Jak se jezdí v… (aneb zpráva o jedné cestě po Čechách a Moravě do Slezska a taky co ví o Češích a Česku jeden Angličan)

Minule jsem sem přispěl článkem Jak se jezdí v Německu (Bericht von Insider). Neměl to být ani vyčerpávající popis ani výčet pravidel provozu, to bych byl dlouhý a nudný.

Dnes z jiného soudku. Můj chlebodárce se před časem zmocnil v UK dvou tradičních automobilových značek (tedy původně jich měl více, ale tohle angažmá skočilo pro našeho největšího bosse tím, že se musel poroučet a teď máme jen ty dvě) a protože mám v rámci vývoje nových modelů na starosti i interiéry těchto dvou značek, pobývám v UK dost často.

Nepovažují se znalce celé UK, vyskytují se jen v oblasti Midlands, ale jsem tam spokojený a líbí se mi tam. Myslím, že mám přečteného celého Dicka Francise (detektivky z prostředí a okolo koňských dostihů) a Midlans je právě oblast, kde se většina jeho knih odehrává, takže vždy když jedu okolo Cheltenhamu, čekám, kdy se připletu k nějaké vraždě… A taky mám rád Shakespeara, takže Warwick a Richard III… A samozřejmě Oxford a Coventry…

A taky mám rád midlandskou kuchyni s bramborovými pudinky a dušeným skopovým s dušenou zeleninou a pivo „Ale“. Moji bavorští kolegové soudí, že je to úchylka. (Mám ještě jednu úchylku, ve volném čase občas studují staré severské báje v originální starosasštině. Jsou ze života. Každá končí slovy „… a padl mrtev k zemí“. Někteří z laskavých čtenářů možná slyšeli něco o nejslavnější z těchto bájí, „O Beowulfowi“.)

Před dvěma lety bylo rozhodnuto o vývoji jednoho fakt velkého Convertible. V interiéru to neměl být zas tak velký problém, většina dílu přejatá, ale od sloupku B byly díly nové a protože jsme se potýkali v UK s nedostatkem lidí ve vývojových projektech, byl nastartován nábor. Podílel jsem se na konečném výběru pro můj tým a jako vývojového kvalitáře jsem si vybral jednoho mladého technika. Měl dobrou školu, několikaletou praxi u Tier 1 a u OEM jménem JLR, prokázal fundované znalosti a během zkušební doby párkrát přispěl k řešení problémů i z pozice vývojáře. Začal jsem ho využívat i při vývojových pracích a chtěl jsem ho použít při posouzení jednoho problému s opěradly zadních sedadel.

To už jsme se posunuli v čase do závěru loňského roku, jsme krátce před zahájením sériové výroby a jeden americký dodavatel s výrobním závodem v Polsku, resp. v bývalém pruském Slezsku má masivní zpoždění nejen s výrobou příslušných sériových nástrojů, ale díly z prototypových forem stojí taky za hovno.

(Malá vsuvka: tyto stránky mají v záhlaví zmínku o zmrdech a vohnoutech. V automotive to chodí tak, že když se nějaký můj dodavatel dostane do problémů, poskytnu mu lhůtu na vyřešení. Když se mu to nepovede, postupně se systémem eskalací chovám jako větší a větší zmrd a dodavateli nezbývá nic jiného, než být větší a větší vohnout. Začíná to třeba mítinky u nás v centrále v pátek v 15.00, kdy dodavatel musí dorazit z několikasetkilometrové dálky, schrastit i lidí z výrobních závodů rozesetých všude možně, pokračuje to mými návštěvami u dodavatele, kdy mítink začíná zásadně po konci jejich pracovní doby až po nasazení našich lidí k dodavateli, kteří vyhodnocují úplně všechno a dodavatel místo denní práce jen vohnoutsky plní naše zmrdi úkoly. Tak to ale ve světě automotive chodí a osobně jsem rád, že podobné případy jsou stále ještě výjimečné.)

Kolega (říkejme mu Garry) ale stále nemohl do Německa dorazit, zahlcení úkoly v UK, neměl pas (což ale není u poddaných královny zas tak velká výjimka), až mi jeho mentor prozradil, že má strach z létání. Ve svých třiceti letech opustil UK jen třikrát, jednou jako dítě s rodiči byl ve Španělsku, podruhé se střední školou ve Švýcarsku a už jako dospělý, když mu jeho přítelkyně položila nůž na krk, podniknul s ní dovolenou v Turecku.

