Ukončení války způsobem, který pochopí i váš pes

Featured Image

Je mi jedno, které straně konfliktu na Ukrajině fandíte a proč. Jistě k tomu máte dost argumentů. Každá válka je principiálně špatná a vždycky na ni doplatí především civilisté, na tom se snad shodneme všichni.

Tedy když už k válce dojde, je třeba ji co nejdříve ukončit, aby počet lidských tragédií i materiální škody ve válkou pustošené zemi byly co nejmenší.

Vidíte však na jedné či druhé straně upřímnou snahu konflikt co nejdříve ukončit? Na straně jedné „je třeba splnit cíle demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“ a na straně druhé se země EU předhání s USA, kdo na Ukrajinu pošle více válečného vybavení, pardon, oficiálně se bude nepochybně jednat o „humanitární a bezpečnostní pomoc“. Nepochybně.

Tím se ovšem kola války nebrzdí. Tím se naopak roztáčí. Stíhačky z Polska, munice a palné zbraně z Čech, jen v našich médiích ostrakizovaný Orbán se zatím nenechal vyprovokovat a posílat vojenskou pomoc z Maďarska odmítl.

Dodávkami zbraní a vzbuzováním falešných nadějí tlačíme Ukrajinu jen blíže ke zkáze a ke konečné kapitulaci. Německo nakonec kapitulovalo před Ruskem, Japonsko před USA. Kapitulace před silným nepřítelem je vždycky horší než včasná dohoda, byť je to dohoda s nepřítelem.

Pokud do války vstoupila některá z velmocí, nelze totiž válku zastavit jinak, než tím, že se na podmínkách příměří a zejména na podmínkách poválečného uspořádání domluví útočící velmoc s ostatními velmocemi. Tedy s výjimkou situace, kdy velmoc sama další vojenskou intervenci vzdá, jako tomu bylo v případě USA na konci války ve Vietnamu, nebo v případě SSSR a nepoučitelných USA v různých etapách války v Afghánistánu.

Konflikt Ruska a Ukrajiny je ale v jednom aspektu zásadně odlišný: zatímco Vietnam nebo Afghánistán byly vzdálené země, tak „demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“ probíhá hned vedle ruských dveří a z bezpečnostního hlediska jde Rusku opravdu o hodně. Nepochybuji, že kdyby třeba Mexiko před 40 lety začalo usilovat o vstup do RVHP a Varšavské smlouvy, USA by vyrazily na zteč s minimálně stejnou razancí. A ze subjektivního pohledu této velmoci by to byl akt v zájmu zajištění vlastní bezpečnosti, kterému by jistě vymysleli nějaký vzletný název.

Proto v současném konfliktu Ruska a Ukrajiny a především v zájmu zajištění dalšího dlouhodobého míru na Euroasijském kontinentu nevidím jiné východisko, než posadit velmoci k jednacímu stolu stejně, jako se to mnohokrát podařilo v průběhu 2. světové války mezi USA, SSSR a Velkou Británií.

O tom, jak porazit nacistické Německo a uspořádat poválečné vztahy v Evropě bylo vedeno množství jednání, jen ve válečných letech 1941 – 1945 se představitelé tehdejších velmocí postupně sešli třikrát v Moskvě, ve Washingtonu, Casablance, Teheránu, Káhiře, Jaltě, Quebecku, Maltě, San Francisku a nakonec v Postupimi.

Uspořádání Evropy domluvené na Jaltské konferenci vydrželo až do rozpadu Varšavské smlouvy počátkem 90. let. Evropa se celou tu dobu obešla bez válečných otřesů, i když třeba pro nás to znamenalo 40 let budování komunismu a hořký konec Pražského jara, kdy nás „bratři zradili“ a Západ přitom nijak nepomohl. USA respektive NATO nám nemohlo otevřeně pomoci, stejně tak jako teď otevřeně nepomůže Ukrajině, finančně a materiálně však bude válku podporovat.

Na Ukrajině a Ukrajincích totiž USA v podstatě nezáleží, na oslabení vlivu Ruska v Evropě ovšem ano. Není nad to, když za zájmy některé mocnosti bojují cizí lidé a je to dost daleko od její vlastní hranice. Historická paralela s vyzbrojováním afghánských kmenových vůdců americkými raketami Stinger, aby mohli čistit oblohu od sovětských vrtulníků, se přímo nabízí. A tak jako dnes na Ukrajinu, Američané dodávali zbraně do Afghánistánu nepřímo, tehdy to šlo přes tajnou operaci CIA. Co se mudžahedíni o moderních zbraních naučili, to Američané o pár let později zjistili na vlastní kůži.

To není cynismus, to je geopolitika. Jak pravil Henry Kissinger: „Amerika nemá trvalé přátele nebo nepřátele, jen zájmy“. A to platí pro všechny mocnosti bez výjimky dodnes. Mocnosti sledují v prvé řadě své vlastní zájmy a v druhé řadě pak chování ostatních mocností, zatímco menší státy v této hře často hrají jen roli „užitečných idiotů“.

Nemusíme s tím souhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím z naší pozice můžeme udělat. Ale bylo by nanejvýš vhodné se z toho poučit. A být užiteční především sami sobě. To by ovšem znamenalo mít politickou reprezentaci, která upřednostňuje národní zájmy před zájmy velmocí. Asi jsem se moc zasnil…

Vraťme se raději k jednoduchým principům, které mohou ukončit probíhající válku. Když vychováváte psa, jde to nejlépe na principu důvěry a respektu. Pokud toto funguje, pes vás nejenže nepokouše, ale nechá na pokoji i vaše bačkory a nenačůrá vám do bot, když nejste doma. Přitom pes má ze své podstaty úplně jiné zájmy, než vy. Ale můžete se při vzájemné důvěře stát parťáky a být si navzájem užiteční. Stejné jednoduché principy lze uplatňovat i ve složité mezinárodní politice. Jsou obecně srozumitelné bez ohledu na národnost nebo náboženství partnerů, s nimiž chceme vyjednávat.

A tady bych nejraději zacloumal se všemi křiklouny typu: „Putin se zbláznil! S gangstery se nevyjednává!“ Klídek hoši, Rusku jsme se smáli 30 let, oslabeného molocha jsme v 90. letech zatlačili do těžké defenzívy, americkým poradcům se ho málem podařilo hospodářsky zničit – pardon, zprivatizovat do těch správných rukou. Ale ani jsme si nevšimli, jak moc se Rusko od divokých devadesátek změnilo. Putin se na rozdíl od ukrajinských vlád postupně vypořádal s oligarchy, ba dokonce Rusy naučil platit daně, HDP na obyvatele se za 20 let jeho vlády ztrojnásobil. Zatímco Ukrajina každou další „revolucí“ dále slábla, v Rusku pozitivní hospodářský vývoj pokračoval navzdory sankcím EU a USA. Dokonce mám pocit, že sankce dále prospěly ruské samostatnosti. A víc peněz v ekonomice znamená i víc peněz na zbrojení, to dá rozum.

Pro zachování míru v Evropě je úplně jedno, zda Putina považujeme za geniálního, nebo za šílence. Velmoc je zpátky, ať se nám to líbí, nebo ne. Je třeba se k ní jako k jakékoliv jiné velmoci chovat, tedy s respektem, ale bez servility.

Důvěra, kterou se mezi SSSR a USA snažil vybudovat Gorbačov a Jelcin v tom ještě chvíli pokračoval, (viz například sbližovací aktivity typ „Partnerství pro mír“) zeslábla v okamžiku, kdy se Rusko dostalo na hranici propasti a z pudu sebezáchovy do ní odmítlo skočit. Nyní jsou velmoci mezi sebou v patové situaci, kdy na straně jedné mají plné huby vzletných frází, na straně druhé spolu prakticky nekomunikují, ba co víc, jedna druhou obviňují z šíření dezinformací a snaží se informace z druhé strany izolovat. USA se dvěma lokaji (GB + EU) na straně jedné a Rusko a Čína na té druhé. Přitom se nedomnívám, že vztahy Ruska a Číny jsou něčím víc, než sňatkem z rozumu. Spíš ty strany a tedy i množiny zájmů budou tři. Svět se ze studenoválečné bipolarity přes krátké období nadvlády USA v 90. letech postupně propracoval k současné tripolaritě. Čím dříve to přijmeme jako fakt, tím lépe.

Nyní je třeba všechny tři velmoci dostat za jeden jednací stůl a destruktivní války (ať je zrovna vyvolává a vede kdokoliv) vyměnit za nějaký nový koncept ostražité spolupráce. Bude to složitá šachová partie a může trvat dlouho. Rusko už své požadavky předložilo. Na tahu jsou nyní USA a Čína.

 


20.3.2022 HandyMan


Související články:


12345 (309x známkováno, průměr: 2,43 z 5)
14 875x přečteno
Updatováno: 20.3.2022 — 21:19

Reklama

D-FENS © 2017