Šumava cyklistická

Featured Image

V rámci příprav na letošní i-Quest jsme se párkát vypravili na Šumavu a tak jsem mohl opět provést sondu mezi pumpičkáře.

Myslím že uspořádat něco jako předkolo i-Questu v podobě sběru mincí pro nápovědy byl skvělý nápad. Užili jsme si dva víkendové dny s dětmi na Šumavě a jen tak mimochodem nalovili nějaké ty kódy na mince. Jinak bychom si asi neudělali čas. Ještě udělat tohle, ještě támhleto, já to jenom dodělám a už můžeme jet, ooops oni jsou čtyři, tak to asi nepojedeme nikam, tak někdy příště, jasně že si udělám čas. I-quest byla dobrá příležitost, jak změnit priority a „udělat si čas“.

Geniální byla třeba výprava na místo, kde na Štědrý den 1937 narazilo do úpatí Huťské hory letadlo Air France s jediným pasažérem na palubě. Věděl jsem, že to tam je, ale celé roky jsem si nenašel čas se tam vypravit. Hned mě to napadlo, když jsem viděl trailer. Vypravili jsme se tam vpodvečer a právě byla bouřka. Přímo jsem cítil, co asi musel prožívat pilot Lehký ve tmě, nepříznivém počasí a ve francouzském letadle s nepříliš dobrým francouzským navigátorem a ješte horším zaměřením polohy od vohnouta Živsy z Ruzyně. Jinak nám tam bylo krásně. A proč? Protože tam nebyli ty kokoti cyklistický zamrdaný.

Na Šumavě dodnes existují místa, kde můžete chodit svobodně, navíc třeba i s dětmi. Nemusíte chodit v zástupu za sebou jak ve Dni Trifidů, krčit se někde u okraje chodníku ani se rozhlížet na všechny strany jako prezidentská ochranka. Jsou to všechna místa, kam nemůžou cyklisté. Špatná zpráva naopak je, že jich není zas tak moc. Pokud se rozhodnete operovat na cyklistikou zamořených územích, musíte akceptovat rizika. Jste jako lovná zvěř, na kterou najíždějí mamrdi v teplých krojích.

Cyklomamrdi bývají často velmi dotčení rychlou jízdou v autě a rádi dělají jiným dlouhé a procítěné přednášky o defenzivní jízdě, která podle nich je ideálem řidičského chování. Ale když se role otočí a sednou na kolo, je najednou všechno jinak. Asi by nikoho soudného nenapadlo jet městskými ulicemi sto padesát, ale jet jako prase na cyklostezce, kde chodí lidi, to je úplně OK. Ty agresívnější exempláře si vynucují svůj životní prostor, různě zvoní na zvonečky a pokřikují jako doroty. Je to prostě ksindl.

Zaznamenal jsem určité rozdíly mezi rakouským a českým pumpičkářem. Rakouský pumpičkář je celkem pohodové stvoření. Má většinou obyčejné kolo, nějaký stroj z obchoďáku, který za jízdy trochu chrastí, protože na něm má košíky, blatníky, světla a podobné věci, co jednoznačně downgradují performance. Má na sobě obyčejné hadry a jede procházkovým tempem na výlet. Nadšeně zdraví lidi kolem sebe „Hallo“ a „Grüss Gott“, sem tam se u toho usměje a je na něm vidět, že mu jde hlavně o to si to užít, aby měl pak své ženě a dceři v jedné osobě ve sklepě co vykládat.

Český pumpičkář funguje jinak. Hlavní je to drtit. Má zarputilý výraz a šlape jako naspeedovanej Lance Armstrong. I materiální nasazení je výraznější. Má hitech kolo se spoustou husťáckých nápisů, takže máte dojem, že přidat k tomu už jen jednu maličkou součástku a může to odletět do vesmíru. Všiml jsem si, že letos jsou mimořádně populární kola se širokými řidítky, které mají konce od sebe ve vzdálenosti asi pětinásobku šířky ramen zoufalce na něm. Není to jen vo bajku, vo vybavení, vo jízdě a vo Birellu, je to hlavně vo stylu a vo přísně mountajnbajkovým lůku. Nezbytností jsou utažené cyklohadry reflexních barev zajišťující vysoký stupeň komprese šourku. Zdravit vás určitě nebude, spíš bude řvát něco „uhni“ nebo „tady je cyklostezka“, by vám naznačil, kdo je králem Šumavy a kdo je tamtéž pouze nechtěně trpěným hostem. Docela jsem nepochopil, co je vlastně cílem jejich snažení, zda mezi sebou mají nějakou soutěž o počet ujetých kilometrů, nebo zda je cílem ujet nějaký úsek na čas jako při rallye, ale hlavně mi není jasná ta logika, kdy někdo přepraví svoji prdel na Šumavu, aby tam jezdil na kole. Když už teda na tom kole jezdí, dělá to tak, že v podstatě z toho nemůže nic mít, protože šlape jako šílený, zarputile kouká před sebe a každé tři metry si odplivne.

Jako chodec se po nějakém čase naučíte je rozpoznávat podle sluchu. Když se blíží pohodový pumpičkář, slyšíte rachotit jeho splašený trubky a slyšíte, jak se baví mezi sebou. To je ten lepší případ, protože nemusíte honem pochytat děti a naházet je do strouhy. Když se blíží cyklistický berserker, slyšíte buď šustit pneumatiky nebo funění, jak když souloží kanci. V tom případě je třeba jednat rychle, protože se za chvíli prožene kolem něco zpoceného brunátného s nápisem Specialized Custom Ultra Faggot Gear.

Většina z nich mi svým chováním silně připomínala střední management z firem kolem Prahy, což jsou podezřele často úplný hovada. Představuji si to asi takto.

V pátek probíhá od rána ukrutný brejnstroming s ostatníma úchylama na stejném organizačním levelu, zda je lepší hárdtejl nebo celopéro. Případně je možné probrat po skajpu, v kterém autoservisu jsou flexibilní a jsou ochotni vyfakturovat zakoupení a montáž autonosiče na kola jako náhradní díl třeba do převodovky, protože jednou mám služební auto, tak to přece nebudu platit, vod čeho jsem tamten menedžment. Všichni jsme si s klukama ze seniorního levlu naobjednali SUVčka, Škodu Kokodaq nebo Škodu Kyqlop nebo jak se ty krámy jmenujou, protože s klukama jezdíme často do hor, zejména v calendar week 31 a 51.

Projíždějí se mapy.cz, kalkuluje převýšení trasy a konfrontuje se stavem kardiovaskulárního systému, hledají se waypointy, tedy kde je parkoviště, kde prodávají pivo a kde je uložený přenosný defibrilátor. Zhruba v poledne je třeba vzdálit se z pracoviště pod záminkou jednání u externího source. Následuje konspirativní montáž držáku na kola na služební automobil, instalace bajku a návrat na pracoviště. Hlavní je, aby to sííí ekz ou neviděl, protože by mohl vyhlásit tásk fors na víkend a to by byl šoustopr.

Ve dvě je třeba sezvat dajrekt reporty do míting růmu a provést rivjú kejpíáj, jestli se workin levl nefláká. Jistě je potěší několikero motivačních vět speciálně pro páteční odpoledne, jako třeba že fajnl jůzr chce mít benefit z prodaktu i o víkendu a tím pádem je třeba dát si páteční podvečerní ečajl sprint, jinak to nebude sakses story a budou muset provést lesns lernt.

Dál je třeba zavřít se do ofisu, prohlásit, že mám skajp s júes a domluvit s manželkou, kdy pojedeme. Žena dělá na nějakém úřadu, takže je hodně busy, je od rána zaneprázdněna tím, jak pomáhá lidem řešit problémy, které by bez ní vůbec neměli. Ve tři je třeba potichu se vytratit z kanceláře, vyzvednout starou a vyrazit.

Na parkovišti proběhne proces nasazení cyklodresu, což trochu připomíná natahování kondomu na vzducholoď Hindenburg. Během přípravy na i-Quest jsem viděl víc pánských zadků než uvidí městapák Jindra v base ve sprchách. Zajímalo by mě, jak přesně vypadá proces aplikace Clarksonova lubrikantu na prdel, ale toho jsem byl ušetřen. Zatím.

Pak to vypukne.

V pondělí po návratu do ofisu je nutné informovat team včetně skrammástra a ečajl kouče, jak si dali s klukama na Šumavě do těla, kolik u toho vypili piva a sežrali stejků. Na cyklostezce furt někdo otravoval, lezou tam lidi s dětma, lidi s psama, prostě lidi, ale přesto máme silnou vizi. Jednou se povede vyhnat lidi nejen z center měst, ale vyhnat je odevšad a konečně vznikne cyklistický ráj pro lidi s nevykompenzovaným egem. Třeboň už je náš, teď ještě dorazit ten zbytek.

 


02.08.2018 D-FENS


Související články:


12345 (474x hodnoceno, průměr: 2,29 z 5)
26 356x přečteno
Updatováno: 2.8.2018 — 22:23
D-FENS © 2017