Na počátku byla výzva: „Myslíte, že válka na Ukrajině je podvod? Přijďte na konkurz a staňte se hrdiny nového filmu“.

Minulý týden jsem se vzpamatovával z menší chřipky, a tak jsem konečně popustil uzdu zvědavosti a koupil si jednorázově měsíční předplatné Voyo, abych zhlédl seriál „Metoda Markovič: Hojer.“ Moc se v placených kanálech neorientuji, a tak jsem díky bloudění narazil na film s názvem Krematorium. Rekonvalescence chřipky byla následně vystřídána namožením bránice.

Filmy založené na rivalitě závodníků nebo soutěžních týmů jsou obyčejně populární. Mohli jsme vidět Rush (v češtině Rivalové), jehož základem byl lehce zdramatizovaný duel mezi Laudou a Huntem.

Film Ferrari je skvělý. Jen je tam málo závodění.

Ten film se fakt povedl. V době, kdy směli do kina i neočkovaní vrazi, jsem si šel užít fakt pěkné životopisné dílo o člověku, kterých po světě nikdy neběhá dost, a odcházel jsem fakt spokojený, možná by se dalo říct nadšený.

Přátelé a kolegové, ať vás potěším něčím, co se netýká covidu, státní buzerace apod.

V Polsku se urodilo pozoruhodné filmové dílo. Má silné téma, slušné herecké výkony a přesvědčivé zpracování. Uvěřitelným způsobem se na příkladu jedné vesnice se smíšeným polsko-ukrajinským obyvatelstvem zpracovává téma etnického „čištění“ Volyně a východní Haliče od Poláků v průběhu 2. sv. v. (celkem bylo vyvražděno zhruba 130.000 Poláků pro „Slavu Ukrainy!“) páchaného nacionalisty z organizací OUN a UPA s širokou podporou ukrajinské veřejnosti. (Ani dnes na Ukrajině na své hrdiny nezapomínají. V Rovně tak můžete navštívit pomník hrdlořeza Dmytra Kljačskivského, v Ivano-Frankivsku pak monument věnovaný Stěpanu Banderovi.)

“Every lie we tell incurs a debt to the truth. Sooner or later that debt is paid.” The next time you are about to lie, or participate in a lie, consider whether you are willing to pay the debt from the lie in the future“.

Ačkoli jsem to neměl v plánu, i tentokrát bude hlavním tématem mnou recenzovaných filmů krevní msta. Nejnovější “neesonovka” Cold Pursuit (Mrazivá pomsta) – a ano, “neesonovka” se dá dnes už považovat za jakýsi podžánr – se totiž tentokrát netočí kolem unesené dcery (nebo manželky), ale zabitého syna. Vlastně dvou.

Chodit na český filmy je nepochybně masochismus, ale v těch kinech skutečně nic není. A když říkám nic, tak nic. Když se vám po delší době podaří vnutit haranty tchyni a jít se ženou do kina, zjistíte po veškeré té organizační činnosti, že jediné, na co reálně můžete jít, je český film.