Demokracie v Katalánsku

Featured Image

Obyvatelé Katalánska uspořádali referendum o nezávislosti na Španělské nadvládě; španělští mocipáni byli proti, takže referendum prohlásili za neplatné. A aby nikdo nemohl náhodou operovat ani s výsledky zakázaného referenda (což se stejně nakonec stalo a zdá se, že 9 z 10 Katalánců je pro odtržení), rozhodl se stát svou železnou pěstí v podobě uniformovaných opic voličům fyzicky zabránit se hlasování účastnit; zásahové jednotky násilím dokonce útočily i na samotný náboženský symbol demokracie – zabavovaly volební urny.

Tato smutná událost hrůzostrašně demonstruje, v jaké iluzi svobody žijeme své životy. Jsme přece civilizovaní a pokrokoví, nebo ne? Už dávno jsme překonali staré totalitní pořádky, nehrozí nám žádné další světové války a jiná zvěrstva, vždyť máme EU, která nás chrání před… vším. A hlavně před námi samotnými. Přitom ještě garantuje naše svobody, které bychom jinak neměli. A tak bych mohl pokračovat, dokud… dokud se lidé chovají tak, jak establishment potřebuje, aby se chovali. Dokud se hlasují tak, jak je potřeba, aby hlasovali. Jakmile své údajné svobody využijí a udělají něco, co není zrovna žádoucí, narazí na komanda uniformovaných opic; a ty do nich začnou střílet projektily – gumové… zatím.

A proč gumové? Prostě proto, že to stačí; netřeba více – zatím. Až nebudou stačit gumové, nebudou váhat sáhnout po ostrých. Vždy použijí nejmenší možnou sílu tak, aby si udrželi moc, ale zároveň mohli lidi ukolébat tím, že vlastně stále žijí ve svobodné společnosti, sami si rozhodují o svých osudech, šrouby nejsou neustále utahovány, nenastupuje totalita, válka je mír a láska nenávist…

Bývaly časy, kdy panovníci drželi svou moc nad poddanými skrze zastrašování, exemplární tresty, kruté mučení a často si vypomáhali tím, že se lidu prezentovali jako bohové. Jenže zkuste si někoho přesvědčit, že jste bůh! Dnes už to zdaleka není tak snadné. A tortura nebo jiné barbarské praktiky? Ty se často obracely proti tyranům samotným. Lidé totiž to násilí, jímž byli drženi na vodítku, velmi explicitně viděli; věděli, komu a proč sloužili, o tom nebylo žádného sporu – stejně jako o jejich jasně podřízené pozici. Každý zkrátka věděl, na čem je; poddaní věděli, že jsou poddanými a kdo jsou jejich páni.

Ten princip se příliš nezměnil; dnes mají však vládci daleko lepší PR, čemuž podřizují i užité prostředky. Nač někoho zastrašovat, když mu lze (a ovládáte-li vzdělávací systém, tak již od raného dětství) nalhat, že když vám slouží, je vlastně svobodný? Přesvědčit otroky o tom, že jsou svobodní, je daleko lepší, vlastně geniální. Když totiž někdo něco namítá, lze vždy odvětit: „Máte to, co jste si odhlasovali!“ A nikdo nenese odpovědnost; ačkoliv princip pánů a poddaných, proti kterým bude v případě neposlušnosti použito násilí, zůstává stejný.

V Katalánsku je to krásně vidět, až z toho jde mráz po zádech: Dokud všichni drželi hubu a krok s centrální vládou Španělska a ještě centrálnější vládou EU, hlasovalo se jen o změnách parametrů systému v rámci předpokládaných mezí, pomalinku se utahovaly šrouby a jen čas od času se někde povedlo získat zpět trochu z té ukradené svobody či spíše lehce zbrzdit postup tuhého socialismu, bylo vše zalité sluncem, svobodné, mírumilovné a sluníčkové; jakmile teď však někdo zkusil vážně vyjádřit svou vůli a trochu změnit zaběhnutý řád, tvrdě narazil. Růžové brýle rozdrtila železná policejní pěst.

Z úst mnoha svobodně smýšlejících lidí se ozývá (naprosto oprávněná) kritika španělské vlády; mě na ní však zaujal jeden specifický aspekt: Mnozí totiž tvrdí, že španělská vláda jedná nedemokraticky, což na první pohled dává smysl; referendum je demokratický nástroj, takže jeho násilné potlačení by mělo být nedemokratické. Teoreticky ano, leč má to (a potažmo celý koncept demokracie) háček: Kdo má vlastně hlasovat o katalánské samostatnosti? Jen Katalánci, nebo všichni Španělé? A co když chce samostatnost sice devadesát procent Katalánců, leč tito zároveň tvoří jen pár procent mezi obyvateli Španělska?

Kdo tvrdí, že rozhodnout mají Španělé, by si měl dle mého názoru položit otázku, zda za tímto názorem dokáže stát i v případě, že jednou dojdeme do stavu, kdy ČR bude vůči EU v podobné pozici, v jaké je nyní Katalánsko vůči Španělsku. A kdo naopak tvrdí, že Katalánci ono právo mají, by si zase podle mě mohl zkusit odpovědět na hypotetickou otázku, co kdyby chtělo samostatnost třeba jen jedno město? Městská čtvrť? Nebo dokonce jeden jediný dům? Kde je ta „správná“ hranice? Můj osobní názor je, že žádná taková hranice neexistuje a „právo na secesi“ by nemělo být zdola omezené; toto přesvědčení má však celkem dalekosáhlé dopady a důsledky, které domýšlím už léta. A kde jsou vaše hranice?


Související články:


12345 (275x hodnoceno, průměr: 1,36 z 5)
19 826x přečteno
Updatováno: 2.10.2017 — 20:40
D-FENS © 2017