A co když za to nikdo nemůže?

Featured Image

Čtenáři D-F pravděpodobně zaznamenali nedávný rozsudek Ústavního soudu týkající se nešťastné události, kdy řidič Fordu Focus při couvání na parkovišti smrtelně zranil jednoroční dítě. Řidič byl odsouzen k podmíněném trestu, ale rozhodl se si to nenechat líbit a celá kauza skončila u Ústavního soudu, který rozsudek zrušil. Jelikož se zde občas zabýváme rozsudky nad řidiči, pověnujeme se i tomuto případu, který je ve více ohledech pozoruhodný.

Rozsudek Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud, k němuž se řidič po verdiktu krajského soudu loni v březnu dovolával, ještě upřesnil, že se podle něj muž dopustil přímo vědomé nedbalosti, protože spoléhal na to, že dítě z pozornosti matky neunikne. Pod rozsudkem je podepsána soudkyně Milada Šámalová a nejdete jej pod číslem jednacím 8 Tdo 125/2015. Aniž bych tento výsledek rozhodovací činnosti komunistické soudkyně Šámalové chtěl nějak rozsáhle rozebírat, řeknu jen vlastní názor. Podle mě se jedná o mimořádný, absurdní a extrémní příklad překrucování práva, mající některé aspekty rozsudků z 50. let. Argumentaci shledávám místy až komickou kvůli úporné snaze na jedné straně řidiče uvrtat a na druhé straně opomenout cokoli, co by mohlo hovořit v jeho prospěch.

Mimochodem z rozsudku plynulo, že při couvání by si každý řidič, pokud nevidí za auto a v okolí se nacházejí lidé, měl zjednat náležitě poučeného pomocníka nebo při couvání troubit. Paní soudkyně ve snaze dosáhnout kýženého záměru využila dokonce analogii s couváním autojeřábu v rozsudku z roku 1986. Takto odůvodněný rozsudek vyvolal zájem až pohoršení široké veřejnosti, což soudkyně Šámalová komentovala takto:

„Pokud se tomu řidiči vzpěčují, svědčí to o jejich neznalosti zákona. Nebo zákon znají, ale vědomě ho odmítají. Byl to ukázkový případ toho, jak řidič musí dbát všech povinností a spoléhat se na sebe. Řidič třeba mohl oslovit ty ženy a upozornit je, že bude couvat.“

Šámalová v reakci na pokračující mediální kritiku a na obranu svého výroku následně prohlásila, že čeští řidiči jsou bezohlední. Na podporu jí přispěchali i její justiční kolegové, které znepokojilo, že veřejnost nereaguje, jak čekali:

„Čekal jsem spíš opačnou reakci, tedy že trest bude příliš mírný,“ podivoval se nad reakcemi veřejnosti předseda trestního kolegia NS Stanislav Rizman. Je vidět, že soudružka Šámalová (členka KSČ od roku 1982) i soudruh Rizman (člen KSČ od roku 1972) dosud zůstávají u dogmatu, že hlavním posláním justice není dosáhnout spravedlnosti, ale formovat společnost.

Na stranu odsouzeného řidiče se zcela překvapivě postavilo i Nejvyšší státní zastupitelství s tím, že požadavek na pomocníka při couvání v obytné zóně je přehnaný a v praxi nesplnitelný.

(Zde budu nesouhlasit. Požadavek je to sice přehnaný, ale celkem dobře splnitelný. Poblíž mého domova je jedna zóna, kterou si vymohli antidopravně založení rezidenti a zejména v noci jsem měl potřebu tam někdy couvat přesně podle doporučení soudkyně Šámalové, tedy se soustavným houkáním. Fungovalo to na 100%, protože jsem takto nikdy žádné dítě nezajel. Možná to bylo tím, že tam nebyly a spaly, tedy alespoň spaly do doby, než jsem začal couvat. Ještě jsem také zvažoval náhodně zazvonit na různé zvonky a oznámit nejaktivnějším rezidentům, že budu couvat, ale nevěděl jsem, kde ty zmrdi bydlí).

Reakce veřejnosti je první pozoruhodná věc. Soudkyně zde zřejmě spekulovala na tradiční kariérní výtah, který představuje kombinace drakonického rozsudku vůči řidiči a mediálně sledované kauzy. Až dosud přijímala veřejnost sociální popravu řidiče automobilu s nadšeným hýkáním a když si někdo dovolil protestovat a poukazoval na nedostatky komicky odůvodněných rozsudků sepsaných podle přísloví o psu a holi, prohlásili ho za piráta a kriminálníka. Jenže tentokrát to asi zašlo moc daleko a především i buřtožrouti pochopili, že takto se může snadno kácet v jejich lese. Popravdě řečeno otevíral jsem diskusi na Novinkách se zatajeným dechem a očekával jsem reakce typu „přejíždění dětí je ode dneška pirátům povoleno“, což by ještě před pár lety byl standard. K tomu nedošlo ani náznakem. Dopravní fašismus už prostě není sexy.

Cokoli řeknete, může být a bude použito…

Po přečtení výše odkazovaného rozsudku zjistíte, že se celá argumentace točí kolem pojmu zavinění, respektive naplnění podmínek pro zavinění z nedbalosti. Rozsudek NS je také v tomto ohledu poměrně nekonkrétní a násilí soudružky soudkyně při ohýbání paragrafů do požadovaného tvaru z něj jen ukapává. V této souvislosti je nutno poznamenat, že tomu napomohl řidič sám. Bez znalosti spisu je těžko říci, jakou cestou se to tam dostalo, nicméně v celém řízení se rozsáhle pracuje s tím, že řidič věděl, že poblíž něho stojí dvě ženy s dítětem, připustil, že se věděl, že se o dítě příliš nestarají, protože si povídají, a z jeho slov dokonce vyplynulo, že podvědomě pracoval s alternativou, že by se dítě mohlo ocitnout za jeho autem. To se samozřejmě obecným soudům i soudkyni Šámalové při formulování jejích závěrů ohromně hodilo do krámu.

Řidiči samozřejmě nelze mít za zlé, že tyto věci někdy během vyšetřování uvedl. Je to zcela přirozená reakce slušného člověka, jedince s určitými sociálními kompetencemi, že se snaží své jednání ostatním vysvětlit a tím se ospravedlnit, a uvede přitom detaily, které mohou být a budou následně použity proti němu. Paradoxně bylo v jeho neprospěch vyloženo i konstatování, že se obě ženy, které tam s dítětem byly, namísto dohlížení na dítě spolu bavily a staraly se spíše o nákup než o dítě, což by se na první pohled mohlo jevit spíše jako polehčující okolnost. Dokonce byla v jeho neprospěch vyložena i zcela bezprostřední věta ihned po události, kdy pronesl „Já jsem ho zajel“.

Zkusme si představit, jak by to celé vypadalo, kdyby otrlejší a právně nadprůměrně vzdělaný řidič odmítl na místě vypovídat, protože je přece v šoku. Následně by se dostavil na kriminálku k výslechu, tentokrát již s advokátem, a po předchozím náležitém poučení by jeho výpověď zněla asi nějak takto: „O dítěti jsem nevěděl, jak se ocitlo pod koly vozidla neumím vysvětlit, předtím jsem jej na parkovišti neviděl a nic nenasvědčovalo tomu, že by tam mohlo být. Před couváním jsem zkontroloval prostor kolem vozu a žádné dítě jsem v přiměřené vzdálenosti neviděl. To je vše, co mohu uvést k otázce, zda jsem dítě zaznamenal ještě před nehodou“. Tím by byl veškerým dohadům o zavinění konec, protože by neexistovalo to vodítko, kterého se následně zuby nehty držely obecné soudy při posuzování zavinění, a dopadlo by to asi stejně, jako když někdejší primátor Brna Onderka nacouval svou Giuliettou do důchodkyně.

Doufám, že je z toho dostatečně jasné, jak amorální je ve skutečnosti tento systém státní „spravedlnosti“. Ten obrací proti slušným lidem jejich zcela přirozenou sebereflexi, zatímco ty ostatní nechává uniknout, protože díky své zběhlosti nebo cynismu dodávají méně munice do kanónů charakterově stejně vadných představitelů justice. Musím říci, že právě tento princip soustavné postupné proměny slušných lidí v kurvy, který dotahují ambiciózní soudci a státní zástupci k čím dál větší dokonalosti, ve mně vyvolává ještě větší vomitus než ty skutky, které žalují nebo soudí.

