Kdo nejvíc nesnáší EU? Nikoli rusofilové, nýbrž oběti jejích regulací

Featured Image

Mnoho politiků a nekritických milovníků EU se neúnavně pokouší nastolit paradigma, že kdokoli je proti EU musí nutně být proruský a proti demokracii. Popřípadě alespoň „pravicový extremista“ plný „hejtu“ proti uprchlíkům.

Pár takových lidí, kteří přejali ruské národní paradigma „věčně utlačovaných chudinek které pořád bezdůvodně napadá zlý Západ“ a kteří proto z principu nesnáší vše na Západ od Aše, se jistě najde. Jenže prohlašovat, že takových je většina odpůrců EU je ta největší pomluva, urážka a nepravda. Těmi nejzarytějšími odpůrci EU jsou totiž úplně normální lidé, kterým Unie osobně ublížila svými regulacemi utrženými ze řetězu a kteří učinili trpkou zkušenost s jejím demokratickým deficitem.

Jedná se o lidi, kteří věřili v demokracii a v právní stát. Někteří možná věřili i proslovům pro-Unijních politiků o „evropské demokracii“ a „prosazování pozice ČR v EU“ a snažili se v Bruselu i Praze vysvětlovat své oprávněné zájmy a poukazovat na diletantskost nebo škodlivé dopady euroregulací. Jenže pak na vlastní kůži zjistili, že se vše má úplně jinak než slibují politici a aktivisté.

Že v ČR již asi nemáme demokracii, protože přijetí těch nejdůležitějších zákonů nemohou voliči vůbec nijak ovlivnit tím, jakou stranu zvolí. Vítězní politici stejně musí povinně „transponovat“ evropské právo do českých zákonů pod hrozbou sankcí. Proto také klesá volební účast: pokud demokraticky zvolený zastupitel nemá ani pravomoc odmítnout zákon, s nímž jeho voliči nesouhlasí, je bezmocný a volby jsou skoro bezcenné.

Že – jak jsem osobně viděl a doložím – „Evropská demokracie“ v praxi znamená, že co je dobré pro Čechy rozhodnou „o nás bez nás“ Němci, Francouzi a jejich ad-hoc koalice „většinového hlasování“ poté, co Evropská Komise rozbije blokační menšinu. A co více, že tak je prý jedině správné, protože jakékoli omezení „o nás bez nás“ by podle pro-Unijního mainstreamu prý bylo zavrženíhodné „monarchistické právo blokovat usnesení, na nichž se shodla většina unijních zemí.

Že vyzdvihovaná „účast na vyjednávání“ v praxi znamená, že malé státy jako ČR buď ani nepípnou aby „nepromrhaly vyjednávací kapitál“ pro budoucí „důležitá jednání“, nebo – pokud pípnou – jsou označeny za potížisty a ztrestány tím, že Komise všechny jejich spojence uplatí výjimkami a „potížisté“ nejenže nic nedostanou, ale Směrnice na ně dopadne s maximální tvrdostí.

Seznam lidí, kterým EU svými regulacemi ublížila a oni se kvůli tomu obrátili proti ní, je přitom dlouhý a roste každým dnem.

Regulace ničící firmy a pracovníky

Od roku 2018 v plné tvrdosti nastupuje euroregulace REACH (1907/2006/ES), která má podle oficiálních odhadů zničit až 60% malých a středních firem okolo chemického průmyslu. Stačí když ročně potřebuje více jak 1 tunu jakékoli chemikálie. Jde o ukázkovou presumpce viny a Unijní likvidace konkurence megakorporací. U každé jedné chemikálie, kterou používáte, totiž musíte za desetitisíce EUR prokázat, že neškodí životnímu prostředí. Velké korporace na to mají rozpočty. Malí hráči však ne, a proto jich 60% má být zničeno.

Pro-Unijní politici a Komise to tradičně arogantně bagatelizují s komentářem „měli více než pět let se připravit, je jejich problém že to nezvládli„. Ale bude mít ředitel, kterému EU bezdůvodně zničila rodinnou firmu, mít rád EU? Bude ji mít rád chemik, kterého EU připravila o práci a na oplátku mu milostivě nabízí rekvalifikaci na ekozemědělce nebo úředníka?

Nebo RoHS, tedy Směrnice 2002/95/ES. Eurokomise miluje přísnost a nehledí na náklady – vždyť ty nese někdo jiný. Čím přísnější a ničivější je nějaký zákaz, za tím „ambicióznější“ je považován (toto slovo si zapamatujte). Je to jako jakási zvrácená hra, ve které se eurokomisaři vzájemně trumfují kdo se vytasí s přísnějším zákazem na úkor občanů. Bez ohledu na přiměřenost – protože náhrada nemusí být o nic zdravější a paralelně byla zavedena povinnost recyklace – tedy byly v elektrotechnice zakázány olovnaté pájky. Firmy musely za miliony Kč předělávat své výrobní linky a procesy na pájky bezolovnaté, což opět znevýhodnilo malé firmy s menšími rozpočty na úkor megakorporací.

