Lekce z nehody paní Jakubiskové

Featured Image

Nedávno jsem tady rozebíral „kontroverzní“ produkt české justice, ve kterém byl řidič shledán spoluviníkem nehody, při které mu cyklista nedal přednost v jízdě. Bylo to hlavně proto, že policii a úřadům poskytl možnost to udělat a oni ji využili, konstatoval jsem. Nyní to zopakuji.

Dozvěděli jsme se, že jakási paní Jakubisková, shodou okolností manželka režiséra Jakubiska, autora nesrozumitelných nesledovatelných filmů, byla odsouzena za to, že srazila chodce. Dostala třicetiměsíční podmíněný trest a zákaz řízení na čtyři roky. Pozůstalým má navíc zaplatit přes milion korun. Jakubisková vinu odmítá, na místě se odvolala. Svědkové navíc vypověděli, že Jakubisková srazila chodce až za přechodem.

Idnes uvádí:

… I kdyby však trestní senát podle svého předsedy Milana Rossiho uvěřil tvrzení, že chodce Jakubisková neviděla přes protijedoucí vůz, viny jí to nezbavuje. Producentka prý měla auto z rychlosti 44 kilometrů za hodinu, kterou podle znalců minimálně jela, zpomalit tak, aby na přechod viděla.  „Jednoznačně měla zpomalit, měla svojí jízdu přizpůsobit této situaci, aby se přesvědčila, jestli může přes přechod řádně přejet,“ uvedl Rossi. Kdyby podle něho jela Jakubisková pomaleji, nemusela muže zabít, případně by dokázala zastavit úplně. „Prostě se stalo něco, co znamenalo, že tu situaci hrubě podcenila, na což myslí nedbalostní zavinění.“

V tomto popisu nenacházím nic, co by nasvědčovalo, že Jakubisková celou situaci hrubě podcenila, naopak si všímám toho, že pan soudce nedokázal pojmenovat, co tedy bylo to „něco“, co nasvědčuje nedbalosti. Pan soudce se zřejmě chce udělat, doufejme že pouze kariérně, a k tomu se mediálně sledovaný případ skvěle hodí. Když se tam ještě napíše, že Jakubisková jela SUV značky Mercedes, je podmínka a šestimístné odškodné vlastně úspěch. V případu byli samozřejmě involvováni znalci z věhlasného Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně, ve věci se vyjadřoval i již zde probíraný znalec Vémola. Zkusme se nad tím zamyslet, protože se to zase nějak zvláštně vyvrbilo.

Jakubisková jela pomalu a dokonce podle předpisů, znala předmětné místo, zdánlivě udělala vše, co se dalo. Až na jednu věc – tu v žádném případě dělat neměla. Podobně jako řidič zmiňovaný v článku o cyklistovi, i ona poskytla úřadům naprosto skvělou munici. Odkud mohl žalobce a soud vědět, že Jakubiskové něco ve výhledu překáželo? No přece pouze od ní. Někde to uvedla, do fízlího protokolu nebo u soudu, a vsadím se, že bez konzultace s právníkem. Ten by jí to jistě dostatečně důrazně vymluvil.

Kdyby Jakubisková setrvala u konstatování, že jí chodec před auto vběhl, všimla si ho na poslední chvíli a nestihla na to nijak reagovat, tak by jí nejspíš neupekli a navíc by to byla dokonce pravda, protože to tak bylo. Jenže ona udělala něco navíc a tohle „navíc“ obrátili proti ní. Uvedla, že chodce neviděla přes protijedoucí auto (ten zřejmě vyšel nebo vyběhl odněkud od levé krajnice). Touto zmínkou, která není nijak nápadná, přivolala na sebe trest. Dopřála totiž obžalobě a soudu možnost otočit se na ustanovení § 18 odst. (1) zákona č. 361/2000 Sb., kde stojí:

