Rok Urzy

Tohle povídání vzniká 30. prosince večer, kdy petardy sice už bouchají, ale do kolektivní ejakulace novoročního veselení stále ještě zbývá nějaký čas. Co tedy může jeden dělat rozumnějšího, než v přestávkách mezi detonacemi svátečně rozjímat a v tichém usebrání mysli bilancovat.

Stalo se už několikrát, že se mi určitý rok spojil s určitou osobností. Někdo vystoupil razantně do popředí, strhl na sebe pozornost, udělal něco nepřehlédnutelného. Tak například rok založení Svobodných byl pro mne rokem Petra Macha. Rok vzniku Liberlandu rokem Víta Jedličky (netřeba snad zdůrazňovat, že se jedná o moje čistě subjektivní preference, o preference člověka, pro kterého mají význam věci jako svoboda, zodpovědnost, individualismus či kapitalismus. Je naprosto pochopitelné, že drtivá většina jinak orientovaných o těchto událostech [důležitých pro mne] vůbec neví a zase jiní třeba i vědí, ale považují je za bezvýznamné prkotiny). Letos mi to celkem jednoznačně vychází na rok Urzy.

Přičinlivý mladý muž se v tomto roce zcela utrhl ze řetězu a udělal to způsobem, který nelze než uznale kvitovat – vydařená internetová sbírka, vydání knihy, série přednášek, článků, průnik do médií. Mám rád přičinlivé mladé lidi a tak jeho činnost podporuju, jak jen to jde. Informuju své okolí, odkazy přeposílám, nefalšovaně se raduju z toho, co dělá a jak to dělá. Má načteno, je pohotový debatér, umí ovšem také dobře naslouchat a ani v nejmenším nepůsobí dojmem potrhlého zvěstovatele nové víry nebo jurodivého sektářského vůdce. Velice velmi se mi líbila třeba jeho debata s I. Švihlíkovou, kdy se obě strany upřímně a s velkou dávkou tolerance snažily o vzájemné dorozumění ku znamenitému prospěchu naslouchajícího obecenstva. Tleskám také nájezdům na školy a živě si představuju zkoprnělé reakce staro i neomarxistů v řadách místní pedagogické veřejnosti (a upřímně řečeno, nechápu, že je něco takového v rychle se ideologizujícím prostředí našich – pardon, jejich – škol ještě vůbec možné).

Urza na jednu stranu pokračuje v práci, zahájené v polovině 90. let první generací českých libertariánů, kterou pracovně nazývám generací šímovskou. Pro ty, kdo nevědí o co jde – myšlenky anarchokapitalismu přinesl do Čech nikoli Urza, ale tehdejší profesor Vysoké školy ekonomické Josef Šíma. Byl to on, kdo se skupinou spolupracovníků přeložil a do našeho prostředí uvedl základní texty a kdo začal Misese, Rothbarda, Hoppeho a ostatní klasiky předkládat svým studentům. S rozšířením internetu a se vznikem Liberálního institutu pak libertarianismus začal opouštět čistě akademickou půdu a postupně pronikl i k širší veřejnosti. Rozhodující roli přitom sehrály debaty mezi klasickými liberály, libertariány i socialisty, které svou kvalitou a důkladností přesahovaly vše, co kdy český internet nabídl (žádné facebookové názorové úderky, žádní rozbíječi diskusí, dokonce i blbci se v té době chovali o něco pokorněji, trvalo chvíli, než je anonymita postupně zbavila posledních zbytků ostychu). A právě tam, na stránkách Libinstu, se zformovali čeští paleolibertariáni. Prehistorická fáze českého anarchokapitalismu bohužel netrvala příliš dlouho, slibně nastartovanou činnost Liberálního institutu ukončila aféra Ševčík, Šíma ustoupil do akademické sféry (kde ovšem odvádí dál důležitou práci). Najednou to bylo každý sám za sebe, dělej každý, co umíš a jak nejlíp umíš. Erudovaní ekonomové reagovali na situaci založením české pobočky Ludwig von Mises institutu a se střídavým úspěchem na Libinst navázali, diletanti (tedy ti, kdo se o určitý obor zajímají, ale neživí se jím – tohle totiž to slovo ve skutečnosti znamená) začali psát, překládat nebo jen prostě mluvit s lidmi. Situace některých z nich je přitom poněkud schizofrenní – na jedné straně chápou, že Rothbard & spol. sdělují společnosti něco, co by asi měla vědět, na straně druhé se jim, většinou beznadějně neorganizovatelným individualistům, z duše příčí představa, že by měli někoho evangelizovat nebo s někým (třeba marketingově) manipulovat. A tak mnozí, zejména mimopražští, venkovští stoupenci realisticky omezili své působení na nejbližší okolí, na hospodu, pracoviště, místní spolky. Dlouhá praxe každodenního kontaktu s normálními lidmi je už přitom stačila naučit pár věcí, například že je celkem dost těch, se kterými se o lecčems dá docela dobře mluvit a že je dokonce možné leccos jim i vysvětlit. Že to potřebuje hlavně čas, trpělivost a respekt. Že každé na pilu tlačení hovada hodno jest. Že historicky osvědčená metoda národních obrozenců je občas až překvapivě efektivní i po dvou stoletích, stačí ji modifikovat, korektně implementovat a eficientně, s relevantním fokusem, cílovému targetu strukturovaně odprezentovat.

Česká společnost se dnes s libertarianismem (anrchokapitalismem) může setkat na mnoha úrovních. Počínaje přinejmenším sympatizanty na vysokých pozicích ve státním aparátu, v některých školách, v některých médiích (hlavně internetových), přes některé produktivní lidi v soukromém sektoru a zapadlými vlastenci kdesi na ztracených výspách civilizace konče. Navzdory veškeré různosti mají tito lidé dvě věci společné – chtějí své myšlenky společnosti nabízet a jsou krajně skeptičtí co se týče konečného výsledku.

Urzova novost spočívá především v tom, že se už dál nehodlá spokojovat s pouhým cudným nabízením, ale pokouší se libertarianismus české společnosti rovnou prodat. Nic víc, nic míň. Prodat. Je první, kdo si z libertarianismu udělal živnost, je prvním českým libertariánem na plný úvazek (nebo jak říkáme u nás v kravíně: libertariánem full time). Což je skvělé, polyfonie byla obohacena o další výrazný a hodně slyšitelný hlas. Inspiraci přitom mohl čerpat jinde, podobných osobností se v posledních zhruba pěti letech za hranicemi vyrojilo hned několik. Příkladem mu mohl být třeba argumentační kulometčík Ben Shapiro, excentrik Milo Yannopoulos, Stefan Molyneaux serióznost sama, sympaťák Mark Dice a především – superúspěšný (ve všech významech toho slova, finanční nevyjímaje) Jordan Peterson. Urza prostě naskočil na vlnu poptávky, vycítil, co je ve vzduchu. A pochopil, že k uspokojení zákazníků těm pánům stačily pouhé tři věci: slušné znalosti, neslušné sebevědomí a internetové připojení. Ovšem – chcete-li prodávat, potřebujete trh. A čím větší váš trh je, tím lépe. Z tohoto hlediska jsou výše zmíněné hvězdy internetu v dosti výhodné pozici, protože jak mimo jiné ukázaly i poslední americké prezidentské volby, stále ještě ve společnosti existuje nezanedbatelně velká skupina lidí, pro kterou je momentálně dominující forma socialismu, tedy gender – femi – eko – politkorekt – multikulti (ideově vycházející z doktrín neomarxismu a postmodernismu) poněkud obtížně stravitelná (bude to chtít ještě pár let intenzivní propagandy). Tahle cílová skupina má sice v podstatě taky zájem o socialismus, ale v jeho méně hysterické, méně bizarní, méně přestřelené podobě. Chtějí zhruba něco, co by jim připomínalo důvěrně známý svět jejich otců a dědů, svět, ve kterém se jakž takž dalo dýchat a celkem normálně existovat (když člověk občas zaťal zuby). Prostě socialismus (dobře, abych tu někoho neurazil, řeknu kolektivismus) v jeho relativně umírněnější, konzervativní variantě, ve variantě, která ještě chvílemi vzdáleně připomíná snad i kapitalismus. Hodně se tu mluví o tradici a tradičních hodnotách (vůbec nic proti tomu), neuškodí ani, když se tu a tam šikovně zabrnká na národoveckou strunu („America first“). Jedna věc je ovšem zásadní: Ani Shapiro, ani Molynoux a ani Peterson neberou lidem pámbíčka – stát.

Jenže přesně tohle dělá misesismus – rothbardismus (netvrdím přitom ani vteřinu, že je ateistický. Říká jen, že pokud hledáte boha, musíte ho hledat tam, kde je). A jsem přesvědčen (a praktická zkušenost to jen potvrzuje), že taková troufalost nemůže neovlivnit počet platících zákazníků. Schválně – kolik lidí uživí americký Ludwig von Mises Institute kromě Jeffa Deista? Členové jeho akademického sboru už musejí hledat výdělek jako profesoři a docenti na amerických i evropských prestižních univerzitách. Jistě, je tady Tom Woods. Ten ovšem hraje, při vší úctě k Urzovu intelektu, docela jinou ligu (jeho knihy se prodávají na masovém trhu, akademická úroveň ho kvalifikuje přímo pro Ivy League). Ani on přitom nežije jen z anarchokapitalismu. Provozuje něco jako internetovou školu s plnohodnotnými kursy historie a ekonomie.

Poptávka po něčem realistickém, antiutopickém a antiiluzívním, po libertariánské (anarchokapitalistické) červené pilulce, je relativně malá, nemůže zatím otřást převládající etatistickou hypnózou a dětinsky zoufalou touhou (dětinštější a zoufalejší s každými volbami) po dobrém králi Miroslavovi (tato pohádka, respektive její vítězství v anketě Film století, vypovídá něco velmi, velmi hlubokého o mentalitě a podvědomých touhách většinové české populace). A já opravdu chci věřit, že angažování marketingových poradců, publicita a zbrusu nové logo neutěšenou situaci zásadně změní. Že reklama může podpořit i něco jiného, než prodej pracích prášků a socialismu. Že ke svobodě se lze marketingově promanipulovat. Chci věřit a ze všech sil pomáhat těm, kteří se o něco takového snaží, kteří takovou cestu považují za schůdnou. Nic ale nenadělám s pochybnostmi, které zatvrzele přicházejí: Nepřinutí nakonec prozaická potřeba uživit se na malém trhu Urzu k tomu, aby přestal být, čím je? Aby odložil roli popularizátora, tedy někoho, kdo slouží skutečným tvůrcům a jehož vlastní ego musí jít přitom trochu stranou? Nedotlačí ho postupně se formující komunita fanoušků a fanynek pasovat se na jakéhosi guru, uctívaného uvnitř komunity, ale nepřijatelného mimo ni? Nezbude nakonec z Urzy jenom marketingová značka „Urza“? Nebudou nakonec Rothbard, Hoppe, Salerno či Gordon v zájmu prosazování značky postupně upozaďováni až do bodu, kdy se v mysli nepoučeného zájemce vytvoří spojení anarchokapitalismus = Urza?

Nevím, měl jsem jen během posledních Urzových vystoupení slabý a nejasný pocit, že by se něco takového snad mohlo dít. Je ovšem také možné (ba pravděpodobné), že pouze slyším trávu růst. Každopádně bych ale chtěl Urzovi poděkovat za skvělou práci a na dálku mu podat ruku, protože osobně se neznáme. Nelze ovšem vyloučit, že se zase někdy mineme na schodech v CEVRu a jako slušní lidé se zase slušně pozdravíme.

20.1.2019 Evropan Jirka

Související články: