Modré zóny a vidláctví – další pohled

D-FENS nedávno uveřejnil článek o vyhánení přespolních grázlů. Zatímco původní článek hovořil spíše v širších souvislostech, já bych se rád podělil s čerstvou zkušeností, jak to vlastně v takové Praze funguje z pohledu člověka, který se sem přistěhoval.

Má situace je velmi jednoduchá. Byl jsem a budu vývojář software. Vývojářů je milion druhů a nemá smysl zacházet do detailů, podstatná informace je však jedna. Nejsem ten, co sedí na zadku od 8:00 do 16:00. Jezdím. Zákazníci to vyžadují a má práce to vyžaduje. Je samozřejmě pro všechny velkým tajemstvím, že zakázky v takovém oboru se odehrávají až na výjimky v Praze. A i když jsem se narodil kdesi v tramtárii, pokud chci mít na chleba, do oné zapovězené Prahy prostě musím. Dovedu si představit, že podobně to má i řada jiných nešťastníků napříč profesemi. S těmito „kolegy“ ráno co ráno bloudíme Prahou a snažíme se zaparkovat.

Je to již 5 let, co jsem takto do Prahy začal jezdit. Dříve jen několikrát týdne jako konzultant. Občasný kontakt s alma mater všech restrikcí a idiotů ale přerostl v každodenní styk, kdy jsem se do Prahy přestěhoval. Dovolil jsem si však něco, co se v Praze prostě neodpouští – koupil jsem si dům na okraji Prahy. Často na dojíždění padne slovo u oběda či u kávy z automatu, kterým je každý „office“ povinně vybaven. Reakce na naše strasti ze strany lidí se obecně zhoršují.

Argument 1: „Máš bydlet na metru vole“. – Toto je častý argument. Vždy mě uzemní. Opravdu musíme a hlavně můžeme všichni bydlet na smradlavém (doslova) a pomalém metru ? Lokality na metru nejsou kvalitou života zrovna 2x příznivé. Samý panelák nebo staré bytovky nacumlané na sebe, jejichž fasáda by nutně potřebovala opravit a které by zasloužily dávno zbourat. Kam tam posadím rodinný domeček, to ať mi někdo vysvětlí. Ad absurdum to znamená, že chci-li dojet do práce, musím bydlet v předepsané lokalitě v předepsaném typu bydlení. Vážení, naserte si. Prostě ne.

Argument 2: „Si kup parkování“. – Koupím s radostí. A prodáte mi ho za akceptovatelnou cenu? Ano, v Holešovicích mi bylo vydání karty zamítnuto. Za bratru 14 tisíc na rok v rovnou třech lokalitách. Až budou na Praze 4, kam také jezdím za klientem, tak ve čtyřech. Ještě také jezdím do těch částí Prahy, kde žádné modré zóny nejsou. Zato tam jsou žluté čáry a všude zákaz vjezdu jen pro dopravní obsluhu – místní obyvatele. Všechna parkoviště jsou soukromá. Najít tam parkovací místo je někdy na půl hodiny ježdění okolo. Nebo alternativně 50 Kč/hod. Pokud tam jsem deset hodit, platím za den naprosto dechberoucích 500 Kč. Všude kde se ještě dalo stát, namalovali soudruzi žluté čáry, nebo dali dopravní obsluhu. Jednou jsem to z nouze švihnul do dopravní obsluhy a jak paní viděla „S“ na značce, okamžitě začala sprostě vyhrožovat, že jestli to tam nechám, tak auto, doslova cituji „Vobjedu hráběma náplavo, už ať seš s tím pryč“. Takhle vám vyhrožuje paní, která by si musela vzít půjčku na to zrcátko, co chtěla urazit. A vy s tím nemůžete nic udělat. Ale běda jak zaparkujete na žluté. To se najednou dá dělat hodně. Typicky botička.

Argument 3: „Jezdi MHD“. – Budu s radostí jezdit. Cesta do práce autem je 20 minut maximálně. MHD se dvěma přestupy to jede o 55 minut déle, tedy pokud spoje navazují. V létě je tam horko, v zimě je tam rovněž přetopeno. Navíc s sebou vozím docela dost vybavení. Tahat ho MHD je sice možné, ale ne ideální. Nákup k němu cestou zpět už ale nepřidám. Navíc cestujete s cikány, teenagerkami, bezdomovci a další havětí. A nedej bože, když za den potřebuji přejet ještě k dalšímu klientovi. Cesta autem opět maximálně do dvaceti minut, kombinací metro + kolej klidně padesát.

Argument 4: „Práci a peníze máš díky Praze, tak si toho važ“. – Ano, v tomto smyslu už se také nejeden Pražák vyjádřil. Velmi často dodají něco v tom smyslu, že pokud se mi práce nelíbí, mohu místo uvolnit nějakému Pražákovi. Tento argument dokonale vystihuje následující cedule:

Zdroj: http://i.imgur.com/WtKW4in.jpg

V Praze je totiž spoustu profesí nedostatkových. Těžko říci, čím to je. Zrovna vývojářů je naprosto zoufalý nedostatek – těch dobrých. Ostatní „kamarádi“ z různých dalších odvětví říkají to samé. Obecně (a to nejen v Praze) vidím trend v naprosté neschopnosti místních obyvatel saturovat trh práce v odvětvích, kde je potřeba něco umět. Sociologů, feministek, politologů, sportovních manažerů a podobného odpadu společnosti je ve frontě do KFC dost. Ale když po nich chcete vysekat trubku ze zdi, zapojit zásuvku nebo nedej bože dodat kus software, nikdo se nehlásí. Přesto se doslechnete, že někomu berete práci. „I prd velebnosti!“

V ČR platím daně. Trvalé bydliště už mám v Praze. Měsíční odvod Babišovi je po započtení veškerého výpalného, včetně údajného sociálního a zdravotního pojištění, lehce přes čtyřicet tisíc korun měsíčně. Ano, měsíčně. Jen na daních odvedu měsíčně více, než mnozí vydělají. Nestěžoval jsem si. Za čtyřicet tisíc měsíčně si musím dokoupit dálniční známku, protože do práce jezdím kousek i po dálnici. Dále musím zaplatit nehoráznou sumu za parkování. Cestou mě změří asi milion a jeden radar, buď v provedení stacionárním, či pohyblivém, pokud tedy zrovna vážená policie nepořádá svatby. Dům ze kterého jedu má zaplacenou daň z nemovitosti. A milion dalších poplatků. Mě prostě přijde, že dávám dost. Z principu nehodlám dávat více. Přesto je to mnohým málo a chtěli by po mě abych dodržoval více pravidel, platil více daní a držet více hubu.

Na závěr mi dovolte malé prohlášení. Pracuji 5 dní v týdnu, cca 10-12 hodin denně. Řádně platím daně, nemám ani jeden bod na řidičáku a mám čistý trestní rejstřík. Přesto si připadám jako občan nikoliv druhé, ale desáté kategorie. Už se to opravdu nedá snést. Chci jen zaparkovat u klienta. Nic víc. Je to takový problém ? Opravdu třídní boj a všeobecná nálada „tady je to moje, hajzle“ tak daleko, že jedni lidé druhým nepřejí ani parkování, protože jsou to „ty mimopražský svině, co nám tady jenom berou práci“ ? Opakuji znovu, chci jen zaparkovat. A žádnou práci jsem vám nesebral, žádnou jste totiž nikdy neměli.

18.09.2016 R.D.

Související články: