Cold Pursuit/Kraftidioten aneb Pan Pluhař

Ačkoli jsem to neměl v plánu, i tentokrát bude hlavním tématem mnou recenzovaných filmů krevní msta. Nejnovější “neesonovka” Cold Pursuit (Mrazivá pomsta) – a ano, “neesonovka” se dá dnes už považovat za jakýsi podžánr – se totiž tentokrát netočí kolem unesené dcery (nebo manželky), ale zabitého syna. Vlastně dvou.

K filmu jsem přistupoval velmi skepticky, což mi asi nikdo nemůže mít za zlé. Od prvního Taken (96 hodin) působily téměř všechny následující snímky s Liamem Neesonem jako pokusy natočit to samé co předtím, ale hůř. Mám tím na mysli lehce přiblblé Taken 2 a 3 (obzvlášť na trojce se Olivier Megaton vyřádil), nemastný a neslaný Non-Stop, o dost lepší Run All Night (Noční běžec) a konečně přehnaně komplikovaný The Commuter (Cizinec v vlaku). O to víc se mi Pan Pluhař, jak jsem Cold Pursuit překřtil dle jednoho prastarého dílu Simpsonů, zalíbil.

Tvůrci jako by si byli vědomi toho, že dojí už notně vytahaný struk jalové kravky, se zaměřili na detailní vykreslení postav, vytěžení humoru ze situací, kde většinou podobné filmy zachovávají vážnou, až zasmušilou náladu (případně sklouznou kamsi do pásma debility), a snahu některé motivy, když už ne postavit na hlavu, tak alespoň podat s nadhledem. A o čem, že Pan Pluhař tedy je?

Městečko Kehoe v Coloradu již dávno není ospalou dírou. V posledních dekádách se z něj stalo oblíbené lyžařské středisko, kam každoročně zamíří davy zábavychtivých turistů. Místní řidič sněžného pluhu, Nels Coxman (Neeson) si ale dál žije svůj idylický život spořádaného občana s manželkou (Laura Dern) a jediným synem Kylem (Micheál Richardson) v relativním klidu. Ten však náhle skončí ve chvíli, kdy Kyla zavraždí lokální obchodníci s drogami a pokusí se vše nafingovat jako předávkování heroinem. Když pak (ne)vyšetřující detektiv sdělí truchlícím rodičům příčinu smrti jejich syna, je Coxman senior skálopevně přesvědčen, že se nejedná o nešťastnou náhodu. Jeho podezření se záhy potvrdí a Coxman se vydává na cestu, ze které není návratu – ani ve sněžném pluhu. Postupně se přes drobné dealery dostává až k hlavnímu bossovi, pedantskému veganovi. Jenže pak se situace začne komplikovat, do věci se zapletou indiánští gangsteři, Coxmanův bratr a nájmený vrah a zábava začíná.

Jak jsem již nakousl na začátku recenze – největší síla Pana Pluhaře tkví v jeho nekonvenčnosti. Pravděpodobně by se dala přičíst tomu, že jde o jakousi poameričtěnou verzí filmu Kraftidioten od norského řežiséra Hanse Pettera Molanda, který režíroval i Cold Pursuit. Moland mě kdysi příjemně překvapil filmem Aberdeen, kde se Stellan Skarsgård zhostil úlohy notorického alkoholika přesvědčivěji a s větším gustem než Miloš Zeman – a to je, jak jistě uznáte, slušný výkon.

V norské verzi se Skarsgårdův – jenž je Molandovým dvorním hercem – Coxman jmenuje Dickman a srbského mafiána (místo indiánů zde veganovi ujídají z chlebíčka Srbové) ztvárnil letos zesnulý Bruno Ganz. Pokud vám toto jméno nic neříká, tak vězte, že jeho nositele znáte jako Adolfa Hitlera z filmu Der Untergang (a mnohokrát přetitulkované scény z bunkru, např. zde). Veganský kšeftař s drogami zůstává, a je to tak spravne, soudruzi, jen už bohužel nejezdí elektromobilem. Troufám si říct, že právě pověstný severský černý humor, a také skutečnost, že předlohu nenapsal předposranej pičus z Halyvůdu, dává Panu Pluhaři chucpe. Cold Pursuit je tedy pro Kraftidioten (vzdáleně) něco jako Desperado pro El Mariachiho.