Co horšího. Domnívám se, že to, co prožili jednotliví účastníci toho smolného dne na tom parkovišti, byl pro všechny zainteresované strany tak otřesný, že nehrozí, že by ho ještě někdy během svého života opakovaly. To se týká nejen řidiče, ale také matky dítěte, o které na internetu zaznívají hlasy, že by měli zavřít především ji. Jakou funkci vlastně plní takové tresty, kromě zaplňování státních věznic, kariérních příležitostí pro ambiciózní soudce a generální prevence spočívající v zastrašování široké veřejnosti? Žádnou. Jedná se jen o důsledek industrializované spravedlnosti a toho, že lůza volá po něčí krvi.

Jaké je praktikovatelné východisko pro ty z nás, kteří ještě nerezignovali? Asi pouze toto. Za účelem zpovědi jsou zde příslušné subjekty, jako třeba církev nebo vrba. Nikoli však orgány činné v trestním řízení, protože ty namísto rozhřešení nabízejí toliko absurdní tresty.

Jsou věci, za které nikdo nemůže

Ústavní soud dále konstatoval další věc, kterou přinejmenším někteří z nás zapomněli brát na vědomí. Soudci řekli, no jo, ale co když za to nikdo nemůže? Všichni udělali všechno správně, udělali vše, co se dalo a co od nich bylo možné spravedlivě požadovat, a přesto to dopadlo špatně. Říká se tomu například nešťastná náhoda. Média v nás totiž již léta pěstují myšlenkovou zkratku, že za vše zlé někdo může a lze na něj ukázat prstem. Z hlediska establishmentu je prima lidem něco takového nanutit do hlav, protože to přináší celou řadu výhod. V dezorientovaných ovcích lze takto vyvolávat strach, přinutit je ukazovat prstem na sebe navzájem, vymýšlet si virtuální společenské nepřátele, jako třeba silniční piráty a především nabízet „řešení“. Děje se to dnes a denně. Osobně si myslím, že za většinu dopravních nehod nikdo nemůže, kromě případů úmyslu a zjevné nedbalosti.

Kolik je jich takových

Osobně se při usedání auta nebojím nehody a už vůbec ne pirátů, ale čeho se obávám doopravdy, je gumová česká legislativa a to, že nikdy nevíte, co proti vám všechno může být použito. Co čekat od systému, který léta kurví různí Humlové.

Pozoruhodnou je vytrvalost řidiče, který se nenechal ubít gumovými ustanoveními české legislativy a rozhodl se to dohrát úplně nejvýš. Kromě finanční to znamenalo i nemalou psychickou zátěž. K nehodě došlo v roce 2012 a celé to ještě není u konce. Většina řidičů by se za podobné situace vzdala a byla by ráda, že je nezavřeli. Podstatou problému je gumovost české legislativy, která ukládá řidiči povinnosti definované právními pojmy neurčitými natolik, že je lze kdykoli přiohnout podle toho, jaký je požadován výsledek. V důsledku toho se čím dál zvětšuje asymetrie, kdy řidič je povinen předvídat v podstatě cokoli a dbát zvýšené opatrnosti kdykoli. Jsou mi známy výroky soudů, kde řidiči byli odpovědní za to, že nepředvídali opilého chodce ležícího na silnici, narkomana ležícího na středové čáře nebo opilého cyklistu, kde byl opět řidič učiněn soudem odpovědným za to, že nebral v úvahu, že takový cyklista pojede po trajektorii podobné vlnovce. Řada těchto případů je mediálně známých, například ta kauza, kde se kamarádi mrtvého cykloaktivisty Bouchala, který jel na červenou a způsobil dopravní nehodu, pokoušeli za jeho zranění a smrt učinit odpovědným řidiče auta, přičemž hlavním argumentem bylo, že se jednalo o Octavii RS, tedy „uprůsobenou pro rychlou jízdu“. Většina takových obvinění skončí výrokem soudu prvního, maximálně druhého stupně, protože odsouzenému dojde trpělivost, peníze nebo prostě rezignují a trest akceptují, i když mají pochybnosti a trest není spravedlivý. Tento systém, který vznikl letitým kurvením právního systému ambiciózníni soudci a „dopravními experty“, mohou kromě politiků korigovat pouze soudy vyšších stupňů v rámci judikatury, ale na druhé straně není nikdo, kdo by řidiče v takovém sporu podporoval, protože v ČR neexistují prořidičské motoristické organizace. Myslím, že právě tohle může být výzva v dalším úsilí o povolování dopravního šroubu.

 


 

10. 06. 2016 D-FENS

12345 (455x hodnoceno, průměr: 1,08 z 5)
22 295x přečteno
Updatováno: 12.6.2016 — 22:13
D-FENS © 2017