Tentokrát dorazil pouze jeden mail s dotazem, ale zato zcela správným. Jak je možné, že je obviněn a následně odsouzen řidič, kterému mimo přechod pro chodce vstoupil do jízdní dráhy chodec a nevyšlo najevo žádné zjevné porušení pravidel na straně řidiče? Zejvně se jednalo o reakci na tento případ, který se objevil v médiích a kde již padl rozsudek.
Číslo nehody 030106170157, průběh soudního projednávání můžete sledovat pod číslem jednacím 2 T 60 / 2017, nehoda se stala zde.
V uvedeném případě šlo o to, že 78-letý řidič srazil sedmiletého chlapce, který přecházel po silnici mimo přechod a vběhl mu před auto. Já naprosto rozumím tomu, že část veřejnosti vnímá takový rozsudek jako nespravedlivý,já osobně také. Nutně se ptají, co tedy mohu jako řidič udělat, aby se mi to nestalo. Odpověď: Naprosto nic nemůžete udělat. Celý systém je nastaven tak, aby se vina hledala přednostně u řidiče, a smylem vyšetřování je hledání hole na bití psa. Je to důsledkem mnoho let trvajícího hysterického mediálního honu na řidiče, což má za následek, že se politickým pojmům jako “ochrana slabších účastníků silničního provozu” přizpůsobují zákony a justiční praxe. Existují rozsudky, kdy byl řidič shledán spoluviníkem za přejetí oplice, který ležel v noci na silnici jako prkno, a rozsudky, kdy byl řidič shledán vinným z ublížení na zdraví v důsledku srážky s cyklistou, který mu nedal přednost.
Není ovšem smyslem tohoto článku lamentovat nad právem v České republice, to by bylo nošení dříví do lesa. V následujícím textu si povíme, co musíte udělat, pokud CHCETE jako řidič jít bručet za nepozornost nebo dokonce úmyslné jednání někoho jiného. Je to docela jednoduché. Po nehodě hezky jděte za panem policajtem a řekněte do protokolu nějakou z následujících vět:
“Ano, já ho viděl, jak přechází za autobusem, ale myslel jsem, že se zastaví.”
“Ano, já viděl, že přijíždí po vedlejší silnici, ale myslel jsem, že mi dá přednost”.
“Já tudy jezdím často a vím, že se tam často motají opilci po silnici, ale nenapadlo mě, že tam nějaký vleze právě mně.”
“Po té silnici jezdím často a často tam vídám chodce na krajnici. Nenapadlo mě nikdy, že bych nějakého mohl srazit.”
“Já ji neviděl přecházet mezi autobusy, protože mi ve výhledu překážel ten druhý autobus.”
“Já jsem si všimnul, že po parkovišti pobíhá nějaké malé dítě, kterému se matka moc nevěnuje, když jsem šel vrátit košík. Ale nenapadlo by mě, že si vleze za moje auto, když budu couvat z parkovacího stání.”
“Ano, ležel na silnici, potmě v tmavých hadrech, ale jel jsem na tlumená světla a když jsem ho spatřil, už jsem nemohl nic dělat.”
Případně nějakou jinou podobně pitomou větu, podle situace. Všechny tyto věty jsem si vypůjčil z různých trestních nebo přestupkových řízení, kde byl vesměs řidič seznán vinným, některé jsem mírně upravil, aby bylo více zřejmé, kde je zakopaný pes. O některých z těchto kauz jsme dokonce psali:
Lekce z nehody paní Jakubiskové
Cyklista nedal přednost, řidič je vinen
a píšu o tom znovu a budu to dělat pořád dokola, protože to evidentně je třeba.
Proč by řidiči neměli hloupě žvanit policajtům? Aby mohl být v tomto případě řidič trestně nebo přestupkově odpovědný, je zapotřebí mu prokázat nedbalost nebo úmysl. Bez ní by nešlo v mnoha případech nikoho zavřít ani jinak potrestat, a celá věc by zůstala v kategorii “něstastná náhoda”, kam 90% z nich beztak patří, včetně jmenované události ze západních Čech.
Co na to třeba trestní zákoník?
§ 16
Nedbalost
(1) Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo (…)
Proč? Ten argumentační řetězec vypadá vždy podobně a nějak takto:
- Obviněný jako řidič motorového vozidla musel vědět, že případná srážka vozidla s chodcem nebo cyklistou (angažovanější soudce vloží pasáž o slabších účastnících silničního provozu, které je třeba silou práva chránit bez bezohlednými arogantními řidiči bla bla atd.) bude mít pro druhého účastníka silničního provozu závažné fatální následky
- Obviněný věděl, že hrozí srážka s jiným účastníkem silničního provozu
- Obviněný ale bez přiměřeného důvodu spoléhal, že k té srážce nedojde
Bonus pro idioty, kteří chtějí mluvit ještě víc, je tu ještě odstavec 2:
(2) Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.
Přihoďte tedy ještě nějaké zajímavé detaily, jako třeba že jste telefonoval, zrovna osahával spolujezdkyni krtka, jel rychlostí nepřiměřenou k dopravní situaci nebo něco takového, hlavně mluvte, mluvte, třeba hodinu v kuse jako idiot. Znám jeden případ z historie, kdy se řešilo, zda jízda ve vozidle ve “sportovní” úpravě (jmenovitě Octavia RS) může svědčit o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.
Znáte tuhle standardní policejní větu? „Okolnosti dopravní nehody i míra zavinění jsou předmětem dalšího vyšetřování.” Zní to jako klišé, ale je to poučná věta. Zavinění je právní pojem a zavinění se prokazuje. A to je ten problém. K celé řadě trestních obvinění řidičů by vůbec nebylo došlo, kdyby oni sami nedodali munici policii a později státnímu zástupci. Pokud by se řidiči nedalo prokázat nic jiného na základě posudku, objektivně zjistitelných skutečností nebo svědectví, například že řídil nějak zcela nevhodným způsobem, pod vlivem alkoholu nebo porušil nějakou jinou důležitou povinnost, museli by toho nechat, pokrčit rameny a říct, že se sice nehoda stala, ale že chybí zavinění.
Projevuje se to i v tomto případě. Článek doslova uvádí:
Řidič podle soudce včas nereagoval na dopravní situaci, na vstoupení dítěte na silnici.
Já nemám k dispozici spis ani odůvodnění rozsudku, ale určitě tam někde bude stát, že řidič připustil, že dotyčného viděl, že ho viděl vstoupit na silnici, nebo že jeho chování nasvědčovalo tomu, že do silnice vstoupí, ale nereagoval na to, protože si bez přiměřeného důvodu myslel, že nebude reagovat muset. Nebo možná uvedl něco v tom smyslu, že ho viděl vstoupit na silnici, ale že mu něco bránilo dostatečně rychle zareagovat, což má stejný efekt. Každopádně v tom řízení muselo být postaveno najisto, že řidič chlapce viděl, protože jen tak mohl na něj nereagovat, a to se mohli dozvědět jen od něho samotného.
Lidé jsou rozrušeni, když se dozvídají o případech, že jeden řidič srazil ožralého neosvětleného cyklistu a odešel bez trestu, a jiný jen o pár kilometrů dál šel za stejnou věc do kriminálu, což se jim jeví jako symptom nepředvídatelnosti práva a zkorumpovanosti systému. Ne že by justiční systém nebyl zkorumpovaný a nepředvídatelný, ale spíše než to za to mohou odlišné skutkové okolnosti případu a to, že ten první možná byl tolik duchapřítomný, aby stihl zavolat právníka ještě dřív, než se vypovídá policajtům do protokolu.
Jakým způsobem se do takové situace řidiči dostávají?
Lidé obecně neznají svoje práva a ani je nechtějí znát, protože v televizi říkali, že o zákony se zajímají jen lumpové a jejich advokáti. Představte si, že se stane nehoda, ve které jste nějak zapojen, a přijede policie. Vylezou z té jejich dodávky a jejich první je, že “se to musí sepsat”. Žádný úřední úkon “sepsání” však neexistuje. Jejich povinností je zajistit důkazy, a součástí toho je také získání vysvětlení od všech osob, které k objasnění nehody mohou přispět, tedy I vás jako řidiče. Když se vás tedy začnou na něco vyptávat, bude se tedy o podání vysvětlení. Jenže vám to na začátku jaksi neřeknou. Není to v jejich zájmu, kdyby vám to řekli, museli by vás poučit o vašich právech a o to nestojí. Lepší je to držet na úrovni “musíme to sepsat”, většina lidí na to přistoupí, protože jsou v této pozici prvně a neví, která bije. Až na konci, až se hezky vypovídáte, vám strčí k podpisu nějaké papíry a tam kromě vaší výpovědi také stojí, že jste před podáním vysvětlení byl poučen o právu podání vysvětlení odepřít, pokud byste tím mohli přivodit trestní stíhání sobě, nebo osobě blízké… a až v tomto okamžiku vám svitne, některým ani v tomto okamžiku, že právě šlápli do hovna, protože byli v roli svědka proti sobě samotnému a podali výpověď proti sobě, která proti nim jako obviněným bude následně použita.
Jakmile se policajt na něco ptá v minulém čase, je to vždycky a bez výjimky vojeb. Klidně jim řekněte jméno a příjmení a adresu, ale to je všechno. Proč? Protože mluvit vůbec ničemu nepomůže. V případě, že se bude jednat o trestný čin, budete stejně vypovídat ještě jednou na kriminálce a pak u soudu. V ostatních případech je to přestupek a budete vypovídat při ústním jednání před správním orgánem. Pokud máte neodolatelnou touhu něco sdělit státní moci, budete mít každopádně ještě příležitost. Proč spěchat? Proč to neudělat třeba za měsíc, v klidu, v přítomnosti právníka?
Proč to ničemu nepomůže? Úřední záznam o podaném vysvětlení neslouží v trestním řízení jako důkaz. Podobně je to v řízení správním. Takže pokud disponujete něčím, o čem si myslíte, že by vás to mohlo vyvinit a myslíte, že je to třeba honem honem říct panu policajtovi, tak to nemůže být použito ve váš prospěch přímo ze zákona.
Výše popsané příklady také ukazují, že se nemůžeme spoléhat na intuici. Tuto perlu najdete v produkci komunistického soudce jménem Eduard Teschler, Nejvyšší soud Brno: „Vzhledem k dané době a charakteru místa přitom mohl zároveň počítat i s výskytem např. podnapilých či jinými látkami ovlivněných osob (chodců, cyklistů), jejichž přítomnost ve vozovce nebývá v noční obci jevem nijak mimořádným a výjimečným.“ Výrok se týkal přejeté smažky nafetované toluenem, která v noci kráčela po středu silnice. Normálně byste řekli, šel po silnici, potmě, neměl tam co dělat. Omyl, soudruh Teschler vám to vysvětlí.
Přemýšlím někdy, jak je vůbec možné, že se lidé nechají na tohle tak často nachytat. Může to vypadat třeba takto. Posadí si do té jejich nehodové dodávky staříka a nejsou na něj vůbec protivní. Tak řekněte, jak se to stalo. Stařík netuší, že se stahuje oprátka, uvede nějaká základní fakta, jel jsem lesem, jel jsem pomalu, jako vždycky, nebyl jsem unavený, nebyl jsem opilý, viditelnost byla dobrá, nebyl jsem oslněn, najednou se přede mnou objevil cyklista, co vyjel z lesní cesty, brzdil jsem, nemohl jsem nic dělat, je mi líto. Až potud je to v pořádku a není v tom nic, co by se dalo proti staříkovi použít. Policajt bude ohromně vstřícný: No jasně, to byl od cyklisty nerozum, porušil zákon, vjížděl z místa ležícího mimo komunikaci a nedodržel svoje povinnosti, to není vaše vina. A řekněte mi, jezdíte tudy často? A stařík spustí – ano, jezdím tudy denně, vím, že tudy často cyklisté vyjíždějí z lesa, protože je tam cyklostezka, ale nečekal jsem, že tam nějaký vjede právě mně. A je tam. Ta poslední věta, ta se obrátí proti němu. Bude pak stát u soudu celý vyplašený a říkat – ale pan policajt říkal, že je to cyklistova vina, proč mě tady soudíte? Jenže pan policajt sepsal protokol, udělal si čárku a teď už je někde za horama a zkouší to zase na někoho jiného. Proč to stařík řekl? Lidé si paradoxně myslí, že existuje spravedlnost a chtějí se vyzpovídat. Myslel si, že to nějakým způsobem bude hovořit v jeho prospěch.
V tomto případu, kde šlo o usmrcení dítěte při couvání na parkovišti, postačila k podpoře závěru o zavinění věta „Já jsem ho zajel“, kterou pronesl řidič a zaznamenala ji svědkyně. Tak drsné to je.
Od zpovídání je kostel, vrba nebo podobné instituty, ale ne policie. Jakmile budete vypovídat policajtovi, budete toho dříve nebo později litovat. Je to nezodpovědné a je to gambling s vlastním osudem.
Někdy hraje roli I typicky česká potřeba ukázat prstíkem na někoho jiného, že taky něco porušil nebo že to dělají všichni, a já jen tak mimochodem taky, pane policajt, což má asi jeho jednání bagatelizovat. A to taky nefunguje.
Možná vás napadne, když jsem psal výše o tom použití záznamu z podání vysvětlení, jak je tedy možné, že se lidé sami usvědčí při podání vysvětlení a pak to proti nim použijí. Existuje hned několik cest, jak to použít proti vám. Ta obvyklá je, že řidič něco uvede při podání vysvětlení, ale pak si s odstupem času uvědomí, že to nebyla pravda. Může to být procesní taktika, může to být následek utřídění si informací v hlavě, každopádně pak vypovídá na kriminálce nebo před správním orgánem a tam mu bez milosti vpálí, že při podání vysvětlení bezprostředně po nehodě uváděl něco jiného. Díky své ochotě vypovídat je tak nejen pirát, ale navíc ještě nevěrohodný pirát. Pak existuje ještě jedna častá ojebávka. Sežeňte si loňský speciál Střelecké revue, kde je interview s advokátem Jančíkem, ten o tom moc hezky mluví. On se sice záznam z podání vysvětlení nesmí použít jako důkaz, ale na druhé straně ho někdy státní zástupce nebo fízlové procpou do řízení bokem, samozřejmě zejména když je to v neprospěch obviněného. Stačí, když to u soudu žalobce přečte. Čekáte, že se advokát vymrští ze své lavice a bude emotivně vykřikovat “námitka ctihodnosti” jako v Matlockovi? Ani omylem, děje se to tak běžně, že to možná ani nepostřehne, a ono je to vyřčeno a je to venku, a jak zajistit, aby k tomu soud nepřihlédl? Ve správních řízeních zcela bežně provedou záznam z podání vysvětlení jako důkaz, a když je upozorníte, že to správní řád zapovídá, tak se vám smějí, protože existuje judikatura, která to různě prolamuje salámovou metodou. Jak říkala moje babička, nevhodné slovo nevtáhneš do huby ani párem volů.
Stačí se podívat, jak s tím pracují skuteční experti, totiž policejní hrdinové. Ačkoli veřejnosti podsouvají, že kdo si shání právníka, ten jako by byl vinen už dopředu, ale hádejte, co sami dělají, když je průser. Policista nezvládl řízení a narazil do jiného vozidla v protisměru, ale jediné, co ve věci může uvést, je že se najednou proti němu objevilo čelo kamiónu. Buď někdo odšrouboval z kamionu kabinu a omlátil mu ji o dodávku, nebo mu to právník zavčasu vysvětlil. V Krnově po rok a půl trvajícím vyšetřování vyšlo najevo, že policejní řidič, který provozoval honění, srazil dva chodce na přechodu a jednoho usmrtil, a je nevinný, protože se prokázalo, že chodci byli schovaní za křovím a on je neviděl.
Jak to tedy uchopit?
Každému doporučuji, aby pro případ vážné nehody byl připraven na dvě věci.
Nevypovídejte policii. Vůbec už ne pod časovým nebo emočním stresem. Pokud se vám ekluje udělat to nasucho s odkazem na vaše ústavní právo nevypovídat proti sobě a svým blízkým, řekněte, že jste otřesený po nehodě a že nebudete nic říkat. Ať si vás předvolají. Možná dojde na nějaký lehký nátlak, jako třeba “my to musíme sepsat” – OK, tak si to sepište, ale moji výpověď dnes nedostanete. Ve zcela krajním případě dojde na vyhrožování zadržením, ale z toho si nic nedělejte, to jen blufují. Ale i kdybyste měli riskovat den na CPZ, je to lepší než dva roky v base. Nač jim pomáhat s tím, aby vás obvinili, je jich čtyřicet tisíc, ať si pomohou sami.
Znejte advokáta. Musíme přijmout jako fakt, že v doktríně silničního fašismu na sebe při jízdě autem bereme kromě obvyklých rizik ještě významná rizika právní, protože se pohybujeme v minovém poli. Kdo chce riziko zmenšit na únosnou míru, má po ruce kontakt na někoho, s kým může konzultovat v nouzi. Může to být právník, ale I osoba znalá v právu, která je ochotná na zavolání poradit a zamezit tomu, abyste udělali nějakou pitomost. Ono stejně asi nedojde na to, že by vám mohl dávat nějaké právní rady, protože není s věcí seznámen a vše je na začátku, ale může vás, otřeseného a dezorientovaného ochránit od toho, abyste udělali nebo řekli něco, co vás dostane do basy.
02. 11. 2017 D-FENS
(678x známkováno, průměr: 1,10 z 5)