Scénář je vynikající. Téměř všechny postavy mají svoje zvláštnůstky, vypadají a chovají se každá jinak, a proto vám přirostou k srdci snáze než typická anonymní pimprlátka, která slouží k tomu, aby je hrdina (nebo záporák) vošoustal, nebo zabil (případně obojí), jak bývá v akčních filmech a kriminálkách špatným zvykem. Scénaristům se navíc toto vykreslení daří prostřednictvím vypointovaných dialogů a vizuálních zkratek, tak jak to má ve filmu být, ne násilným způsobem typu “vypraveč (anebo text na obrazovce) natvrdo říká, proč je postava X taková a maková”. Herecké obsazení neurazí, Neeson a Dernová jsou jistě kvalitní herci, ve vedlejších rolích se pak objeví John Doman a Domenick Lombardozzi, které jste mohli vidět v brilantním seriálu The Wire, okouzlující Emmy Rossum (seriál Shameless), lahůdkově slizký Tom Bateman (seriál Da Vinci’s Demons), béčkový harcovník William Forsythe, hybridní klon Jiřího Bartošky a Oldřicha Kaisera Jim Shield a další.

Cold Pursuit není ničím revolučním, ale už dlouho jsem se tak nebavil u filmu s natolik ordinérním námětem.

A jak film dopadl ve srovnání se svým ideovým předchůdcem? Inu, určitě ne zle. Kraftidioten však disponuje několika devizami, které Cold Pursuit postrádá.

Ač mám Liama Neesona velmi rád, po tolika akčních rolích není jeho přerod v mstícího se taťuldu nic nevídaného, spíše naopak. Naproti tomu holobrádek Skarsgård je pro takovouto premisu jako zrozený a jeho věčně vykulenému a zároveň bolestnému výrazu není co vyčíst. Také Ganz vdechl svému srbskému bossovi přezdívanému Papa přecejen o něco více charismatu než kanadský country zpěvák Tom Jackson roli Bílého Buvola – i když i ten se činí. Ostatní role mi připadaly srovnatelné, ačkoli trošku neobjektivně musím říct, že se Srby byla mnohem větší legrace než s indiány a například rozhovor, v němž jeden gangster vychvaluje druhému poměry v norských věznicích, mě vážně odrovnal. Ganzova srbština byla obstojná a scénaristé mu navíc vyšli vstříc tím, že Papa hovoří šeplavě a s obtížemi, a tak si občas musí vypomáhat gesty.

Na druhou stranu jsou si oba filmy velice podobné, spousta gagů byla zrecyklována (zvedání synovy mrtvoly v márnici, otírání zeblité policejní huby pokutovým bločkem apod.) a leckteré záběry také vypadají totožně. Pár vtipů ubylo a pár přibylo, bilance bude v tomto ohledu velmi podobná. Scénka s domácím násilím probíhá v americké verzi politicky korektněji (#strongwamyn #gurlpowah). Co se hudby týče, Kraftidioten používá akustických nástrojů jako například housle a kytara a výsledný styl mi k filmu pasoval o něco lépe. Pokud znáte počítačovou hru Unravel, dokážete si hudbu v Kraftidioten snadno představit. Naproti tomu hudba v Cold Pursuit ničím nezaujme, ale ani neurazí, je jí zde totiž velmi poskrovnu.

Pokud bych si musel vybrat, osobně bych asi volil spíše Kraftidioten. Sice budete muset číst titulky – alespoň tedy ti z vás, kdo neumí norsky a srbsky – a přetočit cirka první minutu filmu, kde se objevují loga Evropské rady a podobných na tomto webu populárních spolků, ale přidaná hodnota mi tu přišla o chlup vyšší. Na druhou stranu Cold Pursuit je taktéž velmi zdařilý a ještě byste mohli stihnout na něj zaskočit do kina, což berte jako takové malé doporučení.

Na příště mám pro vás nachystanou skutečnou laskominu, kterou bezpochyby jsou díla zneuznaného génia Neila Breena. Těšte se!

19.05.2019 Redik

Související články: