Navzdory letní okurkové sezóně se do centra pozornosti oprávněně dostalo blížící se zavedení emisních povolenek pro dopravu a bydlení (ETS 2), což vyvolalo obavy, které následně vyvolaly očekávané reakce.
Už v roce 2023 se ukázalo, že válku na Ukrajině se nepodaří vyhrát (tj. vyhrát ve smyslu odrazit ruský útok, nikoli, jak tvrdí obsesivní „deeskalátoři“ ve shodě s moskevskou propagandou, ve smyslu zničit Rusko) pouze polovičatou podporou prováděnou způsobem „příliš málo a příliš pozdě“. Přesto i rok 2024 uplynul dál tímto způsobem.
Politika se neúprosně radikalizuje. Díky Conquestovu pravidlu se jakýkoli nominální ‚střed‘ a nezakotvená ‚pravice‘ posouvají ke stále radikálnější levicové a progresivní politice – a zbývající principiální pravice reaguje vymezováním do ‚alt-pravicovějšího‘ extrému. Společnost se štěpí na dva černobíle vymezené a nenávidějící se tábory. Ale existují kacíři kompromisu, nesouhlasící s a nenávidění oběma extrémy.
Tohle povídání vzniká 30. prosince večer, kdy petardy sice už bouchají, ale do kolektivní ejakulace novoročního veselení stále ještě zbývá nějaký čas. Co tedy může jeden dělat rozumnějšího, než v přestávkách mezi detonacemi svátečně rozjímat a v tichém usebrání mysli bilancovat.
Do svých dvaceti-pěti jsem byl poměrně brutální levičák, hlásal jsem sociální jistoty, rovnost, lásku a hlavně – neskonale jsem věřil v nekonečné dobro legislativy. Tedy, že zákony existují k tomu, aby nás chránily a zajistily nám fungující společnost.
Z pohledu nihilisty možná, z pohledu realisty jsou vidět citelné rozdíly. Bolševici jsou vyřízení, zatímco my jsme pořád tady.
Tak to musí platit i opačně, vždyť je to obojí to stejné.
To je selhání jednotlivce, systém je v naprostém pořádku (tj. standardně se to ututlá).
To je hodně odvážné tvrzení. Třeba v Kumránu se našly autentické svitky z 1. století, a velmi dobře odpovídají tomu, co čteme a čemu věříme po dvou tisíciletích.
Lov velkých zvířat můžeme klidně zahrnout pod "válčení". Provozovalo se stejnými prostředky i metodami.