(1) Rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

V okamžiku, kdy Jakubisková připustila, že existovala překážka, která jí bránila ve výhledu, měla nejspíš podle justice snížit rychlost tak, aby dostála výše uvedené povinnosti. Ze strany soudu se jedná se o naturální výklad zákona, který nebere v úvahu realitu. Pokud by se měla Jakubisková nebo kdokoli jiný zachovat podle takového výkladu, znamenalo by to například, že při míjení libovolného vozidla v protisměru musíme zastavit, neboť se k nám blíží, nepochybně představuje překážku v našem zorném poli, zpoza které může cokoli vyjet nebo vyběhnout a to ve vzdálenosti takové, na kterou máme rozhled – což je v okamžiku míjení vzdálenost nulová. Proto zastavit. Co horšího – tento protijedoucí řidič musí také zastavit ze stejného důvodu kvůli nám. V podstatě by byl veškerý provoz paralyzován. Dokonce i pan soudce a pan brněnský všeznalec, kterému se tak nelíbily články o Lacinovi, to určitě denně porušují, jen se jim ještě nestal průser. Toto ustanovení zákona, jedna z nejgumovějších vět na tomto světě, je latentní hůl na naprosto každého psa.

Nač jim tu hůl strkat do ruky. Budiž nám to ponaučením. Všímejme si, k jakému občanskému postoji k policii, soudům, celému právnímu systému taková rozhodnutí vedou, protože to ponaučení je jasné. Kdyby se vám nebo mně stala nějaká podobná událost, je třeba se omezit na konstatování, že jsem jel podle předpisů, sledoval jsem provoz, chodec vběhl / cyklista vjel bezprostředně před jedoucí vozidlo, nemohl jsem reagovat. Auto bylo v pořádku, cítil jsem se dobře, o situaci před sebou jsem měl přehled, světelné podmínky byly dobré. Nazdar. Cokoli nadto je poukázkou na problém a pokud si aparát myslí, že to bylo jinak, nechť to taky dokáže.

V praxi to není tak snadné. Lidé přirozenou mají tendenci své jednání omlouvat, obhajovat a vysvětlovat každému na potkání, zvláště pokud to nejsou ostřílení recidivisté a jsou otřeseni po nehodě. Uvádějí detaily, které se nestaly a které jejich mysl doplnila. Slušný člověk je jednou nohou v průseru právě proto, že je slušný a státní spravedlnost toho beze zbytku využije. Až vám bude policajt po nehodě vykládat, abyste lezli do nějaké dodávky, že „se to musí sepsat“, tak ho pošlete někam. On to musí sepsat. Ať si to klidně sepíše, udělá z toho třeba trubičku a vrazí si ji do análu, protože vy jste otřesení z nehody a nebudete vypovídat – nechť si vás pan policajt předvolá, stejně se to stane, trestné činy vyšetřuje kriminálka a ta provede výslech tak jako tak znova. Pravděpodobnost, že plácneme nějakou hovadinu, je bezprostředně po nehodě nejvyšší. Proč strkat hlavu do oprátky.
 
Ještě mám jednu poznámku směřující k podstatě výše popsané povinnosti, totiž jet jen takovou rychlostí, aby byl řidič schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Při pozornějším zkoumání zjistíme, že tato rovnice má dvě strany. Na jedné straně je vzdálenost, na kterou má řidič rozhled (zde jen okrajově připomenu dva pojmy z létání – meteorologická a osobní minima) a na druhé straně schopnost na tuto vzdálenost zastavit. Pokud má tedy řidič rozhled na 40m, je povinen jet tak rychle, aby mohl reagovat zastavením vozidla na objekt 40m vzdálený. Uvedená praxe ale nedopadá na případ, kdy má řidič rozhled na 40m a náhle se 20m před ním objeví něco, co tam předtím nebylo – například tam vyběhne chodec z křoví, spadne tam nějaký předmět z nebe nebo se v této vzdálenosti odehraje například nehoda jiných dvou vozidel. Pak se může řidič úspěšně bránit – ano, já měl rozhled na 40m, jel jsem tak rychle, abych na 40m zastavil, ale bohužel se v kratší vzdálenosti objevilo něco, co jsem nemohl předvídat a tak si policie vyliž prdel nebo opatři důkazy, že to bylo jinak. Kdyby se Jakubisková nebyla rozhovořila o tom, že jí něco ve výhledu překáželo, mohla její obhajoba vypadat například právě takto.

Je to zvláštní svět, že? Vysloveně motivuje k tomu, chovat se jako svině. Nám nezbývá nežli rukavici hozenou prostému člověku justičním systémem zvednout a zachovat se podle toho, což je možná jedna z příčin, proč to tady vypadá, jak to vypadá.


14.09.2013 D-FENS

12345 (23x hodnoceno, průměr: 1,13 z 5)
2 323x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:53
D-FENS © 2017