvody k omezení dodávek zemního plynu“. I na to je nutné pamatovat. Naše elektrárny potřebují uhlí, a ačkoli máme vlastní doly, ty již zdaleka nejsou plné a měly by sloužit spíše jako strategická rezerva.

Dodavatelů palivových tyčí pro Temelín a Dukovany také není mnoho, resp. jsou dva: kanadsko-kazašský Westinghouse (jméno je jen obchodní značka, kterou od roku ’99 vlastnili nejprve Britové, pak Japonci a Kazaši, a nyní Kadaďané se Saúdy) – a pak opět Rusové. Tedy jsme opět vydíratelní. Ale na druhou stranu jsou Rakušané a Němci stále častěji v roli odběratelů české „jaderné“ elektřiny, protože jejich šílené plány na „Zelenou energetiku“ prostě nejsou s to pokrýt odběr. Je tedy v jejich vlastním zájmu, aby JETE i Dukovany fungovaly a mohly prodávat proud, aby se Němcům nezadřel jejich průmysl, když zrovna v Baltu nefouká vítr.

Zajištění exportních cest k novým odběratelům

Za ztracené trhy v EU si musíme najít náhradu – jenže na ty náhradní trhy se naše zboží musí dostat, a to po moři. „Nová hedvábná stezka“ i transsibiřská magistrála jsou jen PR projekty a drtivá většina zboží pořád musí putovat po moři, protože je to nejlevnější a nejkapacitnější způsob přepravy. A zde se se podle historických precedentů dají očekávat problémy ze strany EU. Již po roce 2010 zažili např. čeští zbrojaři, že německé úřady několik měsíců svévolně zadržovaly české lodní kontejnery v Habmburgu, protože z ideologikých důvodů nesouhlasily s exportem českých zbraní. Místo „fuj zbraní“ si pro úvahy o Czexitu musíme dosadit i „fuj CO2 vypouštějící motory“ nebo cokoli jiného „fuj neevropského“. Mimochodem Poláci nejsou o moc lepší, ikdyž jsou motivováni jen pragmaticky.

Důvod se vždy najde, a pokud to dokázali ideologicky motivovaní samotní Němci navzdory stížnostem české vlády když jsme ještě v EU byli zadobře, co teprve EU jako celek? Dále se sluší připomenout ekonomickou sabotáž ukrajinské námořní dopravě, jakou předvádí Rusové v Kerčském průplavu zadržováním lodí i zboží pod záminkou „inspekce“ – přesně totéž by mohly lodi s českými kontejnery zažívat ve vodách EU. Vždyť přeci inspektorů je málo a jsou přetížení, takže každý musí počkat až na něj přijde řada – týden, dva, tři, jejda, vy jste prošvihli dodací lhůtu? To to je váš problém.

A to nemluvím o tom, že se k tomu moři coby vnitrozemský stát musíme nějak dostat. Atlantik přes Francii je rovnou mrtvý, Francie je hnací motor „exemplárního trestu za EU-xit“. Balt→Atlantik přes Polsko je možný, ale závisí na tom, zda by skandinávští členové EU nešikanovali náš export ve Skaggeraku navzdory Hlavě III Článku 38 úmluvy UNCLOS. Zbývají Slovensko→Maďarsko→Slovinsko/Chorvatsko→Jaderské moře, a Slovensko→Ukrajina→Černé moře. Na každý pád potřebujeme projít přes členské státy EU a V4, kteří jsou zároveň dost závislí na dotacích – z čehož mi osobně vychází, že Czexit není možný izolovaně, nýbrž je nutné aby z EU najednou vystoupila celá V4.

Mezinárodní smlouvy

Řada pro nás velmi užitečných mezinárodních smluv, ze kterých ČR nyní těží, je vyjednána EU a z toho titulu automaticky platí pro nás – ale po vystoupení z EU bychom si náhradní takové smlouvy museli vyjednat sami. Jedná se nejen o smlouvy obchodní, ale např. i o smlouvy o readmisi, bez kterých není možné vyhostit cizince kteří se dopustili zločinu nebo kteří k nám nelegálně imigrovali a byli dopadeni.

Obchodní smlouvy jsou přitom často nutné, protože bez nich není určité zboží vůbec vpuštěno na zahraniční trhy kvůli importním regulacím. Ty sice do určité míry omezují požadavky Světové Obchodní Organizace, která oficiálně protekcionismus vylučuje, ale nic z toho nebrání každému státu zřídit si zákonný požadavek na speciální certifikace vyžadované pro prodej určitého zboží, a ty pak vydávat pouze domácím výrobcům nebo exportérům ze států, s nimiž mají obchodní dohodu.

Zároveň by však bylo nutné odolat „výhodným“ dohodám jako TTIP, které by i v ČR nastolily ty nejperverznější požadavky průmyslových lobbistů zejména technologických a vydavatelských firem – to bychom z deště regulací EU přešli pod okap lobbistických regulací jako DMCA a horších.

Pár nenápadných želízek v ohni

V tom všem se ještě ztratilo pár benefitů. ČR je ze své geografické podstaty tranzitní zemí: vedou přes nás letecké, dálniční i železniční koridory celoevropského významu. Ano, je možné nás obejít – ale draze. K polské paralelní dálnici A4 je to 190km a k rakouské paralelní A1 160km vzdušnou čarou – a to se na účtech za palivo zatraceně pozná.

Ale doprava není vše: vedou přes nás i produktovody a rozvodné sítě. Němci kriticky potřebují českou rozvodnou soustavu, aby dostávali silovou elektrickou energii ze severu na jih. Sice staví vedení VVN, ale tak rychle to zvládnout nemohou. Takže opět další vyjednávací žeton pro post-Czexitové Česko. Dále přes české území běží plynovod Gazela, a poteče přes nás na německý jih i část přítoku z Nord Stream 2. To by byla smůla, kdyby došlo k technické závadě a odstávce! Ale samozřejmě se nesmí moc tlačit na pilu, protože výstavba alternativy je reálná.

Závěrem k contingency plánu

Věřím, že i z takto krátkého nástřelu je vidět, že

1. EU by České Republice žádný Czexit nedarovala snadno, a mstila se a sabotovala
2. ČR zdaleka není v tak beznadějné pozici, jako tvrdí Eurofilové, ale musí znát svá aktiva a kompetentně s nimi pracovat
3. Je zapotřebí sada kvalitních Contingency Plánů Czexitu, protože bez nich Eurofilové u demokratické většiny dříve či později vyhrají

Je asi pochopitelné, že se česká klasická pravice (nikoli „alt-right“ ani autoritářské projekty – tj. zbývá ODS, Realisté, Svobodní, Monarchisté a KS) neodvažuje otevřeně propagovat samotný Czexit ze strachu, že by mohla přijít o část už tak malého elektorátu, a „otevřený Czexit“ raději přenechala politikům označovaným za populisty.

Jenže pokud Czexit propagují jen populisté, ti z principu nejsou schopni ani ochotni zajistit realistický Contingency Plán Czexitu. Populisté totiž fungují tak, že nabízí „jednoduchá řešení“ a kategoricky se odmítají zabývat složitými tématy, která smrdí odborností – protože všechny experty hodili do jednoho pytle s mediálními pseudo-experty a z „odbornosti“ udělali sprosté slovo. Jak praví klasik, „s vaničkou vylili i dítě“. Mimo to populisté neradi řeší dlouhodobé dopady svých opatření protože mají vysokou časovou preferenci (myslí výhradně na současnost).

Neexistuje vůbec nic, co by standardní pravici zabránilo dát dohromady think-tank a říct: „my nevyvoláváme Czexit, ale kdyby jej nějací zlí populisté vyvolali, potřebujeme přeci mít na stole contingency plan jak jej přežít s co nejmenšími škodami“. Proti takovému „záložnímu plánu“ by snad nemohl nic namítat ani takový milovník EU, jako Karel Schwarzenberg.

Že to žádná ze standardních pravicových stran neudělala – a to dokonce ani když mají vlastní „instituty“, kádry diplomatů, ekonomů a národohospodářů a zajištěné financování, ano, dívám se na tebe, ODS! –, je tedy jejich neodpustitelné kolektivní selhání, protože nikdo jiný to za ně neudělá. Rozhodně nikdo z politiků typu „odhlasujeme Czexit a pak se všechno magicky vyřeší samo (a možná přijdou i jednorožci)“.

Řešení: existence zákona o automatickém budoucím Czexitu

Existuje však ještě jedno řešení, které zázračně řeší téměř všechny popsané problémy a nemá negativa, jen benefity. Pokud by kvůli exportu bylo nutné, aby vystoupila celá Vyšehradská 4 najednou; pokud potřebujeme čas na přípravu; pokud potřebujeme donutit české politiky, aby začali vytvářet seriózní, kompetentní „Contingency plans“ na Czexit; a pokud chceme tlačit na EU…

…Nejlepší je nikoli vyvolat Czexit, nýbrž nastolit permanentní reálnou hrozbu Czexitu. Obrátit PR rovnici „strach-produkt“ proti EU. Je do snadné – stačí přijmout ústavní zákon (aby nemohl být snadno zrušen novou EUfilní vládou) zhruba tohoto znění:

(1) Do jednoho měsíce od okamžiku, kdy nejméně jeden jiný stát Vyšehradské čtyřky invokuje Článek 50 odst. 2 Smlouvy o Evropské Unii (dále „oznámení o vystoupení jiného člena V4“), Česká Republika notifikuje Evropskou radu o svém vystoupení z Evropské Unie.
(2) Česká Republika vystoupí z EU do 13 měsíců od okamžiku oznámení o vystoupení jiného člena V4.
(3) Česká Republika vystoupí z EU tak, aby se zcela a úplně vymanila z veškeré závaznosti práva EU, a všechny Směrnice, Regulace a další právní normy EU v ní ztratily závaznost.

To zabije hned několik much jednou ranou. Nastolí to totiž PR efekt „trvalé ale vzdálené hrozby“.

Zaprvé: EU se stane vydíratelnou. Pokud je „hotová věc“, že ČR „chca nechca“ musí vystoupit v případě vystoupení jiného státu V4, a nedá se to změnit instalací jiné vlády ani zastrašováním Čechů, potom tedy EU musí najednou nadbíhat celé Vyšehradské čtyřce, jinak přijde hned o dva členy. A pokud ještě jiný člen V4 přijme zákon téhož znění, je past úplná.

Zadruhé: pokud Czexit hrozí kdykoli a navždy, je nutné se na něj připravit. Z okrajového volebního téma, které žádalo 15% voličů, se tak najednou stane mainstream, ke kterému si každý musí připravit svůj plán. A tím se posune i Overtonovo okno k větší přijatelnosti Czexitu. Opět: PR zbraně EU obrácené proti ní.

Zatřetí: ve dvou se to lépe táhne. Izolovaně „EUxitující“ členské státy jsou vystaveny velkému tlaku. Ale pokud ze zákona automaticky vystupují prakticky zároveň, s odstupem maximálně jednoho měsíce, tlačí se na ně hůře.

Začtvrté: prakticky se v ČR nic nemění: dotace proudí, Erasmy běží, Schengen je průchozí, clo běžní smrtelníci nevidí jak je rok dlouhý, volby do EP probíhají a ČR normálně vyjednává… Ale to vše s nevyřčenou hrozbou, že je ČR nikoli ochotná, ale povinná do toho kdykoli praštit a tudíž není chytré ji moc provokovat. A už vůbec není možné ČR trestat: za co? Vždyť je pořád plnohodnotným členem! Vždyť nevystupuje!

19.05.2019 Ondřej Tůma

Související články: