Pracovat v domově důchodců, v eldéence, nebo třeba i na interně je značně náročné a deprimující, protože tam potkáte spoustu nešťastných, nemocných a bezmocných lidí. A o některé z nich je bohužel i dost špatně postaráno!
Na hlavní stránce byl odkaz zdravotní turistika. Článek pojednává jak o ukrajinských pacientech, tak o zdravotnickém personálu od tamtéž. Rád bych se podělil o nepříliš příjemnou zkušenost, a to jsme zdaleka nečelili masivnímu přívalu slovanských bratří.
Na úvod bych si dovolil malý kvíz: Jsou dva pacienti, kteří urgentně potřebují výměnu kyčelního kloubu. Prvnímu pacientovi nevrlá sestřičky určí termín operace za 15 měsíců a přidá doporučení, že pokud chce dřívější termín, tak ať se obrátí jinam. Druhý pacient je přívětivě pozván na operaci za dva týdny, kdy je mu nabídnuto více možností. Víte, v čem je rozdíl?
Před pár dny jsem si všiml na webu zprávy o klučinovi, který vykrvácel v Pardubické nemocnici. Ta zpráva mě extrémně nasrala, zejména díky vyjádření nemocnice. Tato zpráva se však zdá zapadla mezi důležitější poselství všedních dnů. A proto k tomu musím napsat pár odstavců.
Je tomu už více než rok, co se potýkám s nějakými trochu vážnějšími zdravotními problémy, jejichž symptomy sice doktoři dokáží mírnit, ale příčina jim zatím zůstává skryta, takže absolvuji jedno vyšetření za druhým; mám tedy bohužel tu pochybnou čest v podobě pravidelných setkání se socialistickým zdravotnictvím v jeho plné kráse. Nebojte, pointou článku není hate na doktory, neboť bych rád šel trochu hlouběji a zamyslel se nad podstatou některých problémů.