A – pro další děj podstatná informace – kromě rodné angličtiny ovládal ze střední školy jakžtakž francouzštinu a kvůli svému chlebodárci začal chodit na kursy němčiny, Ale opravdu teprve začal…

Další skok v čase, Garryho jsem nakonec k nám do Mnichova dostal a protože jsem ho nechtěl trápit a navíc to tam stejně lítá blbě, vyrazili jsme do bývalého pruského Slezska autem. Eskalační návštěva ve výrobním závodě dodavatele jako prase, naplánoval jsem to na dva dny, čtvrtek poledne až pátek poledne, jako správný zmrd jsem si tam objednal příslušné osoby z USA, z německé centrály a samozřejmě celou squadru z polského výrobního závodu.

O Garrym jsem věděl, že má nejlepší technickou vysokou školu v UK, o tom že je excelentní technik jsem se přesvědčil osobně již dříve a párkrát byl spolu s celým UK týmem spolu se mnou na pivě. Dobrej kumpán, víc jsem nevěděl. Jaké jsou všeobecně znalosti Evropy mladého anglického technika jsem se měl dozvědět až cestou.

Začalo to v Bavorsku. Šípka na dálnici ukazuje „Nürnberg“.

„Jé, škoda že nemáme čas zastavit se na Nürburgringu“, povídá Garry.

Vysvětlil jsem mu, že Nürnburg a Nürnberg jsou dvě odlišná místa, vzdálená od sebe značně a Nürnburg ani není v Bavorsku, ale bral jsem to jako že cizinec a němčina a není divu, že se mu to plete. Ale popovídali jsme si o Nordschleife, která má v UK díky Jeremy Clarksonovi a jeho (bohužel už bývalému) angažmá v Top Gear značně renomé.

Jedeme dál, povídáme si o jednom kolegovi, který pochází z Bulharska a Garry se mě ptá, jestli vím, že tam ještě nedávno měli komunismus. (Pro zjednodušení se nebudu zabývat rozdíly mezi socialismem a komunismem.)

To už jsme v Česku.

„Jasně“, povídám. „A Česko bylo taky dřív komunistické“. „Fakt?“ znejistěl Garry a začal se mě vyptávat, jak je to dlouho, co tu už komunismus není a jestli nám tady nehrozí nějaké nebezpečí a jestli se nebojím jen tak si mýrnyxtýrnyx cestovat po nějaké zemi, kde ještě nedávno panoval komunismus. Pak psal textovku a pak mi oznámil, že musel napsat přítelkyni, že právě projíždí bývalou komunistickou zemí a že je to děsně dobrodružné.

(Právě jsme byli na dálnici Plzeň – Praha, fakt dobrodružství…)

Jak je koneckonců v Česku normální, na silnici převládala značka aut Škoda a my se nějak dostali k posuzování kvality těchto aut. Budiž řečeno ke cti marketérům a kvalitářům Škodovky, že Garry už neznal ten vtip (svého času v UK rozšířený), na co že má Škoda zadní vyhřívané okno? Přece aby vás nezábly ruce, když ji tlačíte, cha, cha.

Protože jsme v jednom našem závodě v UK slavili před třemi roky 100 let výroby aut, dál jsem k lepšímu, že Škoda je o pár let starší než Morris a že patří k nejstarším výrobcům aut v Evropě a taky, když jsme právě v Česku, že je to česká značka.

„Fakt?“, divil se Garry. „Já vždycky myslel, že je to německé auto…“

Cesta ubíhala, nakonec nebyli jsme na výletě, ale jeli jsme za prací, takže jsme se při průjezdu od Rozvadova po Český Těšín zastavili jen dvakrát protáhnout se a něco pojíst. Jídlo a pití jsme Garrymu vždy objednával já a nenapadlo mě, jak se ještě pobavím…

Zase skok v čase, už jsme v Polsku. (A další vsuvka: vzhledem k rodinné historii ovládám celkem plynně a bez přízvuku většinu jazyků bývalé rakousko-uherské monarchie, maďarštinu například nevyjímaje, takže i polštinou vládnu velmi dobře.)

První den našeho pobytu se nevyvíjel podle mých představ, pokrok veškerý žádný a při prohlídce připravované výrobní linky jsme objevili závažné procesní chyby. Garry ale opět měl pár dobrých nápadů, jak ty sračky celkem rychle provizorně vyřešit, takže jsem s ním šel ven a ptám se: „Máš nějaké plány na sobotu?“
(Plán byl vrátit se pozdě večer do Mnichova a v sobotu se měl Garry prvním ranním letadlem vrátit domů.)

„Akorát nějaké nákupy s přítelkyní“, povídá Garry.

„Tak to zruš, vrátíš se domů až v sobotu večer“, oznámil jsem mu.

Nechal jsem mu přebukovat let a dodavatelské sebrance oznámil, že zůstáváme až do pátečního večera, ať si laskavě přeplánuji své záležitosti a ať zajistí páteční odpolední směnu. (Možná si laskavý čtenář řekne, ty jo, zmrd jeden. A já na to, že času měli před tím habaděj. A v automotive je start sériové výroby asi tak něco podobného, jako když Mojžíš přinesl Izraelitům v poušti desky s Desaterem. Prostě takhle to bude a musíte se podřídit nebo vás Bůh potrestá, A já ještě dodávám, že den má 24 hodin a týden sedm dnů a když oželíte spánek, máte osm hodin navíc, holomci…)

Vzhledem k projektu byla jednacím jazykem angličtina. Dva Amíci a tři Němci celkem už pochopili, že průser nabývá značných rozměrů a tak ani neprotestovali, ovšem od polské squadry jsem se v polštině o sobě dozvěděl věci… Takticky samozřejmě nedávám znát, že rozumím, i když občas mám problém udržet nechápavý výraz, když probíhá rozhovor v polštině a já slyším na mou osobu jadrné nadávky.

Nakonec jsme proces nastavili bezpečně, termíny dodávek nástrojů a dodělání výrobní linky jsme také ošetřili a v pátek při odpolední směně jsme si s Garrym sundali saka, vyhrnuli si rukávy (já teda Garrymu spíš přicmrndával) a předělali jsme linku a zkusmo projeli výrobu. Protože jsem věděl, že bez aktivní spolupráce s locals se neobejdu, přednesl jsem v polštině projev ke shromážděnému osazenstvu (polští manageři měli čelisti dole), na přestávku objednal „kanapki“ (obdoba českých chlebíčků) pro celé osazenstvo linky a nakonec jsme vše zvládli.

Dnes už to auto jezdí a opěradla jsou OK.

V sobotu brzo ráno jsme vyrazili zpět do Mnichova, stejná trasa, do Česka, pak projet celé Česko a zbývajících 200 km „už v civilizaci“, jak podotkl Garry.

První zastávka na Moravě, objednávám kafe a Garry povídá: „Jsem si všimnul, že ta němčina, kterou se bavíš s locals v Polsku je trochu jiná než ta, kterou používáš tady v Čechách (na existenci Moravy v našich rozhovorech nepřišla řeč, takže o ní nemohl vědět) a ještě jiná než ta, kterou používáš v Německu, tipnul bych že to bude rozdíl asi jako jak se mluví u nás v Midlands a cockney (nářečí Londýna, pozn. autora), že jo?“

„Ee?“ nechápal jsem.

Když mi to došlo, strávil jsem část další cesty tím, že jsem excelentnímu technikovi (který mi vytrhnul trn ne z paty ale přímo z prdele, když dodavatelským expertům ukázal, jak má vypadat sedačka v autě, co v něm jezdí pomazané hlavy) rozšiřoval obzory o to, že na kontinentu se nemluví jen francouzsky, německy, španělsky a rusky ale i česky a polsky… O jiných řečech nemluvě.

Někde mezi Brnem a Prahou předjíždíme na opravovaném úseku kamión. Zúžení, po naší levé straně vyznačené nikoli jak je zvykem „v civilizaci“ pevným provizorním svodidlem, ale jen porůznu nasazenými tabulemi se šikmými pruhy. Tenhle zvyk, který mě jinak, jsa zvyklý na výše zmíněnou „civilizaci“ dost sral, nám měl tentokrát zachránit když ne život, tak kůži a plechy.

Garry odmítl řídit auto s volantem na špatné straně, takže celou dobu fungoval jen jako spolujezdec.

Právě telefonoval s kámošem z party, se kterou chodí každou sobotu večer kalit a oznamoval mu, že je na nebezpečném výletu v komunistickém bloku, kde se ještě ke všemu každých pár kilometrů mluví jinou řečí, když najednou strašně zařval.

Díky tomu jsem i já zaregistroval, že se ten mistr volantu bez ohledu na to že je předjížděn rozhodl sám předjet (v zúžení, zákaz předjíždění pro náklaďáky!) a šoupnul to doleva přímo na nás. Povedlo se mi to strhnout přesně mezi těmi dvěma cedulemi vyznačujícími jízdní pruh, navíc úsek byl už hotový, takže jsme skončili v pohodě na asfaltu, akorát jsme se oba dost klepali.

Garryho telefon ležel v autě na zemí a slyšeli jsme jak jeho kámoš volá, jestli je v pořádku…

Do Mnichova jsme dorazli už bez dalších incidentů, Garryho jsem hodil na letiště a v pondělí mi volal, že se ještě před odletem strašně ožral.

Jestli to bylo strachem z létání, nebo zážitkem z cesty nevím, ale od té doby jsem ho dostal jen jednou na otočku do Mnichova, K dodavateli „na východ“ jsem ho zatím tahat nemusel. Až budu muset, nevím, jak ho „namotivuju“, budu muset něco vymyslet.

17.04.2016 Alligator

Související články: