Novým předsedou NSS bolševický prokurátor

Toto téma jsem měl touhu dát na papír již delší dobu, ale znáte to, klídek, pohodička. Navíc máme profesionální media a profesionální redaktory, kteří přece nenechají podobná témata ležet.

Z letargie mne ovšem přizdvihl překabátěný kandidát, bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Baxa, s jeho novými nápady a nově jmenovaný předseda, překabátěný komunistický prokurátor Mazanec.

Od Velké sametové revoluce jsem si toho moc nesliboval, ale že se po třiceti letech dočkám jmenování do čela správního soudu bolševika a k tomu prokurátora?

Soudruh Baxa si nedávno veřejně postěžoval, že je toho na něj a na další soudruhy u soudů moc. A takhle, že to dál nepůjde, protože toho mají nad hlavu a musí se vymyslet něco, co by soudcům ulehčilo. A už má také připravené řešení.

Slabší povahy, kterým není náš právní a soudní systém zcela u kloaky by měly nejen zpozornět, ale pro jistotu se i něčeho chytit. Soudruh soudce došel k závěru, že je třeba občanům přístup ke správním soudům ztížit. Například tím, že si soudci budou sami vybírat, které žaloby budou řešit a které hodí občanovi zpět na hlavu. Soudruh Baxa by tedy rád zavedl systém kdy, jestliže už správní soud něco podobného řešil, tak by onu podobnou žalobu mohl odmítnout s tím, že se již takovým sporem zabýval a existující judikát by se užil jako rozsudek.

Vzhledem k tomu, že se na správní soudy obrací stále více nespokojených občanů, když zjistí, jak přitvrzuje represe a funguje obecní a vyšší správa. Zvyšuje se tím i počet správních žalob a kasačních stížností. A to je podle soudruha Baxy špatně. Tedy špatně je to, že se občané snaží domoci spravedlnosti, ne to, že stát a justice blbě funguje.

Mohlo by se zdát, že jsem na soudruha Baxu nějak vysazen. Ale není tomu tak. Jsem na něho vysazen jako na každého bolševika, kterému soudruh Havel zajistil živobytí u soudů až do důchodu, tedy spíše do konce života. A jak je vidět na nově jmenovaném předsedovi, mají neobolševici naší justici pevně v rukou.

První co by bylo soudruhovi Baxovi třeba připomenout je, že náš soudní systém není precedentní. Skoro bych řekl, že tak vysoce postavený právně vzdělaný soudce by to mohl vědět.

Rozhodnutí soudů nejsou v našem právním řádu pramenem práva, a proto nejsou obecně vymahatelná a závazná. Od toho máme parlament, a jím schválené zákony.

Dále by mohl vědět, že máme něco jako ústavu, která praví, že každý má právo na svého zákonného soudce, před kterého může předstoupit se svým sporem a je povinností soudce spor rozhodnout. Pokud by chtěl soudruh Baxa zavádět Anglosaský precedentní systém, pak by třeba zjistil, že zatímco v Británii mají na sto tisíc obyvatel soudce 4, v českých zemích je jich 50. Doporučil by soudruh Baxa propustit 90% soudců ve správním soudnictví s přechodem na precedentní systém? To by si teprve začal stěžovat.

Problém není v systému, ale ve stylu řízení.

Ukázkový případ z praxe.

Dovozce se obrátil ke správnímu soudu s jednou a toutéž věcí asi patnáctkrát. Celníci ho neměli moc v lásce a tak mu dovezené zboží zařadili vždy do vyšší celní sazby. Řešil to samozřejmě jeden a ten samý správní soud, pod který dovozce spadal. Člověk obecný by řekl, že když k jednomu soudu přijde již poněkolikáté žaloba na stejný celní úřad, ve stejné věci, kdy dá soud za pravdu vždy žalobci, tak by třeba předseda toho soudu mohl vzít telefon a zavolat na onen celní úřad a sdělit jim něco jako „ Co si to do hajzlu dovolujete? Poslali jsme vám již několikátý rozsudek, z kterého je snad jasné, že tu práci děláte blbě. Tak jestli mi sem dorazí to samé ještě jednou, tak si pro vás pošlu a tu vejplatu co dostáváte vám pořádně zkrouhnu.“ (Samozřejmě, že takové varování či postih, by pro správní orgán měl přijít již od soudce, co případ řeší. Ovšem to by naše justice nesměla být prodlouženou rukou státu.)

Ne však soudruh Baxa. Ten by totiž musel mít odvahu srovnat páteř, příznačně zkroucenou jako paragraf a to by si mohl poškodit image toho oblíbeného. A tak vymyslel jinou variantu, aby se nám soudci neupracovali, a to omezení přístupu ke spravedlnosti. Jak příznačné.

Očekával bych, že kromě fňukání, jak to mají těžké, by problém pojmenoval, a vzkázal aparátu státu, že není možné do nekonečna přijímat stále více zákonů s větší represí. Protože je samozřejmé, že občané začnou hledat ochranu. O to více u soudů, když ji nenalézají u správních orgánů různých stupňů, které spolu kolegiálně drží basu.

Již dnes mnohé úřady kašlou na rozsudky soudů a drží se svého „právního názoru“ a občané nemohou spravedlnost vymoci ani v případě, kdy už mají rozsudek. Zavádět do našeho Rakouskouherskobolševického modelu prvky precedentní by dopadlo asi takto. Soudce by hodil žalobci žalobu na hlavu, protože už v minulosti o podobné věci soud rozhodl. Napsal by na úřad, že se na věc vztahuje ten a ten judikát, v kterém by i mohl žalobci dát za pravdu.

Úřad pak zareaguje asi tak. „Náš právní názor se s judikátem neslučuje, judikáty nás zajímají, jen pokud jsou na naší straně, pak se oháníme judikátem, ale jinak občánku přeci nemáme to precedentní právo a tak si se svým judikátem můžeš utřít víš co. A koukej zaplatit tu pokutu, co jsme ti vyměřili, a zaplať náklady za správní řízení a příště zas můžeš podat žalobu, ty chytrolíne.“

Rozhodně to tedy není ten správný recept na zrychlení a zjednodušení soudních sporů, každopádně je to však způsob, jak ještě víc lidi nasrat.

Ale dost bylo Baxy. Více teď o onom správním soudnictví.

Lidé, kteří se o strukturu a organizaci našeho soudního systému nezajímají, mohou mít pocit, že oddělit správní soudnictví je správné. Dejme tomu, ale jedině bez přestupkového řízení. Ukážu zde, jak je právě přestupkové řízení zařazené pod správní soudnictví protiprávní, nespravedlivé, svým způsobem úmyslně ztěžující vymáhání spravedlnosti, zvýhodňující správní orgán.

Tedy představme si, že po nás měšťák požaduje pokutu, že jsme prý zaparkovali na zákazu stání. I když jsme jen zastavili, abychom vyložili tchýni a odnesli ji kufr do druhého patra. Pokutu na místě jsme mu nezaplatili a po marné snaze, vysvětlit mu co znamená zákaz stání, trváme na správním řízení.

Teď je třeba příběh pozastavit, neboť ve skutečné demokracii je spor mezi námi a strážníkem, odeslán rovnou k okresnímu (městskému) soudci. Právě od toho občané soudce mají, aby rozhodl podobný spor. Soudce je k tomu také, na rozdíl od městského úředníka, právně vzdělán. A občané si také proto nezávislého soudce ze svých daní platí a také si ho v demokracii sami volí.

Ale dál. Po čase obdržíme z dopravního odboru výzvu k zaplacení jakési určené částky. Tu samozřejmě kamsi odložíme a čekáme, co se stane. Zřejmě bude následovat předvolání ke správnímu řízení. Vždy záleží na konkrétním úřadu, ale pro náš případ se nám nepodaří úřednici přesvědčit o naší nevině, i když by to měla být ona, kdo nám bude prokazovat vinu. Uznává nás tedy vinnými ze spáchání přestupku.

Po té, co je nám o tomto doručeno rozhodnutí, máme 14 dní na podání odvolání. Naše odvolání dostane na stůl ta samá osoba, která nás uznala vinným a pokud by ji osvítilo, mohla by obvinění zrušit. Případ takového osvícení však neznám. Odvolání proto putuje výš, na kraj.

Na kraji opět nesedí soudce, ale nějaký více či méně chytrý ouřada. Pro náš případ potvrzuje rozhodnutí nižšího úřadu. Sice proti každému rozhodnutí můžeme podat stížnost a proti ní ještě stížnost, ale to se hodí akorát, pokud chceme hrát o čas. V reálu, když už na nás jednou zaklekli, tak se jim rozhodně nechce zvedat.

A nyní se dostáváme k podání žaloby proti rozhodnutí ve druhém stupni. Do dvou měsíců od doručení rozhodnutí ji podáme u Krajského soudu a zaplatíme za ní tři tisíce.

Jak je z postupu zřejmé, postup přes úředníky nás zbavil možnosti předstoupit před svého soudce na nejnižším, tedy okresním stupni. To je samozřejmě v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, jelikož jsme tím přišli o možnost odvolání v postupu před soudní mocí.

Navíc jsme se dostali do zajímavé pozice. Řekl bych podle ruskobolševického právního vzoru, nám přestává být prokazována vina a jsme to najednou my, kdo musí prokázat správním orgánům vinu za špatný postup. Jistě každý, kdo se někdy zamyslel nad spravedlností (úmyslně nepíšu právem) musí tento systém považovat alespoň za podivný.

To je ale jen jedna část. Pokud u tohoto krajského soudu neuspějeme a budeme se dále snažit vymoci spravedlnost, nemáme již žádnou možnost se odvolat, ale podat už jen kasační stížnost. Tedy jak je z popsaného zřejmé, u přestupkového řízení je obviněnému zcela odebrána možnost odvolání před prvním (což píšu s vědomím, že se před první vůbec nedostaneme) popřípadě druhým soudním stupněm.

Ještě k tomu kasační stížnost má tu komplikaci, že se obviněný nemůže hájit sám, ale pouze prostřednictvím advokáta, a soudní poplatek je pět tisíc.

Tedy shrnuto, když už se od úředníků konečně dostaneme jako obviněni k soudu, před nezávislého soudce (pokutu vymáhající úředník není nezávislý, protože je za vybranou pokutu pohlazen a odměněn úřadem, pro který pokutu vybírá) je to již soud druhé instance.

Tedy, byli jsme zbaveni možnosti předstoupit před svého zákonného soudce.

Byli jsme zbaveni možnosti proti rozhodnutí první soudní instance podat odvolání.

Byli jsme zbaveni možnosti předstoupit před soud jako obvinění. Tím odpadla úřadu povinnost prokazovat nám vinu a povinnost nést důkazní břemeno, které je přeneseno na nás. Dostali jsme se do role, kdy obviněný musí prokazovat vinu úřadu, za protiprávní postup. (Je to podobné právnímu systému bolševického Ruska, kde obviněný musel prokázat svou nevinnu asi do deseti dnů, jinak frčel do Gulagu. Takovýto systém zajišťoval přísun otroků státu opravdu bezproblémově. U nás podobně bezproblémově zajišťuje výběr pokut.)

Dále je nám v současném modelu zcela odebrána možnost klasického odvolání, alespoň proti rozhodnutí druhé instance. Opravný prostředek (kasační stížnost), proti soudnímu rozhodnutí je omezen podmínkou právního zástupce a poplatkem. Což samozřejmě není standardní opravný prostředek.

Z celého tohoto systému je jasné, že správní právo, především v oblasti přestupků, je koncipováno tak, aby obrana proti nespravedlivému postupu byla komplikovaná, aby stála nejen spoustu energie ale i peněz, a aby bylo pro obviněného jednodušší zaplatit i vysokou pokutu než se domáhat spravedlnosti.

To je ostatně trend poslední doby. Pokutovat, a to i značně přemrštěně, za naprosté pitomosti či omyly, které se dříve řešili spoluprací s orgány nebo domluvou.

Ale ke koncepci silného státu a slabého občana to patří, a překabátění bolševici, kteří tuto zemi vedou, už to mají v krvi.

Umírnění komunisté a celá ta levičácká sebranka se totiž poučili z chyb komunardů. Ti ukradli lidem majetky a výrobní prostředky, s kterými pak ovšem neuměli hospodařit, a následně přivedli společnost na buben. Neobolševici se snaží na výrobní prostředky nesahat, i když je svrbí ruce. O to víc hodlají ukrást a přiživit se na výsledku práce z onoho soukromého majetku. K tomuto účelu využívají všeho, samozřejmě i zdeformovaného správního systému.

Mohl by to být konec, ale nedá mi to.

Nedávno se soudruh Baxa s předsedou Nejvyššího soudu, soudruhem Šámalem vypravili na hrad za soudruhem Zemanem. Lidu obecnému to bylo trochu prezentováno jako porada ohledně H-systému. Ve skutečnosti měli soudruzi problém, kým nahradit odcházejícího Baxu.

Na Hradě v tom však již měli jasno. I když Baxa trošku prskal, protože chtěl někoho na celé funkční období, tak 18. září president jmenoval novým předsedou NSS komunistického prokurátora, Michala Mazance, který se 1. října ujal funkce. S ním budou všichni spokojeni. Tedy myslím hradní svita, agenti i řídící důstojníci.

Bez soudruhů by to prostě nešlo.

Soudruh Baxa se rozhodl, nebo alespoň to pouští do éteru, že už po žádné vysoké funkci netouží a že se stane obyčejným soudcem. Tím mi připomněl jednu hezkou příhodičku z dob kdy se ještě nezapomínalo v životopisu uvést jisté stranické členství.

Po zveřejnění petice Několik vět, se na jednom lešení v Praze objevil transparent. „K čemu několik vět? Stačí jedna. Táhněte do prdele.“

Tak hezký den.

14.10.2018 Stanik, zlej manik.

Související články: