Sputnik nad námi

Příznivci vakcinace proti hroznému zabijáckému viru musí v posledních dnech zažívat hrozná muka srovnatelná s utrpením jiných idealistů před 64 lety.

Tehdy se ukázalo, že se z nebe ozývá jakési protivné pípání, které způsobuje první umělá družice jménem Sputnik. Tu vypustili rusáci, kteří byli do té doby v závodech o ovládnutí kosmu outsidery. Udělali to tak, že vyrobili z plechu kouli a do ní dali dvě věci: Rádio a baterku. Z koule vyčnívaly čtyři dipóly, které dávaly sputniku charakteristický design. To všechno strčili do mezikontinentální balistické střely R-7, ze které vyndali atomovou bombu a naváděcí systém. Raketa R-7 byla něco jako čtyři německé V-2 vedle sebe. Raketu nastavili tak, aby neletěla do USA, ale nahoru. Po vědecké stránce byla celá mise hliníkové koule zpracována precizně, po technické to byla děsivá improvizace. Největší vítězství se ovšem odehrálo po stránce public relations (ačkoli v SSSR tento pojem neznali). Pípání se dalo naladit na běžném rádiu a nejednalo se o přenos žádných informací, ale skutečně jen pípání. Účelem Sputniku bylo tedy všem vypípat, kdo je tady první. Lepší propagaci režimu nešlo vymyslet.

Ponechávám stranou, že hlavní konstruktér Sputniku jistý Koroljov byl vlastně také vynálezcem genderových kvót v kosmonautice. Ve srovnání s vládními „datovými vědci“ byli sovětští vědci seriózní a své teorie testovali nejprve na psech. Když se podařilo doladit technologii vystřelování savců do kosmu, rozhodli se vystřelit komunistku. Valentina Těreškovová byla sice z vesnice, ale jinak to byla uvědomělá pokroková členka komsomolu. Komsomol byl něco jako dneska Pirátská strana. Valentině se let mezikontinentální balistickou střelou nezamlouval a špatně ho snášela. Její rozhodnutí zůstat na oběžné dráze o dva dny déle nebylo úplně spontánní. Brečela jak želva, poblila návratový modul a posrala skafandr, po přistání ohrožovala mužika zbraní a vyjedla mu špajz. Koroljov z ní byl na prášky a prý prohlásil, že dokud bude za kosmický program odpovědný on, žádná další soudružka už do kosmu nepoletí. Nevědomky tak nastavil první genderovou kvótu v kosmickém průmyslu.

Po 64 letech Sputnik přiletěl znovu, ačkoli jeho plánovaná životnost byla jen tři neděle, a opět vybudil emoce. Začalo to všechno tím, že se moudrý stát rozhodl v rámci programu zestátnění zdraví ochránit občany před stejnojmennou vakcínou, která je nebezpečná, protože ji dosud neschválily příslušné evropské orgány. To všechno, přestože se při dosavadní aplikaci vakcíny nevyskytly potíže a její udávaná účinnost je přes 90%. Tato snaha se plynule přelila ve snahu nechránit občany před vakcínou od firmy Astra Zeneca, která je sice méně účinná, ale zato je více riziková. Ale hlavně je schválená a pokud po její aplikaci někdo zakukal, tak je to tím, že byl celkově chabrus.

Pak ovšem přišla rána.

Z Německa dorazila zpráva, že v Německu hodlají zavést licenční výrobu Sputniku, a to jakmile ho evropské orgány schválí. Tím zanikla naděje, že evropské orgány budou moudře proces schvalování protahovat tak dlouho, až Sputnik nebude nikdo potřebovat, protože když něco požaduje Evropská říše velkoněmecká, tak se to prostě stane. A když ne, tak macht nix. Česká média totiž pro jistotu neinformovala, že spolkový ministr zdravotnictví Spahn nevyloučil vyjednávání na národní úrovni, když se EU nebude k ničemu mít, takže ji vlastně k ničemu nepotřebují. Z německých médií už také nenápadně vylezlo, že už se v podstatě dohodli a teď se jen řeší technologie. Spahn taky proláknul, že s rusákama vyjednává bilaterálně více evropských zemí a Němci jsou jen další ve frontě. To, na čem Pepek Vyskoč Blatný rajtuje, totiž „evropská léková jednota“, už defacto neexistuje.

Zrada. Píp, píííp, píp.

Veškerá ta intelektuální diskuse ohledně šíření ruského vlivu skrze vakcínu najednou skončila jako lusknutím prstu. Deziluze zachvátila novinářský sbor Seznam Zpráv. Byla to zrada. Byla to asi stejná rána, jako když Adolf Galland kdysi požadoval po Hermannu Göringovi vyzbrojit luftwaffe spitfiry.

Hlavní argument proti ruským kapkám na chřipku dosud byl, že je vyrábí v nevyhovujících podmínkách, pravděpodobně v samovaru, destilátoru na samohonku a výrobní linky na zmrzlinu s název Slivočnoje. Já mám však podezření, že je zde ještě v pozadí mnohem větší problém. Mám podezření, že ruské subjekty, které se podílejí na výrobě Sputniku, vykazují mnohem rozsáhlejší deficit.

