Tip z trafiky 2: Speciál Světa motorů

Featured Image

Poslední článek týkající se speciálu Střelecké revue s názvem Braňte se měl úspěch, zejména v tom smyslu, že se podařilo krátkodobě vyprodat papírové výtisky jak z trafik tak z redakčních zásob, zahltit redakci Střelecké revue a frustrovat tu paní, co zajišťuje logistiku. Speciál už lze zase objednávat. Redakci Střelecké revue se tímto omlouvám.

Tentokrát DDOSneme jinou redakci, která by mohla být o něco robustnější. I v ní došlo k edičnímu počinu, který na mě udělal dojem, byť není tak důkležitý ani ojedinělý jako publikace Střelecké revue. Pachatelem byl tentokrát Svět motorů v podobě speciálu Ojetiny 2/2016. Speciál vyšel někdy v létě, ale v obchodech se to stále ještě válí a je to škoda.

Ke Světu motorů všeobecně. Byla to žumpa a vůbec nemělo smysl to kupovat. Nevím jak dalece to souvisí s osobou šéfredaktora Pechra, ale před nějakými šesti lety se začala úroveň časopisu nápadně zlepšovat a od přetiskování tiskových zpráv a komerčních textů P.R. oddělení automobilek se časopis vydal vlastní cestou. OK, když už tu nemáme autoklub, který by zastupoval řidiče, můžeme mít alespoň periodikum pro řidiče. I nyní se dá pořád ještě říct, že kvalitativní úroveň časopisu roste. Navíc mám dojem, že dělat tak kvalitní časopis nejde bez entuziasmu, prostě si nemyslím, že tam jednotliví členové redakce pouze chodí do práce. Zejména to vynikne ve srovnání s AutoTipem, který vzniká takříkajíc ve stejných prostorech a který podle mě stagnuje. Asi to bude vážně tím šéfredaktorem.

Jedním z nejlepších kroků, který vedení časopisu udělalo, bylo zapojení externího pracovníka Vaculíka. Ten tehdy smrděl naftou v časopisu AutoDiesel a jeho osobou došlo v podstatě k integraci obou časopisů do jednoho, protože Diesel vychází jako speciál Světa motorů. Vaculík funguje v redakci jako technický poradce.

(Oproti tomu nešťastným krokem je, že místo na zadních sedadlech při testech nových vozidel už nedemonstruje ta pohledná bruneta. Nikoli (pouze) proto, že nosila nápadně často minisukni, ale zejména proto, že měla stále stejné tělesné proporce a jednotlivá auta bylo tak možné porovnat, zatímco v současné sobě tam posedávají různí redaktoři různých proporcí, takže testy už vzájemně srovnatelné nejsou.)

Ačkoli se technické znalosti pana Vaculíka vůbec ani neopovažuji hodnotit (ale obecně je pokládám za velmi dobré, sice občas uklouzne, ale komu se to nestalo), jedna jeho vlastnost je mimořádná. Když něco neví, tak o tom nespekuluje a jde se zeptat někam, kde to ví. Vaculík zjevně disponuje sítí dodavatelů informací v servisech a jeho informace o obvyklých závadách a způsobech jejich správného i nesprávného odstraňování většinou nemají chybu. Jako jednomu z mála novinářů celosvětově se mu například podařilo pochopit modelovou paletu dvoulittrových VW TDI s PD a nejrůznějších kombinací hlav válců, vyrovnávacích hřídelí a turbodmychadel, které pravděpodobně nechápou ani v koncernu samotném.

Ve výše zmíněném speciálu padla mistrovi za oběť Fabia I červené barvy. Upřímně mě zajímalo, co je možné vůbec napsat osmnáct stran o minimálně deset let starém úplně obyčejném autě, které už dohromady nikoho nezajímá, ale jak se ukázalo, Vaculík umí překvapit.

Mimochodem, krátká odbočka. Nedávno jsem se potkal s jedním čtenářem D-FENSe, který si chtěl pořídit své první auto, shodou okolností Fabii I. V autech se moc nevyznal, což bylo také důvodem, že mě do výběru zapojil. Byl přesvědčený, že Fabia II, tedy ta úzká vysoká zaoblená popelnice, se vyráběla před Fabií I. Ptal jsem se ho, jak se k tomu dobral a bez zaváhání odpověděl – ta kulatá přece vypadá tak staře! S překvapením jsem si uvědomil, že má svým způsobem pravdu, protože těžkopádný a diletantský Manskeho design vizuálně vypelíchal daleko rychleji než Van Braeckelovo nadčasové a sebevědomé dílko, které ani dnes na silnici ostudu nikomu  nedělá.

Vaculík v podstatě popsal, co má udělat zájemce o olítanou Fabii a jak se o ní postarat, aby mu ještě nějakou dobu sloužila. Vzhledem k tomu, že Fabia II je pro řadu zákazníků nepřijatelná jak z hlediska designu, tak z hlediska technické i optické zastaralosti, použití laciných materiálů, špatné ergonomie a katastrofálních jízdních vlastností, je první fobie pořád slušně v kurzu, zejména pokud jde o motory 1.4 MPi, 1.4-16V a verzi RS. Jak totiž správně poznamenal Vaculík, tak solidně vyrobené auto se už nikdy prodávat nebude.

Shodou okolností jsem v dubnu t.r. opravoval svůj winterwagen, kterým je sourozenec Fobie ze Śpanělska. Má stejnou platformu (VW PQ24) a stejný motor (Volkswagen 1.4-16V z řady EA111). Došlo mi tehdy, že mám-li udržet winterwagen ještě nějakou dobu v chodu, budu se mu muset pověnovat. Jinou alternativou bylo jej nechat sešrotovat, ale podobně jako Vaculík jsem dospěl k závěru, že tak solidně postavené auto není čím nahradit. Kromě toho, současný trh mi není s to nabídnout auto, které jezdí konstatně za 6 litrů benzínu na 100 km, během jeho provozu nemusím dělat zkušebního jezdce a pomáhat při vývoji nějakých nesmyslů, které byly z politicko-regulačních důvodů uvedeny předčasně na trh, nemá v sobě žádné časované bomby jako DPF, má protikorozní ochranu a v zimě topí. Opravy a kontroly jsem proto naplánoval „mozkovým myšlením“ tak, abych preventivně vyměnil nebo zkontroloval všechno, co může během 150.000 km odejít bez ohledu na náklady. Měnil jsem cívky „s bublinou“, unavená zkorodovaná pérka v zadních brzdách včetně svérázného koncernového samostavu s klínkem, plastové vodící elementy, po kterých se „pakny“ volně posunují, chladič rozmlácený od kamínků nebo zadní „nevylisovatelné“ silentbloky předních ramen za stejný, ale odolnější díl z Ibizy Cupra. Jsou to věci, které prostě vymyslíte, až když je vidíte. Myslím, že jsem to udělal dobře. Auto prošlo necheatovanou STK bez jakéhokoli problému a nyní už zase půl roku dobře slouží.

Když jsem četl Vaculíkův speciál, zjistil jsem, že mistr navrhoval při údržbě červené fabie skoro stejný postup. Udělalo mi to radost. Ukázalo se tak, že mistr neprodukuje žádné rady kutila Ondry, jak něco vomrdat, aby to vypadalo dobře a moc to nestálo, ani neprovozuje homehacking jako Láďa Hruška, jsou to všechno racionální postupy založené na zkušenostech servisů a každodenní praxi.

V příloze se dále dozvíte, jak kupovat Fobii, co se na ní může rozbít, jací jsou konkurenti a v čem jsou lepší a horší, nějaké detaily o pohonných jednotkách včetně legendárního křápu HTP, jehož jednotllivé série se různě odlišují natolik, že některé jsou prý i spolehlivé, a to ví jen pár lidí. Pokud tedy někdo má v plánu koupit si retro interceptor z Boleslavi, z jehož stínu se výrobci podařilo vystoupit až teprve nedávno skrze Fabii III, měl by tento sešit sobě rozhodně zakoupit. Publikace má ovšem cenu pro každého, kdo má nějaké starší auto, nechce se ho zbavit a chce si ho nechat jako druhé nebo třetí auto v rodině, protože některé popsané postupy mají univerzální charakter a lze je aplikovat na kterékoli auto obdobného stáří.

Speciál se dá objednat u Světa motorů za Kč 39,- zde. Neváhejte, takové časopisy budou jednou zakázané. Navádějí tam lidi, aby si kupovali starší auta a ještě si je spravovali sami, vlastníma rukama a hlavou. Za pár let za to bude podmínka.

 


 

Ultimativní výrok je však obsažen až na konci celé publikace. V samém závěru článku, který bych nenapsal nikdy lépe, se nachází zhruba následující: „Martin Vaculík, redaktor a automechanik, obojí samouk“. V podstatě se dá říci, že jsem se po patnáctileté každodenní praxi v automotive na různých funkcích dopracoval právě do bodu, ve kterém Martin Vaculík, redaktor a automechanik, obojí samouk“, už dávno byl. V tom okamžiku jsem musel před mistrem smeknout virtuální klobouk a položit si otázku, zda by Vaculík byl skutečně tím Vaculíkem, brilantním motožurnalistou a automechanikem, kdyby samouk nebyl. Pravděpodobně ne. Byl by polapen v pasti odborné slepoty a vláčen peklem hnidopišského fachidiotismu jako tolik lidí kolem nás.

S hlubokým respektem

D-FENS, automechanik, dopravní expert a blogger, ve všech případech samozvaný.

23.10.2016

12345 (315x hodnoceno, průměr: 1,10 z 5)
21 760x přečteno
Updatováno: 23.10.2016 — 22:12
D-FENS © 2016