Jenže bezolovnaté pájky potřebují vyšší teploty pájení, výsledkem je více nekvalitních tzv. studených spojů a spotřebiče proto dříve „umírají“, hlavně pokud jsou vystaveny otřesům. Chcete důkaz? Sama RoHS obsahuje výjimky pro elektroniku „vojenskou, kosmickou, pro implantáty a solární panely“. A aby to dovršila, EU vzápětí jinou směrnicí vnutila spotřebitelům úsporné žárovky plné právě toho olova a rtuti, které jinak s velkou slávou a náklady 700 miliard Kč zakázala. Kolik malých firem si nemohlo dovolit investice do předělání výroby na RoHS-compliant a skončilo? Kolik elektrotechniků od té doby nesnáší EU? Poptejte se sami, ČR bývala zemí jim zaslíbenou.

Samozřejmě se nejedná jen o firmy a živnostníky. V roce 2011 například EU zakázala řízení milionům diabetiků. Příloha III Směrnice 2006/126/ES totiž plošně zakázala vydávání řidičských průkazů diabetikům požívajícím inzulin s výjimkou „velmi výjimečných případů“ a přikázala, že i diabetici kteří inzulin nepotřebují musí být důkladně (a přísně) vyšetřeni – což desetitisíce z nich o řidičák připravilo. Zejména na venkově je přitom mnoho lidí, kteří potřebují dojíždět autem do práce, jinak žádnou nenajdou. Ale to bylo Unijním „pachatelům dobra“ jedno. Myslíte, že diabetik takto absurdně a bezdůvodně šikanovaný EU bude mít rád Unii a její regulace? Jistě, toto příkoří EU nakonec napravila a svou regulaci zmírnila – za „pouhých“ 7 let. To oběti Směrnice, které mezi tím skončily na sociálních dávkách, určitě vytrhne.

Seznam regulací ničících průmysl se přitom táhne ještě dlouho, ale tady jej utněme.

Regulace vyhlazující „nesprávné“ koníčky a životní styly

Unie si totiž zapřísáhlé nepřátele vytváří i jinde. Pro mnoho lidí je jejich koníčkem více než jen hobby. Je jim životním stylem; vyjádřením životních hodnot; někdy i smyslem života. Každý pochopí, že pro houslistu je jeho nástroj jeho život. Ale například pro milovníky aut, „Motorheady“, je svoboda a volnost pohybu spojená s vlastnictvím auta naprosto stejně nepostradatelná. Legálním střelcům se zase koníček prolíná s hodnotou soběstačnosti a jistotou, že nikdy nebudou bezmocně vydáni napospas zločincům. Atd. Přesně takové lidi, a zejména ty s tradičně mužskými, asi „nekorektními“ koníčky, se však EU snaží regulacemi vymazat z existence „zákazy pro zákazy“. Přinejmenším se to tak jeví.

Motorheadi poslední léta pláčí, protože pokrok v konstrukci aut byl v Evropě redukován na boj o přežití s nesplnitelnými emisními normami, vydávanými Eurokomisaři které nezajímají fyzikální zákony. Všechny nové modely aut jsou jako přes kopírák a vypadají jako krabice protože tvar aut kompletně diktuje „safety-design“ EU a automobilkám je jen milostivě dovoleno dotvořit estetické detaily jako světla a chladiče. Kdo má motor s karburátorem, tomu jej EU nařídila zničit zvýšeným povinným přimícháváním „biopaliv“ (která sice nejsou bio protože škodí přírodě i motorům, ale to je EU jedno). Ale hlavně: Eurokomise Motorheadům slíbila, že je do roku 2050 všechny zlikviduje. Pardon, „jen“ zdaní benzin a naftu až k nedosažitelnosti a zakáže prodávat nová auta poháněná spalovacími motory skrze kvóty na CO2 pro výrobce. „Ambiciózní“, nepochybně – ale motorheadi nyní EU nenávidí a chtějí zvolit kohokoli, kdo slíbí Czexit.

Střelci to mají stejné bez ohledu na lži politiků, že se prý nic neděje, ale to tu nebudeme rozebírat tak podrobně. Mnohem zajímavější totiž je, že jejich boj o zákaz či nezákaz zbraní v plné nahotě odhalil mnoho vysloveně symptomatických zlořádů EU. Například alibismus: Komise si již v roce 2012 si vytkla za cíl „zjistit které zbraně by se mohly přesunout do kategorie zakázaných“ proto, že nevymyslela žádné řešení problému pašování zbraní – a potřebovala vykázat alespoň nějakou činnost!
Nebo prosazování Směrnice na interpolaci, kde ředitel Direktorátu pro Vnitro, Pierre Delsaux, balamutil Europoslance z prstu vycucanými naprostými nepravdami.
Nebo okázalé porušování Smlouvy o EU: ta říká, že Eurokomisaři nesmí hájit národní zájmy – ale Komisi vytvořené Směrnice o zbraních se nepokrytě říkalo „francouzská směrnice“ a Europoslanci byli vyzýváni, že „Francouzi to chtějí, Francouzi jsou ve válce, musíme jim to schválit!
Nebo demokratický deficit, kdy byla proti Směrnici vláda, proti byla Sněmovna, proti byl Senát, proti byla veřejnost – a stejně to nebylo nic platné a EU nás převálcovala.
Nebo diktát, kdy Francie s Německem poslaly všem členský státům oficiální návod, jak mají koukat hlasovat!
Téměř každý majitel samonabíjecích zbraní proto nyní vnímá EU jako svého zapřísáhlého, antidemokratického nepřítele, který mu chce zničit jeho způsob života i hodnoty a ukrást zbraně za desetitisíce. Takových lidí je přitom pár set tisíc. Plus rodiny a přátelé.

Nic se neděje a nikdy není správné se bránit regulacím

Dalo by se pokračovat ještě dlouho. Jenže kdykoli přijde řeč na euroregulace, pro-Unijní politici a aktivisté mají v rukávu řadu osvědčených triků. V první linii obrany zesměšní kritika tím, že zredukují význam regulací na pouhé „populistické žárovky a banány“. V diskusích je toto nejoblíbenější argument EU-aktivistů, kteří agresivně prohlašují že prý „nikdo neumí ukázat konkrétní škodlivé euroregulace„, samozřejmě kromě trapných okurek a banánů. A kromě zákazu žárovek, který ale jednak „byl pro naše dobro“ a jednak se povedlo jej obejít „průmyslovými žárovkami“ – takže přece „není důvod si stěžovat„.

Pokud ale někdo tento „trolling bagatelizací“ vyvrátí, nastupuje druhá linie obrany. V době, kdy je nějaká Směrnice či Regulace schvalována, prý „ještě není důvod se ohrazovat, vždyť bude platit až za 5 let a nebude to tak strašné.“ Jenže posléze, když Směrnice vstupuje v platnost a je v plné nahotě zjevné, že to tak strašné je, už je prý prozměnu „pozdě se ohrazovat, to jste si měli stěžovat před 5 lety.“ Geniální, že? Ten správný čas něco dělat s euroregulacemi očividně není nikdy.

Pokud si oběti regulace přesto nedají říct, přichází třetí argument: úplatky. Od EU prý dostáváme tolik peněz, že to za nějakou tu regulaci stojí. No, to se snadno říká lidem s tak šedivě průměrnými či naopak „progresivními“ zájmy, životními styly a povoláním, že je EU nelikviduje. Ale hlavně je to lež. Ve skutečnosti totiž do EU platíme o 12 miliard Kč více, než dostáváme nazpět. A do toho nejsou započteny škody na průmyslu a ekonomice, které plynou z regulací jako povinných obnovitelných zdrojů, kvót na cukr, biopaliv atd.! Ale i kdyby nic z tohoto neplatilo a byli jsme skutečně čistými přijemci jak blábolí pro-Unijní politici, oběti euroregulací dotace nepotřebují, nechtějí a rády se bez nich obejdou. Dotace totiž jenom škodí. Přinejmenším vyzývají k utrácení za nesmysly, které nikdo nepotřebuje, jen proto že jsou dotované. Jenže protože má každá dotace spoluúčast, potom už nezbude na to potřebné.

Pokud pak selžou všechny výmluvy, pro-Unijní politici a aktivisté se uchýlí k hysterickým útokům na charakter oponenta. Jsou dokonce schopni prohlásit, že jakýkoli nesouhlas se směrnicí by prý ČR „posouval do ruské sféry vlivu„! Co prosím?! Zákaz jakéhokoli nesouhlasu je přeci otevřené vyhlášení diktatury!

Když toto slyší ti, které euroregulace zasáhly, krev se jim jen vaří. Jenže až proti sobě Unie svými regulacemi poštve 70 % národa, potom bude Czexit nevyhnutelný bez ohledu na moralizování samozvaných elit i prounijních voličů. Bez ohledu na pokusy o úplatky nejrůznější dotacemi, Erasmy a „Rozvojovými programy“. A bez ohledu na falešné dilema „buď Brusel, nebo Moskva“.

Ne kvůli Rusku. Ne kvůli „fake news“. Ale protože jak pravil jeden český europoslanec, „EU je založená na předpokladu, že centrální Komise v Bruselu ví lépe než miliony jednotlivců co je pro ně dobré“ – a je kategoricky rozhodnutá jim to vnutit svými regulacemi bez ohledu na to, co si ti jednotlivci myslí a jak jim to ublíží.

Je absurdní, když pro-Unijní politici a aktivisté pomlouvají normální Čechy, kteří nesou následky škodlivých euroregulací, že jsou prý „příznivci východních diktatur“. Jako diktatura se totiž v prvé řadě chovají sami Eurokomisaři, posedlí „ambiciózně“ extrémními zákazy za každou cenu.

 


17.12.2017 Ondřej Tůma


Související články:


12345 (325x hodnoceno, průměr: 1,18 z 5)
15 480x přečteno
Updatováno: 17.12.2017 — 21:45
D-FENS © 2017