Mám podezření, že v ruských firmách, které vyvinuly a vyrábějí Sputnik, není dostatečně zakotvena diverzita a inkluze. Nevěřím, že jsou tam dodržovány genderové kvóty, a jestli ano, tak jsou podobné těm Koroljovovým. Ve vedení se zcela jistě nenachází dostatečný počet černých transexuálních leseb, které by do vedení společnosti vnášely nové podněty. Kromě toho se obávám, že se ruské firmy soustředí jen na zvyšování tržního podílu a své hodnoty, místo co by dbaly na společenskou odpovědnost a pravidelně odesílaly nemalé částky neziskovkám s pokrokovou agendou. Mám mnoho důvodů se domnívat, že ruské subjekty zapojené do vývoje, výroby a marketingu Sputniku fungují tzv. postaru a nevěnují potřebnou pozornost programům diverzity, compliance a social responsibility, takže user experience není konzistentní. Určitě investují do vývoje, do výroby a do lidí, místo co by nakupovaly klimatické odpustky. Automaty na kávu určitě vydávají plastové kelímky a v kantýně nemají vegan, košer ani halal menu. Možná dokonce ani nemají koše na tříděný odpad a když podávají inzerát, nedávají za název pozice povinný dodatek m/f/x. A zdalipak evropské lékové orgány dostatečně důsledně prověří, zda jsou ruské farmaceutické firmy zapojeny do programu Do работy на велосипеде a mají dostatečný počet kolostavů, aby si měl tovarišč kam odstavit bajk, když přijede na Kurzarbeit?

Toto své podezření opírám zejména o to, že jejich produkt zjevně funguje a je o něj zájem.

Zvykejme si. Intruze ideologií do podnikání v evropském prostoru je mimořádně silná a v ničem si nezadá s tím, co zažívali v práci naši rodiče. Orwellovský program „rovných příležitostí“ má ve skutečnosti za následek obsazování klíčových pozic podle genderového a rasového klíče. Už nerozhoduje, co kdo umí, ale kým je nebo si myslí, kým je. Firmy dále musí do svých procesů zahrnout agendy, které existují jen proto, aby vyhověly nějakému zákonu nebo společenské poptávce, ale negenerují žádnou přidanou hodnotu. A tak se třeba stane, že Evropskou uhnijí protěžovaná firma Sanofi ve velkém selže při vývoji vakcíny a její kapitulace vede k tomu, že nabízí své výrobní kapacity úspěšnější americké firmě Pfizer, aby na koronavirovém farmaceutickém kšeftu tisíciletí utrhli alespoň něco. Selhání evropských farmaceutických firem zase vede k licenční výrobě Sputniku přímo na území říše nebo v Itálii.

Zhoubná unijní agenda nás nasměrovala mezi rozvojové země a zatímco tam směřujeme, sledujeme ostatní, jak nezatíženi balastem dělají dobrý byznys. Ruský simplicismus a čínská dravost porcuje zbyrokratizovanou a zpolitizovanou ekonomiku Unie na cucky a my se na to koukáme, přičemž je to jako sledovat bouračku v přímém přenosu. Vohnouti věří, že se to nějak zmátoří. No, samo od sebe se to určitě mátořit nebude.

Připomíná mi to situaci někdy z podzimu 2019, kdy se ještě směly konat autosalóny, protože to bylo epidemiologicky i politicky přijatelné. Na jednom z nich vystavovala společnost BM Auto z Písku vozidlo, které celkově technicky odpovídalo Octavii z roku 2004. Na první pohled to byl zaostalej krám, třeba jako dnešní Suzuki. Na druhý pohled to nebylo vůbec hrozné, ale chtělo se to dívat. Auto bylo vyrobené z normálního plechu a ne z nějakých vysokopevnostních nesmyslů, co vydávají pazvuky, jako když kostlivci souloží na žebřiňáku. Auto bylo nastříkané lakem a ne nějakou eko barvou na velikonoční vejce, která se poškrábe už v autosalónu a srážka s čmelákem má za následek přelakování celé kapoty. Sedačky byly z látky, nikoli z odpadních plastů. Jako úlitba novým časům trčelo uprostřed palubní desky něco, co vypadalo jako sovětské nintendo, tedy hra s vlkem, co chytá vejce do košíku. V Renaultu tehdy ještě nepracovala ta geniální mladá inženýrka, co nyní vyvíjí moderní vysoce výkonné motory, zatímco se její manžel stará doma o děti a myje nádobí, takže tohle poháněla nechutně maskulinní atmosférická šestnáctistovka s nepřímým vstřikováním. Vevnitř panovala normální ergonomie a tvary interiérových dílů se zjevně přizpůsobovaly potřebám a tělesným proporcím zákazníka a ne naopak. V automobilce se asi nezformovala žádná klika teplých návrhářů, kteří by si prosadili, že zákazník se má fyzicky přizpůsobit jejich vytříbenému estetickému jemnocitu, protože oni chtějí dostat design award zase od jiných agresivních buzen a pak se večer spolu bavit tím, kdo uvedl ty hnusný motorizovaný heteráky za volantem do prékérnější pozice. K držení volantu nebylo třeba dva a půl ruky, protože v automobilce inkluzivně nezaměstnali debila, který by z volantu odstranil část obvodu. Po stranách karosérie byly divoké prolisy, jako by do toho z boku narazily saně, ale jinak to designově nikoho neuráželo a nebylo na tom linií na tři auta. Na jednu stranu vozidlo vypadalo, že vyvinuli v době, kdy byl král Klacek ještě dítě, na druhé straně vše nasvědčovalo tomu, že vozidlo bude svému majiteli sloužit dlouho a dobře. Jmenovalo se to Lada Vesta. Přistihl jsem se při myšlence, že pokud bych měl volit mezi nějakým pokrokovým Fordem či Volvem a tímhle bizarním samochodem, určitě bych si vybral samochod. Ne proto, že by se mi tak líbil, ale proto, že jiné automobilky se samy dovedly do situace, že neumějí přijít s něčím lepším. Naštěstí se to nesmí oficiálně hromadně dovážet, protože by to jinak lidi kupovali.

A tak nějak to bude i s tím Sputnikem.

21.03.2021 D-FENS

Související články: