Reportáž z neveřejného domu. Soudci si vybírají soudce.

Featured Image

Před koncem roku jsem se vydal na Krajský soud v Praze, neb tam probíhaly pohovory s adepty, kteří by se rádi stali novými soudci. Ne že bych byl na nové členy soudního sboru nějak zvědavý, nebo sám hodnotil jejich připravenost.

Tak nějak předpokládám, že když někdo proleze práva, po té je zaměstnán přímo na soudu a vykonává tam roky praxi. Tak asi o našem komunistickém soudním systému něco ví a na pohovor se připraví.

Mě spíš zajímají principielní otázky a systém samotný. Pohovory jsou veřejné, tak proč se nepodívat. No ono „veřejné“ je třeba chápat v rámci našich justičně bolševických pravidel a ještě je k tomu nutno říci „zatím veřejné“.

Po příchodu na soud mě ve vchodu vojela justiční stráž detektorem, předložil jsem veškeré věci rentgenu a prošel rámem. Pak jsem se optal, abych zbytečně nebloudil, kde se pohovory konají. Orgán mi sdělil, že veřejně přístupné pohovory se odehrávají ve veřejnosti nepřístupné budově a proto mě tam jeden z orgánů musí dovést.

Ani jsem se tomu nedivil, neboť o přístupu justice k veřejnosti vím své. Jen jsem nevěděl zda si mě orgán po dobu přechodu připoutá železy k vlastní ruce, abych snad v neveřejných prostorách nezabočil do jiné chodby. Nestalo se, dokonce mi nebyla nasazena ani kukla, takže jsem mohl sledovat kudy jdeme.

Přešli jsme nádvoří a vstoupili do protilehlé budovy, někam do patra do malé čekárny, kde už seděli uchazeči.

Pohovory už začaly a komis už tam měla první uchazečku. Orgán, který mě přivedl, pootevřel dveře a druhému orgánu u dveří sdělil, že přišel kdosi z veřejnosti. Chtěl jsem vstoupit, ovšem druhý orgán mi zastoupil cestu, přešel do čekárny a informoval mě dosti výhružným tónem, že jednání už začalo a dovnitř mohu na veřejné slyšení, až bude vyhlášena přestávka, načež se s prvním orgánem vystřídal a odešel.

Chvíli jsem kroutil očima a zpracovával informaci od orgána, protože mám jakés takés tušení co to veřejné slyšení znamená a vím že můžete v jeho průběhu přijít, nebo odejít jak uznáte za vhodné.

Takže jsem vlezl dovnitř, prosmýkl se okolo orgána kterýžto nestačil zareagovat a šel jsem si sednout na místa pro veřejnost. S prvním orgánem to trochu cukalo, co že jsem si to dovolil, ale už nemohl nic dělat. Za veřejnost už tam jeden návštěvník seděl, ing. Jiří Fiala. Toho zajímá konkrétní oblast v justici a to opatrovnictví. Byl zvědav, jak toto téma bude při pohovoru probráno (více na jeho stránkách K213).

Členů komise bylo pět. Zajímavé bylo složení. Všechno ženské, jen jeden chlap. Podobné to bylo i mezi uchazeči. Jeden jediný chlap mezi ženskými. Feminizace naší justice jede na plný plyn.

Každý člen komise měl před sebou vizitku se jménem, která se z místa veřejnosti ovšem nedala přečíst. Pokud by si čtenář, nemající s naší justicí co do činění myslel, že je to jen nedopatření, následně ho vyvedu z omylu. A pokud byste hledali seznam členů komise třeba pověšený na dveřích, tak marně.

Komise má také předsedu, v tomto případě předsedkyni a samozřejmě tuto důležitou funkci nemůže zastávat nikdo jiný než osoba prověřená, léty osvědčená, plně vyhovující době. Komunistka Ivana Švehlová.

Na Vrchním soudu sedí také jakýsi Švehla. Jak jsem si ověřil je to taťka a mamka. Takže co mamka na Krajském soudu odsoudí, to taťka na Vrchním soudu potvrdí, aby to měl odvolatel jistý. No prostě takový hezký domácí podnik, jak už je v naší justici zvykem.

Zde bych si dovolil poznámečku. Vzhledem k tomu, že členy komise jmenuje sám ministr, je opravdu pozoruhodné, že ministr z ODS si do čela komise jmenuje komunistickou fosílii. Ale divné to zřejmě připadá jen mě. Členové takzvané pravicové strany v tom zřejmě spatřují cosi přínosného. Don Pablo zřejmě ví, co dělá.

Další zajímavostí je, že když se komis od uchazeče doví vše co chtěla a propustí ho, je veřejnost vyhozena z místnosti s odůvodněním, že se komis musí poradit o jeho vhodnosti. Mě, jakožto veřejnost by právě ono hodnocení uchazeče zajímalo ze všeho nejvíc, ovšem to je tajné a jak komise hodnotila jednotlivé uchazeče se veřejnost dozvědět nesmí. I když by se následně mělo v dostatečně uhlazené formě objevit na stránkách ministerstva.

Co přesně je tajného na konstatování např. „tahle byla chytřejší než tamta a navíc má delší praxi“ bych opravdu potřeboval vysvětlit. Širokou veřejnost to ale nezajímá a s námi dvěma se komis o tom nehodlala bavit i když jsme držkovali.

Možná ale rozhodují i jiné okolnosti než jen znalosti. Třeba rodinné zázemí. „Tahle je z dobré bolševické rodiny, tu berem.“

Po chvíli to začalo být poněkud nudné, protože komis se ptala na to samé a vzhledem k tomu, že jsme viděli co jsme chtěli a ještě jsme měli další aktivity, zatroubili jsme k ústupu.

Okamžitě se nás chytl orgán a doprovázel nás až do vstupní haly. Jasně se ukázalo, že má nařízeno nespustit z veřejnosti oči a byl specielně instruován k přímému dozoru. Justice totiž měla předem info, že se na ní přijdeme mrknout. Zajímavé bylo, že žádného uchazeče, který už měl po pohovoru, orgán z neveřejné budovy nedoprovázel a mohl odejít sám, zatímco od nás se nehnul na krok. Drobátko mi to zavánělo dvojím přístupem.

Je zajímavé, jakou hrůzu soudci ze zástupců veřejnosti mají, když u dvou návštěvníků musí celou dobu stát justiční stráž. Myslím ale, že s pokračující feminizací justice se s vyděšeností soudkyň budeme setkávat stále častěji.

Zastavil bych se u dvou věcí. Obě mající co do činění s tím, čemu se říká nezávislost justice.

Už jen to, že komisi pro výběr nových soudců jmenuje politická moc je v rozporu s tímto principem. Jak moc soudní, tak moc výkonná mají být pilíře moci na sobě nezávislé a ne aby jedna jmenovala druhou.

Zákon stanoví, že v komisi mohou být i ministerští úředníci a zástupci právních oborů, ale soudci mají mít většinu. Soudci tak rozhodují o nových soudcích, navíc v systému, kde jsou soudci neodvolatelní, jmenováni na doživotí a nemusí obhajovat mandát.

I když tato komise není konečnou instancí, která bude jmenovat soudce, nikdo jiný než ten kdo touto komisí projde se soudcem stát nemůže a výběr může být jedině zúžen. Jak vypadá a také dopadá systém, kde převezmou soudci takovýto podíl na moci, se můžeme poučit v antice.

Tento způsob výběru soudců je přímo ukázkový model kádrového prověřování, kdy se mezi vybrané uchazeče nemůže dostat nikdo, kdo by neodpovídal duchu současné postbolševické justice se vší tou zatuchlostí. Rozhodně se tam nemůže objevit žádný komunistobijec, protože není možné aby prošel základním výběrem. O nezávislosti se nedá hovořit ani v nejmenším. To, že přítomnou veřejnost vyhodí ze sálu, když se o kandidátovi chtějí poradit a vyhodnotit jeho kvality, to jen podtrhuje.

Co mě dále zaujalo, že v otázkách uchazečům se vždy objevilo téma „závazný právní názor nadřízeného orgánu“. Odpovědi byly v souladu s komunistickou soudní praxí.

Za současného stavu a zaběhnutého systému je prakticky nemožné,vymanit se z této bolševické praxe, kdy je justice samotnou justicí vnímána jako kterýkoli jiný ministerský resort s principem řízení padajícího exkrementu.

Praxe závazného právního názoru by se dala přeložit do srozumitelna asi takto. „Soudruhu, dostal si od nás soudců a politiků důvěru, stal si se za našeho přispění jedním z nás a tak by bylo vhodné abys soudil v duchu, který tu již desetiletí razíme a nevymýšlel si nějaké novoty. Tak ti ten rozsudek posíláme zpátky a rozhodni to znovu tak, aby se nám to líbilo.“

Na to by bylo vhodné se podívat do zákona o soudech a soudcích a to i do onoho loni novelizovaného, abychom se mohli nad pár věcmi pozastavit.

Prvně, máme vícestupňovou soudní soustavu. Tu máme pro to, aby se mohl kterýkoli z účastníků řízení proti rozhodnutí prvního stupně odvolat. A odvoláváme se proto, že s rozhodnutím nižší soudní instance a daného soudce nejsme spokojeni. Je naším právem, aby o odvolání rozhodl nový soudce už jen z toho důvodu, že si ho za tuto činnost platíme. Ne aby se na to vysral s tím, že se mu do toho nechce, že je to moc složitý, a vůbec ať si to znovu rozhodne ta soudružka dole, když už se v tom jednou hrabala, my ji ze shora jen napíšeme jak. Jestli tohle není nátlak na nezávislost soudce, tak už fakt nevím jak jinak by měl vypadat. A za druhé, soudce se rozhoduje dle svého vědomí a svědomí. Ve svém rozhodování je nezávislý. A v normální společnosti může v dané věci rozhodnout jen jednou. Jednou jen proto, aby na něho nemohl být následně vyvíjen tlak, třeba právě závazným právním názorem vyšší soudní instance, která je u nás brána spíš jako instance nadřízená.

Nutit soudce aby rozhodl podruhé a jinak je právě tím ukázkovým tlakem na nezávislost a každý kdo takový tlak vyvíjí porušuje nejen principy, ale i současně platný zákon a mělo by s ním být podle toho také naloženo.

Že to naši soudci nejsou ochotni respektovat, že to některým soudcům nedochází, že to nejsou někteří ani schopni pochopit se není čemu divit, když jim od prvního dne na právech až po jejich jmenování, někdo vtlouká do hlavy pravý opak.

Veřejnost pak žádný tlak nevyvíjí a politikům tento systém vyhovuje, navíc sami bolševici si přeci tento systém stvořili.

A nyní k tomu co jsem nakousl výš. K přístupu justičních činitelů a ministerstva k veřejnosti.

Prošel jsem se po soudní budově, kam veřejnost zatím smí a zaujala mne taková maličkost, ovšem o vztahu k veřejnosti dosti vypovídající. Prošel jsem všechna patra i křídla soudní budovy a ve všech mě potkalo stejné zjištění. Veškerá jména z vizitek u dveří zmizela a ta která nezmizela byla přelepena lepící páskou.

Že to něco o naší justici vypovídá, že to vypovídá o směru a trendech kterými se ubírá v návaznosti na všechna opatření, která už zaváděla před ministrem Blažkem komunistická prokurátorka Benešová, je zřejmé. O něčem vypovídá i styl, který byl pro anonymizaci soudních zaměstnanců zvolen. Přikládám pár fotografií.

To, že jsou v justici z veřejnosti vyděšení, především pak z té, která se jim chce podívat pod pokličku, se ukázalo za pár týdnů, kdy předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy přispěchal v připomínkovém řízením novely soudní vyhlášky s návrhem, aby pohovory na výběr soudců probíhaly bez přítomnosti veřejnosti.

Já jsem zase přispěchal s tímto článkem, protože si myslím, že za tento drzý návrh by měl z funkce u Nejvyššího soudu vyletět, hned jak ho zveřejnil. Drzost tohoto mafiánského spolku, vedeného Donem Pablem, fakt nezná hranic.

Soudce Angyalossy nám ze své přezíravosti a arogance ukázal více než by si sám představil. Lepší důkaz o pocitu nadřazenosti a papalášismu představitelů justice, která by se chtěla obejít bez veřejné kontroly, ovšem s neustálým navyšováním veřejných výdajů na justiční výplaty, nám snad předseda ani nemohl předvést.

Na rozdíl třeba od Polska, kde všechny bolševiky ze soudů vykopali a tak si ti zbylí dávají na projevy nadřazenosti pozor. U nás se ve své aroganci a pocitu nedotknutelnosti přímo topí. V porevolučním období se v justici provedlo změn naprosté minimum a pokud, tak vždy k horšímu. O výkonnosti naší justice nemá cenu se ani zmiňovat. Možná by se představitelé, jako soudce Angyalossy mohli více věnovat tomu, proč obyčejná správní žaloba podaná třeba právě u krajského soudu který jsme navštívili, leží rok než ji některý soudce začne projednávat. A to jsou žaloby které se justice nijak netýkají.

Žaloby podané na stát, potažmo na soudce a justiční struktury, které svým jednáním občanovi způsobily újmu, leží na soudech několik let, než se je naše justice uráčí řešit. A nemyslím tím délku projednávání, ale skutečně začátek řízení, které je zahájeno také třeba až po deseti letech od podání žaloby.

Počítá naše justice snad s tím, že by se žalobce projednání nemusel dožít, nebo jak si tyto průtahy vysvětlit? Má to být trest za drzost? A jsou takovéto průtahy v souladu se zákonem a soudním řádem? A neměl by někdo za tyto průtahy, které jsou očividnou schválností, nést odpovědnost.

A to bych ještě mohl napsat celý článek o přístupu justice k jednotlivým odškodněným. Zatímco Jourová za dva měsíce ve vazbě obdržela dva miliony, takový Vonka za umučení svého bratra bolševickými hyenami a následnou třicetiletou justiční tahanici s postbolševickou justicí o jeho rehabilitaci, obdržel odškodného pár stovek. Pěkná spravedlnost, moc pěkná.

Soudce Angyalossy nám dal na srozuměnou, co pro něho veřejnost znamená a jak si veřejnosti považuje. Také nám naznačil co pro vysoce postaveného představitele justice znamená princip demokracie a jak se staví k systému veřejné kontroly. Skoro nemohu uvěřit, že se v naší justici takováhle postřelená husa vůbec ozve.

Každopádně je třeba konstatovat, že soudruzi na soudech mají z kritické veřejnosti opravdu hrůzu. Dva zvědavci, co ve vší slušnosti navštíví výběrové řízení, dokážou vysoce postavené představitele justice vyděsit natolik, že začnou okamžitě navrhovat vyloučení veřejnosti, aby se o zákulisí v justici nedověděla absolutně nic.

Co potřebuje justice skrýt? Co je před veřejností potřeba utajit? Praxe naší justice nám dává dost výmluvné odpovědi. K tomu nás poslední ministři spravedlnosti svými kroky přesvědčili, že je jedno jestli se ve volbách budeme dohadovat zda Pávky nebo Bureše. Jejich osobní zájmy mohou být různé, ale společenský cíl je stejný. Odstranit veřejnost nejen z rozhodovacích procesů, kterých máme v naší demokratůře naprosté minimum, ale i odstranit veřejnost z procesů kontrolních a nastavit systém vládnutí „O VÁS BEZ VÁS“. Právě na tento způsob vlády by Češi měli být obzvláště citliví.

Pokud vás za tuhle aroganci baví platit daně, tak mě moc ne.

Stanik, drsnej manik.

 


26.02.2023


Související články:


12345 (315x známkováno, průměr: 1,23 z 5)
13 896x přečteno
Updatováno: 26.2.2023 — 21:54
D-FENS © 2017