Pivo na kole? Děkuji, nechci

Prázdniny jsou tady, a s nimi i diskuse zmrdů v rolích poslanců na téma Alkohol za řídítky kol. Je spousta argumentů pro i proti, a tak přidávám svou vlastní zkušenost.

Pokud jedu na cyklovýlet, využívám téměř výhradně cyklostezky či polní cesty. Díky dnešní technice není problém i v neznámém terénu vybrat jinou alternativu než frekventovanou spojnici mezi dvěma městy. Po silnici jezdím velmi nerad, už jen z důvodu nárůstu počtu vozidel a tím díky trojčlence i absolutnímu nárůstu počtu pičusů považujících se za držitele řidičského oprávnění. Silnici využívám jen tehdy, kdy není zbytí, a v co možná nejkratším úseku. Tak se stalo i jednoho jarního odpoledne.

Vracel jsem se po celodenním výletu se svou drahou polovičkou. Musel jsem překročit dost využívanou silnici. Nejrozumnější bylo zajet na kraj města, kde všichni jedou padesát nebo minimálně dávají víc pozor, a využít služeb semaforu na křižovatce. Zastavil jsem jako první na červenou a stál tam tu půlminutu sám čekaje, až naskočí zelená a dojede mne ta paní, co mi vaří. Následující vteřina mne přesvědčila, jak je čas relativní. Když dnes projíždím tou křižovatkou, nechápu, kolik věcí člověku dokáže za tak krátkou dobu prolítnout mozkem.

První, co jsem uslyšel, byla dost velká rána. Auto zabočující do vedlejší ulice, kde jsem stál, vzalo za obrubník. Mechanika nárazu nasměrovala kola přímo na mne. Za volantem seděl šedivý pán a koukal mi upřeně do očí. „Blbec, netrefí ani silnici…“, říkal jsem si, ale vozidlo pokračovalo v jízdě. „Kouká na mě, tak zastaví, ne? Nezastaví? Ale jo, dyk na mě kouká…Kurva, nezastaví!!!“ Následovala důkladná analýza několika možností: Vyrazit vpřed a minout vozidlo, zvednout kolo přes dost vysoký obrubník a zachránit ho před zkázou, nebo ho tam nechat? Výsledek zněl: „ser na kolo.“ Velmi nedůstojně jsem se vyvalil na chodník přesně ve chvíli, kdy stříbrný Civic začal drtit přední vidlici mého kola. Naštěstí právě vysoký obrubník zabránil totální devastaci bicyklu. Hysterické výkřiky mé ženy jsem se snažil nevnímat a začal řešit situaci. Dědkovi za volantem jsem naznačil, ať se vrátí na pravou stranu silnice, a že se dohodneme. Počítal jsem, že mi dá litr za ohnutou vidlici a osmičku na předním kole a půjdeme oba sbohem.

Chlápek zaparkoval a vylezl z auta. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že je nacamranej jak carskej důstojník. Obyčejně krizové situace řeším co nejracionálněji a průchod emocí si nechávám na volné chvíle. Nevrhnul jsem se na toho idiota kromě jiného i z toho důvodu, že jeho obličej jednoznačně prokazoval, že to před chvílí už někdo udělal. To neznamená, že ve mně nepumpoval adrenalin. V návalu vzteku jsem křikl na manželku, ať okamžitě volá policajty. Zatímco jsem při zjišťování škod na mém kole začal pociťovat uspokojení, že mi ze stydké kosti nečouhá místo pinďoura představec, vypítko sedlo za volant a odjelo. Za dvacet vteřin dorazili policajti. Protože byl teplý jarní den a danou silnici obvykle lemují korálky cyklistů, okamžitě jsem je poslal zastavit toho idiota, než někoho opravdu zabije. Pak přijeli dopraváci.

Obhlédli situaci a v průběhu rozhovoru se mne několikrát zeptali, zda chci nahlásit dopravní nehodu. Přitom měli vždy tak trošku tik v oku. Trval jsem si na svém. Nešlo mi o těch pár korun za rozbité kolo, ale udělat tomu hovadu co největší průser. Po třetím dotazu přestal policajt mrkat a povídá: „Dobrá, tak si dejchněte.“ Na kole pivo nepiju především proto, že ty zbytky dynamitu v mých lýtkách zvlhnou a jízda není požitkem, nýbrž trestem. Maximálně si dám malé pivo po obědě, což se stalo pět hodin před touto příhodou. Ochotně jsem pánům v bílých čepicích splnil přání.

Toho opilce chytli až před vlastním domem ve vesnici dva kilometry od křižovatky. Jako zázrakem nikoho netrefil a vůbec nechápal, co mu ti pánové chtějí. Naměřených 2,5promile dokazovalo, že to nejspíš myslí upřímně. Pojišťovna mi velmi ochotně zaplatila půlku nového kola, neboť viník nehody byl zároveň i konečný plátce.

Za necelý rok byl soud. Řízení pod vlivem omamných látek, způsobení dopravní nehody, následné ujetí od nehody. Dost velkej průser na jednu narozeninovou oslavu. Nevím, jak soud dopadl, ale rozhodně už jsem tomu chlápkovi nijak nepřitěžoval. Nebolí mne hlava, neléčím se z následků nehody na psychiatrii a nemám žádnou morální újmu za milion. Stačilo mi, že si ten idiot pár let nesedne za volant.

A nyní závěrem: Pár kilometrů od tohoto místa je cyklohospůdka. Oblíbená zastávka, kde všichni ti stotřicetikiloví atleti v pestrobarevných mundůrech s nápisem Sky, Bora či Astana lámou svá dvě tři pivka, aby se pak na svém karbonovém kole v ceně zánovní Fabie dopravili zpátky do města. Taky jsem se tam ten den stavil. Ale dal jsem si jen limonádu, asi hlavně proto, že mi po pivu těžknou nohy.

Měl bych po vypití jednoho či dvou piv ve chvíli nehody stejnou reakci? Obávám se, že nikoli. Někdo namítne, že možná malinko pomalejší, ale jen malinko. Jenže má drahá polovička tvrdí, že jsem špičkou levé nohy kopl do haupny té hondy. Kdybych byl jen o to maličko pomalejší, mohla být ta noha někde mezi obrubníkem a blatníkem.

Nikoho nehodlám přesvědčovat, jestli si může dát pivko či ne, a už vůbec mne nezajímá, jestli ta banda kokotů se značkou PČR prosadí zákon umožňující chlastat na kole. Já to prostě nedělám. A už pár let nejen kvůli tomu, že mám po pivu olověná lýtka.

08.07.2018 Pako

Související články: