Cyklista nedal přednost, řidič je vinen

Featured Image

V minulých dnech mi vážení čtenáři poslali hned 11x odkaz na tento článek s prosbou, abych to nějak okomentoval. Z toho usuzuji, že toto rozhodnutí právní jistotu čtenářů D-F příliš nezvýšilo.

Článek pojednává o rozsudku, který má zřejmě mít punc jisté průlomovosti (čím to sakra je, že se o soudních sporech, kdy vyhrál řidič nad aparátem nikdy nedočteme a já si musím platit licenci do software, který prohledává judikáty, ale když to někdo prosere, tak jsou toho plné noviny) a musím říci, že to byla i pro mě lekce.

Neznám spis a nevím, co se tam stalo, takže následující řádky jsou pouze spekulace. Usnesení najdete na stránkách NS pod číslem  5 Tdo 327/2013 nebo zde.

V tomto případě šlo o to, že řidiči, který jel podle posudku rychlostí 100 – 105km/h (ale jak se ukáže dále, sama rychlost jízdy, resp. její číselná hodnota, nešla nejspíš k jeho tíži), vjel do cesty z vedlejší silnice nepozorný cyklista. Podle popisu v usnesení se jednalo o cykločelendž typu „já to ještě stihnu“ anebo se jednalo nejspíš o takový ten manévr, jaký používají cyklisté, když chtějí vjet do křižovatky a přijde jim ukrutně zatěžko zastavit, takže najedou do protisměru a když auto projede, zařadí se za něj (jiná varianta téhož je najetí na pravou krajnici, když se připojují zprava). Jenže se to nějak pomrvilo, srazili se, cyklista utrpěl smrtelná zranění, další vítěz Bouchalova poháru, uzavřeno, vina na straně cyklisty. Jenže tentokrát se k tomu přidružila zajímavá okolnost, a to sice spoluvina na straně řidiče. Soud konstatoval:

Obviněný si v dané situaci byl prokazatelně vědom výskytu osoby – cyklisty – v prostoru křižovatky před sebou, tato osoba se zjevně chystala zapojit do provozu na komunikaci. Jeho povinností tak bylo věnovat této události zvýšenou pozornost, navíc pokud, jak sám obviněný vypověděl (viz protokol o výslechu na č. l. 184 trestního spisu), se v daný okamžik na silnici nevyskytovala žádná jiná vozidla či jiní účastníci silničního provozu a nemusel tak svoji pozornost soustředit i jiným směrem. Zásadní okolností, která bez jakýchkoli pochybností vyplynula z provedeného dokazování, a která vedla k vyslovení viny obviněného, je zjištění, že poškozeného viděl s jízdním kolem na vedlejší silnici nejméně v době, kdy stál a chystal se vjet na hlavní silnici, po níž přijížděl obviněný, poté, zjevně přestal věnovat poškozenému pozornost, ani nesnížil rychlost své jízdy a následně zaregistroval cyklistu až v okamžiku střetu s ním. Také až v tento moment začal brzdit, avšak v důsledku nárazu poškozený spadl na přední kapotu automobilu a krátkou dobu byl vezen. Je naprosto evidentní, že obviněný jako řidič nevěnoval konkrétní situaci na místě, kde se na hlavní silnici napojuje vedlejší silnice, dostatečnou pozornost, nedbal takové míry opatrnosti, kterou po něm bylo v dané chvíli možné požadovat. Tento závěr podporuje také skutečnost, že obviněný se svým vozidlem začal brzdit až po okamžiku nárazu do cyklisty, neboť brzdná dráha vozidla obviněného začínala až za místem střetu vozidla s poškozeným.

Trochu to připomíná hledání hole na bití psa, ale bohužel ta hůl tam je snadno k nalezení.

Klíčovým tedy je, že řidič někde v průběhu vyšetřování uvedl,  že o cyklistovi věděl. Co horšího, navíc ještě připustil, že o něm věděl, ale nijak na to nereagoval a ještě k tomu všemu potvrdil, že svou pozornost nemusel směřovat jinam. To, co se stalo dál, se přímo vnucovalo. Obhajobě se až do té doby nabízela argumentace principem omezené důvěry, neboť po účastníkovi silničního provozu totiž nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své počínání, dále více zde, ale jakmile řidič připustil, že o cyklistovi věděl a navíc ještě nejednal, aniž by mu v tom něco bránilo, k efektivní obhajobě si zavřel dveře.

Poučení?

1. Že je řidič povinen přizpůsobit rychlost jízdy všemu možnému, například okolnostem, je známá věc. Ono je to takové dvousečné. Judikatura se ustálila na výkladu, že řidič je povinen přizpůsobit rychlost jízdy tomu, co může vnímat, převážně tedy vidět, nebo alespoň předvídat (ale opět na základě něčeho konkrétního, co může vnímat,  tedy na základě například značky, celkové situace v daném místě a čase nebo dokonce nějakých subjektivních faktorů, každopádně musí být dána nejen povinnost, ale i možnost něco předvídat). Pokud existuje něco, co nemůže vidět a nemůže to ani předvídat, může pouze ex-post reagovat na vzniklou situaci a ani nesprávná reakce na takovou situaci není důvodem ke spoluvině.

Můžete se jako řidič auta velmi snadno dostat do situace, že při srážce s opilým neosvětleným cyklistou budete spoluviník jako fík a nemusíte jet rychle ani ožralej. Stačí například připustit, že danou trasou projíždíte často a ožralé neosvětlené cyklisty tam pravidelně potkáváte. A někdy ani to ne. Tuto perlu najdete v reportáru soudce jménem Eduard Teschler: „Vzhledem k dané době a charakteru místa přitom mohl zároveň počítat i s výskytem např. podnapilých či jinými látkami ovlivněných osob (chodců, cyklistů), jejichž přítomnost ve vozovce nebývá v noční obci jevem nijak mimořádným a výjimečným.“  (výrok se týkal přejeté smažky nafetované toluenem, která v noci kráčela po středu silnice). To, co nyní působí „průlomovým dojmem“, už tady mezi námi drahnou dobu je. Zde nezbývá než se ptát, zda jsou si soudy dostatečně vědomy, jaký vzkaz široké veřejnosti posílají takovými výroky a jaký asi soudy očekávají vliv na právní vědomí běžného občana. Pokud mohou komentovat alespoň za sebe, tak ve mně takové výroky vyvolávají pocit nejistoty (zvláště když si uvědomíme, že podobně mohou znásilňovat realitu i ve prospěch skutečných viníků) a úpadku práva na celé frontě. V podstatě z toho pro mne plyne, že jsem potrestatelný i v případě, když se zachovám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a proto se chovat podle nejlepšího vědomí a svědomí vlastně ani není třeba.

Jediné, jak se tomuto podsouvání bránit (napříště se najde soudce, který určí, že řidič měl nepochybně a vzhledem k době a charakteru místa předvídat přítomnost kosmické lodi Aštara Šerana, neboť jak známo, Aštar je všudypřítomný) je nezavdat pro tyto úvahy důvod, a tím se dostáváme k bodu 2.

2. „Jen tři prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme“. Jak jim někde uděláte skulinku, tak se jí ty svině chytí a horko těžko se jich budete zbavovat.

S policajty se nebavíme a žádné postřehy nad rámec naprosté nezbytnosti jim nesdělujeme. Ať si to sami vyšetří, od toho tu jsou. Vaše upřímnost, jejich radost, vaše smůla. Čím méně toho řidič policajtům řekne, tím lépe pro něj. Vypovídat se můžeme manželce nebo v kostele, třeba taky u soudu, ale policajt je špatnej posluchač.  My tady můžeme jen spekulovat, kdy řidič všechny tyto věty, které vyřkl a které mu byly přičteny k tíží vyslovil, ale podle mně a na základě dosavadních zkušeností je to výsledek konfrontace běžného řidiče, který je vyslýchán poprvé, se zkušeným vyšetřovatelem. Pro vyšetřovatele je to rutina, buď může být vohnout a uchopit to pouze stylem „vjel mu tam z vedlejší, vyšetřování skončeno, zapomeňte“, ale také může zkusit zapátrat na druhé straně a například pod tlakem příbuzných se mu otevře hned celá paleta možností, jak někoho omočit v bahně spoluviny. A dojde na otázky – byl jste odpočatý? Cítil jste se dobře? Jezdíte tudy často? Kdy jste viděl jste toho cyklistu? A stačí jednou uklouznout a už v tom lítáte. Popsaný problém by totiž nebyl vznikl, kdyby řidič uvedl, že „Jel jsem po silnici a najednou se přede mnou objevil cyklista. Nemohl jsem nijak účinně reagovat a tak jsem do něj narazil. Byl jsem odpočatý, cítil jsem se dobře, viditelnost byla dobrá, sklo jsem měl čisté, brýle jsem měl nasazené. To je vše, co mohu v této věci uvést.“ Vyšetřovatel by ho nakonec neobvinil, soud by ho nesoudil, nehoda by měla jediného viníka a tím by byl ten, kdo nehodu zavinil: cyklista. Proto, před výpovědí na kriminálce jest zapotřebí navštívit advokáta a nechat si vysvětlit, jak takový výslech probíhá a na co se kriminálka ptá.

Zde musím poukázat na jednu vlastnost lidského myšlení, která v tomto ohledu pracuje silně proti nám. Naše mysl doplňuje detaily k tomu, co jsme viděli jen v hrubých obrysech. Hovoří o tom právník James Duane v této populární přednášce a je to vysledovatelné i v tomto případě. Jak se mohlo ve spisu objevit, že řidič předtím cyklistu sledoval, že zaznamenal, že se hodlá zapojit do provozu na hlavní komunikaci apod.? Vždyť je to pouze dohad. Stejně tak dobře mohl dojet do křižovatky, zastavit a například posvačit. Ten řidič jel stovkou, měl pouze pár okamžiků na to, aby vyhodnotil situaci, dokonce se ani nedobral k tomu, aby nějak reagoval na cyklistu – ale přesto „zaznamenal“ udivující množství detailů – pardon, on je nezaznamenal, to jeho mysl je pak doplnila a jeho ústa řekla policajtům.

Mimochodem, téma amnestie exprezidenta Klause na začátku t.r. Jak jste mohli v článku číst, řidič byl amnestován. Můj názor na amnestii nebyl přijat dobře, nicméně stojím za ním, právě kvůli takovým případům. Jak to vidíte teď – byla dobrá, špatná, je rozhodnutí ožralce z Vysočiny nedávat milosti a amnestie správné nebo špatné… nechávám na čtenářích.

Proč někoho omočit ve spoluvině? Just for lulz. Nebo proto, že si to příbuzní umanou. Je to třeba, protože případ je mediálně sledovaný (Bouchal). Cokoliv vás napadne.

Ještě by to býval zachránil, kdyby uvedl něco jako „najel jsem blíže ke kraji vozovky, abych se mu vyhnul“ nebo „připravil jsem se na vyhýbací manévr“, případně „cyklistu jsem viděl, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se chystal vjet do křižovatky“, ale on jim zcela bezelstně nabil kanón. Takhle ta „justice“ a „spravedlnost“ fungují. Čím slušnější jste a čím více toho v dobré víře řeknete, tím větší problém z toho budete mít.

3. U soudu první instance je třeba nasadit maximální power. Z nemnoha informací, které obsahuje usnesení NS, vznikl u mně dojem, že podobně jako v Lacinově případě i zde defacto poškozený řidič situaci podcenil a rozeběhlo se to známým způsobem, ve kterým hrály významnou roli posudky znalců. Ti mají tendenci někdy opustit roli znalce a stát se dopravním demagogem, vtělovat do toho různé své ideje a představy o spravedlnosti (podobně jako znalec Kořán v případě Laciny) a dopravně-politická klišé a zhovadilosti, například že slabší účastník silničního provozu musí být chráněn před tím silnějším. Obžalovaný spoluviník má oproti tomu tendenci celou záležitost podcenit, protože „mi tam prostě vjel z vedlejší, tak co má kurva být“ atd. Zkráceně řečeno, vždy ve střehu.

Na závěr ještě jedna úvaha. Poslední dobou se musím úvahami o spoluvině zabývat poměrně často. Jsem sporadicky v kontaktu s rodinou poškozené z nehody, kterou jsem popsal zde před časem a napadají mě v té souvislosti určité věci. Například zda má jedna strana právo domáhat se různými postupy prokázání byť miniaturní spoluviny protistrany. Není to jednoduchá otázka, na kterou budu muset nějakou uspokojivou odpověď teprve nalézt. Existují různé důvody pro (jedním z nich je například satisfakce), existují důvody proti (jako například že to nikomu nepomůže). Nebo k čemu vlastně slouží prokázání spoluviny někomu, jehož míra zavinění je sice přítomná, ale tak malá, že to skoro ani nestojí za řeč a je in terms of law nepatrné? Například že nešel po krajnici, ale deset centimetrů od ní? Nebo v případě, že samotná událost už i tak dotyčného dostatečně potrestala (příklad, kam až s tím lze zajít např. zde). Prozatím ve svých úvahách narážím na obrovský deficit státní spravedlnosti, která vlastně ani neumožňuje jinou logiku nežli vina-trest.


13.8.2013 D-FENS
 
 

12345 (12x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
2 418x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:53
D-FENS © 2017