Pumpičkáři, pohodáři a cyklozmrdi

Považuji za sebevražednou misi psát dobře o cyklistech na blog, kde pro autory i mnohé čtenáře vůně spáleného benzinu a milující se ženy jedno jest. Ale zkusím to.

Odmítám tvrzení, že všichni, kdo se po zemském povrchu pohybují pomocí převodů a vlastní síly, jsou pičusové. Jistěže jsou mezi cyklisty kokoti, ale je jich procentuálně přesně tolik jako v komunitě chodců, motorkářů a milovníků automobilismu.

Dovolím si rozčlenit takzvané pumpičkáře do několika skupin:

1. Nadšenci alias hopíci. Tiší blázni, kteří denně mačkají své koule několik hodin v sedle speciálu za pár desítek tisíc, holí si nohy (komu někdy zarostly chlupy do odřené kůže, asi ví proč), a prakticky nikomu nevadí, protože na silnici jezdí po čáře krajnice a v městech je autem nepředjedete, dodržujete-li předepsanou rychlost. Tento druh živočicha lze potkat na silnici i při sněžení či mrazu.

2. Příležitostní cyklisté – výleťáci. Své kolo vytahují většinou o víkendu a mlátí si zadky po okreskách, polních cestách a cyklostezkách. Většinou si trasy nastavují podél hospod, jezdí ve dvou až čtyřčlenných skupinách a na pořízení jejich výbavy stačí většinou průměrný měsíční plat. Svou činnost provádějí z důvodu relaxu, setkání s přáteli a fyzického vybití.

3. Cyklozmrdi. Velmi trefně popsáni v jednom z posledních článků vlastníka tohoto blogu. Není třeba rozepisovat se znovu.

Já osobně se hlásím k druhé skupině. Mé cyklistické vybavení odpovídá daným potřebám: Ročně najezdím pár set kilometrů, většinou o víkendech či teplých odpoledních všedního dne. Tedy mé kolo se nehonosí stříbrnými disky kotoučových brzd, pedály nemají klipsny a stáří kola se odvíjí od doby, kdy jsem musel nuceně upgradovat. Jsem majitelem několika kusů funkčních trik, nakoupených v obyčejném obchodě a použitelných i na tenise, volejbale či pěší túře, aniž bych při provozování těchto necyklistických činností vypadal jak idiot. Největší vymožeností jsou pak patnáctileté cyklokalhoty. Ty mi dodávají jistotu, že ani po padesátikilometrovém výletě (zvlášť na začátku sezony) se má prdel nebude cítit jak po divoké jízdě v gay-klubu.

Mé kolo ale zdobí jeden vynález, který v provozu běžně využívám: Cyklistický zvonek. Zvolím-li cyklotrasu, která splývá i s běžnou turistickou, obyčejně zvýším bdělost. V případě, že dojíždím nic netušícího turistu, zpomalím a použiju tento přístroj. Prakticky vždy chodec zpozorní, otočí se, vyhodnotí situaci a podle šíře cesty buď uhne ze středu cesty nebo se úplně zastaví. Takového chodce míjím rychlostí menší než poklus a vypustím slova díků. V případě nahluchlého geronta zvukový signál opakuji společně se zpomalením na rychlost jeho chůze. V širším úseku daného jedince objedu, ale opatrně, abych nemusel řešit příjezd záchranky či nedejbože znečištění textilu v případě úleku seniora. Zbylé procento míjených chodců tvoří zmrdi. Většinou naschvál vypustí svého čokla právě ve chvíli, kdy jedete kolem, zlomyslně zakličkují ve chvíli, kdy se je snažíte objet, anebo přímo zaútočí.

A nyní k cyklozmrdům: Zastavím-li u nějaké cyklistické občerstvovací stanice, obyčejně zachytím pohrdavý pohled majitele bajku zastolitrůtypyčosemsemálemposralalejetojízdatykrávo v dresu vítězného družstva Tour de France. Náramek na měření fyziologických hodnot a smártfoun s navigací je nezbytností. Obyčejně je umístěn tam, kde má slušný člověk cyklistický zvonek. Jedete-li pak za takovýmto idiotem po stejné trase, většinou se nesetkáte s pochopením míjených chodců, protože právě vytáhli své děti ze škarpy, pochytali splašené psy a vaše zdvořilost je jim v tu chvíli totálně u prdele. Ale to je ještě pořád čajíček proti novému druhu cyklozmrdů, který se letos vyrojil:

4. Elektrocyklozmrdi. Průser je samozřejmě i v majitelích e-bajků. Jsou to většinou lidé, kteří by na normálním kole chcípli po dvou kilometrech od baráku, a to i na rovině. Elektřina jim však dává odvahu vjíždět do terénů, na kterých by si s chutí zatrénoval i leckterý biker či cyklokrosař. Díky rychlosti, kterou jsou schopni vyvinout, jsou nebezpeční bohužel nejen sobě. Tito lidé většinou nemají základní jezdecké návyky, o odhadu či slušnosti si mohou nechat jen zdát. Zatím ještě nezpůsobili úplnou tragédii, ale to je jen otázka času. U tohoto druhu lidí neplatí procentuální rozložení pičusů, zde jde jednoznačně o nepřirozenou koncentraci hovad podobně jako při festivalu Prague Pride.

Dovolím si tvrdit, že nás slušných cyklistů je většina. Jezdíme pro radost, nejsme polykači kilometrů, zachraňujeme vesnické hospody před úpadkem a dobrá večeře s pivem po takových čtyřiceti kilometrech chutná rozhodně lépe. Bohužel nejsme moc vidět, protože stres a nadávky jsou to poslední, co bychom na svém výletě vyhledávali.

09.08.2018 Pako

Související články: