Proč Zátopek nemohl vyhrát Oscara

Ten film se fakt povedl. V době, kdy směli do kina i neočkovaní vrazi, jsem si šel užít fakt pěkné životopisné dílo o člověku, kterých po světě nikdy neběhá dost, a odcházel jsem fakt spokojený, možná by se dalo říct nadšený.

Film Zátopek je především perfektní řemeslo. Není to jen můj názor, myslí si to i čtyři tisícovky recenzentů na ČSFD, kteří film souhrnně ohodnotili na 81%, a slovy jednoho bývalého premiéra se dá říct – kdo z vás to má, přátelé? Zcela logicky pak byl film vyslán na soutěžení o filmového Oscara. Jenže Zátopek byl odsouzen k prohře už předem, neboť povinné kvóty buzerantů, černochů, nespočtu genderových identit a dalších diagnóz nesplňuje ani náhodou. Jediný trošku tmavší herec představoval Francouze maximálně z Alžíru, a to je pro ultralevicovou pakáž reprezentující současnou americkou kulturní frontu tragicky málo. Co na tom, že film prezentoval skutečné reálie té doby, a že v padesátých letech jste v Čechách na afroevropana nenarazili, ani kdybyste se na hlavu stavěli, a buzeranti bručeli ve vězení nebo v blázinci.

Zátopek byl osobnost, prototyp selfmademana, jenž se narodil do složité doby, kterou přestál s grácií a získal si srdce a přátelství mnoha svých soupeřů, což nebylo obvyklé tehdy, natož dnes. S nadsázkou lze říci, že v určitém období nebyly závody v běhu na dlouhých tratích o tom, kdo vyhraje, ale kdo doběhne druhý za Zátopkem. A do toho si Zátopek díky jazykovému talentu získával přízeň i fanoušků z jiných zemí. Zdravice, kterou přednesl v Helsinkách ve finštině, z něj udělala ve Finsku padesátých let modlu. Nebo víte ještě o někom z Čechů, kterému Finové z lásky a obdivu postavili sochu?

Film má silný emotivní závěr, který odpovídá skutečnosti: Emil Zátopek věnuje svou zlatou olympijskou medaili svému příteli Ronu Clarkovi, protože si myslí, že si ji zasloužil za to, co pro sport udělal, i když se vždy v olympijském závodě zesralo něco, co hvězdného Australana o vítězství připravilo. Už tady mohli tvůrci, podobně jako paní Angnieszka Hollandová ve filmu Šarlatán, poněkud zafabulovat, a motivaci daru pozměnit: V případě, že by Zátopek daroval Clarkovi medaili za fantastickou anální penetraci, by mohly šance na udělení Oscara stoupnout, ale nevím, jestli by to stačilo. Věrně zobrazené reálie, které ukazují výhradně bělošské obyvatelstvo Evropy na olympijském stadionu, naprosto nesplňuje ony zmiňované kvóty. Přitom paradoxně američtí soudruzi nehodlají přijmout historický fakt, že v době největší slávy Emila Zátopka cedule „Only for white“ byly normou amerického života, nad kterou se nikdo nepozastavoval.

Když v roce 1967 zvítězil na Oscarech jako nejlepší cizojazyčný film snímek Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, nikdo se nepozastavoval nad tím, že přednosta stanice není černoch a Miloš Hrma místo své genderové identity řeší ejaculatio praecox. Tehdejší porotci hodnotili originalitu příběhu, velkou dávku jemného situačního humoru v kontrastu se smrtí hlavního představitele, kterou Jiří Menzel zbavil krutosti popsané v Hrabalově předloze. Na film se dá koukat i dnes, a to svědčí o jeho kvalitách. Kritéria hodnocení, která jsou diktována zhoubnou ideologií, by dnes Menzelově výtvoru rozhodně zvítězit nedovolila.

Menzelův oscarový úspěch a film Zátopek mají něco společného: Jasnou koncepci, nepodlehnutí módním trendům a silný příběh. Vlastně by byla velká škoda, kdyby měl Zátopek v Americe oscarový úspěch. Znamenalo by to, že režisér popřel historii, své vlastní umělecké cítění a provedl úlitbu ultralevicovému božstvu. Zátopek je prostě kvalitní film, na který se rád podívám určitě ještě víc než jednou.

Pro Zátopka i Ondříčka je ale mnohem důležitější, co na film řeknou Finové. Je to totiž taky i jejich Satu Peka.

16.01.2021 Pako

Související články: